0zvěnou na duši raněná

Z kopců a luk

do luhů ztracených

volám tvé jméno. 

Ozvěnou přes hory vrací se pohlazením,

 v rose po stéblech trávy.        

Ten pramen zurčivý a nepokojný,

jak perlivý smích v tváři zapomnělé,

chce stromům napít jen douškem,

v dlani uvězněným,

v tvém stisku, v pěsti zaťaté.

Zas křičím, volám, zpívám tvé jméno,

melodii křehkou, včel plástve obtěžkané

a slzy smolné z ran otevřených v kůře neslyšně tekou.

Jsi povzdechem, touhou, jen ozvěnou -

nic víc.

Přes drsný kmen snažím se obejmout svět,

tak veliký a nedostižný;

v tom obětí cítím sílu staletí, on musel přestát nepohodu,

války i hladomor -

co můj stesk za tebou v porovnání s tím?

Do kory zašeptám jméno libozvučné,

s vráskami splyne i s hlubokou pamětí,

na křídlech vážky modrokřídlé,

korunou zavíří a odletí.