Bratr Kuba

Bratře Kubo, Bratře Kubo,

Ještě spíš? Ještě spíš?

Venku slunce září, Ty jsi na polštáři,

Vstávej již, Vstávej již.

Bratr Kubo zemřel. Zadusil se ve spánku vdechnutým pírkem z polštáře uvolněným. Škoda je ho. Pouť se ale musí konat tak jako tak. Paní Milena nezařizovala celou tu slávu jen proto, aby se pak zrušila. Zvláště v takový slunečný den. Sedla si na kraj Kubovy postele a zvedla telefon. Vytočila číslo na zábavní agenturu, aby se zeptala, jestli to s tím kejklířem platí, jestli na třetí odpolední dorazí. Prý ano. Spokojená se ještě ujistila, že nechystá žádné ohňostroje a dělbuchy, kterých se bála a neměla je ráda. Položila telefon a podívala se smutně na Kubu, který se na pouť hrozně moc těšil a teď si ji ani neužije. Přemýšlela, co řekne ostatním. Horác to věděl, tomu to říkat samo sebou nemusí, ale co lidé na pouti? Jistě se mnozí z nich těší, jak s Kubou pohovoří. Bude muset vymyslet nějakou výmluvu, přece jim tu skvělou pouť nezkazí tak hroznou zprávou. Vyhlédla zpoza záclony z okna ven a zahlédla, jak vezou první kolotoč. Osobně neměla kolotoče ráda, šla jí z nich hlava kolem, ale ostatní je měli rádi a pouť se nekonala pro ni, ale pro ostatní. Ona měla nejraději houpačky, takové ty loďky, kam si dva sedli a houpali se. Pohladila Kubu po blonďatých vlasech.

Bratře Kubo, Bratře Kubo,

Ještě spíš? Ještě spíš?

Povzdechla si.

***

Zavřela za farářem dveře a otřela si zpocené čelo. Chtěl vědět, jestli bude dost jídla pro všechny a ona ho musela ujišťovat, že ano, jídla i pití je dost pro všechny. Podívala se na hodiny a zjistila, že za pár minut bude muset jít slavnostně zahájit pouť. Blížila se jedenáctá hodina. Kolotoče, houpačky, kartářka i cukrová vata a marcipán, vše bylo na místě. Zvědaví návštěvníci už netrpělivě čekali za plotem, až se brána otevře. V zrcadle si ověřila, že vypadá báječně, že je čistě a pěkně upravená a že nebude zdrojem klevet dalších čtrnáct dní. Ne že by ve vsi byl někdo, kdo by je šířil. Ne že by paní Milena na nějaké drby dala. Pyšně o sobě smýšlela jako o té, která je nad podobné maličkosti povznesena. Přesto urovnala čepec, který se jí sesmekl a ještě jednou zkontrolovala, jestli drahé látky, z nichž měla ušité šaty, nejsou špinavé. Pootevřela dveře a koukla na Kubu, který pořád ležel na posteli.

Šťastná pohledem přeletěla celý plácek, který žil bujarým veselím z pouti. Nedělní pouť byla v této obci tradiční záležitostí, pořádali ji již celá staletí. Paní Milena byla pyšná, že právě jí připadla ta nesmírná čest pokračovat v této vznešené tradici, a nedovolila by, aby jí cokoliv zabránilo posvátný řetěz přerušit. Spokojeně mlaskla, když viděla malého Tondu, jak se živí cukrovou vatou. Jako malá ji také měla ráda. Opodál několik mladých párů skotačilo ve víru tance a ještě kousek dál Josef prohrál celou týdenní dávku v kartách. Všichni se skvěle bavili.

Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo, Bratře Kubo

Unavená vyprovodila poslední návštěvníky, zhasla světla a vypnula atrakce - byl večer a pouť skončila. Život ve vsi mohl pokračovat. Pořád nevěděla, co si počne s Kubou. Kupodivu se na něj celý den nikdo neptal, připadalo jí to divné, ale koneckonců alespoň nemusela vymýšlet výmluvy. Někde na druhém konci vsi párkrát zakejhaly nějaké husy. Asi to byly farářovy, tím směrem nikdo jiný husy nechová, pokud ji paměť nešálí. Asi je vyplašila kuna, jinak jsou totiž touto dobou potichu. Snad nevleze do kurníku, pomyslela si a šla se raději podívat, jestli kvočny v klidu spí a jestli je kurník pořádně zavřený. Když se touto činností uklidnila, řekla si, že už toho za celý den udělala hodně a že si zaslouží trochu odpočinku. Opláchla si v kameninovém umyvadle obličej, sfoukla svíčku, kterou si u postele svítila, a usnula. Na Kubu pro tuto chvíli úplně zapomněla, pročež měla převelice klidný spánek. Kuna u kurníku chvíli štrachala a jedna kvočna z polospánku kvokla, pak ale kuna odešla, kvočna opět usnula a nastal boží klid.

Druhý den nedělní pouť připomínal snad jen nepořádek a ušlapaná tráva. Všichni lidé se věnovali pracím, které na ně po veselém odpočinku čekaly. I paní Milena konečně vymyslela, co udělá s Kubou. Řekla Horácovi a společně Kubu zabalili do prostěradla, na kterém ležel. Sice to bylo moc pěkné prostěradlo a je ho škoda, protože taková jsou i ve městě těžko k sehnání, ale na druhou stranu je pravda, že když na něm ležel nebožtík, stejně by se nedalo použít. Takové věci přináší smůlu a ona nehodlala něco takového přivést na svou hlavu. Kubu se rozhodla, že zahrabe s Horácem v lese a kdyby se na něj někdo ptal, tak řekne, že odjel na studia až za oceán. Horác Kubu naložil na trakař a za bílého dne se vydali do lesa. Nikdo je neviděl, protože všichni pracovali a to Milena kladně hodnotila na svých sousedech, že se při práci nerozptylovali. Po cestě nepromluvila ani slova a Horác, který si správně všiml, že nechce hovořit, také mlčel.

***

Snad teď už budu mít chvíli pokoj, řekla si, když zabouchla dveře a opřela se o zeď. Byla docela unavená. Horác sice odvedl všechnu práci, ale cesta do lesa byla dlouhá a cesta z lesa zrovna tak. Bála se navíc, aby se ten stres nepodepsal na jejím duševním zdraví. Konec konců, Kuba neumíral každý den. A po obědě, dala si jen trochu vývaru s kouskem housky, přišel první člověk, pan učitel Pravítko, aby se na Kubu optal, prý ho totiž neviděl déle, než je obvyklé, a jestli snad Kuba nestůně či se mu něco nepřihodilo. Paní Milena byla poněkud nervózní, co má asi říct? Protože pan učitel by určitě věděl, že Kuba odjel na studia, to mu tedy nemohla říct. Že si to neuvědomila rovnou, taková hloupost. Vykoktala nakonec celá nervózní, že jel za příbuznými do Němec, aby s nimi nějaký čas pobyl a poznal i vzdálenější rodinu; navíc si jazyk procvičí. Pan učitel přikývl, že chápe a jen se divil, že Kuba ani slovo na rozloučení nepřišel říct. Přitakala, že se to skutečně seběhlo poněkud narychlo a že nechtěl, aby ostatní kvůli jeho odchodu měli pokaženou pouť. A že jí volají povinnosti, a že pana učitele ráda viděla a hezký den si popřáli. Zavřela za ním dveře a už neviděla, jak po něm na cestě kdosi hodil zkažený salát, a způsobil mu tak modřinu na pravém boku, nemluvě o škodě na kabátu. A o tom, že kovářův učeň popálil kobylu, která pak kopla kováře a zlomila mu čelist, se dozvěděla až v úterý ráno, když šla nakoupit.

Ještě spíš?

Cosi shnilého je ve státě Dánském. Tedy ve vsi. Od té doby, co skončila pouť, se lidé stávají poněkud nevraživými, stávají se jim hloupé nehody, chudák kovář je toho důkazem. I na paní Milenu se prodavačka v krámě obořila, když se jí slušně zeptala, je-li ten chléb čerstvý. Mračna stahující se z východu jen podtrhovala atmosféru, která pomalu houstla. Byl čtvrtek, do další pouti ještě tři dny, a už půl tuctu lidí se Mileny na Kubu ptalo. Všem řekla, že je v Německu, protože přece nebude říkat každému něco jiného, to by hned vzbudilo podezření. Už jí ty lži ani nebavily, ale uvědomila si, že pravdu jim říct už nemůže, nevěřili by jí a kdo ví, třeba by si řekli, že ona ho zabila, že je hnusná vražedkyně. A to nemohla chtít. Starostí měla i tak nad hlavu. Zdálo se, že počasí nebude nic moc, a když prší, ani pouť není tak veselá. Ale být musí, to se rozumí samo sebou. Faráři u fary někdo vysklil okno a včera večer v hospodě došlo na nože, když kdosi prohrál v kartách. Naštěstí se nějak všichni uklidnili a nic vážného se nestalo. Přesto toto napjaté ovzduší bylo něco, co nikdo neznal.

Rámus, křik a tlukot na dveře. Povyk, paní Milena rozespalá vypadla z postele, co se to děje. Ona to Pospíšilová, že na kostele straší, že je tam strašidlo! No, pokud tam opravdu bylo, tak je to důvod k povyku, to Milena uznala, protože takovou věc dosud ve vsi neměli. Spíš si ale myslela, že tam farář suší košili a vítr s ní hýbe, a to Pospíšilovou a ostatní sousedy vyděsilo. Hodila nicméně přes sebe šál a šla se tam také podívat, aby viděla, co to tedy je. Jediné, co ale uviděla, byl jakýsi záblesk čehosi bílého nahoře na zvonici, a pak už nic. Ještě chvíli trochu zvědavě na zvonici koukala, pak vynadala Pospíšilové, že burcuje celou vesnici kvůli nějakému bubákovi, který ani neexistuje, a že by neměla být tak pověrčivá a lekavá. Trdlo jedno je to, ta Pospíšilová, myslela si cestou domů a ještě chvíli jí trvalo, než konečně usnula a dospala do rána. Snad by si ani na onu noční bojovku nevzpomněla, když ale vylezla ven, hned si všimla, že je u kostela nějaká skrumáž. Šla se také podívat, aby náhodou o něco nepřišla, a už jí ta Pospíšilová vykládá, že z kostela zmizelo srdce od zvonu a že to určitě udělalo to strašidlo, které v noci viděla. Paní Milena jí odbyla, když jí ale ostatní potvrdili, že srdce zvonu zmizelo, zamyslela se ještě jednou, co to vlastně v noci viděla a co se vlastně stalo. Vykročila za farářem a hned na něj uhodila, co to tropí za vtípky. Tvářil se, že o ničem neví, a že nic neudělal, a když Milena viděla, jak je v tváři bledý, usoudila, že on snad doopravdy nic neprovedl. Kdo tedy ukradl srdce? A co s rozbitým zvonem? Bude potřeba koupit nový, to je jisté, nebo alespoň ten starý spravit, protože vesnice bez zvonu nemůže být, to by bylo neslýchané, stejně jako nerozumné a nebezpečné. Pak jí napadlo, co se vlastně stará? Určitě takovou věc má někdo na starost, farář, nebo snad nějaký výbor, jistě se někdo najde a ona to nebude. Ona se stará o pouť. Půjde domů a dá si hrnek mléka, to jí udělá dobře. A Milena učinila tak, jak si umínila.

Jak čekala, odpoledne se už vědělo, co bude. Kovář sám přišel s tím, že dovede nové srdce vykovat a ke zvonu jej správně připevnit. Prý to chvíli potrvá, ale bude to. Milena, ráda, že se věc vyřešila, sedla do křesla a četla knihu. Ráda četla a v poslední době jako by na to ani neměla čas. Přečetla ale sotva tři kapitoly svého oblíbeného a napínavého příběhu, kde láska mladých lidí společností odmítaná nakonec dojde naplnění a všichni se radují, když jí přepadlo podivné nutkání zajít mezi ostatní lidi do hospody. Samotnou ji to udivilo, vždyť v hospodě byla naposledy o Velké bouřce před třemi lety v létě, když se bála tolik, že svou nechuť k tomu místu neřesti překonala a šla se bát s ostatními. Nicméně nutkání bylo nutkání, a pro jednou se nic nestane, řekla si, a do hospody zašla. Sedla si na lavici ke stolu, kde již seděl pan učitel Pravítko a bavil se s přáteli. Milena chvíli jen naslouchala a nechala mysl unášet ruchem hovoru. Když ale slyšela, že si snad všichni jen sdělují nejrůznější drby, klevety a pomluvy, zacpala si uši, ale jen trochu. To proto, že byla slušně vychovaná a podobné řeči neměla ráda, ale zároveň přeci jen byla zvědavá. A když se zrovna nezamýšlela nad velikostí pasu té dámy, nebo nad schopnostmi toho chlapíka co se manželských povinností týče, přemýšlela, kam ten svět spěje a co se stalo; protože co byl její život dlouhý, nepamatovala, že by někdo ve vsi pomlouval jiného nebo šířil drby.

***

Na pahorku za vesnicí byli tři koně. Kde jsou jejich jezdci? A kde je čtvrtý?

Bylo pořád zataženo, ale nepršelo. Snad to do zítřka vydrží, říkala si paní Milena. Sobota, ještě ani poledne nebylo, a ona měla vše, co se pouti týče, obvolané a zařízené. Samozřejmě, pouť by byla i kdyby pršelo, to věděla jistě, jestli by tam ale někdo přišel? Měla i teď divný pocit, její sousedé se akorát přeli, hádali a ano, i si škodili. Atmosféra byla zkrátka nějaká divná, ale snad se to přežene. Nejspíš za to stejně může to počasí, i jí ty mraky žádnou dobrou náladu nepřinesly. Dávno ale věděla, že počasí nelze poroučet, a tak jen doufala, že se to zase zlepší. Z východu se ozval hrom. Sakra, snad nepřijde bouřka, to by bylo pěkné nadělení, řekla si ještě Milena, pak ji ofoukl studený závan vzduchu a schovala se dovnitř.

Nemohla najít svou knihu, kterou měla rozečtenou a které se chtěla chvíli věnovat. To je k zbláznění! Má chvilku volného času, náladu akorát na knihu a ta kniha se ztratí. Křičela na Horáce - Horáci! A kde prý naposledy viděl její knihu, že jí nemůže najít. Ale Horác nevěděl, chudák knihu sotva poznal. Rozmrzele kopla do peřiňáku a zapadla do křesla. Později se ukázalo, že kniha ležela na stolku u umyvadla v koupelně. Nevěděla, jak se tam ocitla, hlavně že ji našla. Hloupé bylo snad jen to, že ji našla až v momentě, kdy na ni už neměla ani čas, ani chuť. Šero, způsobené mračny nad hlavami obyvatel, se konečně začalo měnit v tmu noci, a tak se rozhodla, že si půjde lehnout. Kdo ví, jak to zítra půjde, a bude lepší, když se na to dobře vyspí.

Vzbudila se okolo půlnoci, protože se na nebesích všichni čerti ženili. Venku světlo - blesk stíhal blesk a svítil jim k tomu další blesk, skutečně měl člověk pocit, že je světlo jak v poledne. Okna bičoval déšť a pro samé hromy nebylo slyšet slova. Paní Mileně se přesto podařilo prohlédnout clonou deště, a tak si všimla, že se ostatní, rovněž probuzeni tou bouří (jistě byla alespoň tak velká jako ta před třemi lety, alespoň Milena si myslela, že tak vypadá), se scházejí v hospodě. Taky se tam pokusím dostat, pomyslela si, společnost je v takovém počasí lepší, člověk proti těm běsům přírody nestojí sám. A když se znova podívala ven, měla pocit, že se nejedná jen o přírodní běsy. Hodila přes sebe pláštěnku a vyšla ven. Už po třech krocích zjistila, že jí je k ničemu - byla hned celá promočená. Rychlým krokem směřovala k hospodě, než promrzne na kost. Představa teplého ohně uvnitř jí dávala sílu. V okamžiku byla v lokále, který už byl dost plný ostatních, rovněž promočených vesničanů. Atmosféra by se dala krájet, všichni se báli bouřky. Ale něco bylo zrovna jiného. Při poslední bouřce se všichni povzbuzovali družným hovorem, ne ale dnes. Dokonce i za oné Velké bouřky, co byla před třemi roky, bylo v hospodě veseleji, než dnes. Kamna nehořela, napršelo do nich komínem. A tak všichni seděli vedle sebe na lavicích, mokří, promrzlí, zuby klepající, a pohroužení do svého ticha a svých myšlenek. Zřídka po sobě dva či tři hodili pohledem, a nikdy ty pohledy nevěstily nic milého. Milena skoro měla pocit, jako kdyby se z té bouře vinili všichni navzájem. Skoro zalitovala, že nezůstala doma. Mužský hlas v koutě, nepoznala v tom rámusu čí a v šeru ani neviděla jeho nositele, začal pobrukovat nějakou písničku. Když ji zopakoval podruhé, dva či tři další se k němu přidali, a když opakovali potřetí, zpívali už všichni, jen Milena, kterou to vyděsilo, mlčela. Někteří se po ní dívali.

Bratře Kubo, Bratře Kubo,

Ještě spíš? Ještě spíš?

Venku slunce září, Ty jsi na polštáři,

Vstávej již, Vstávej již.

Venku přestalo pršet, i když pořád blesk stíhal blesk a hromy se předháněly v hlasitosti. První si toho všimla Pospíšilová, pak to potvrdil i učitel Pravítko. Nakonec vyšli všichni ven na zápraží a koukali se směrem k lesu na tu postavu, která se k nim přibližovala.

Bratr Kuba se probudil a vracel se.