Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Sólo - Kapitola první románu
datum / id15.11.2011 / 396766Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
upřesnění kategorieMigrační román
zobrazeno2717x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Díky za zájem o kapitolu Svatej Štěpán. Několik čtenářů mne vyzvalo, abych zde uveřejnil všecky části. Tady je ta první.

Román není psán v časové posloupnosti. Každá kapitola je samostatným příběhem, buď vyprávěním nebo povídkou. Je tedy možno číst na přeskáčku.

Kapitoly navazují na sebe pouze určitou myšlenkou - vždy jednu vyzdviženou myšlenku kapitoly předešlé rozvíjí kapitola následující.
Samozřejmě chci čtenáři celým románem zprostředkovat jeden motiv. Jaký ten motiv bude, záleží nejen na mně - budete-li číst všecko, nebo aspoň podstatnou část, dojdete sami k nějakému závěru, podle toho, kým jste, jak smýšlíte, jaké životní zkušenosti máte, co Vám napovídá Vaše fantazie či svědomí atd.
Budu vděčný za jakoukoliv kritiku, a na tomto místě děkuji za kritiky již napsané pod Svatým Štěpánem - pomohly mi zbavit text několika nedostatků.
Váš Ed :-)
P.S. Tento text se zde již objevil - jako samostatná povídka, testoval jsem ji. Tato verze je podstatně změněná a zkrácená.
Sólo - Kapitola první románu

Sólo

 

(Povídka dle vyprávění pana Marka)

 

Když jsem na kole vyjel z lesíka, málem jsem tomu chlapovi přejel nohy. Seděl na lavičce hned vedle hřiště pro děti, zpola zakryt křovím, nohy natažené před sebe. Nedalo se to ubrzdit - kolo klouzalo po jehličí. V poslední chvíli jsem seskočil na zem, ale předním kolem jsem do něho přece jenom žduchnul. Škubnul sebou a koš šedivých vlasů mu poskočil. Vycenil nažloutlé zuby s početnými mezerami, ukázal na mne holí a zavrčel:
„Dávejte pozor!“
„Vy taky,“ odsekl jsem.
Z košíku za sedadlem jsem vytáhl láhev s vodou a přiložil ji k ústům.
Ale ruce se mi třásly, voda stékala po bradě a promáčela mi tričko na prsou.
Stařík mne se zájmem pozoroval. „Sedněte si!“ řekl a ukázal na místo vedle sebe. Přisedl jsem si.

Po chvíli se uchechtl. „Spal jsem,“ řekl.
„A já jsem zpíval,“ odpověděl jsem.
„Když zpívaj ptáci, tak to jsou námluvy nebo co. Ale proč zpívaj lidi?“ 
„Když takhle jedu lesem, prostě to na mne přijde a já musím zpívat.“
Pokýval hlavou:
„Moje máma taky moc ráda zpívala a lidi u nás v kostele ji přesvědčovali, že má dar od Boha a že by ho tím hlasem měla chválit. Jenže ona za nic na světě nechtěla veřejně vystupovat.“

Cítil jsem, jak mi chvění ve svalech mizí. Chtěl jsem vstát, ale stařík mi položil dlaň na paži a začal vyprávět:



„I mně se mámin hlas líbil.
Naši pocházeli z Polska, takže mi máma zpívala polský ukolíbavky, třeba takhle: ‚Aa, kotki dwa, szare bure obydwa.‘
Díval jsem se jí do pusy a snažil jsem se přijít na to, odkud ty hebký tóny přicházej.

Nikdo, koho jsem znal, ani táta takhle zpívat nedoved. On když táta zved hlas, tak to nebyl ani mámin teplej alt, ani chlapskej tenor nebo bas, táta nadával fistulí.
Třeba jak mě seřezal důtkama. Víte, já přišel domů hodně pozdě a měl jsem strach, co z toho bude, protože bylo nad slunce jasný, že mi táta jednoho dne ty pozdní příchody spočítá, protože já se toulal s klukama, co kradli po obchodech. Oni to dělali takhle: Vešli do obchodu a poprosili prodavačku, jestli by jim nedala krabice od zboží, že jsou pionýři a maj zrovna soutěž ve sběru starýho papíru. Ta ženská, co sama měla doma děcka a věděla, že na starým papíru jsou závislý i známky z nějakýho předmětu, jim plná pochopení zašla něco pohledat do skladu. Oni mezitím desetníkem zvedli sklo na pultě, co byly pod ním vyložený vzácný věci, třeba zavírací nožíky, a když se vrátila, vzali si od ní ten papír, hezky poděkovali, a ona jim popřála, aby vyhráli. 

Mně nic ze svýho lupu nedávali - já o něm ani nevěděl. Byl jsem nejmenší a oni mě vždycky postavili před obchod, abych dával pozor, jestli někdo nejde, a já nevěděl, proč nikdo nesmí jít. Ale stál jsem tam a dával bacha. A taky jsem se divil, proč mi vždycky dávali všecky svoje krabice, co je tam dostali. Myslel jsem si, že to dělaj proto, že mě maj rádi, a já jim tu lásku oplácel a dopustit bych na ně nedal. Odnášel jsem ten papír do sběrny, kde byl za kilo dvacetník a tak jsem měl za deset kil lístek do kina. Nebo na moje první knížky. Jednou jsem si za korunu koupil v antikvariátě Zlatej ostrov, vydání ze začátku minulýho století, podle starobylýho jazyka soudě. Tu knížku do dneska mám a každej rok si ji jednou přečtu. Prohlížím si obrázky, hladím ty zežloutlý stránky - jsou krásně hladký a ještě dneska tak nějak voněj.

Ty kluky nakonec zabásli a poslali do polepšovny, jen já tam nemusel, protože jsem byl moc malej a vlastně jsem nevěděl, co se děje, ale jeden příslušník přišel k nám domů a našim to nahlásil, on seděl u nás v kuchyni a čekal na mě. Já nepřicházel, tak on zase šel, a táta byl strašně naštvanej. Když jsem se konečně vrátil, táta seděl v kuchyni a jako klidně si povídal s mojí nejstarší sestrou a při tom nožem vyráběl z hadice důtky. On tu hadici z jedný strany rozřezal na proužky a v tý chvíli, co jsem nakouk do kuchyně, zrovna řezal poslední proužek a pak zkoušel, jestli mu to sedne do dlaně - švihal si tím přes nohavici. Ta moje nejstarší sestra od těch důtek nedovedla odtrhnout oči a radši šla pryč, asi aby si to nevyzkoušel na ní.

Když sestra odešla, táta přišel ke mně do pokoje a tou svojí fistulí mi vysvětloval, co jako dělám špatně, a systematicky mě tím obuškem bil, a já si chránil hlavu, ale tam mě netrefoval, on mě mlátil po měkkejch částech těla, a těch bylo dost, protože já byl malinko otylej. Jeho fistule se mi zařezávala do uší jako nůž, já nevěděl, co chtěl říct, on když byl rozčilenej, tak nadával polsky. Choulil jsem se do kouta a přísahal jsem, že ho zabiju. Ale to jenom tehdá, protože kdyby mě táta neseřezal jako koňa, tak jsem skončil v pasťáku, a to by byl konec, protože z těch kluků, co tam šli, už nikdy nic pořádnýho nebylo. Jen se mi zdá, že se měl naučit líp česky, to bych mu rozuměl, a možná by mě nemusel řezat tak moc.

Já se tomu hlasu z mámina hrdla divil, a když jsem byl ještě moc malej, pokoušel se jí hrábnout do pusy a na ten hlas si sáhnout. Ale ona vždycky uhejbala a zpívala dál, až jednou nedala pozor a já ji chňapl za zuby a ony mi zůstaly v ruce. Zíral jsem na to celej vyjevenej, protože jsem nevěděl, že člověk může bejt rozkládací, jako třeba hadrový panenky těch mejch sester, co jich bylo šest. Máma přestala zpívat svoji polskou nebo německou ukolíbavku, vzala mi tu čelist a zaplakala, protože chtěla bejt vcelku a hezká.

Kvůli tý protéze nechtěla zpívat v našem kostele, co byla vlastně modlitebna, protože se tam hlavně modlilo. Dokonce se pořádaly dlouhý modlitební hodiny, a jednou do roka i celej modlitební tejden, kdy se nakonec skládaly velký dary, ze kterejch šla druhá polovička do státní kasy, což nám nikdo neřek, protože bychom dávali jen tu první polovičku. Teda v tý modlitebně měla před lidma strach zpívat, i když věděla, že se při tom jejím zpěvu rozdrnčí kdejaký sklo a zaslzí nejedno oko. Jo - ona věděla moc dobře, jak hezky se ji poslouchá.
Ale ona se bála, že jí ta horní čelist tak trochu upadne, že bude vypadat jako Frankenštajn, a to by bylo nedůstojný dámy, vždyť do fabriky jejího tatínka před první světovou zajížděl vlak, tak byla ohromná. To by byl trapas nad trapasy a ona by to hanbou nepřežila.

Máma se často styděla, na stud vlastně zapomínala, jen když jí bylo moc zle, jako tehdá, když se jí z nosu náhle spustila červená a ona proseděla v kuchyni půl dne nad hrncem a ta krev, taková hodně tmavá, do něj kapala kap a kap a kap, až ten hrnec skoro naplnila. My děti jsme stály kolem ní a hrůzou jsme nedutaly, a když táta konečně přišel z práce a zavolal sanitku, to už se nestyděla a nebránila, nechala si do nosu nacpat vatu a odnýst na nosítkách. Odváželi ji s houkačkou a já se dmul pýchou, že to kvůli nám přijela ta sanitka. Všichni sousedi se dívali z oken, a když viděli, že vynášej jedinou mámu tolika děcek a jak vedle stojí zkroušenej a vystrašenej živitel, tak těm sousedům nás bylo líto a pár ženskejch vyšlo ven a jalo se nás utěšovat. Hlavně mě, protože jsem byl takovej kulatej drobeček. Na tátu se mračily, toho považovaly za násilníka, i když táta křičel tou svojí fistulí, jen když mi dával zaslouženej vejprask a ono to vypadalo, jako by si prozpěvoval nějakou polskou lidovou, třeba ‚Góralu, czy ci nie żal?‘ - tu on zpíval tak krásně teskně. Ony ho považovaly za tyrana, protože každá z nich si odrodila jedno, nanejvýš dvě děti, ale moje máma před sebou věčně strkala buď břicho nebo kočárek, ale většinou obojí." 

Vzal z tašky bandasku, postavil ji vedle sebe, odšrouboval víčko a nalil si čaj. „Nedáte si taky?“ zeptal se. Vonělo to malinami a trošku po fenyklu. Pozvedl jsem svou láhev.
Usrkl čaje a pravil:

„Nakonec mámu přesvědčili. Máma si toho rána oblíkla zelený šaty, co si je sama spíchla z manšestru, takový hodně praktický a s ramínkama, a pod ně bílou halenku jako všecky tety v naší modlitebně. Byla sobota a my jsme byli adventisti sedmýho dne a světili jsme sobotu, i když to byl tehdá pracovní den. Rodiče nás vodili do modlitebny v sobotu ráno těsně po osmý, abysme tam byli na rozpočetí bohoslužeb přesně v devět. Těch pár minut bylo důležitejch, teda že jsme šli až po osmý, protože když jsme jednou šli dřív, potkávali jsme děcka, co šly do školy, a ty na nás pokřikovaly ‚sabaťoři‘ a ještě horší věci. Máma si sčísla vlasy do drdolu - měla je vždycky delší a blond jako písek - zastrčila si do vlasů z každý strany po hřebenu - což prý bylo kdysi elegantní, ale hlavně to drželo vlasy pohromadě - na nohách měla dost pohodlný tmavý lodičky, protože už nic jinýho nesnášela, a šlo se. Husím pochodem nahoru dolní alejí, pod kamennej most, co jsem pod ním kdysi našel ve smetí ukrytou bambitku, kterou jsem s jedním z amantů nejstarší sestry směnil za dřevěnou pistolku a gumičky a pytlík hrachu, ale nikdy nic nedostal. Pak přes horní alej až na její konec, k naší modlitebně, co ji komunisti dvakrát zavírali a pak zase povolovali. Tam po schodech do přízemí, kde všecko vonělo novotou a rozlitou hasicí pěnou z minimaxu, co jim přes tejden bouchnul.

V tý naší modlitebně bejvá vždycky při pobožnosti nejdřív sobotní škola. To je taková diskuze o tom, co je v Bibli a jakej to má pro nás praktickej význam. Tu měl můj táta moc rád, protože se tam moh vykecat. Ale já měl zase rád tu druhou část, co bylo kázání, před kterým bejval někdy malej kulturní program. To někdo přednes básničku nebo zazpíval. Měli jsme tam i pěveckej sbor - ten když něco nacvičil, tak to byla šou, to se židle vyprázdnily, protože půlka členstva stála na pódiu a zpívala.

Tu sobotu pěveckej sbor zpíval Jeruzalém, ale pak dal místo máti, a máma otevřela ústa a třaslavým hlasem zapěla Jerůůůzaléééém, Jerůůůzaléééém, otéévři bráááánýý svééééé. Nejdřív zpívala dost potichu, a mě polilo horko, že ji není slyšet a že se jí budou smát. Ale nikdo ani nedutal a dirigent dal pokyn, snad aby sbor ten svůj doprovod přitišil, nebo jen máv rukou mámě pro povzbuzení, že se jako nemusí bát, že oni jsou všichni proti ní žabaři, a co teprve ti, co do pěveckýho sboru nepatřej a jen seděj v lavicích, ti že jsou úplný nuly. Máma pomalu zvedala zrak, nejdřív ho přesouvala z podlahy na kolena lidí v prvních lavicích, na jejich ruce na klínech, ještě výš, až hleděla do našich tváří. Tu, jako by se polekala, uhnula očima a ve mně zase hrklo, protože já ji znal, zachytil jsem slabý zachvění, ne, nezpívala falešně, jen jí hlas malinko škobrtl, jako by ptáček přešel na jiný trylek. Ale pak se hluboce nadýchla, pohlídla dirigentovi na ruce a zapěla tak, jak jsem to znal z jejích nejlepších chvil; očima se držela rukou dirigenta a zpívala tím svým mohutným sametovým altem až do posledního tónu.
Její hlas byl stejnej, jako když mi předzpívávala tu polskou ukolíbavku, jenže silnější, byl to takovej hlas, že bych při něm určitě neusnul, a okna zadrnčely.

Lidi na ni hleděli jako uhranutí, ale já sledoval jen tu máminu protézu, já mámě držel palce, až mě bolely, protože jsem se bál, že jí horní zuby upadnou a bude po vší tý slávě a lidi se možná ušklíbnou, ne moc, protože to by byl hřích, zvláště v sobotu, a ještě víc v modlitebně, kde je přítomen sám Bůh, nebo aspoň Ježíš Kristus, jeho syn. Teda Syn.

U nás se v modlitebně netleská, abyste věděl, to není jako někde v Texasu, kde se v kostele třeba i tancuje. Jen ticho po tý písni bylo o něco delší než obvykle. A pár tet se k nám otočilo; dívaly se na nás velkýma očima.

Neušklíbla se ani jedna, to vím určitě, moc dobře jsem se jim díval na ústa. Ani ta teta, co měla moc silnej soprán a pořád chtěla zpívat sólo. Tu táta jednou pekelně naštval a způsobil jí málem infarkt, jak řek, že by si tím hlasem mohla vydělávat na živobytí. Ona tátu musela znát a vědět, že on hudbě vůbec nerozumí, a tudíž má něco nekalýho za lubem. Ale ta její ješitnost ji úplně zaslepila a ona se nadmula jako krocan a řekla: ‚Opravdu si to myslíš, bratře?‘ A táta přikývnul, že ano, a vážně dodal: ‚Jako siréna u hasičů,‘ a ona celá zrudla. Táta se chechtal, protože asi zapomněl, kde to řek; že v modlitebně každej hřích platí dvakrát.

Ta teta mámu objala, na děcka se mile podívala, mně jako nejmenšímu vlepila mlaskavou pusu, ale tátu ignorovala. On se na ni stejně nedíval - hrozivě na mě  vykuloval oči, protože jsem si po tý puse utíral tvář kapesníkem.“ 

...................................

 

Muž dovyprávěl a otočil se k jinému staršímu pánovi, který se k nám přibližoval pěšinkou od lázeňských budov. Ten člověk nespěchal, jeho kulaťoučká postava se houpala na silných nohou, pod lesklou plešinou zářila rozesmátá tvář. Zamával na nás.

„To je pan Józef, on je jako já ze Slezska. Já jsem se tam nenarodil, ale on je pravej, nefalšovanej Ślunzok,” řekl můj společník a ukázal na něj holí.

„Kohopak to tady máte, pane Marku?” otázal se příchozí a svýma dobráckýma očima se díval na mne.

„To je...” řekl pan Marek a obrátil se ke mně.

„...Slávek,” přidal jsem i já své křestní jméno.

„O čem si tu povídáte?” řekl pan Józef a přisedl si.

„Zrovna jsem tady Slávkovi vykládal o mý mámě, jak zpívala v našem kostele to sólo,” řekl pan Marek, „to samý jako vám včera.” 

To bylo docela zajímavé,” řekl pan Józef.

Pan Marek se zamračil a zabrblal před sebe:

"To já znám lidi, co ti nikdy neřeknou pravdu. Buď je pro ně něco 'výborný', nebo 'zajímavý'. Žádný jiný přídavný jméno neznaj.”

 

Pan Józef chtěl nejdříve něco namítnout, ale pak se zatvářil poťouchle a řekl:

„Měl jsem ve Varšavě přítele, profesora polské a ruské literatury. On vystupoval v televizi v různých diskuzích s literáty, a jelikož si Poláci svých spisovatelů dost váží, na tyto programy se dívali a poznávali toho mého kamaráda i na ulici. On si jednoho dne zajel se svým žigulíkem do autoopravny a byl udiven, když mu bez čekání vyhověli a do toho jeho auta se ihned pustili. I kávu mu přinesli, protože se rozhodl počkat na výsledek prohlídky. Teprve když k němu přispěchal mistr se složkou v ruce, začal chápat, proč jsou tak ochotní: On pan mistr byl básníkem-amatérem, jako snad každý druhý Polák. Předal mu k posouzení celý štůsek svých výtvorů.

 

No řekněte, co mu měl ten chudák profesor říct, když to auto potřeboval mít opravené do zítřka? On měl takový divný zvyk: Když přemýšlel, hladil si svou holou lebku. Neměl na ní ani vlásek, ani obočí nebo řasy, o vousech nemluvě. Tvářil se při tom vážně a vraštil kůži na čele. Když si popotáhl za jeden lalůček, a potom za druhý, všichni věděli,  že se rozhoduje, neboť to takhle dělal v televizi mnohokrát. Mistr ani nedutal, a když pan profesor konečně řekl: „Zajímavé!’, bylo slyšet, jak si oddechl.   

Pan mistr sliboval mnohými slovy a potvrzoval úklonami, že kdykoliv k němu pan profesor přijede, jeho vůz bude přednostně opraven. Navíc za přijatelnou cenu.

Komu tím ten profesor ublížil? Potěšil chlapa, a sobě pomohl také. Měl mu snad říct to, co mně? Že to byly samé plagiáty z Mickiewicze?”

 

„Vždycky lepší než shodit nadějnou sopranistku, jak to udělal můj táta,” řekl pan Marek.

 

„Víte, já si myslím,” poznamenal po krátkém zamyšlení pan Józef, „že každý člověk má právo, aby se mu aspoň na chviličku splnilo jeho nejtajnější přání. Jako vaší paní matce, pane Marku.”

 

„No jo, moji mámu člověk k tomu jejímu štěstíčku musel popostrčit, že,” řekl pan Marek.

 

„Já vám měl donedávna v rodině jednoho strýce, Františka, a on měl o hodně mladší sestřičku Vendulu. Když byla Vendula malá, strašně chtěla hrát na housle.”

Pan Józef se odmlčel.

„A vyšlo jí to?” řekl jsem.

Pan Józef zvážněl.

„To bylo tak,” řekl. „Strýc František měl kocoura. Říkal mu Sam.”

...

 

 

 (Povídka dle vyprávění pana Józefa příště)

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

11.09.2012 14:53:12Zordon
Ede, mě se tvůj text samozřejmě líbil, jen jsem si po jeho přečtení to slůvko jaksi nemohl odpustit. Vzpomněl jsem si na jednoho faráře, který po obědě u jedné z farnic, nechtěl urazit, ale ani nechtěl lhát, proto oběd s úsměvem zhodnotil "bylo to opravdu zajímavé, nic takového jsem dosud nejedl"
11.09.2012 14:22:44Edvin1
Zordon:

Slovem "zajímavé" označují redaktoři v průvodních dopisech zamítnuté a vracené rukopisy. :-O

I tak díky za návštěvu.

dědEd
11.09.2012 14:19:06Zordon
zajímavé ;) *
18.11.2011 20:55:24Janina6
Určitě se kouknu na další pokračování, ale teď mizím na 2 dny pryč, takže si počtu až po návratu, chci na to mít dost času a klidu. Hezký víkend přeju!
18.11.2011 20:48:04avox
Přečetla jsem jedním dechem. Souvětí bych nechala, je přece zvykem starších lidí, rozkošatit řeč, (až se občas i původní téma vytratí, ale to se tady neděje) a vypravěč je už starý pán, tak mu to sluší. A dík za pro mne velmi příjemnou velikost písmenek :-) */
18.11.2011 14:11:09Edvin1
Rášek - vždycky mi nejvíc daly rady "obyčejných čtenářů". Tvé mi sedí tak moc, že jsem se dokonce dal svést a polkl jsem Ti "jen, když". i když mi v tomto případě něco nesedělo. Na dvou místech jsem to opravil, ale snad najdu i třetí a čtvrté a páté. Tohle už nezapomenu.
V hovorové češtině toho regionu, kde jsem ji poznal, se říkalo i "do dneska" i "do dneška", přičemž ta druhá verze mi zní spisověji. Mně sedí "do dneska".
Ta verze věty s tím lupem, kterou Ty navrhuješ, se mi zdá o malinko lepší. Už jsem Tvou radu uplatnil.
Jo, k té poznámce o člověku, jehož obor je "na opačném konci spektra": Myslím, že Elia Kazan ve svém jediném románu psal o uklízečce, jež pracovala v nakladatelství. Ředitel jí dával romány, teprve přpravované k tisku. Ona je přes víkend slupla a v pondělí řediteli s kýblem u nohy a metlou v ruce povídala, co si o nich myslí. Pro ředitele byla spolehlivějším ukazatelem čtivosti nebo nečtivosti daného textu než jakýkoliv kritik, editor atp. Spoléhal na ni více než na vlastní úsudek. Podle ní se po léta rozhodoval, a nikdy jej nezklamala. A ona se ani nedivila, proč vydělává jako uklízečka tak moc peněz - byla tak naivní, že si myslela, že tohle je normální plat uklízečky.
Tvé poznámky svědčí o značné sečtělosti a inteligenci a každá z nich má něco do sebe. Budu Ti velice vděčný, budeš-li pokračovat.
Ed
18.11.2011 13:30:34Edvin1
Patrik: Jsem rád, že se ti líbilo. S ukázkou začátku následující kapitoly máš recht - už mi to řekl i někdo jiný, takže jsem odstranil. Moc děkuji za tuto poznámku.
Dneska přijde příběh druhého vypravěče, pana Józefa ze Slezska. O jeho strýci Františkovi a tetě Vendule. Tak se mrkni! Je to má nejoblíbenější povídka.
Ed
18.11.2011 13:26:39Edvin1
Fajn, Janino, že máš zájem. Prosím, kritizuj dál. Kvůli kritikám tohoto typu to sem dávám.
K "hrdinství": Nikdy jsem z tátových úst ani z jeho chování nevyčetl nic, co by svědčilo o jakési snaze hrát si na hrdinu, "zachovat si tvář za tyranie" či něco podobného. Táta prostě věřil v Pánaboha a jeho zákony a měl strach se jim zpronevěřit. Komunisti, stejně jako před nimi nacisté, byli pro něho vzduch. Když se s nimi hádal, tak to byl spíš sport, než nějaký vážný a hrdinný boj. Ale Bůh byl pro něj věčný.
Jak se zdá, měl spíše recht.
Dneska přidám vyprávění o jiném muži - strýci dalšího z členů Elderly Gentelmen Social Clubu, pana Józefa ze Slezska. Ten příběh už vyšel v Literárkách, takže by nejvážnější chyby měly být vychytány. Stejně jsem zvědav na Vaše názory. Moc zvědav.
Ed
17.11.2011 18:19:59Janina6
Dík za povzbudivá slova, Edvine, zrovna jsem si říkala, jestli těmi svými připomínkami spíš autorům neubližuju, než že bych pomáhala. Takže jsi mě moc potěšil.
Jen k tomu "hrdinství" - myslím, že Lady de Winter, a potažmo i já, jsme měly na mysli ne tu zpívající ženu, ale Štěpána z prvního příběhu. Asi to nebylo jasné proto, že jsem připomínky k oběma částem shrnula tady, pod touhle kapitolou. A není to vlastně, aspoň ode mě, žádná výtka, spíš konstatování, že o podobných hrdinech se teď hodně psalo a píše. Mně se Štěpán líbil, a máma s vyndavacíma zubama a andělským hlasem ještě víc. Určitě si ráda přečtu i další pokračování.
17.11.2011 17:35:18Patrik von Oberklee
Opäť sa mi to veľmi páčilo.
Jediné, čo by som asi zmenil je vynechanie začiatku poviedky Zvuk houslí. Keby si to tam nedal, myslím, že by si čitateľa udržal viac v napätí. V románe by som dal ten začiatok Józefovej poviedky do nasledujúcej kapitoly a v tejto by som spomenul len názov.

Inak ten popis spevu maminky v kostole na záver je úžasný! Teším sa na pokračovanie

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.