Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Osudová
datum / id15.08.2011 / 390344Vytisknout |
autorKvětoň Zahájský
kategoriePovídky
témaRodinné
zobrazeno6277x
počet tipů63
v oblíbených4x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Osudová


To vodpoledne jsem si pucoval revolver a doufal, že dnes konečně zazvoní telefon.
Ani nevím, kolikátej den už jsem nezavadil vo slušnej džob, ale natuty jsem byl soukromým vočkem s nejčistším kvérem v celým zpropadeným Los Angeles.
Větrák na stropě líně porcoval proužek dýmu z cigára, hasnoucího v přeplněným popelníku, když se rozletěly dveře a do mý kanceláře vstoupilo nádherně vyvinutý poprsí, za hodnou chvíli následovaný dvěma nejdelšíma nohama co jsem kdy viděl. Až jsem se divil, že to všecko unesou.
Já, když votevřu cizí dveře bez zaklepání, vždycky se ukážou jako nesprávný. Tohle byl ale ten typ ženský, co si dveře neplete. Řasy měla tak hustý, že by mi jima mohla malovat pokoje a blond vlasy jí sahaly níž, než sukně. A ta sahala přesně tam, kam bych si taky rád sáhnul..

„Jsi tam?“

Dal bych nevímco za panáka burbonu. Byl jsem si v tu chvíli jistej, že mám ve ksichtě ten přiblble strnulej výraz, co mívaj lidi na fotkách v řidičáku.

„Haló! Slyšíš mě? Není ti něco, Oldřichu?“

Tesknej pohled jejích vočí mě okamžitě usvědčil z toho, že nejsem takovej drsňák, jak jsem si celý ty léta nalhával.

„Nic mi není!“

Jsem jenom chudej soukromej detektiv a na kulturu mi moc času nezbejvá, takže jsem docela vděčnej, když mě někdo přijde duševně obohatit přímo do kanceláře. A tahle dáma byla rozená...

„No, ještě že tak. Už bys mohl konečně vylézt! Sedíš tam skoro hodinu!“

„Ale no jo, porád! Člověk nemá ani na záchodě chvilku klidu,“ zaklapl Oldřich rozečtenou knihu a sáhl po toaletním papíru.

„Jéééžiši, zase přijdeme pozdě! Zapni si to sako. Ukaž se... No, ta kravata, já nevím. A co boty?“

„Co, boty? No, mám boty. Asi půjdu do hospody v pantoflích, ne?“

„Jestli je máš čisté! Pamatuj si, že boty jsou to první, čeho si na tobě každý všimne.“

„Prosím tě, Božka! To bylo v dobách, kdy plaché dívky cudně klopily zrak, proto na chlapovi nic jiného neviděly. Dnes je to každému jedno.“

„Nejsme pozváni do žádné hospody, ale do RESTAURACE! Beztoho na nás Koďousovi už hodnou chvíli čekají. Nezapomeň jim pochválit opálení, víš že se v pátek vrátili z Řecka. Zhasnul jsi v předsíni? A ne, že se budete s Ruslanem zase léčit fernetem! Alkohol má devastující vliv na tvé morální vlastnosti! Ukaž, já ty klíče radši vezmu k sobě.“

<===>

Po plyšovejch kobercích se neslyšně ploužili pinglové ve fracích a v hlubokým předklonu. Nóbl hosti jim decentně špitali svý přání a pianista v koutě vyluzoval otravnej kravál, znalcema nazývanej jazz.
U stolu po mý pravici se ňákej donchuán lísal ke svý šťabajzně. Vona mu hluboce hleděla do vočí, von jí ještě hloubějc do výstřihu. Výstřih měla tak hlubokej, že na operaci žlučníku by se ani nemusela svlíkat.
U stolu za mnou seděla společnost burziánů. Jejich dámy v róbách vyzývavě vystavovaly šperky a důmyslně skrejvaly špeky. Chlápci ovívali svý společnice vějířema z kreditních karet a vedli snobský řeči. Co chvíli vespolek pozdvihli vobočí a pravili: „Hleďme, jaká taškařice,“ a ženský si cudně zakrejvaly ústa, aby pánům nepoprskaly kravaty kaviárem.
Najednou se v davu vábivejch dekoltů a oparu afrodiziakálních vůní objevila vona a štráduje si to přímo k mýmu...

„Oldřichu! No tak! Otevři oči a přestaň trucovat. Hele, Koďousovi už přišli. Zamávej na ně!“

„No jo. To ale byla doba.“

„A opovaž se Ludmile zase vyprávět o vzducholodích! Víš, že je na to při svojí váze háklivá.“

„To si s ní mám povídat o prvocích?“

„Co sem pleteš prvoky? Víš přece, že učí dějepis a zeměpis.“

„To mě tak napadlo, když vidím ty její tlusté brýle. Člověk se zdravým zrakem by s jejich pomocí určitě dokázal rozeznat jednobuněčné organismy...“

„No, chraň tě ruka božííí... Božííínku, Ludmilko! Tobě to dneska ale sluší! A ty botičky! Italské, že? Ale to víš, že se nezlobíme. Vlastně jsme zrovínka taky přišli. Že jo, Oldíku?!“

„Ten tvůj kostýmek, Boženko, je taky šikézní! Co že to je? Svetřík? Aha. To víš, já v tom šeru tak dobře... Já si musím šáhnout. No jo, kašmír!“

„Promiň Oldo, za to zdržení,“ klopil zrak pobledlý Ruslan Koďous. „Nějak se mi udělalo nevolno. Jak přijde červenec a srpen, tak se mi vždycky přitíží.  Nedáme aperitiv?“

„Nu, kdyby to mělo být něco léčivého...“

„Oldřichu?!“ utrhla se na chotě Božena, vloživši do tohoto jediného slova veškerou naléhavost, které byla schopna. Přicházející pikolík bezděky uskočil a pohledem nenápadně překontroloval, nemají li se ostatní hosté k úprku. Patrně tímto lokálem dosud nezaznělo tak děsivého skřeku. „Žádné likéry před večeří! Budeme pít víno. Viď Ludmilko. To se bude báječně hodit k tvému vyprávění. Už jsem celá natěšená. To víš, my s Oldíkem jsme v Řecku ještě nebyli.“

„... brý večer. ... si dáte k pití, prosím?“ s grifem krupiéra poslal číšník jídelní lístky po zažloutlém ubruse a zahleděl se na gestikulující Boženu. „Pivečko, nebo limonádičku?“

„Pane vrchní,“ snažil se Ruslan odvrátit jeho pozornost od dam, „myslím, že dáme přednost vínu.“

„... si přejete. Červené, nebo bílé?“

„No... Já vlastně ani... Mně je to... Červené? Ano, přineste červené, to je na krev. A vezměte ho rovnou dvě krabice. Pardon, dvě láhve, jsem chtěl říct,“ potil se Ruslan, skrývaje rozpaky za strojopisem s nabídkou pokrmů.

<===>

Jídelní lístek byl fakticky hodnej četby a snesl by zařazení ke krásný literatuře. Z těch cen se mi ale dělalo šoufl. Nejsem tak zámožnej, jak by se na chlapa v mým věku slušelo.
Vrchní byl na mně pořád přilepenej, jako žvejkačka ve vlasech; nebo takovej ten pcháč, co vypadá jako kulovej suchej zip, přichytí se vám na nohavici a pak nejde dát pryč, leda byste tu ohavnost vystřihli i s kusem látky.

Abych udělal na slečnu dojem, pro něco jsem ho poslat musel. Jak jsem tak vokem zavadil o vázu uprostřed stolu, přecpanou kytkama s mohutným listovím, vobjednal jsem dva talíře, příbory a salátovou zálivku.

„Oldřichu! Kam zase zíráš! Ne, aby sis dal ten bůček. Víš, že s tvým žlučníkem nesmíš na tučné ani pomyslet!“

„Co, cože? Promiň, Boženko, trošku jsem se zamyslel. Máš pravdu, nic tlustého nechci ani vidět!“
Ludmila Koďousová se rozpačitě usmála.

„... si dáte k jídlu?“ zadeklamoval vrchní do cinkotu přinášeného skla.

„Prosím vás, nemáte něco zdravého a dietního?“ plaše vyzvídala kyprá Ludmila.

„... jsme hospoda, ne sanatorium, paninko. K nám se lidé chodí najíst, ne léčit,“ chytil se číšník příležitosti zažertovat. „Ale, bylo by tam tresčí filátko v trojobalu s vařeným brambůrkem a kyselou okurčičkou, co říkáte?“

Společnost začala opřekot přikyvovat. Až na Oldřicha.

„Já ryby nejím. Dám si radši guláš. Hovězí guláš,“ dodal omluvně a pohlédl skrz sklenici červeného na blikající zářivku.

<===>

Většina přítomnejch ženskej tady vypadala lacině i v drahejch róbách a se šperkama, ze kterejch jim bylo nepochybně líto sundávat cenovky. Přesto se každá usilovně snažila vzbuzovat dojem, že by prdel nevyslovila ani za hovno.
Blondýna ale v tomto snobským prostředí působila jaksi oduševněle. V nóbl kruzích se teda pohybovat uměla. Nic mě však nenudilo víc, než ty její řeči vo Asklepiově Epidavrosu, Apollónovejch Delfách a vo houfu jinejch božstev na Olympu. Zvlášt', když mně z řeckejch bohů utkvěl v hlavě jenom Diogenes a Onasis.
Trmácet se kraj světa v nelidským horku, abych si místo památek prohlídl pár šutrů rozházenejch v suchý trávě, na to bych taky neměl náturu. Tabule s nákresama, jak to všecko původně vypadalo, bych si klidně mohl prohlídnout doma v knížce. Kdybych takovou měl.
Můj nos mi ale říkal, že se k něčemu schyluje. A můj nos...


„No samozřejmě, Oldřichu! Zase sis pocintal kravatu,“ šátrala Božena muži pod krkem papírovým ubrouskem. „A neseď jako zařezaný. Bav se taky! Copak tebe Řecko nezajímá?“

„Ale ano, to víš, že jo. Třeba... Například by mě moc zajímalo, kde leží ta... Sinópa,“ zazubil se Oldřich neupřímně na manžele Koďousovy a omočil si poslední kousek knedlíku v sósu.

„Nemyslíš to Sinópé? Jak tam žil můj oblíbený filozof - Diogenes? zajímal se Ruslan.“

„Nyní je to ten Sinop, drahý. A leží v Turecku,“ zamračila se na manžela Ludmila a pohrozila mu smaženým rybím prstem. „Díogenés se narodil v Sinopu, ale žil v Aténách. A nebyl to filozof, ale cynik.“

„Cynik? Možná. Ale, pokud je filozofie hledáním pravdy, pak je největším z filozofů právě Diogenes, neboť nejvíce pravdy dle přísloví nalézáme ve víně. A kde nalézáme nejvíce vína? V sudu, že ano,“ mínil Ruslan a podpořil své tvrzení mocným douškem rudého moku. „A v čem bydlel Diogenes, no?“

„No, tak u tohoto monologu být nemusíme, viď Ludmilko. Půjdeme se trošku opláchnout na toaletu,“ ošklíbla se Božena, pomáhajíc korpulentní družce ze židle.

„... nějaké další přání?“ utrousil přišedší číšník, načež s bravurou varietního umělce počal vršit prázdné talíře na předloktí.

„Chtěl jsem se zeptat,“ odvrátil Oldřich zrak od odcházejících žen, „pane vrchní, nebyl ten guláš už trochu starší?“

„Kdeže! Snad středního věku... Ale u guláše je to naopak výhoda. Přece - čas je nejlepší kuchař.“

„Lékař!“

„Cože, už? Hergot, to byla rychlost. A nespravil by to fernetek?“

„Čas je nejlepší lékař, se říká! Vy ignorante! Nejlepší kuchař je hlad!!“

„A tak. Ve mně hrklo... Tož, jak říkám - fernetek. Po tom vám zaručeně vytráví. A nebo pivíčko, co? Guláš a pivo jsou nerozdělitelné, jako ping a pong.“

„Snad jin a jang, ne?“

„No, zkrátka ten čínský Čuk a Gek, nebo co.“

„Prosím vás,“ vmísil se do hovoru plachý Ruslan, „přineste nám, ale rychle, dva velké fernety. Já bych potřeboval taky trošku stabilizovat trávení. Nerad bych provedl defenestraci večeře.“

„K službám,“ usmál se potěšeně pikolík a odtančil s porcelánem.

„Ty, Kóďo, já nevím, je to dobrý nápad?“

„Lepší špatný nápad, nežli žádný, ne? A hned dáme repete, než TO přijde.“

<===>

Blondýna nejspíš nemohla najít cestu z toalety. Za tu dobu, co si pudrovala nos, bych se mohl naučit švédsky. Tady něco nehraje, pomyslel jsem si a můj čmuchalskej zrak instinktivně padl na chlápka zevlujícího za klavírem.
Rychtyk. Stála u něj, von do ní mluvil, a na první pohled jsem poznal, že ho ta ženská zná a že ji to nejspíš mrzí. Vězel v mafiánským kvádru, na hlavě klobouk a gestikuloval, jako když diriguje orchestr. Nakonec pokrčil ramenama a zvedl se ze židle. Natáhl ruku a špičkama prstů hladil děvče po tváři. To už jsem stál u nich, s ukazovákem zabořeným do bílýho karafiátu v klopě jazzmanova saka.
„No jó, psí dečky, bílá hůlka a černý brejle přes celej ksicht, aby bylo vidět, že pan černoch je frajer,“ zahájil jsem vyhrožování.
„Promiňte, ale já nejsem černoch. Já jsem slepec,“ vodmlouval gauner.
„Vod narození?“
„Ano, prosím, od narození.“
„No, tak jak můžeš vědět, že nejseš černoch?“ poplácal jsem ho smířlivě po rameni, protože slepota je tragická za každejch vokolností. Nejvíc ale, jako projev kázně.


„Tohle jsem potřeboval, kamaráde,“ bušil Ruslan spoluspiklence furiantsky do zad. „Ale, tak mě napadá, neměli jsme tu fernetovou smršť radši zaplatit rovnou, a ne si to nechat psát na účet? Přece - není žalobce - není soudce.

„Soudce? Není to ten, co vyrábí soudky?“ ožil zamyšlený Oldřich.

„Ne. Soudce vynáší soudy. Ale se soudky to povolání také tak trochu souvisí. Ono všechno souvisí se vším. Pane vrchní, ještě dvakrát!“

„Jak, souvisí?“

„No, když bys chtěl, kupříkladu, přepravit větší množství vína. Použil bys co? Správně, soudek. No, a jednalo-li by se o víno lahvové, použil bys basu. A od soudce bývá k base obvykle jenom krůček. A od basy k sudu... Chápeš?“

„Ne.“

„To proto, že moc přemýšlíš a málo piješ! Pane vrchní, tak... Tak už nic. Už TO přišlo.“

„Oldřichu?!“ Božena vrhla na chotě pohled, kterým by mohla svařovat litinu. „Šmankote, podívej na tu účtenku, Ludmilko! Skoro to vypadá, že ti dva tady dobrého půl dne hostili zájezd z Finska!“

„Ale kdeže,“ vemlouval se Ruslan, „lístek se hemží čarami, protože je to lístek čarovný! Že? Oldo! Řekni taky něco!“

„Koďousi, ty mi děláš ostudu!“ nešetřila Ludmila opovržením. „Člověk se jenom ohlédne a ty už chlastáš!“

„Ale já ještě nechlastám, já se teprve zachlastávám! Totiž léčím. Já jsem ti, Lidunko, dostal takovou žaludeční nevolnost... A to jsem o ni ani nežádal!“

„Já nevím, Boženko, co s ním. To mi dělá vždycky, když se chce opít. Prohlásí se za nemocného a počne se léčit digestivy.“

„No, vidím to na čtyři pořádně silné kávy. Ti naši chlapi jsou holt oba stejní. Asi to máme v osudu.“

„Vo sudu jsme zrovna před chvilkou, že jo, Oldo, vedli zajímavou rozpravu...“

<===>

Ve snu bych nečekal, že může někdo vydírat slepýho muzikanta, kterej ke všemu ani není černoch a sestru má blondýnu. Že by v tom měla prsty ta nechvalně známá OSA?
Tuto myšlenku jsem zavrhl ještě dřív, než se jí vůbec podařilo dostat k tomu, že by mě mohla napadnout. Potřeboval jsem kafe.
„Jste nervózní,“ přečetla mi ve ksichtě blondýna a nasadila si cigaretu do špičky. Číšník v tom okamžiku cvakl zapalovačem, jako by celej večer čekal zrovna na tuto chvíli. „Pojďte, objednám vám kávu,“ táhla mě za rukáv zpátky ke stolu.

„... jsou ty čtyři kávičky. ... přáníčko ještě?“ lísal se číšník a plácal utěrkou po stole s takovou vervou, jako by si chtěl uklidit do zásoby.

„Já zaplatím,“ vzdychla odevzdaně Ludmila a s výčitkou pohlédla na manžela. „Už budeme muset. Za chvilku odbije devátá...“

„Devátá!“ pookřál Ruslan, „Óóó-sudová! Pa pa pa pááá!“

„To je pátá. Opilče!“

„Teprve? Tak to si dáme ještě jednu. Oldřichu! Vstávej!“

„On nespí,“ usrkla Božena pěnu z espresa, „on zase duchem někde bloudí. Poslední dobou se z něj stává melancholik se sklonem k apatii. Já nevím... Já vážně nevím, co ho k tomu vede.


Když se na hladině kávy v mým hrnku odrážela její tvář, přišlo mi, že je to kafe najednou vo něco sladší a voňavější. Káva voslazená bezděčnou marnivostí.
„Vím, že tu je něco, co je možný vypátrat,“ řekl jsem. Zatím nevím, co to je. Ale dozvím se to, na to vemte jed.“
„Doufám, že nebudete muset nikoho zastřelit,“ špitla a nasadila zase ten líbeznej výraz, ale neposkytla mi dost času k tomu, abych si na něj mohl zvyknout.
„Já zase doufám, že nevodprásknou mě,“ zabručel jsem.
„Nelíbí se mi ten tón, kterým si brbláte pod vousy.“
„Nemám vousy.“
„Můžete si je nechat narůst. Já počkám,“ zamrkala na mě těma dlouhejma řasama. „V tomto baru se nikdy nezavírá.“
„Ale já už musím. Případ nepočká.“ Dal jsem vale nóbl lokálu a vodkráčel do vlhký noci srpnovýho Los Angeles.



Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

11.01.2012 11:35:33Květoň Zahájský
Sluníčko, tobě při četbě vážně naskakujou před očima obrazy? Třeba Slunečnice od Rembrandta, nebo Noční hlídka od Picassa? ((-:
Ne, jasněže rozumím. Jsem moc rád, že ti z toho nenaskakujou před očima mžitky.
11.01.2012 11:21:29Nářezový_sluníčko
Píšeš fakt "živě", obrazy mi naskakujou rovnou před očima, paráda! *
12.11.2011 08:54:50Květoň Zahájský
Alojs - máš pravdu, interpunkce je můj odvěký nepřítel. K tomu je třeba získat cit. Zatím jsem interpunkčně bezcitným.
11.11.2011 23:50:18Alojs
fajnové. dobře se to čte, decentně vtipné... žádné námitky. i když by se našlo pár pravopisných, interpunkčních chyb...
29.10.2011 19:16:41A.H.
korektor
Ten čas plynul tak rychle, že jsem si kolikrát myslel, že jsem jej měl i k snídani. :D
29.10.2011 18:45:56Květoň Zahájský
Jo, když se aperitiv stane i předkrmem, polévkou a několika hlavnímy chody za sebou, to se doma těžko vysvětluje. ((-:
29.10.2011 18:11:11A.H.
korektor
Já když jsem se bavil, celý víkend byla tichá domácnost. :D To byl jeden aperitiv za druhým. :D *
29.09.2011 08:56:33Květoň Zahájský
IMa - Rozhodně potěšilo.
29.09.2011 07:26:11IMa
Jo, rozhodně pobavilo.:))*
26.09.2011 12:20:10Květoň Zahájský
Depka - a jak se culí! To je potěšitelné.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.