Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
Tlustá Ann - Kapitola třetí románu
datum / id21.11.2011 / 397223Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaFilosofické
upřesnění kategorieMigrační román
zobrazeno1890x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Tento příběh snad mluví sám za sebe. Poslužte si!

P.S.: Povídku jsem přejmenoval z Housličky tlusté Ann na prostě Tlustá Ann. Aby v titulcích jednotlivých kapitol nebylo těch houslí příliš moc.
Tlustá Ann - Kapitola třetí románu

Tlustá Ann

(povídka dle vyprávění pana Antonína)

 

Fred se na mne podíval svým jediným okem a pak se zase sklonil ke svému stroji. Udusával čerstvý asfalt na kousku silnice. Nedůvěřoval mi, že jej včas upozorním na přijíždějící náklaďáky. Ty se kvůli takový prkotině jako já nezastaví, tvrdil. Sám kdysi jezdíval na trase Perth – Canberra.

Pot se mu řinul z tváře na prsa. Jako rodilý Australan nechal mušky sedat si a šimrat jej po celém těle. Nekoušou, tak co, vysvětloval mi. Vypomáhal si od nich jen věčně dýmající cigaretou v koutku úst.

 

Kolem se prohnal náklaďák. Řidič se na nás ze své výšky usmál, dokonce naznačil jakýsi taneček, plný dynamiky a šarmu. Marně jsem se jej snažil napodobit. Fred přistoupil ke mně na okraj a zapálil si novou cigaretu.

„Stejně si myslím, že by tu Chamberleinovou měli pověsit,“ pokračoval v diskuzi přerušené před půlhodinou.

Věděl, že mě rozzuřuje. Té ženské sežral pes dingo novorozeně, když na dovolené v Alice Springs hráli s manželem tenis. „Rituální vražda?” psaly noviny.

„To myslíš vážně?“ zeptal jsem se ho.

„Jasně,“ odvětil, a nemínil se vracet k práci. Šéf byl v nedohlednu.

„A důkazy?“ zeptal jsem se snad už podesáté.

„Toto je můj osobní názor,” řekl na půl huby, ale tónem řečníka v parlamentu.

„Spíš pitomost než názor, procedil jsem mezi zuby.

Nechápavě na mne pohlédl a odšoural se ke svému „wackeru“. Přidal plyn. Udusávač začal řvát, poskakovat a utloukat štěrk. Fred se k mé velké lítosti svým botám zručně vyhýbal.

 

Večer jsme nasedli do aut a jeli dobrých čtyřicet kilometrů k nejbližší hospodě. Říkalo se jí Post Tavern, a já se tam kdysi pokoušel koupit poštovní známku. Seděla tam pestrá směsice z úřadů, farem, fabrik a třeba z cest, jako já. Na malinkatém pódiu vyhrával kytarista, chlapík s bendžem, jiný s basou, a stařík s houslemi. Hráli všemožné melodie, směs tak pestrou, jaké bylo jejich publikum. V jejich hraní bylo víc nadšení než umění.

 

Venku bylo pořád ke čtyřiceti a všichni jsme po dlouhé minuty jen nasávali a mlčeli.

„Steve,“ zařval Fred na jednoho chlapíka, když uhasil první žízeň, „ten teřich ti zase povyrost!“

Steve se zásadně nepřel s nikým, kdo neovládal řečtinu. Jmenoval se vlastně Stavros a dojídal prý ve své samoobsluze veškeré zboží, jež prošlo záruční lhůtou. Pouze nadmul tváře a do džbánu zanadával velice neklasickou řečtinou. 

 

Fred měl spadeno na tlusťochy. Sám byl vyžle.

„Tobě už leze prdel opěradlem ven!“ informoval dalšího. Ale když se oslovený ohlédl, tak Fred dělal, že to adresoval někomu jinému. Oslovený Polák měl silný nejen zadek.

 

„Neblbni, Frede, ještě dostaneš od někoho přes hubu,“ varoval jsem ho. Takhle přišel už o jedno oko. A tím o řidičák na tahače.

K našemu stolu si přisedla Stavrosova sestra. Byla tlustá stejně jako bratr, nohy jako válečky, tvář kulaťoučká a nos jako buchtička. Fred před ni šoupnul sklenici piva. Věděl, že to nesmí, nebyla plnoletá, ale přece se pokusil. Ann, jak jí říkali, si usrkla a způsobně si utřela ústa. Fred vyprskl: „Pít neumíš, že? Tam u vás ženský chlastat nesměj, co?”

 

Lidé přicházeli a brzy v hospodě nebylo k hnutí. Muzika vyhrávala a pár hostů se pokusilo tancovat. Každý si poroučel nějakou tu svou lidovou. Melodii a rytmus většinou hádali podle toho, jak jim to chlapi i ženské předzpívávali a jak tančili. Doprovázel je smích a kletby.

 

Nakonec to někdo nevydržel a hodil po nich. Džbán trefil starce s houslemi. Lidé strnuli a dívali se, jak se houslista zastavil, jak se mu po holé hlavě rozlila krev, jak jeho ruce upustily nástroj, jak se nakonec zvrátil a dopadl zády na podlahu z blahovičníkového dřeva.

Když jej odvezli, na podlaze zůstaly pohozené housle. Nikdo netancoval a nezpíval.

 

I Fred seděl tiše a hleděl do sklenice před sebou. Chlap na zádech zde nebyl žádnou zvláštností, bez houslí se však nedalo hrát, ty držely melodii. Ale končit se prostě ještě nemohlo. Bez ponocování by jim chyběla síla zítra vstát a vydat se tam, kam nechtěli ani psi.

 

Ann se podívala na Stavrose, a ten přikývl. Vstala a přistoupila k pódiu. Zvedla ze země housle, vložila si je pod bradu, malíčkem levé ruky přejela po strunách, jednu přitáhla, druhou povolila, pak se podívala na hudebníky, položila smyčec na struny a začala hrát. Pokračovala od místa, kde stařec přestal.

 

Zprvu nesměle, ale když na ni bratr povzbudivě zamrkal, zahrála naplno. Ta tam byla její tloušťka, ty tam její nohy jako válečky! To nebyla ona a nástroj, to byl celek, který rozechvíval každou buňku jejího těla. Sál utichl a naslouchal.

Stejně lehce jako své písně řecké hrála i italské a německé a polské a portugalské a srbské a makedonské a lidi zpívali s houslemi, vstávali a tančili, už nejen ty své tanečky, ale všechno.

 

Nakonec zahrála pár australských. Ty znali všichni a vřava dosáhla zenitu. Když však po malé přestávce začala hrát Waltzing Matildu, nikdo nezatančil.

Obdivovaná a zavrhovaná, kritizovaná pro svůj až příliš lidový text a málo vznešenou melodii, ale zpívaná každým a všude – na politických shromážděních, v hospodách, na pohřbech a na svatbách, u táboráku v buši, i doma u krbu. Lidé stáli, drsní chlapi se popotahovali za vousy, úředníci si utírali kapesníky obličej. Jiní hudebníci jen tiše doprovázeli, tak, jako by se báli překážet. A housle hřměly a smály se, plakaly a kvílely, burácely jako oheň buše, hladily jako vánek z moře.

 

Když dohrála, lidi tleskali tak, jako by tím měli zachránit něčí život.

Ann odložila housličky, povolila smyčec a kufříček zavřela. Pohladila jeho víko, tak samozřejmě, jak to asi dělávala i doma, a odešla ke svému stolu.

 

Vzala kabelku z opěradla židle a koutkem oka pohlédla na Freda. Hleděl na ni, ale z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst. Usmála se na něj a otočila se k východu. Rukou zavadila o svou skoro plnou sklenici a převrhla ji. „Sorry,“ řekla tiše, ale úsměv neztratila. Teplé pivo stékalo Fredovi na kalhoty.

 

Když Ann vyšla z hospody zvané Post Tavern, kde se nedalo koupit známky, utřel si Fred kalhoty do ubrusu a vyběhl za ní.

..........................

 

 

“Nakonec to mělo happyend,” oddychl si pan Marek. “jestli se ti dva vzali, asi nebudete vědět, pane Antoníne, že?”

Pan Antonín zavrtěl hlavou.

 

“Teta Vendula mi kdysi vyprávěla, že když se vdala a přesídlila s mužem do Těrlicka, tam, co je dneska vodní nádrž, tak prej někde v blízkosti místního kostelíčka žili ve  starý dřevěnce dva staroušci, co měli tolik let jako ta chaloupka a byli stejně pokřivení a shrbení, jako její střecha. Ti dva se prej seznámili taky někde na tancovačce, a to tak, že mladej pán si něco dovolil a slečna mu za to vyťala políček. On jí druhýho dne zanesl kytku a omluvil se, a ona přijala tu kytici i s ním.

Navždycky.

 

Za svůj dlouhej život si určitě přáli spoustu věcí, ale když je teta znala, tak už chtěli jen jedno: Aby umřeli spolu, aby se tady jeden nemusel potácet sám.

 

Teta občas uvařila polívku ‘voďanku’, nalila jí dvě porce do hrníčku, ozdobila petrželkou ze zahrádky, naložila oba svoje děcka do jednoho kočáru a jela ke starouškům. Oni už i přes den polehávali a tak tý ‘svojí Vendule’ ukázali, jak má protáhnout ruku pootevřeným oknem a vzít si tam za květináčem ukrytej klíč ode dveří.

Když to jednou takhle udělala, kočár nechala před dřevěnkou a vešla s hrníčkem dovnitř, nejdřív nekoukla do ložničky. Pod svatýma obrázkama a nízkým stropem leželi v posteli z vyřezávané borovice staroušci a spali. Teta odložila hrníček v kuchyni a po špičkách k nim vešla. Stařenka ležela na boku svinutá do klubíčka jako dítě v břichu matky. Stařeček ležel za ní, on svým tělem ovinul její, snad aby ji ohřál za chladný noci, s jednou paží pod hlavou a druhou objímající  stařenku.

Teta jim vytáhla přikrývku až na ramena a pak, tak, jak to dělala už po léta, se nad nima sehnula a naslouchala jejich dechu. Svraštila obočí a nahnula se níž. Nakonec položila ruku na starcovo čelo. Pocítila chlad, ale úplně studený ještě nebylo - jako by z něho život vyprchal teprve před chvílí. Čelo stařenky, kterýho se dotkla potom, bylo studený.

Teta Vendula zavřela dům, klíč dala na původní místo a odešla.

 

Když v šedesátejch letech hráz dosypali a dolinu plnili vodou, dělali to kvapem, snad aby stihli závazek k nějakýmu výročí, a tak zatopili kostel i dřevěnku nezbořený. Dnes vyprávěj místní staří lidi, že za nocí bez měsíce se někdy pod hladinou, tam, kde stojí dřevěnka, rozžehnou světla. Jsou takoví, co tvrdí, že před nějakým neštěstím vyzváněj zvony zatopenýho kostela. A prej když jsou dlouho velký sucha a hladina klesne, vynoří se nad hladinu špička kostela s pozlaceným křížkem. No jo, to jsou jen legendy.

Ale touha je stejně fascinující téma, nemyslíte pánové?”

 

 „Jenomže to je téma-řeka, jak říkají Poláci,” poznamenal pan Józef, „co člověk, to jiná touha.”

 

„V jedný povídce od Hrabala je hostinskej, co se každý ráno těší, že si vypije svůj ‘šnit’, a když to udělá, je spokojenej a nic jinýho už od života nechce,” řekl pan Marek.

 

„Šťastný to člověk!” řekl pan Antonín.

 

„Já tady znám jednu sestřičku, co by strašně ráda měla hlas. Říkala mi to, když mi dávala skotský střiky. Ona mi tam dokonce něco předzpívávala, prej abych posoudil, jak jí to jde. Jenže komu není shůry dáno, že. Ona vám zpívá dost falešně, ale zato moc nahlas, takže když jsem to už nevydržel a zařičel, tak se lekla a strašně se omlouvala. Ona si myslela, že mě tím proudem zasáhla do nějakýho choulostivýho místa. No, v určitým smyslu to odhadla správně,” řekl pan Marek.

„Ehm,” řekl pan Antonín.

„Ehm,” přidal se pan Józef.

Pan Marek už radši mlčel.

 

„Můžu?” přihlásil jsem se jako žáček ve škole. Všichni se na mne obrátili. „Já se jednou setkal s jedním velice zajímavým pánem. Ve vlaku. Vyprávěl mi o svém nesplnitelném přání. Moc jsem ho nepochopil, i když si vzpomínám na každé jeho slovo. Možná byste vy...”

 

„Fajn, pánové, program na zítřek je zajištěn!” řekl pan Marek a všichni vstali.

 

 

Druhého dne jsme se setkali na stejném místě a počasí nám i nadále přálo. Seděli jsme na lavičce a všichni jako by čekali, co jim ‘ten mládenec’, tedy jako já,  sdělí.

 

„Tak o čem to bude?” zeptal se pan Antonín.

„Asi o lásce,” řekl jsem.

„Ehm,” ozvalo se.

Zvedl jsem hlavu. Z jejich tváří se nedalo nic vyčíst. Nezbývalo než začít:

„Seděl jsem ve vlaku a četl noviny.”

...

 

 

pokračování povídky pana Slávka příště

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

25.11.2011 14:03:16Edvin1
Lakrov: Díky za návštěvu.
Ano, když nemohu napsat "s..e", pak je tohle pro mne jediné stejně silné, ale slušné náhradní zanadávání. Zůstane.
Trochu mne tenkrát při prvním "vydání" zklamalo, že lidi nepoznali, co jsem vlastně chtěl říct. Doufal jsem, že to tentokrát, při těch komentech pánů lázeňských hostů, pronikne na povrch. V nové verzi intermezza, která se zde zanedlouho objeví, by to už opravdu mělo být rozpoznatelné.
P.S. Z prologů, epilogů a přílišného rozmýšlení nad obsahem a smyslem z úst oněm mých lázeňských hostů rezignuji. Vše potřebné by měly zprostředkovat povídky samy, a také krátké historky oněch pánů v intermezzech.
Koukni se sem později, jestli chceš.
Přeji Ti hezký víkend.
Ed :-)
25.11.2011 10:20:55Lakrov
redaktor prózy
Pamatuji si tuhle povídku už od jejího prvního "vydání" před dvěma (nebo třemi?) roky. Vzpomínám si i na to, že po nějaké době doznal text určitých změn (dodatek o neoficielní au. hymně?). Tenkrát na mě působila jako "obrázek z daleka", možná jeden z mnoha obrázků, pořízených ze vzpomínek na vzdálenou zem nebo možná "kaleidoskop" obrázků z mnoha zemí. To, do jakého kontextu, liniii nesoucího přiběhu, je tahle povídka zasazena teď mě přijemně překvapilo. Ona se totiž snaží říct ještě víc, než jen něco o Austrálii a mnohonárodnostní směsici, sešedší se v téhle "zemi otevřených hranic".

Slovo rozzuřuje zní kostrbatě, ale jestli tě opravdu s...štval, pak je to z onoho "zakopnutí" o to slovo dobře znát :-)
24.11.2011 12:49:55Edvin1
Marcelo: Náprava těch "jsem" bude brzy následovat, řešení pro ta spojení taky. Viz odpověď Janině výše.
Díky za Tvou pomoc!
Ed
24.11.2011 12:48:05Edvin1
janina: Klaním se Tvé výdrži a děkuji za poznámky i upozornění na chybu (shůry). Všecky jsem zohlednil, ale dle svého. "Rozzuřil" tam zůstane - tak se u nás doma mluvlo odmalička. A jelikož si snad každý autor do svých děl zavádí své oblíbené nepravidelnosti, novotvary, výrazy ze žargonů, nářečí, slangů atd, nebo prostě výmysly, pokud tím neuvádí čtenáře v přílišný zmatek, tak je to jeho právo.
Pro intermezza jsem s pomocí jedné kritičky vynalezl něco přijatelnějšího - pánové si opravdu povídají vše možné, jsou v něm kratičké mezipříběhy, spojující jednu větší povídku (kapitolu) s tou další. Odstranil jsem pár nepřirozeností, jako ten klub starších pánů a jiné nepřirozeně působící věci. Budou si skutečně jako dědci v lázních povídat, a autor sem tam jedno delší vyprávění upraví do povídky. Myslím, že je to něco nového, ale mělo by to tak jít a současně nepředstírat něco, co není.
Díky moc!
Ed
23.11.2011 06:51:13Janina6
Zatím mě to pořád baví! Právě ta různorodost jednotlivých částí, postav, období... se mi zdá jako dobrý nápad. A pospojovat to snad až tak moc ani není třeba, to obstarají ty "mezihry" v lázních. Lidi zažívají různorodé příběhy, a tady si je prostě jen na jednom místě vyprávějí. (musím si taky trochu rýpnout do Marcely :-))

Tentokrát jen drobnůstky, pokud tedy neurazím.
Slovo "rozzuřuje" je trochu nezvyklé, v tom souhlasím s Ráškem, ale stejně jako ona jsem nenašla lepší. Asi tam musí být :-)

"jak mu upadly ruce s nástrojem" - já vím, zas dostanu vynadáno, že je to metafora, ale jinak je ten popis tak realistický... nemohly by mu třeba klesnout?

"bez houslí se však nedalo hrát, ty držely melodii. Ale končit se prostě ještě nedalo" dvakrát se nedalo bych pozměnila

"Jenže komu není z hůry dáno, že." Myslím, že sem patří příslovce "shůry".

A taky musím říct, že se na ty příběhy těším a zajímají mě. Jsi dobrý, že ses do toho pustil, sama bych něco takového určitě nedokázala napsat.
22.11.2011 15:27:11Diana
***
22.11.2011 14:35:41Marcela.K.
Těch "jsem" pro návaznost k další povídce je na konci tohoto dílu, tolik, že musím reagovat :-)
Jinak příběh opět zajímavý, jen nevím, jak to chceš pospojovat, aby z toho byl román. Na to jsou ty jednotlivé části příliš jiné...
22.11.2011 12:44:01Edvin1
Rášek: Poslední dobou bylo vydáno několik románů, nasaných tímto stylem - jako sbírka povídek. V zahraničí, ale i v Česku. Pan Šabach takto sepsal Občanský průkaz. Když jej čteš, velice brzy zjistíš, že jednotlivé "kapitoly" této novely na sebe nijak nenavazují; ani postupným vývojem jediného příběhu, ani časovou posloupností. Pan Šabach sám řekl v traileru k audiovydání této knihy, že to psal zprvu jako povídky, a teprve s časem si uvědomil, že výraz "občanský průkaz" by mohl být dostatečně silným pojítkem pro všecky příběhy, že by ty povídky mohl spojit v celek.
Já mám pro své povídky taky jisté "pojítko". není však tak hmatatelné jako Šabachova občanka.
Buď se mi s časem podaří dosáhnout toho, aby se stalo "viditelným", nebo zjistím, že můj záměr lidi nechápou a já tedy celý projekt zvoral.
Jen tak lehce se však tentokrát nemíním vzdát - i kdybych Vás všecky omrzel a ztratil i toho posledního čtenáře. Tentokrát to dotáhnu do konce, ono mi totiž nezbývá až tak moc času.

Ke zbylým poznámkám: Velké díky! Zvážím je, a co mne přesvědčí, použiju. Jsi moc hodná, že to pro mne děláš.
Ed
22.11.2011 12:19:20Edvin1
avox: Já blbec, na to jsem nepomyslel! Připadalo mi hloupé nechat ten text na stránce dvakrát. Ale, když to tak vezmeš, ty kritiky byly zváženy, popřípadě uplatněny. Tím byl jejich účel splněn. Nemělo by mi jich být líto - do rámečku si je nedám. :-)
Ale trochu mě to po Tvé otázce bodlo, to ano.
Ed
22.11.2011 09:36:24avox
působivá... a původní vydání je pryč, není ti líto smazaných komentářů? :-) */

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.