Velká láska
"Da Vinci, dnes je mnohem víc unavená. I já jsem. Bojím se, že - ." Dona Caterina zmlkla.
Služebná Elnora k němu natočila hlavu, v jejím pohledu zahlédl údiv, strach i lítost.
Když si všimla, že se na ni dívá, přidal se ještě ostych.
Ani po těch letech si na něj nezvykla.
"Copak se vám nic nelíbí? Ani jediná skica? Jste tu téměř každý týden. A od té doby, co onemocněla, ještě častěji."
Dona Caterina nestárla. Jen bílou pleť jakoby někdo pomaloval nitkami vrásek. Byl to malíř mnohem dokonalejší než Leonardo. Samotný čas.
Dveře kuchyně za Elnorou tiše zaklaply.
"Líbí, nelíbí. Velká láska se rodí jen z velkého poznání toho, co milujeme. Co neznáme, můžeme milovat jen chudě," řekl Leonardo, jako už tolikrát.
Caterina se zamračila: "Dávejte si pozor na ústa. Když ne kvůli nám, tak kvůli Lise."
V Lisině ložnici pak páchly nejrůznější léky a masti. Více či méně neúčinné.
Leonardo se na mladou ženu usmál a silou potlačil bolest v srdci.
Ležela na širokém lůžku, drobné vlnky prořídlých vlasů splývaly na polštář. Vrátila mu úsměv jen lehce. Pamatoval si ji krásnou, ale i teď byla dokonalá, přestože jí nemoc vzala několik předních zubů i barvu z tváří.
Bůh ji přece stvořil k obrazu svému. A zrovna takový musí být její portrét. Dokonalý. Proč jen to Caterina nechápe?
Odložil si věci na stůl a přisedl k nemocné.
"V noci se mi zdálo, že čekám syna," zašeptala.
"Bylo to ...", marně hledala slova.
Chtěl ji pohladit, ale zdála se tak křehká.
"Namalujte mne těhotnou. Prosím. Je to moje přání. Moje poslední přání."
Leonardo mlčel, vtiskával si její rysy do paměti. Každičký tah, linii, ohyb.
Má vysoké hladké čelo, matčinu jemnou bradu a oči, oči po otci.
Takové oči ho každé ráno sledují ze zrcadla. Už skoro padesát let.
A na to by mohl přísahat.
|