Finská rána

Byl večer a bylo ráno a Fin se probudil. Pokoj byl chladný. Levou ruku vystrčil z peřiny a položil ji na topení. Bylo horké. Rozsvítil lampu a oblékl si svetr a tepláky. Ani na to nemusel zvlášť soustředěně myslet. V rádiu slyšel hlas dívky, která měla ráda fotbal a hokej, třebaže národní tým prohrál. Vždy, když řekla nespisovné slovo, se Fin pousmál. Ačkoliv stále trochu spal.

Uvařil čaj, který pronikavě voněl; přiložil k ústům již seschlé pečivo. Během snídaně nikdy neseděl. Stál čelem u závěsů a díval se do tmy. Rukou hladil horké topení. Přesto na něj šel chlad. Sklo bylo tak ledové. Vůně čaje putovala místností a u okna se zastavila. Kolikrát si říkal, jestli má takový život vlastně nějakou cenu. Kolikrát.

Pohledem přejížděl po zamrzlém rameni řeky, kam se za okamžik vydal. Když otevřel dveře, ze střechy se snesl sníh a zachytil se na čepici. Fin se přesvědčil, že má dopnutý kabát. Slunce ještě nevyšlo. Někdy se stalo, že jej obzor překvapil a chvíli se zdálo, že místo, aby odcházel, tak se vrací. Stopy však mluvily jasně.

Fin obyčejně ještě za tmy vkročil na led. Když odpočíval, opřel se o sekeru. Řekl by o sobě, že má celkem zajímavý život. Na poměry. Když však seděl s chlapy v hospodě, mlčel. Ovšem. Fin žádné příběhy nevyprávěl. Ne že by je neznal. Nebo nezažil. Jistě. Zůstával stranou. Přesto chodil pravidelně mezi lidi, poslouchal hovor a přitom myslel na Ninu. A řeka byla tak chladná. Kdyby se ho zeptali, řekl by, že se mu na ní něco líbí, ale nijak zvlášť pro ni neplane. Byla by to samozřejmě pravda. Fin vždy říkal přesně to, co cítil.

Když se vracel domů, zdálo se mu, že už je zase ráno.