Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Alter ego - Kapitola pátá románu
datum / id28.11.2011 / 397750Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaFilosofické
upřesnění kategorieMigrační román
zobrazeno2669x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Doufám, že Vás nebudou příliš rušit polské pasáže. Pro ulehčení: "kurz" je "prach", "przesadzać" znamená "přehánět".
Těším se na Vaše poznámky!
Ed
Alter ego - Kapitola pátá románu

Alter ego

(Povídka dle vyprávění pana Józefa)

 

„Co jsi mi udělala na oběd, panenko?“ zeptal se jako každého odpoledne.
„Škubánky, panáčku,“ odpověděla mu a postavila před něj plný talíř. Chvíli se v tom šťouchal vidličkou a ona přihlížela.
„Víš, já dnes nějak nemám hlad,“ řekl nakonec a odsunul talíř.
„No, já to taky nemohla. Chtěla jsem zkusit, jestli to přece jenom nesníš,“ řekla, „tak to spláchnem do záchodu.“
Podíval se na ni a oba se začali smát jako blázni.

Z malého bytečku v „hokejce“ – jak lidé říkali jejich zakřivenému činžáku – sjeli výtahem dolů, pospíšili si z mírného svahu až k rušné křižovatce, nechali projet automobily do Těšína, pak šli kolem pumpy, pořád dál, až na alejemi starých stromů lemovanou, úzkou silnici do Frýdku. Teprve tady zpomalili. Zastavili se nedaleko domku s velkou zahradou, plnou květin a ovocem obtěžkaných jabloní.
Tak budeme bydlet, pomyslel si on.
A budeme tam mít spoustu dětí, pomyslela si ona a přitulila se k němu. Šli dál. Občas kolem projelo auto. Chytil ji kolem pasu, a když někdo zablikal světly či zatroubil, přitáhl si ji pevněji.

 

 

„Petříku, proč ty sis mě vlastně bral?“ ptala se ho a hladila jeho hruď. Od vzdálené silnice do Těšína k nim doléhalo občasné zasvištění pneumatik, jinak nic. Okna domků na předměstí blikala do tmy. Položil svou dlaň na její ruku a pevně ji stiskl. Žádnou jinou odpověď neočekávala. Za chvíli už spala. Otočil se k ní a políbil ji na čelo. Ze svých rtů olízl kapičku slaného potu. Zavrněla ze sna a on se podíval na její tvář ozářenou měsícem. Ústa měla pootevřená, za rty bílé zoubky, nad nimi křivka nosu, a pak už jen víčka očí a husté obočí, dosud spojené několika chloupky v jedno. Jako by se pořád mračila. Často se tak na ni večer díval a vždy objevoval něco nového, dosud nepoznaného. Pokaždé se toho trochu lekl – cítil se jako vetřelec v cizí ložnici. Ale za denního světla se mu zdálo, že ji znal už staletí.

 

 

„Tak díky, Jardo, a někdy se zastav,“ řekl Petr řidiči vétřiesky, který jej naložil u brány staveniště elektrárny a teď mu zastavil před vraty skladu, kde pracoval. Nahmatal kliku dveří, stiskl ji, ale pak se ještě obrátil zpět, sebral ze sedadla tašku a čepici a vycouvával z kabiny ven.
„Jasně, možná v poledne,“ stačil odpovědět Jarda, ale poslední slovo mu od úst odtrhla stojedenáctka projíždějící kolem nich. Spolu s posledním Jardovým slovem přibrala i Petra a dveře vétřiesky.

Petr se protočil mezi oběma vozy a zůstal ležet před chladičem, přikrytý polámanými dveřmi jako peřinou. Jarda vyskočil z kabiny, strhnul z Petra plech dveří, ale když uviděl jeho potrhané šaty, údy rozhozené do všech stran a z ran prosakující krev, otevřel jen bezradně ústa. Kousek dál, opřený o blatník stojedenáctky, stál její řidič a zvracel do prachu cesty.

 

Dveře resuscitačního sálu se tiše otevřely a dovnitř proklouzla ženská postava, navlečená do sterilních, nemocničních šatů. „Jen pár minut, mladá paní,“ řekla sestřička a zase zmizela.

Rozhlédla se po slabě osvícené místnosti, plné pípajících a blikajících přístrojů, a snažila se zorientovat ve směsi káblů a hadiček kolem lůžka prapodivné konstrukce. Uprostřed toho všeho ležela, zčásti zavěšená na kladkách, postava muže. Mohl to být kdokoliv.
„Petříčku, to jsem já, Andula,“ pronesla do prostoru sálu, k bílé kouli ve hlavách lůžka, ale nejistě, jako by mluvila sama se sebou. Odpověděly jí jen zvuky přístrojů. Z toho pohledu se jí stáhlo hrdlo, z pachu desinfekce se jí udělalo mdlo.
„Petříku?“ Projížděla očima po povrchu bandáží a sádry a hledala jedno zdravé místečko. Nenašla, a neměla se čeho dotknout. Svěsila ruce podél těla a mlčela. A když konečně klaply dveře a sestřička oznámila konec návštěvy, pozvedla na rozloučenou ruku a odešla.

 

„Petříku, budeme mít návštěvu!“ řekla a pohladila ho po vlasech. Sedla si k němu na opěradlo křesla a chvíli jej pozorovala.
„Petříku, proč nic nemluvíš? Lékaři říkali, že bys mluvit mohl. Petříku?“
Vstala a odešla do kuchyně. Nedíval se za ní, pozoroval špičku své hole, o kterou měl opřenu bradu. Vykoukla z kuchyně:
„Přijdou tví kamarádi z polského Těšína!“
Pootočil se k ní, ale bradu nezvedl.
„Ty máš v Polsku přátele? Je to nějaký Zbyszek s Terezkou,“ řekla.
Jeho zrak dále zkoumal tvar špičky hole.
„Už by tu vlastně měli být.“
Nepohnul se ani ve chvíli, kdy zazvonil zvonek a jeho žena šla otevřít. Ale když se v otevřených dveřích objevil urostlý mládenec se společnicí, když předal hospodyňce kytici a dvorně jí zpolska políbil ruku, stál ve dveřích obýváku a díval se na to. Nechal se přivítat, a když mu podali ruku, podal ji také. Ale neusmál se a neřekl ani slovo.
„Dzień dobry Piotrku,” řekl mládenec.
„Dzień dobry,” přizvukovala mladá žena.

Petr mlčel.
Posadili se do křesel naproti sobě, srkali čaj a přikusovali sušenky.

„Hm,” řekl Zbyszek a obě ženy se k němu otočily. Ale Petr jen okusoval svou sušenku dokulata a drobil si na kalhoty.
„Dobre ciastka,” řekla mladá žena.
„Pyszne,” potvrdil její muž.
„Andulo, dasz mi receptę?” zeptala se Polka.
Na parapetu bzučela moucha, a když našla škvíru ve sklopeném okně a vylétla ven, všem se ulevilo. Jen Petrovi to bylo jedno. Okusoval už docela malé kolečko. Nechával si na tom záležet a šilhal na konečky svých prstů.

Pak poslední kulatý drobeček polkl, utřel si prsty do nohavice a odkašlal si. Všichni na něj pohlédli. Andula poplašeně, oba hosté plni očekávání.

„Tych ciastek nie upiekła ona,“ řekl zřetelně Petr. Seděl vzpřímeně a díval se jim do očí. Ústa pevně stisknutá. Oba hosté se na sebe podívali, a pak na Petra. Andula seděla se široce otevřenýma očima a třásla se jí brada.
„On mluví!“ šeptala, „Polsky!“
V jedné ruce držela talířek s hrníčkem čaje, druhou si utírala nos. Slzy jí tekly po tvářích a ona se usmívala.
„Má pravdu, já je nepekla, ty máme od pekaře naproti,“ řekla po chvíli a zvedla se. Jako náměsíčná přistoupila k Petrovi a položila mu volnou ruku na rameno.
„Petříku!“
„Zostaw mnie!“ zavrčel Petr a odtáhl se od ní do nejzazšího kouta svého křesla. Andula ucukla, šálek sklouzl z talířku a rozbil se na parketách. Ihned poklekla a začala na talířek sbírat střepy. Petr se na ni podíval, pak na hosty, vysunul bradu vpřed, ťukl holí do podlahy a řekl:
„Ona w ogóle nie potrafi piec. Ona nic nie umie!”

Zul si bačkoru. Z ponožky mu trčel holý palec. Zakýval ním. „Nic nie umie,“ řekl a vstal. Opíral se o hůl a procházel kolem nábytku. Projížděl po něm rukou a ukazoval hostům čistou dlaň:
„O tu, proszę,” a: „i tu też! Wszędzie pełno kurzu!”
Dobelhal se k oknu, holí rozhrnul záclonu.
„Proszę, przez te niemyte szyby świata nie widać.”
Za okny leželo předměstí se svými zahradami a rodinnými domky, za kopcem na obzoru se rozkládalo panoráma Beskyd.

Stál opřen oběma rukama o hůl a těžce oddychoval. Andula odešla se střepy do kuchyně a dlouho se nevracela.
„Ty chyba przesadzasz,” řekl Zbyszek.
„Ja że przesadzam? Ja? Czystą prawdę mówię!” Tvář mu zkřivila zlost. Tereza vstala a odešla za Andulou do kuchyně.
„Ja ci coś powiem,” zasyčel a naklonil se ke Zbyszkovi, „w łóżku też jest do niczego! Zimna jak dupa zakonnicy!”
V kuchyni zařinčelo nádobí. Petr se napřímil, zamával holí a vykřikl:
„Ja cię, ty cholero, jeszcze nauczę!”
Hůl zachytila vázu a kytice se rozlétla po pokoji. Petr ztratil rovnováhu. Zbyszek vyskočil, ale Petrova hlava už udeřila o parkety. Zaduněla jako meloun, hozený mezi ostatní na přívěs traktoru.

 

Dovolila jim, aby jí pomohli přenést ho do ložnice. Ale pak už je vyprovodila ke dveřím. Hned se vrátila k Petrovi do ložnice, opatřila mu bouli na hlavě, mokrým ručníkem utřela jeho zpocenou tvář i dlaně. Stála nad ním a zkoumala jeho rysy.
„Kdo ty vlastně jsi, Petře?” řekla. Rychle se svlékla a vklouzla za ním do postele. Lehla si hodně blízko a položila mu dlaň na prsa.

Aniž by otevřel oči, položil svou ruku na její, stiskl ji a zašeptal:
„Jsem tvůj Petřík, panenko! Copak už to nevíš?”

 

Jeho dlaň se uvolnila a on začal hluboce oddychovat. Dlouho pozorovala jeho tvář. Pak schoulila svou tvář do ohybu jeho paže a posléze usnula také.

Pár chloupků dotvářelo její obočí v jednu hodně prohnutou křivku.

........

 

„Pokud té polštině rozumím, tak to dopadlo dobře,” řekl pan Antonín.

Pan Marek a pan Józef přikývli.

 

„Jazyk, to nejsou jenom slova,” pokračoval pan Antonín, „ měl jsem ve Francii známého, který pocházel z Rumunska. Po svém bouřlivém životě se usadil nedaleko Toulouse, vrátil se ke svému řemeslu jako magistr v lékárně a konečně se oženil s o hodně mladší Francouzkou.

 

Když se jim narodilo dítě, tak on už byl v důchodu. Manželka učila angličtinu a o domácnost a dcerušku se staral on. Domácí práci zvládal levou rukou a dceru vychovával tak, že ji měl pořád u sebe - ve své pracovně jí postavil do rohu maličký psací stůl a regál na hračky a knížky. Když pracoval, ona tam ve svém koutku seděla a ‘vychovávala’ své panenky. Na svůj stoleček jim postavila stoleček ještě menší, postýlku a skříňky, oblékala je a svlékala, dávala spát a krmila je, tak, jak to dělal táta s ní.

 

Otec se na stará kolena dal do spekulací na burze. Vlastně na burzách - když on něco dělal, tak naplno. Měl tam hotovou kancelář jako ti experti v bankách, na několika obrazovkách sledoval dění na trzích cenných papírů, telefon i internet měl na paušál, a tak od rána do noci žhavil dráty. Občas vyhrával, a to se pak radoval, holku bral do náručí a tancoval s ní po pokoji a zpíval s ní francouzské a rumunské písničky.

Ale stávalo se, že mu štěstí nepřálo. A to pak zuřil a smutnil, ale jelikož si předsevzal, že holka bude jiná než on, neodvažoval se nadávat. Ale on už byl taková bouřlivá povaha a to neštěstí musel vyplivnout, zbavit se ho, shodit to břímě, aby byl zase volný a s čistou hlavou dokázal hrát další kolo své hry.

A tak si přece jenom zanadával - šťavnatě a hrozně. Ale rumunsky - dítě jeho rodnému jazyku nerozumělo.

 

Malá Alice se v takových chvílích v koutku hrbila a něco šeptala svým panenkám.

 

Jednoho léta se otec rozhodl, že své rodince ukáže, kde vyrůstal. Naložili auto a jeli.

Ubytovali se ve starém, břečťanem porostlém hotýlku v Transylvánských Alpách. Hotel byl obklopen vzrostlými stromy a keři. Všude ticho, žádný hukot dálnic, vzduch křišťálově čistý. Spali jako by je do vody hodil. Teprve za svítání je budil řev ptáků v zahradách.

 

Jednou odpočívali po vydatném obědě v restauraci hotelu, kde se na tlustých kobercích neslyšně pohybovali číšníci, a otec se v dobré náladě z vydařeného výletu své dcerušky zeptal, chtěla-li by něco sladkého. Samozřejmě chtěla zmrzlinu, a to vanilkovou s oříšky. Otec přivolal číšníka a rumunsky mu vysvětloval, co by si dcera přála.

Vanilková nebyla. Ani s oříšky nebo bez. Zmrzlinu vůbec nevedli. Byl to holt nóbl hotel.

Táta to dcerce vysvětlil, ale ta se nedala, trhla nožkou a rozkřičela se, že chce zmrzlinu.

Číšník francouzky uměl, ale rozuměl by i tak, takže se jen ukláněl a omlouval.

 

Tu začala dceruška nadávat rumunsky. Šťavnatě a se vším všudy, tak, jak to slýchávala od otce. I s důrazy na správných místech, s oplzlým přízvukem, celou duší i tělem ze sebe chrlila ty nejohavnější nadávky, jaké dovede stvořit jen lid v horách, kde sídlil ponurý hrabě. Kletby to byly sprosté a rouhavé, z nichž ta nejnevinnější tvrdila něco o znásilnění Panenky Marie.

 

Číšník stál jako solný sloup, otec zbledl a nebyl schopen slova. Celý sál se obrátil k nim a naslouchal. V očích hostů se zračilo zděšení. Na těch otcových kletbách bylo to zvláštní, že se ani jedno slůvko neopakolo dvakrát. Přesto ta šňůra ohavností trvala minuty, a teprve když se personál začal srocovat u dveří a cosi vykřikovat, se otec vzpamatoval, konečně pochopil, co se děje, a hlavně odkud to ta jeho něžná ratolest má. Skočil po ní, strhl ji k sobě a přikryl jí ústa dlaní. A pak ji už táhl ke dveřím, nesl ji v náručí s dlaní na ústech, spěchal po schodech do jejich apartmá a personál před nimi prchal.

 

Zaměstnanci poslali k řediteli delegaci s ultimátem. Ne, nežádali vystěhování těch lidí - požadovali, aby byl z vesnice povolán místní farář, jenž byl ve svém vedlejším povolání exorcista. Ředitel se ošíval, byl světa znalý a na pověry nedal, ale jelikož je košile bližší než kabát, pro toho klerika poslal.

 

Ten chlapík dorazil stejným autem. Postavili jej před dveře hostů z Francie, k nohám mu postavili kufřík s jeho nádobíčkem a nechali jej tak.

Ten můj známý byl velice výřečný muž. Navíc se mu na té burze opravdu dařilo, a tak se s panem farářem dohodl. Pan farář přijal dar na opravu kostela, a vyhánění ďábla se scvrklo na pokropení hlavičky už zase tichého dítěte svěcenou vodou. Její otec byl poloviční, ale nepraktikující žid, takže mu ta kapka studené vody nevadila. Trochu sebou cuknul teprve ve chvíli, když pan farář udělal dcerce na čele malinkatý křížek. Ale hned na to zapomněl.”

 

 

„Uf, tak ti měli namále,” řekl pan Marek.  „Naštěstí tomu dítěti nedocházelo, jaký ohavnosti říkalo, takže se dá předpokládat, že mu to dušičku nenarušilo a že na tu epizodu zapomene.”

„Kdepak, nezapomnělo, vždyť mi to ta dnes již mladá žena nedávno vyprávěla. Odkud si myslíte, že to mám? Její táta by mi to určitě neřekl. Ale ona se tomu už jen směje - do její duše to skutečně neproniklo,” řekl pan Antonín.

„Pane Marku,” řekl pan Józef, „vy jste mi onehdá vyprávěl o tom, jak tu vaši tehdá dětskou dušičku narušila slova pana kazatele, vzpomínáte si?”

„Něco takovýho se nedá zapomenout,” zachmuřil se pan Marek.

„Nechtěl byste to povědět i panu Slávkovi a mně?” otočil se k němu pan Antonín.

Pan Marek jen odmítavě zavrtěl hlavou a díval se do země před sebou.

„A kdybych to převyprávěl já?” otázal se pan Józef.

Pan Marek nad tím jen mávl rukou:

„Když na to máte žaludek, tak prosím.”

Pan Józef nezapomněl poděkovat, odkašlal si a pustil se do vyprávění.

...

 

Povídka dle původního vyprávění pana Marka příště

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.12.2011 20:29:08Edvin1
Janina: Literární nadsázka, no. :-))) Chtěl jsem podtrhnout tu ohromnou změnu jeho charakteru. Kdybych napsal, že to "jí otřáslo", tak to moc neřekne. Tuhle frázi používá kdekdo pro cokoliv - třeba zlomenou metlu.
13.12.2011 18:17:32Janina6
Myslím, že rozumím, o čem mluvíš, a je to úžasně zajímavé, ty "světy jazyků". Někdy ani nemusí jít o jazyk jiného národa. Vzpomínám si, že když jsem před lety přišla z jihu Moravy na Ostravsko, říkala jsem svému muži, vy tady všemu nadáváte. Kobzole, štrample, cukle, všechno mi to znělo hrubě. A navíc ta úsečná "kratkost". Dneska, když přijdu z práce, přestanu mluvit spisovně a spustím "po ostravsky", cítím určité uvolnění a nadhled, takové to drsné mávnutí rukou nad maličkostmi, snad i větší energii... Asi to opravdu funguje. Jen u té povídky, on začal být prostě zlý, začalo mu vadit, co mu dřív nevadilo, začal ženu shazovat, vyhrožovat jí holí... věřím, že tohle snad nedělají běžně ani Poláci :-) nebo jo?
13.12.2011 12:20:07Edvin1
Janino, děkuji za návštěvu i kritiku.
Kdybych při psaní mých textů postupoval výhradně tak, "jak se psát má", pak bych asi některé z Tvých úvah aplikoval. Ale věc se má takto: To já jsem bilingvální a já jsem ženu šokoval, když nás navštívili Poláci a já na ně promluvil v jejich mateřštině. Opravdu bilingvální lidé se přenesou nejen slovy či gramatikou, ale celou svou osobností do světa druhého jazyka. Rozuměj - oni jinak žertují, myslí, cítí, jsou prostě "jiní", svým blízkým cizí.
Bylo to za okolností méně dramatických, ale šok na straně mé ženy byl stejně silný, jako v tomto příběhu. A pominl stejně náhle, jak přišel. Proto jsem žádné přechody v textu nenapsal - ve skutečnosti zde taky nebyly.
Mezitím si zvykla, že se provdala jak za Čecha, tak za Poláka. (Jen ji mrzí, že nenosím domů dvě výplaty.:-)))
10.12.2011 19:25:17Janina6
Tentokrát se ve mně bijou dva protichůdné pocity. První příběh na mě silně zapůsobil. Strohý popis nehody se mi zdá velice zdařilý, stejně tak je působivá třeba scéna v nemocnici. Zaujalo mě i samotné téma změny osobnosti. Znovu jsem si uvědomila, že nejbolestněji nás dokážou zraňovat ne nepřátelé, ale ti, které máme rádi. Takže ten druhý příběh, spíše úsměvný, už mě ve srovnání s prvním trošku rozladil, protože v mých očích jakoby zlehčuje to silné a závažné, co jsem si „prožila“ při čtení prvního příběhu. Nedovolí tomu silnému dojmu náležitě vyznít. Nechci tím ale říct, žes udělal při psaní nějakou chybu, je to spíš technická záležitost, že prostě ty dva příběhy stojí bezprostředně vedle sebe. Být to v knize, asi by byly výrazněji odděleny a já bych prostě na chvíli přestala číst...

Trochu příliš rychlý a uspěchaný mi připadne i ten šťastný obrat na konci prvního příběhu. Ony vlastně oba ty obraty, ke zlému i k dobrému, nastanou během velmi krátké chvíle. Asi by pro mě bylo uvěřitelnější, kdyby z textu vyplývalo, že Petrův „proměněný“ stav trvá už nějakou dobu (několik dnů) před příchodem návštěvy, kdyby třeba Andula Petrovým přátelům na uvítanou řekla, že ano, je mu lépe, ano, už mluví, ale... však uvidíte sami...
Přimlouvám se tak nějak za neuspěchanost dobrých konců :-) ať nám stačí dojít závažnost toho, co jim předchází.

Omlouvám se, že jsem se tak rozkecala, tohle rozhodně neber jako kritiku, spíš zamyšlení.
06.12.2011 16:00:42Eza
Edvin: Taky s Tebou souhlasím! Jenomže my (lidé) se obvykle nebojíme toho, že neznáme a nikdy nepoznáme dokonale našeho partnera z důvodu, že by nás mohl příjemně překvapit. Celý ten strach (neznalost partnera) spočívá v tom, že nás může nepříjemně překvapit. A takové překvapení obvykle poznamená dokonale zbytek našeho života. Těch příjemných překvapení "vydržíme" podstatně více.
06.12.2011 13:44:53Edvin1
Eza:
Jistě.
Stává se však, že v krizových situacích zažijeme něco, co nás příjemně překvapí; že se náš milý či naše milá, o kterých jsme si mysleli, že je to bačkora či slepice, projeví jako hrdina bez bázně a hany.
Jedna starší žena v mé rodině byla prostě máma a babička, bez zvláštního vzdělání či nadprůměrných schopností. Stalo se, že jednou cestou ze zaměstnání procházela kolem místa, kde pyrotechnici připravovali odstřel starého hotelu. Budova a široký prostor kolem byly ohrazeny, nikdo nesměl dovnitř. I pyrotechnici a ostraha, včetně policie čekali daleko za ohradou, neboť během krátké chvíle mělo dojít k odstřelu. V místě, kudy procházela, byly zátarasy, hodně čumilů, ale shodou okolností ani jeden policista nebo jiná úřední osoba či zaměstnanec firmy, provádějící demolici. V té chvíli uslyšela křik lidí - v bízkosti hotelu uviděli dítě. Dítě jim nerozumělo a šlo cestou, kterou zřejmě chodilo každý den. Snad ze školky či první třídy ZŠ. Ona má příbuzná prostě odhodila tašku, přelezla železnou bariéru a pro dítě doběhla. Když je, vzpouzející se, přitáhla k ohradě, začal řetězec detonací.
Ta žena to po třicet let nikomu neřekla, ani nejbližším. A neodpověděla ani na výzvy v novinách. Její motivace k mlčení mi je záhadou - není ani příliš skromná, ani naopak hrdá. Taková jinak normální teta odvedle.
Takže tomu může být i tak.
05.12.2011 16:00:16Eza
Edvin: Ne, není možné znát svého partnera, ani po dlouhém soužití tomu není jinak. Stejně tak tomu je u dětí. Máme určitá očekávání a když ta se nám nesplní, bortí se najednou celý život.
Na škodu ovšem není tolik skutečnost, že nemůžeme nikdy dokonale poznat svého partnera (dětí), nýbrž fakt, že překvapení, které případně zažijeme, je ryze bolestné, podlé a lživé.
05.12.2011 09:17:49Edvin1
Děkuji, Ezo, za komentář, jenž svědčí o tom, že jsi četla více než písmenka.
Jakýsi odborník prohlásil, že lidský mozek je nejsložitější systém ve vesmíru. Jak bychom tedy mohli doufat, že člověka, byť by žil s námi v tom nejtěsnějším spojení, beze zbytku poznáme a pochopíme? Myslím, že je tomu přesně naopak - čím déle jej známe, tím více si uvědomujeme, že to není možné. Tvrdí-li někdo, že svého partnera zná "jako své boty", že jej má "přečteného", dokazuje tím pouze, že nejen partnera nezná - on si ani není schopen svou bezmoc uvědomit.
Přijď zas!
Ed
01.12.2011 15:39:26Edvin1
Markel: Kdybys však četla od první kapitoly, měla bys z toho víc - takhle Ti asi uniká celkový smysl. Ale i tak jsem Tvé návštěvě rád.
Ed
30.11.2011 22:15:57Markel
pěkně jsem si početla, díky - T

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.