29. SUPERKOULE - soutěžní dílo / úprava č. 4

Markéta

„Tak to by bylo pro dnešek vše. Nashledanou zítra,“ řekla třídní a obklopena dětmi opustila učebnu. Jen Markéta ve druhé lavici zůstala sedět na židli. Když jsem se zvedla k odchodu, řekla: „Počkej. Prosím tě.“ Stála jsem nad ní a dívala se na její mastné vlasy, jejichž konečky mířily do prostoru mezi nás.
„Nemáš vložku?“ řekla potichu.
„Jo - počkej - mám - někde.“ Chvíli jsem myslela, že zalžu. Cítila jsem její pohled na svých rukou, když jsem lovila v tašce.
„Je to vidět?“ řekla a otočila se ke mně zády. Byla jsem ráda, že se jí nemusím dívat do očí. Zadek bílých džínů se rudě chechtal světu. Krvavá revoluce. Brr. „No, není to tak hrozný," řekla jsem a podala jí jednu vložku tak, abych se nedotkla jejích prstů. Pak jsem jí podala svůj zelený svetr. "Pro jistotu,“ řekla jsem a na okamžik zavadila o její pohled. „Už si ho klidně nech,“ dodala jsem nakonec, když jsem viděla jak těsně se přepásala. Určitě si na něj sedne. Už ho nesundá.
„Tak dík,“ řekla Markéta a já se jí už nikdy do očí nepodívala.
Trochu mi jí bylo líto (trapas hned první den gymnázia), trochu jsem byla otrávená kvůli svetru (matka zas bude mít blbý kydy) a trochu jsem se cítila povýšeně (to by se mi nikdy nestalo, svoje dny mám naplánované v kalendáriku a hygienické potřeby nosím již tři dny předem!). Pro jistotu.

Když jsem po letech Markétu potkala v Kenvelu, přehrabovala se ve slevové hromadě a třídila svršky na „hnus“, „vopruz“ a „nářez“.
„Ježiš ahoj,“ řekla a její mastné a trochu prošedlé vlasy stále stejně mířily svými konečky někam mezi nás dvě.
„No nekecej! Jak dlouho jsme se neviděly?“ řekla jedna z nás.
„Co... Deset, patnáct járů?“ řekla druhá a pak jsme si řekly ještě několik prázdných vět, obecných poplácání, - ztráta času asi.
„Jsem poslankyní,“ vypadlo z ní konečně trochu moc hrdě. Cítila jsem její pohled. Podívala jsem se jí do očí a upřímně jsem ji pochválila (chvála nic nestojí a každého potěší).
„Já vím, že jsi mi na gymplu vždycky fandila,“ řekla nakonec a stále něco hledala v mých očích.
Usmála jsem se. Bylo mi jí líto. 
Její nemoderní sako sahalo přesně do půli zadnice narvané do jasně bílých plátěných kalhot.