27. SUPERKOULE - Mona Lisa - dílo č. 2

"Dobře, pane, budu malovat vaši paní", řekl a pomyslel si cosi o zbohatlících, kteří nevědí co s penězi. "Jen jestli bude mít milostivá dost trpělivosti, pracuji pomalu – nejdříve udělám pár skic, až pak vyberu vhodnou desku. V mém ateliéru je dobré osvětlení mezi druhou až pátou hodinou odpoledne." Na odchodu pronesl ještě cosi o záloze.

Úderem druhé hodiny zastavila před vchodem do ateliéru nosítka, vstoupila, rozhlédla se povýšeně, nastrojená jak do kostela, ověšená šperky a bože netrestej, sice docela hezká, pravidelná, ale v podstatě tuctová tvář… "Mám malovat vaši tvář, anebo chcete zvěčnit své šperky?" zeptal se téměř otráveně. Položila na stůl váček s dohodnutou zálohou, usedla na nepohodlnou stoličku, a když vzal do rukou skicář a měkkou tužku, celkem poslušně otáčela hlavou, měnila výraz obličeje podle jeho pokynů, ba strpěla, když se dotýkal jejích paží, aby je upravil do polohy podle svých představ. Zdálo se, že se tou šikanou docela baví.
Následující den přišla bez šperků, na sobě prostý šat s nařasenými rukávy. Postupně se sblížili, časem dokonce velmi. Osvětlení ateliéru svědčilo nejen malování. Na topolové desce přibývalo tahů štětcem pomalu, ale přece, obličej, vlasy, obrysy těla…
Jednoho dne mu sdělila, že je těhotná. Nevnímal její slova, díval se jí na ústa, na dosud neviděný úsměv, díval se jí na oči, najednou zasněné, zahleděné do dálky, nebo do sebe, kdo ví? Užasle vydechl:"Liso, jsi jiná, jsi krásná, jako nikdy dosud, ale můj obraz je nanic, musím jej předělat!" Popadl skicář a snažil se zachytit tu novou, dosud neviděnou podobu.
Těhotenské potíže si vynutily přestávky v malování, sedění nebyla tak častá, ale ten nový úsměv, pohled, něžně měkké rysy v obličeji, zůstávaly. Předělával, po kolikáté už předělal svůj obraz, až jednoho dne odhodil štětec a rezignovaně řekl: "Nejde to, Liso, moc tloustneš, budeme pokračovat až potom, po porodu."
Manžel to kupodivu pochopil a nic nenamítal. Leonardo však to dlouhé odloučení nesl těžce: "Vrať se, Lízo, nenechávej mne tak dlouho čekat, beznadějně stárnu…!" Z dlouhé chvíle dokončoval alespoň pozadí obrazu, ale myšlenkami byl jinde. Když poodstoupil, aby pohlédl na své dílo z optimální vzdálenosti, uvědomil si, že ta krajina v pozadí není snová, ale naprosto nesmyslná, že ty dvě části, na které ji rozděluje Lisina hlava, na sebe prostě nenavazují. "Ale co, budu se tvářit, že jsem to tak chtěl, kdopak tady rozumí autorskému záměru…"
"Nemohl jsem se tě dočkat," přivítal ji v uklizeném ateliéru, na stole květiny a láhev opojného vína. Chvíli se pokoušel malovat, aby využil světlo, ale tentokrát mu práce nešla od ruky, příliš myslel na láhev na stole a na to, co bude, až ji spolu vyprázdní. Nic nebylo. Ačkoli mu bylo teprve 54 let, byl Leonardo starý. Smutně se díval na Lisu, jak se její tajemný, vědoucí úsměv náhle proměnil na zklamaný a dost pohrdavý škleb. Těkal pohledem z obrazu na model a zase zpátky – ne, tuhle podobu by rozhodně zvěčnit nechtěl… Rozpačitě doplnil několik tahů štětcem, aby zvýraznil řasení oděvu a do spodního rohu doplnil svou šifru.
"Finito. Fine, la signora," řekl a doprovodil ji ke dveřím.