Pes (a) domácí

    Kachny v potoce se rvaly o housku. Voda se čeřila. Celé okolí potoka halila mlha, takže se zdálo, že nic víc už tady není.

    Morbegot se opíral o zábradlí mostu, který se přes potok elegantně klenul. Pozinkované trubky studily již na pohled. Dalo se o ně opřít, aspoň na chvíli.

    Kachny ztichly. Mezi rákosím něco zašustilo a na břehu pod mostem se objevil pes.

    Zavětřil, rozhlédl se po hladině, pak zaklonil hlavu, až dohlédl na místo, kde stál Morbegot, a zamrkal na něj jedním okem.

    Nic tady není. Mlha se nikdy nezvedne a pes je jen v mojí hlavě.

    Morbegot se díval na psa. Zavolal na něj. Chlupatý, dlouhosrstý tvor se třemi nohami. Pokud tady nic není, ale vidím to, co to pro mě znamená? Může existovat místo, kde je zase jen psí noha bez těla? Pes se posadil, čumák ve střehu, kachny by se mohly vrátit.

    Pes dostal jméno Šaríf. Zujda, Morbegotova přítelkyně, měla zálibu v cizích jménech. Morbegot říkal psovi Omare a Zujda se pokaždé vztekala. Nejpodivnější bylo, že pes na obě jména slyšel dokonale.

    Morbegot měl v kapse placatku s vodkou. Napil se. Pokynul psovi a šli domů.

    Třetí týden bez holení. Vousy začínají tížit bradu, svědí. Druhý den bez jídla. Rusové prý vydrží na vodce bez jídla i týden. A doma byly ještě dvě lahve. Zujda jej opustila. Nežili spolu stejně už dlouho před tím. Morbegot si už krátce po seznámení představoval Zujdu jako nějaké zvíře. Jen jedla, spala, chodila do práce, ale nemyslela. Přesněji, nemyslela na věci, na které myslel on. Morbegot svět nechápal, ona v něm žila tak samozřejmě. Teď, když seděl sám v kuchyni, nevěděl jestli Zujda opravdu existovala. Pískl na psa a šli na procházku.

    Zahrádkářská kolonie, temně kovové, jedovaté mraky. Morbegot si představoval jihoamerické slumy. Podoba až zarážející. Tady ovšem nežil nikdo. Bylo zde ticho, něžně mrholilo. Morbegot se tou sychravostí chránil před světem. Povadlá tráva tlumila kroky. Šaríf někam odběhl. Morbegot se napil vodky, sedl na vyvrácený strom a pokuřoval.

    Šaríf přiběhl celý zablácený, v tlamě držel bílý, hladký kořen. Pes věc položil pánovi pod nohy. Morbegot vzal zakroucený kořen do rukou. Šla z něj lehce nasládlá vůně. Šaríf seděl a pozoroval pána. Když se na něj Morbegot podíval, přátelsky mrknul jedním okem. Morbegot kořen zahodil, ale pes si pro něj zaběhl a nesl si jej celou cestu až domů.

    Morbegot seděl v kuchyni. Venku sněžilo, letošní první sníh. Vyndal si teploměr z rukávu. Třicet osm dva. Polkl. Hrdlo se stáhlo bolestí. Už není sám, má svou nemoc. Není v tom těle sám. Na chvíli ho to trošku vyděsilo. Vodka uklidňuje.

    V rohu místnosti ležel kořen. Morbegot si všimnul, že kořen v šeru jakoby bělostně světélkoval, navíc z něj vyrůstalo několik bledých lístků. Morbegota napadlo, že kořen zasadí.

    Z parapetu sebral Zujdin afrikán, vytrhl jej a do hlíny zasadil svůj kořen. Vzpomněl si, jak mu Zujda sprostě vynadala, když jí vyprávěl, že afrikány jsou z Ameriky a ne z Afriky, jak název napovídá. Zní to logicky. Chápal ji. Svým způsobem. Morbegot dokázal pochopit, že ve své omezenosti Zujda brání svůj svět, který jí vyhovuje takový, jaký je. Ale Zujda už tady není.

    Šest týdnů bez holení. Čtyři dny bez jídla. Morbegot nakrájel klobásu na kolečka a nasypal ji Šarífovi do misky. Pes hltavě jedl.

    Morbegot pil vodku a sledoval kořen v květináči na parapetu. Z květináče lezl trs lístků a mezi nimi se bělal plod. Vypadal jako malé kulaté jablko.  Z rostlinky se uvolňovala příjemná nasládlá vůně. Morbegot plod z rostlinky utrhl a kousl do něj. Chutnalo to jako plané jablko. Morbegot poctivě celý plod snědl i s ohryzkem.

    Všiml si, že Šaríf se na něj dívá, pes zase přátelsky na Morbegota jedním okem mrkl. Pohladil psa po hlavě a napil se vodky.

    Vyndal si teploměr z podpaží. Třicet devět dva. Díval se na sebe do zrcadla. To není moje horečka. Já ji nemám. Tělo má horečku. Sledoval se, vousy i vlasy z něj trčely na všechny strany. Napil se vodky. Tohle že jsem já? Já jsem to vevnitř. Vyloupl z plata poslední acylpyrin a nasucho polkl.

    Bylo mu horko, potil se, tělo se třáslo, cítil se sláb. Na kolenou se došoural na postel. Hned usnul.

Ráno se Morbegot vyhrabal z peřin a dost neohrabaně slezl z postele. Po čtyřech doklopýtal do kuchyně, na stole ležel hrnek s čajem, talíř se dvěma krajíci chleba s máslem. Morbegot se otočil a spatřil z koupelny vycházet muže. Vlasy i vousy z něj trčely na všechny strany. Měl jen jednu ruku. Pobaveně se na Morbegota  zadíval a pak se hlasitě zasmál. Vzal se stolu krajíc chleba a zakousl se do něj.

    Morbegot se posadil na zadek a právě tehdy si všiml v odrazu skleněných dvířek trouby, že se na něj dívá chlupatý, dlouhosrstý pes. Mrkl na sebe jedním okem.