22. SUPERKOULE - fantasmagorie - dílo č. 6

Výtah

Stojím v dlouhé úzké chodbě, nalevo i napravo spousta dveří označených tabulkami. Odkud sem jde denní světlo, když tu není žádné okno? Musím se dostat do čtrnáctého patra. Výtah je až na konci chodby. Jdu stále rychleji, nakonec běžím, ale vzdálenost se zmenšuje jen pomalu. Konečně! Nastupuji do výtahu, má jen sedm tlačítek, nevadí, v sedmém patře přestoupím. Výtah se rozjíždí, je to jako stavební plošina, vidím po levé ruce ocelová lana a kabely, po pravé ruce se střídá počmáraná zeď šachty s dveřmi do jednotlivých pater, už jsme minuli čtyřku, před sebou vidím, že šachta je mnohem větší, než má plošina… zrovna míjím jiný výtah, někdo jede dolů… ani jsme se nestačili pozdravit. Mám pocit, že za zády mne předjíždí jiný výtah, ale mám strach se ohlédnout. Koukám vzhůru, nad hlavou kovový oblouk s tažným lanem a šachta je nekonečná, jako prve ta chodba, jen na konci je světýlko – vede až na střechu, tak proč musím v sedmičce přestupovat? Zastavil. Otvírám dveře a přede mnou je trámová konstrukce, jaké bývají na starých půdách. To je šlendrián, proč nejsou mezi trámy žádná prkna, co když spadnu… Balancuji po jednom trámu až ke druhému výtahu. Překvápko, páternoster, jako mají na ministerstvu, to je prima, to se mi líbí. Slyším rytmický klapot kladek, jak se nahoře kabinky přesunuji z jedné strany na druhou… Bylo by to prima a líbilo by se mi to, jenže můj trám končí před sestupující větví toho starobylého zařízení… Musím se dostat do čtrnáctého patra! Musím přeskočit na druhý trám, jinak se ke vzestupné větvi nedostanu… mám, nemám, co když nepřeskočím, neříkej hop, hlavně neříkej hop, mele se mi v hlavě…
Probouzím se, vrstva potu na celém těle, hlava nějak nebere na vědomí, že sen už skončil, marně přemýšlím, co vlastně chci v tom čtrnáctém poschodí…