27. SUPERKOULE - Mona Lisa - dílo č. 8

Cink. Zlatý prstýnek se skutálel na kamennou podlahu, odrazil se od protější stěny a po krátkém točení zůstal ležet. Monika vyskočila z dřevěné lavice a hbitě jej ukryla v dlaních. Ve chvíli, kdy se narovnala a upravovala si živůtek halenky, či spíše intenzivě řešila problém s podprsenkou nevhodné velikosti, otevřely se dveře pracovny docenta Levoje.
Ten jeho pohled hned tak nezapomene.
"Pokud jste připravená, můžete jít dál. Jestli tedy nepotřebujete, například, na toaletu... "
Monika se vzpřímila (ňadro definitivně opustila své původní místo působiště) a sebejistě prohlásila:
"Ano, ráda bych si odskočila, když dovolíte."
Docent jí pouze pokynul rukou směrem ke kýženým dveřím.

"Nuže, paní Fondánová, předpokládám, že můžeme začít," řekl, když už seděla v jeho útulné pracovně, vonící barvami a knihami. Přes nervozitu, která ji stále ovládala, neodolala a rozhlížela se po stěnách malé místnosti. Na každičkém kousku zdi visel obraz. Malý, velký, portrét, krajinka, plátna i díla malovaná na dřevě. Samé skvosty a v mnoha případech určitě i originály.
"Ehm... "
"Ano, jistě. Omlouvám se," vrátila se zpět do reality zkoušky z malířství.
Docent se zvedl ze starožitné židle s vysokým opěradlem a přistoupil k jednomu za Moničinými zády.
"Co se vám vybaví, paní Fondánová, když uvidíte tento obraz?"
Poněkud zbrkle se postavila a otočila se.
"Mona Lisa," vydechla překvapeně. Nečekala tak jednoduchou otázku.
"A víc nic? Nějaké zajímavé informace - například autor, technika, doba vzniku, černá kronika..."
Strnule hleděla do očí postavy na portrétu a přes rty jí přelétl úsměv, vyvolaný milou vzpomínkou...

Prosluněná kavárna při západu slunce, v dálce šumí řeka a na stolku před dvojicí, držící se za ruce, víno ve sklenicích.
"Vážně umím malovat. Mám na to dokonce papír - diplom z AMU. No tak, stůj mi modelem, prosím."
"A jak mě namaluješ?"
"Jako Monu Lisu! Ten obraz zbožňuju a tebe taky. Hodíte se k sobě."
"Já nevím... "
"Tak to zkus a budeš vědět."
"Možná... "
"Zítra."
Celé prázdniny se scházeli u něj v ateliéru. Usadil ji, maloval, později miloval a pak znovu maloval. Každý den. 
Koncem srpna Monice hned ve dveřích zavázal hedvábným šátkem oči a dovedl ji doprostřed místnosti. Šátek jí sundal a ona zjistila, že stojí před obrovským obrazem, zahaleným v bílém přehozu.
"Hotovo, ale... nakonec jsem to nezvládl. Nepovedlo se mi zachytit tvůj úsměv, ani zář tvých očí, tak jsem se dal do kupy s jiným malířem a ten mi pomohl. Dokázal nemožné; naprosto přesně vymalovat tvoji duši.
Chceš ho vidět?" ukázal hlavou směrem ke skrytému dílu.
Monika, tajíc dech, jen nepatrně kývla hlavou.
Sňal bílou látku a odkryl dřevěný rám, bohatě zdobený ornamenty.
Nebyla schopna slova. S pootevřenými ústy a červení na líci užasle hleděla na tu nádheru.
"Krásné, viď? Když ti ho věnuju, vezmeš si mě za muže?" zeptal se a podal jí malou, sametem potaženou, krabičku...

"Paní Fondánová!"
"Mona Lisa patří k nejznámějším obrazům Leonarda da Vinci a nejen jeho. Jde o vůbec nejslavnější portrét všech dob, a to z mnoha důvodů; ale - podle mě - tou nejhlavnější příčinou není ani použití zvláštní techniky sfumato, ani to, že je zde zobrazena celá polovina těla, což bylo na tehdejší dobu průlomové, a nejspíš ani mistrné vyobrazení detailů.
Ten obraz je obdivuhodný tím, že se da Vincimu podařilo zachytit duši ženy, která mu stála modelem."
Docent ji pozoroval s úsměvem Mony Lisy na rtech a v očích se mu leskly slzy. Jeho nejlepší studentka jej nezklamala.
"Dejte mi, prosím, index."

Šťastná, že má zkoušku za sebou, vklouzla do podkrovního ateliéru, kde bydlela se svým manželem. Její první cesta vedla ke zdi, na níž trůnil klenot v dřevěném vyřezávaném rámu.
S láskou si jej znovu prohlédla. V levém horním rohu stálo: "Má Mona Lisa" a v pravém dolním: "Jako je hlad nejlepším kuchařem, je příroda nejlepším malířem".
Usmála se a pohlédla na svůj obraz v zrcadle.