Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBožena Správcová, Východ
Autor
Krytyk
Božena Správcová, Východ, Trigon 2011
Už na obálce sbírky si lze přečíst, že se jedná o hrdinský epos. Takové nabídce nelze odolat. A vskutku, epos je sice postmoderní, takže si do poslední chvíle nejste jisti, kdo je onen hrdina, nicméně hrdinství sálá z každého řádku veršů, z každé ilustrace Vojtěcha Jiráska. Jednajících postav je v eposu požehnaně. Některé se dají považovat za alternativní ega, která se v době konání eposu v jednu chvíli potkají v tramvaji, případně se nepotkají vůbec. Všechno je mysteriózní a nejisté, neboť jednotlivé osoby v interakcích libovolně mění místo a čas. Žádná orientační posloupnost vás nezdrží v plynulém a pádném čtení. Evidentně se jedná o prolínání snů, introspekcí, náznaků, osobních dojmů, postojů, ale hlavně otázek po jakémsi hlavním úkolu pro ono proklamované hrdinství, jež se scvrkává svojí nezakotveností až zpátky na zem do obyčejného života. Třikrát zazní opus na téma "úkolem je", abychom na závěr zjistili, že úkolem je "let", tedy snění, prožitek fantazie a proudů vnitřního vědomí.
Neobávejte se žádné pravidelné metriky, žádných obkročmých či jiných rýmů. Rytmizovaná poetika je rozpracována plně v duchu prozaických peripetií, setkávání s nástrahami světa a lidí. Dominujícími prvky textu jsou na straně jedné pokusy o popis a pojmenování věcí, situací a vztahů. Na straně druhé úseky obecné dojmové mluvy, tedy chcete-li, hovorový jazyk, jenž není ani tak poznamenán nějakými argoty či nespisovnostmi, jako spíše banálními komentáři, jichž se nám v běžném životě vyskytuje vrchovatou měrou.
Probíjet se hlušinou
Vzácní chodí světem v přestrojení.
Díváš se na zlého a je to jen herec, asi ne tak zlý.
Díváš se na hodného a je to jen herec, asi ne tak hodný.
Díváš se na Mlhaře a nechej ho běžet! Je to jen obyčejný kluk.
Dávej si pozor na toho kluka,
jeho pravé sídlo vznáší se ve skalách,
jeho pravý dům leží ve věžích, ve vysokých židlích.
To on je králem Krajin, králem mlh a bystrých očí.
Žlutých pařátů?
Uvidíš Houslaře, nechej ho jít! Je to snad šantala,
ten, co se vydává za starého havrana,
pod hadry má zlatobílý šat toho, kdo ví.
Uvidíš Svatěje, netrap ho! Je to jen obyčejnej kluk,
ale koukej ho trápit ze všech sil!
Je to tvoje velká láska,
je to tvůj sochař svobody.
Vzácní chodí světem v cestovním přestrojení,
všichni chodí světem v přestrojení.
Neproniknutelnost k podstatě vztahů, jež jsou sice líčeny v horečnatě verbálním duchu, kde se sice cosi děje, ale smysl zůstává příliš osobní, skrytý vnějšímu pozorovateli, taková neproniknutelnost je v této sbírce žádoucí, tedy záměrná a určující. Z postav i dějů kolem nich se stávají osobní symboliky, jejichž význam se můžeme snažit uhodnout, ale s určitostí můžeme vnímat jen vzrušení, odpor, touhu, odstup apod. V posledním dvojverší ukázky se ukazuje náznak smyslu. V přestrojení chodíme všichni, ale někteří jsou vzácní a jejich přestrojení je cestovní. Můžeme uhadovat, jaká cesta nám ostatním chybí, jak se ten rozdíl pozná a kdo žádnou cestu nemá? Můžeme, ale je to jen a jen náš vlastní názor, jenž ostatním může být zprostředkován buď metaforicky přesvědčujícím způsobem, jako analogie našich společně se dotýkajících poznání, anebo výpisem viděného, na povrchu ulpívajícího popisu. Popis se autorce zdá zřejmě bezpečnější a objektivnější. Byť v něm gestikuluje své názory, závěr si každý může udělat sám.
Mám sice značně vyhraněný názor na to, kterou metodu sdělování bych si vybral sám, přesto se v tomto metapoetickém textu zdráhám prohlásit, že tento horečnatě vypsaný epos nefunguje. Každé hrdinství, každá "duležitost" je současně bublinou svévolného bublifuku světa a nic nebrání tomu takovým světem jen tak proletět. Mnozí tak žijí a tímto způsobem nastavené zrcadlo může být účinnou kritikou i sebereflexí. Vážně nevážné poselství o letu je prostě poetickým i běžným životním rozhodnutím neorganozivat se a nechat se žít. Jinou otázkou je, ve kterém regálu mé knihovny sbírka skončí. Přinesu si schůdky a dám ji na nejvyšší polici, abych se k ní nikdy nevrátil?Nebo ji položím do výše očí, abych si tu a tam ověřil, tamtu myšlenku, tamten obraz? Jednou vám to přiznám.