Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Byl Štědrý večer - Kapitola sedmá románu
datum / id15.12.2011 / 398919Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaFilosofické
zobrazeno2784x
počet tipů11
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog
O tom, co by bylo, kdyby se pan Antonín před mnohými lety neodhodlal vrátit se z té zastávky...
Byl Štědrý večer - Kapitola sedmá románu

Byl Štědrý večer

(Povídka dle vyprávění pana Antonína)

 

a on seděl ve vozíčku na balkóně své garsonky a díval se do oken okolostojících činžáků. Stmívalo se a okna se jedno po druhém rozsvěcovala. I když měli lidé záclony zatažené, rozpoznával pohyb za nimi, spoustu stínů kroužících v štědrovečerním shonu sem a tam. Pár rodin už zasedlo ke stolu. V několika oknech již zářil stromeček.

 

Na jeho stole bylo prostřeno pro jednoho. Sváteční talíře, s červeným pruhem kolem okrajů, navíc zdobené zlatými ornamenty. Ty vytáhla ze spodních zásuvek v kuchyni sousedka, když mu přinesla teplou večeři. Vše bylo odsunuto stranou. Tam, kde chyběla židle, stála na stole skoro prázdná láhev vodky a sklenice s otisky jeho rtů.

 

 

Vítr mu čechral těch pár šedivých vlasů na temeni a déšť chladil tvář.

„Mařeno,“ zašeptal, „Mařeno, podívej, to jsou naše děti!“

Díval se o šest pater níže na hřiště, co bylo kdysi škvárové a nyní se na něm leskl mokrý asfalt. Sledoval děti, jež kopaly do míče. Jeden chlapec silnější postavy stál v brance označené dvěma hromádkami z bund a čepic. „Stando, chytej dobře!“ brumlal, „neudělej mi ostudu!“ V chumlu dětí rozpoznal i dvě dívčí postavy. Svraštil obočí, a pak se soustředil na jednu z nich. „Lucko, klidně to bráchovi nandej!“ řekl nahlas a rozchechtal se,  když míč proletěl mezi Standovýma nohama.

Jeho smích udusil kašel.

Záchvat pominul a on pohlédl ke hřišti. Stíny dětí se rozplynuly, jejich křik utichl a asfalt se zase leskl. Do kaluží pleskaly velké kapky. Každá z nich vytvořila malý kráter, jenž se proměnil v kola, ihned mizející pod nárazy kapek mladších.

 

 

Měl to osudné odpoledne jasně před očima. Jejich svatba byla na spadnutí, už se takříkajíc „pekly koláče“. A on se vlastně přišel pouze poradit, jaký oblek by si měl dát ušít. Udělal nějakou narážku, měl jakýsi požadavek nebo co, a ona s ním nesouhlasila. Brzy zviklala jeho názor a dle své povahy se nedala přesvědčit o opaku, ale on trval na svém, už mu nešlo o to, kdo má pravdu. Cosi ho popadlo za hrdlo, sevřela se mu hruď a na krku mu krví naběhly žíly. Když se jí rozhořčením začal třást hlas, obrátil se na podpatku, a aniž by řekl jediné slůvko vysvětlení či rozloučení, vyšel ze dveří a nechal je za sebou doširoka otevřené.

 

Chvíli za ním hleděla, a pak jej následovala. Ale zůstala stát před brankou, opřela se o ni lokty a jen se dívala, jak on rázuje k nedaleké zastávce autobusu. Autobus stál opodál a řidič si četl noviny. Oba stáli, dívali se jeden na druhého, každý na svém místě. On, pořád bledý zlostí, se sevřenou hrudí, nebyl schopen vydat hlásku. Ona také mlčela, jen slzy, stékající po hladké dívčí tváři, napovídaly něco málo o tom, co se v ní děje.

Řidič složil noviny, vyhodil z okna nedopalek cigarety a otočil klíčkem zapalování. Dívala se do tváře svého snoubence tak dlouho, dokud autobus nevjel mezi ně.

Zasyčení otevírání dveří, pak ještě jedno zasyčení, když se zase zavřely. Autobus odjel. Nevěřícně hleděla na to místo, kde předtím stál.

A tu pocítila prázdnotu nejen na onom místě - naráz bylo pusto všude kolem, a nejvíce v ní. Náhle jí zem pod nohama uhnula a ona se sesunula na kolena.

Rodiče vyběhli z domu a vzali ji mezi sebe.

 

Poslušně kráčela mezi nimi, ale na schodech se jim vzepřela. To se už nacházela  tam, kde spolu trávili tolik letních večerů. On stával o schod níž, tiskl si ji k sobě, šeptali si, on ji líbal na lalůček ucha a ona ho šimrala řasami na tváři. Malovali si svůj budoucí život, plánovali své hnízdečko, dohadovali se, kolik budou mít dětí, i jména jim už vybírali. ‚Standa‘ a ‚Lucka‘, shodli se nakonec.

 

 

Teď svírala zábradlí. Otec jí něžně, ale pevně uvolnil ruku a zavedl ji do domu. 


Svítilo a hřálo slunce a pod ním, o šest pater níže, se zelenal trávník a kvetly květiny na mizerně udržovaném záhonu. Na lavičce ve stínu seděl Standa a díval se na své děti. Hrály si v pískovišti. Lucka přijížděla s kočárkem, uviděla otce na balkóně, usmála se a zamávala mu celou paží. Zamával jí také, zavolal něco na pozdrav, ale z krku mu vyšel jenom skřek.

Ten skřek rozhoupal stromy, pohnul keři, prohrábl trávník - a odvál vše. Standu, vnoučata, i Lucku s miminem.

Vítr zase studeně dul a déšť poléval už tak promočenou zem a domy. Nebe bylo černé a pouliční lampy vrhaly více stínů než světla.

 

 

Neozvala se ona, a tak se neozval ani on. Přijal práci u montážního závodu a odjel do ciziny.

Provdala se za muže, kterého kdysi, právě kvůli němu, odmítla. Když se o tom doslechl, ulevilo se mu. A současně jej píchl osten žárlivosti. Ale docela maličký.

A pak už nebylo nic.

 

 

Když už v některých oknech začala hasnout světla, uslyšel zvonek u dveří. Zazněl několikrát, a pak ustal.

Podíval se dolů. Bylo vidět jen lampy a kulaté skvrny světla kolem nich, rušené vlnami deště. Naklonil se ve svém vozíčku a přidržel se zábradlí balkónu.

„Stando! Lucko!“ volal, ale tak, aby jej slyšeli jen oni. A ještě „Mařko, kde jsou děti? Proč nejdou na večeři?“

A pak, nejdřív neslyšitelně, ale potom čím dál hlasitěji začal skučet, bezmocně a naříkavě, jako štěně, co spadlo do díry a nemůže se z ní vyhrabat. A pak to přešlo v nářek vyhladovělého kojota, marně hledajícího kořist. Zaklonil hlavu, vytřeštil oči na černé nebe a nezamrkal, i když mu je zaplavil déšť. Tu zavyl jako vlk, jako celá smečka hladových šelem, a okna sousedních bytů se začala otevírat.

 

Sevřel své prsty na zábradlí pevněji, a když se k němu začal přitahovat, ztichl. Postavil se, pomalu zvedl jednu nohu na zábradlí, zaváhal, a pak se druhou odstrčil…

 

Sousedé dveře nevylomili - byly příliš solidní. Ale jeden z nich, už ne nejmladší, ale zato polepšený kriminálník, kdysi dávno specializující se na vykrádání bytů nekonvenčními způsoby, přelezl jako kočka ze sousedního balkónu, a když jej uviděl bezpečně ležet na zádech mezi zábradlím a invalidním vozíkem, nechal ho tak a pospíšil ke dveřím, v jejichž zámku trčel klíč. 

 

V čele sousedů se do bytu a hned i na balkón vřítila sousedka, statná a ramenatá žena, ta, co o něj pečovala a nosívala mu jídlo. Pohlédla na něj, čichla k němu a zvedla mu jedno víčko, aby ihned poznala, odkud pochází to omdlení. Bez větších cavyků uchopila jednou rukou tu bezvládnou hromádku kostí potažených kůží za opasek, druhou mu zasunula pod šíji a zvedla ho jako panáka z výkladní skříně.

Odnesla jej na gauč, rozhlédla se po pokoji, sebrala deku z křesla a přikryla ho. Pak ještě jednou zkontrolovala jeho životní funkce, sousedům očima ukázala na láhev na stole, a ti jen přikývli a vydali se ke dveřím.

 

„Mařeno?“ vyšeptal, ale neotevřel oči.

„No dobře, když chcete, tak já jsem ta vaše Mařena,“ řekla a přitáhla mu deku pod bradu. „Ale teď budeme hajat.“

Zhasila všecky lampy, až na jednu stojací vedle křesla. Vzala do ruky obrázkový časopis, spokojeně se usadila a nasadila si brýle.

Zabzučel telefon. Chňapla po sluchátku, ale než ho přiložila k uchu, pohlédla na svého ‚pacienta‘. Ten nerušeně pochrupoval dál.

„Haló?“ řekla.

„Už spí,“ odpověděla po chvíli. A dodala: „Paní Mařeno.“

„Ano, vzkážu mu to, určitě to rád uslyší. Co říkáte? Kdo že mu to ještě přeje?  Opravdu? Jak že se jmenuje? Standa? Tak to mu teda moc ráda řeknu. Nemáte zač. Děkuju, já vám taky.“

Odložila sluchátko. Podívala se na spícího, ale ten byl někde jinde.

Tak on má syna. Kdo by to do něj řek. Ccc, zašeptala. Zase otevřela časopis. Ten bude ráno koukat! usmála se. Pěknej dáreček k Vánocům, jen co je pravda. A ty vidiny ho snad taky přejdou, povídala si sama se sebou, ale oči od řádků neodtrhla.

 

Někdy po půlnoci se jí začala klížit víčka, časopis vypadl z rukou na klín a brýle  sjely z nosu. Spala i ve chvíli, kdy začal dýchat nepravidelně; z hlubokého spánku ji nevyrušilo ani chroptění umírajícího.

 

Byly Vánoce, nastal den první.

 

„Mluvit či nemluvit? To je otázka. Víte co, pánové, já vám něco řeknu o mém strýci Františkovi. Za druhé světové sloužil ve Wehrmachtu pod nějakým kapitánem Gawronem. Toho oficíra by maličké přebleptnutí mohlo stát krk.

Víte, strýc František hrál vášnivě šachy a ani na vojně si je neodpustil. A nebyl v tom sám.”

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.02.2012 13:18:40fly_through
Ed - možná časem, teď je to dost stres a pres...

:) ale.. musím trochu varovat... mám pitomé asociace - vybavila se mně scéna Umírající lotras /nebo tak nějak/ z dobrodružného braku Kluk z irských močálů, převyprávěného kdysi jako příloha v ABC... :) věru nevím, zda část líbení nepadá na toto konto; a možné to je....

:o) to mně pak autoři nadávají, že neumím číst....

měj se pěkně!
08.02.2012 09:43:42Edvin1
fly: Díky za pochvalu.
Líbí-li se Ti tohle,tak se třeba mrkneš i na další povídky? Myslím, že i jiné se mi stejně, nebo snad i lépe povedly. :-)
Ed
29.01.2012 22:42:07fly_through
mně se to strašně líbí...

nechce se mi nic analyzovat, něco bych asi k tomu vyplodila, ale - nač...

/*paní Mařena*... :)... /

Jo, moc se mi to líbí.

20.01.2012 09:30:54Edvin1
K3: Obvykle se říká "kdyby - chyby", tady je to naopak. Dopadlo to dobře.
Díky za bod a návštěvu. :-)
17.01.2012 21:01:55K3
redaktor prózy
Je to sugestivně napsané. Škoda, že Vánoce jsou spíš smutné než veselé, ale určitě melancholické. Nějak mi uniká pointa, možná by to chtělo vysvětlit... Ale vlastně on se z té zastávky vrátil. Takže je to optimistické. Tip.
03.01.2012 15:44:03Edvin1
Lakrov, Tragikus: Souhlas a díky. Ed :-)
03.01.2012 14:50:16Tragicus
Souhlasí autor s nominací?
03.01.2012 14:43:35Lakrov
redaktor prózy
Nominuji do soutěže Povídka měsíce - prosinec 2011
povídku Byl Štědrý večer autora Edvin1.
http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=398919
16.12.2011 14:47:47avox
Divím se, že tady ještě není můj komentář a tip, asi jsem ji četla nepřihlášena... Tahle povídka mne prostě dostala. Jen se zeptám, ta věta je tam dvakrát schválně? K té otázce, odpověď je složitá. Lepší je mluvit, jenže musí být ucho, které naslouchá... a ještě lepší je, ptát se a naslouchat, aby si člověk udělal jasno a nevytvářel si chybné domněnky. Prásknout dveřmi nebo nechat vrátka dokořán, to vyjde nastejno, ale ta zlost, která v člověku bublá, až není schopen normální komunikace, to je neštěstí... */
16.12.2011 11:08:47Edvin1
Janina - uznávám chybu i druhou navrhovanou úpravu. No a mohlo by být dokonce "po tváři". Díky.
Ed

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.