Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se...a_za_dveřmi_je_další_jaro
26. 09. 2011
0
0
790
Autor
Lakrov
Úvod
Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.
...a za dveřmi je další jaro
„To je ale počasí,“ povzdechl si Slon.
Pršelo, sníh tál a vody přibývalo. Zpočátku pomalu. Slon si opět vzpomněl na maminčino vyprávění; v kraji, odkud se přistěhovala, se prý za deště vždy vypravili s ostatními slony na dlouhý výlet. Dovést stádo k velké vodě bývalo úkolem toho nejstaršího.
„Jednou budu starý slon, co všude byl a všechno ví,“ ohlédl se Slon po mamince. „Už znám déšť, taky velkou vodu a vítr, co nosí barevná ptáčata, vím, že pomoc může přijít i z podzemí, kterého se mnozí bojí, a taky vím, že sněhoví strašáci na jaře roztají. Hlavně ale vím, že s dobrými kamarády je na světě veseleji a všechno jde snáz; a to ať už zuří jarní povodně a povětří, letní bouřky a vedra, podzimní plískanice nebo mráz a taky cirkusy, ohňostroje a ostatní lidské výmysly.“
Od brány přicházeli první návštěvníci. Slon se rozhlédl po výběhu: Kačenka spokojeně podřimovala na deštěm zčeřené hladině. Stehlík, schovaný pod převislý okraj střechy, vesele prozpěvoval. Anděla byla nejspíš někde v suchu; možná v krmelci uvnitř pavilonu. Jen Tchoř, jemuž voda zaplavila noru, nadával, že si bude muset hrabat novou.
„Počkej!“ napadlo Slona. „Možná není tak zle. Třeba to půjde nějak vysušit. Maminka říkala, že...“
„Kdybys pořád nežvanil a radši se pustil do práce,“ napomenula ho z dálky.
Slon nabral vzduch a mocným výdechem profoukl noru, až z ní na druhé straně vylétla sprška bláta. Zaleskla se v něm skleněná kulička.
Děkuji za návštěvu. Pokud se vám pohádka líbila, můžete otevřít další nebo zanechat komentář.
Pohádky zahrady u Vrbového potoka - Obsah