30. SUPERKOULE - soutěžní dílo č. 1

STŘÍBRNÉ KŘEPELKY

Třicet je málo děkovat
možná i iks krát je nanic
chtěl jsem tě hodně milovat
zdaleka však nebyl panic

Dal jsem ti sémě ženo má

A zrodil kousek tebe víš
ty plody v tobě zůstanou
na stáří hravě pochopíš
zavolej ony přistanou

Dal jsem ti děti ženo má

Taky kus sebe zbytek vzal
odevzdal křídla budoucím
oni ví že jsem miloval
jsem rád když se ti probouzím

Dal jsem ti sebe ženo má


Jen třicet dnů má listopad, pouhá příprava na zimu a mé zrození někde uprostřed začalo odčítat čas. 
Jeden, dva, tři, deset, dvacet, třicet, šedesát ... Pomalu, postupně, čím dál tím rychleji, až se zastaví. 
Potkal jsem tě někde v polovině. Polovině něčeho.
Devětadvacetkrát nám listí padlo na úrodnou půdu, pestře nás vtáhlo do zimy. 
Pod lehkou přikrývkou zahřálo mládí, dvakrát ji stihlo odkopat a, však víš, mám své děti rád.
Je čas na duchnu, třicátá zima nás čeká napřesrok, spolu nás bude ohřívat, jako brloh starých medvědů bez mláďat, na provozní teplotu, přečkáme zimní slunovrat a v odsluní chytnem se za ruku. 
Ty a já, nebo jen tak, my.
Nebudu křepelkám odčítat trojku, jen budu doufat v násobek dvou. Aspoň.