27. SUPERKOULE - Mona Lisa - dílo č. 3

Už jsem se rozhodla, vydělám si prostitucí. Ne ne, počkejte, hned Vám to vysvětlím.
Jsem vdaná, dlouho. Dlouho a šťastně, opravdu, ale …
Můj starý miláček, ne že by mě nemiloval, to on zase jo, jen všude visí ona Mona L.
Malá, velká, ještě větší v oleji kopie, hlubotisk, světlotisk, kvaš, vyšívaná, háčkovaná, z drátu
a těch papírů z jehličkové tiskárny všude hromady, dokonce na WC toaletní hajzlpapír, ona.
Přiblblý úsměv je všude, všude i na mé tváři.
Jen v ložnici, pelíšku naší lásky, zarámovaná nad postelí má svatozář a srolovaná nafukovací,
hubu trochu jinak, no.
Konečně, ani jsem se nenadřela, už mám co jsem chtěla. Ti chlapi jsou blbí. Představte si,
někdy jsem prachy nechtěla a oni furt, ale jo, vem si, dej mi, vem si, pij, s tebou se cítím jako
v Lůvru Mončo. Tak jsem střádala.
Zakoupila bonboniéru Mona Líza, zabalila, hádejte do čeho, mašli, svíce a čekala na toho svého
mého, měl narozeniny. Přišel. Políbila jsem čelo, počkala až se usadí, donesla billet s letenkou
na sříbrném podnosu a adieu préféré pour Musée National du Louvre Paris miláčku.
Ani se nedivil a zítra byl pryč.
Čas utíkal tři dny jako peřeje, schránka samá Mona, doma bordel, konto pěkně zbytnělo.
Pak pauza. Přečetla jsem pohlednice, naházela kalhotky do pračky, pustila telku, kafčo a
… a sakra. To snad né. Právě ukazovali co zbylo. Bílé místo na zdi, takové malé nic, jako
když někdo byl a už není, jinak věděli houby, já tušila.
Manžela zatkli dva dny nato. Řvala jsem jako malé děcko, hajzl, chlívák jeden, nechá se
chytit v bordelu a ještě požadují kauci a náhradu zničeného obrazu. Nic mi nezbude,
dupala jsem nožičkama a ze vzteku servala všechny ty šklebící se ksichty, vyhodila nafukovačku
a koupila nový voňavý srací papír. Uklidnila jsem se, zaplatím.
Pepíka jsem vyzvedla v Ruzini ve ¾ na 6, byl pohublý, ale šťastný. Odložil balík,
zapálil cigáro, objal mne. Páchl tak nějak francouzsky, směsí škeblí, kurev a kriminálu. Taxi.
Doma byl překvapen. Mončo, miláčku, tys věděla a přibíjel skobu do holé zdi. Něžně rozbalil
balík, pohladil, chvíli nehnutě stál a pak prohodil, "líbí?". Šikmo, odsekla jsem. "Táák?". Jo.
Od té doby se dveře netrhnou, potřísněná la Gioconda s otvorem místo úsměvu, vydělává
za nás na sebe, jen my dva víme co za ní vězí a pst, budeme mít děťátko, Monu,
po montérovi co tu byl.