Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+7 neviditelných
Vřeštěv
datum / id12.01.2012 / 400708Vytisknout |
autorKvětoň Zahájský
kategoriePovídky
témaHumorné
zobrazeno5019x
počet tipů51
v oblíbených1x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Vřeštěv


                                              Zpovykán - sojčím
                                          bábení  léta na kahánku
                                              prsty bran v prsti
                                              zrnění v řádcích
                                         nad ozimem čas draků
             Podzimkové ze čtvrtýho zase skáče pračka. Já tu megeru jednou...


„Hmmm, tak ne. Ten poslední řádek tam nedám. Ale jinak, musím říct, to se mi dnes fakticky... Hergot! Zase kdosi zvoní. Člověk nemá chvilku klidu.“

„Dobrý den, jsem tady správně...“

„Nic z toho, co si myslíte, že naléhavě potřebuju, nekoupím!“

„Ale ne, já jsem...“

„Ano, vidím to na vás. Lichvář a šejdíř! Jak se opovažujete nabízet vaši usmolenou půjčku mně? Mně, kterej má peněz, že neví co s nima? Že jich tolik ani v oběhu není? Mně, kterej si jen tak pro radost adoptoval šest somálskejch dětí a zakoupil třicet hektarů deštnýho pralesa, aby měl k stáru kam chodit na houby? Takový pakatele, co vy mně nabízíte, já běžně házím žebrákům u Tesca do klobouku!“

„... novinář! Já jsem novinář!“

„Jste si tím jistej? Vypadáte jako ouřada z chudé bankovní filiálky!“

„Račte se upamatovat, mistře. Mám s vámi sjednanou schůzku, stran rozhovoru pro náš list Lesk.“

„Ó to je jiná! Je to velká čest, že můžu poskytnout rozhovor vašemu plátku. Račte vstoupit.“

„Kdepak, mistře, pro nás je to čest! Pro nás!“

„No, vždyť jo! Tak jsem to přece myslel, vy nedovtipo.“

„Jste velmi laskav. Jestliže dovolíte, budu si činit poznámky. Odkud mám začít?“

„Nevím jak vy, ale já obvykle začínám vlevo nahoře.“

„Tak tedy - kdy jste se stal spisovatelem?“

„Vždycky jsem byl básník a spisovatel, akorát jsem o tom dlouho nevěděl.“

„Kdy a jak u vás došlo k osvícení?“

„Stalo se to šestadvacátýho dubna v roce devatenáct set osmdesát šest v sobotu ráno v jednu hodinu čtyřiadvacet minut ve vaně.“

„Ve vaně?“

„Ovšem! Snad jste si nemyslel, že budu zanedbávat hygienický návyky pokaždý, když Evropou poletujou radioaktivní kusy sovětské elektrárny? Mimoto, když střízlivím ve vaně, tak mívám nejlepší nápady.“

„Jste profesně, tedy literárně, kultivován nějakým vzdělávacím ústavem?“

„Co to? A jo, školou. Ne, ne. V mým případě se jednalo o jakousi literární samokultivaci. Na to konto jsem taky zjistil, že když si chci něco dobrýho přečíst, musím si to sám napsat. A tak jsem se stal, řekl bych skoro že, sám sobě klasikem. Ani nevíte, jak je praktický, když si člověk sám vystačí.“

„Chápu. Latiník by to nazval - Docta ignorantia.“

„Kterej!? Já mu dám přes držku, bude vidět!“

„Není třeba prchliti, mistře. Je tím míněno, že vaše umění, nepokřivené zkostnatělým školstvím, vyvěrá z ryzího talentu. Z vašeho projevu, tedy psaného projevu, je znát láska k jazyku. Ovlivnili vás v tomto směru rodiče?“

„Ovšem. Matička moje stověžatá mě ovlivňuje doposavad, jsouc pokladnicí lidové moudrosti a Svazu zahrádkářů. Otecko, bohužel, je už půl deváta roku po smrti. Usnul, chudák, a už se neprobudil.“

„Přijměte soustrast. Klidný odchod měl. Takhle bych chtěl skonat také.“

„No to bych vám ani nepřál. Von usnul na kolejích, když se nad ránem vracel z hospody.“

„Dosti chmur. Tak zahrádkářka-chovatelka je vaše matka? To jistě máte i vy hezký vztah ke zvířátkům.“

„V jistým smyslu ano. Ale já se zaměřuju spíš na tu fázi konzumace, rozumíte. Pěstování dobytčat nechávám odborníkům.“

„Dovolte, mistře, abych vás poopravil - pěstují se rostliny. Živočichové se chovají.“

„Jo? Zkusil jste si někdy pochovat krávu, vy chytrej?“

„To ne. Ale povšiml jsem si, že ve vaší rané, ergo předkapitalistické tvorbě se určitá latentní personifikace jídla již počíná objevovat. Kupříkladu v sociálním dramatu - Jak hlemýžď Bonifác a žabka Emilka emigrovali do Francie, nebo mysteriozním thrilleru - Jak vodník Kvačaba nakládal utopence, tam už je to zcela flagrantní.“

„Možná je to skleróza, ale na to si fakt nevzpomínám. Ostatně nevzpomínám si ani, že bych kdy měl sklerózu.“

„Uvádíte, že jste zaměstnána v marketingu. Jak to pomáhá vaší tvorbě?“

„Ano, markuju v Tescu u pokladny. Pomáhá mně to především finančně.“

„Při vašem vzdělání? Aha, chápu. Jde vám patrně o to, vlastními smysly pocítit a lépe pak literárně vyjádřit burcující jinotajnou metaforu odcizené sociální společnosti. Tedy, abych vás citoval přesně, okamžik, vyhledám si poznámky - Pakliže je úkolem literatury co nejvěrněji zprostředkovat skryté vědění a jestliže jsou obrazy pouze nezbytnou, pokřivenou napodobeninou ideje, potom musí být imaginace redukována ve smyslu řádově nižší odvozeniny kognitivní schopnosti zakalené subjektivními či materiálními vlivy.

„No toto! Dík, že jste mě citoval, sám bych to neřekl líp.“

„To víte, trošku jsem se připravil. Prozradíte nám, z jakého důvodu se orientujete a priori na mládež?“

„Jak jste si mohl všimnout, bydlím kousek od gymnázia. A když přijde jaro, tak na chlapa v jistým věku to prostě... Chápete? Ty obtažený nátělníky, ty krátký sukýnky, ty holý pupíčky, ty slaďoučký...“

„Pardon! Odpusťte, mistře, neobratně jsem formuloval dotaz. Co vás přimělo zaměřit se SVOJÍ TVORBOU právě na mladé čtenáře?“

„Jo tak. Každý ráno se ve mně vzedme taková touha jaksi vyjádřit, že jsem taky jenom člověk, že. (Já to sice vím, ale vždycky je lepší, mít všecko písemně, skrzevá pozdější reklamace, ale to tam nepište.) Z lékařskýho hlediska se jedná o takzvanej literární zánět. Když začne být napuchajícímu textu prostor mý hlavy moc těsnej, uvolním přetlak psaním. Jestli to pak čtou mladí, nebo staří, to je mně fuk; hlavně že dostávám tipy a výběry.“

„Tipy a výběry? Obávám se, že jsem zcela neporozuměl. Tak z jiného soudku - mám tady poznámku, že jste zcestovalá. Které země jste navštívil a čím vás inspirovaly?“

„Jó, tak to jednou jsem byl v Maďarsku. U Balatonu. A správce kempu Siófok, nějakej Pišta-báči, mně poradil, že když mě něco štípne, tak mám kvůli desinfekci vypít panáka barackpálinky a tím, co zbude ve štamprli, si ten štípanec potřít. Taková lidová tentononc.“

„Ano, moudrost. Co ještě vás v malebných Uhrách oslovilo?“

„Já si nic jinýho nepamatuju. Tam se tehdá tak přemnožili komáři...“

„Chápu. Mistře, než se rozpovídáte o tom, jak ve své současné tvorbě odvážně prognózujete směry jazykové evoluce, dovolíte otázku lehce bulvárního charakteru?“

„Už je to tady. Na první pohled jsem poznal, že jste novinářskej paparazzit! Jednou jsem viděl vašeho kolegu, jak fotil pod jezem topícího se vodáka a kvůli lepším záběrům ho odstrkoval stativem dál od břehu. Tak prosím, jenom ukojte svoji žízeň po zvrhlostech! Jakejch skandálů si žádaj čtenáři toho vašeho Blesku?“

„V zájmu přesnosti bych dodal, mistře, že pracuji pro regionální kulturní měsíčník Lesk. LESK!
Já sám jsem byl dlouho přesvědčen, že vámi zmíněný Blesk, jest periodikem určeným pro insomnické fotografy, nebo náruživé stormchasery, čili bouřkomilce. Netušil jsem, že je to, Pulitzer mě netrestej, bulvár!
Rovněž o bulváru jsem si kdysi myslíval svoje. Totiž, že bulvárem se zove široká, nejčastěji velkoměstská ulice, mnohdy zdobena stromořadím, překlenuta triumfálními oblouky z dob úsvitu civilizace.
Náš Lesk je zpravodajské periodikum, které přináší články, recenze a programové tipy v oblastech literatury, filmu, divadla, hudby a výstav. To jen na vysvětlenou, abyste mi zase zbytečně neodpověděl na otázku, kterou jsem vám položit nechtěl.“

„No proto! Tak mluvte, ať to máme za sebou.“

„Jak bych to jenom... Nápad zvolit si pseudonym přichází na autora nejčastěji proto, že se mu jeho pravé jméno pro určitý účel nezamlouvá. Co vás, mistře, přimělo k tomu, psát zrovna pod ženským pseudonymem? Obvykle tomu bývá naopak.“

„Ženským? No, přijde na to. Moje umělecký jméno totiž může na některý čtenáře působit žensky, na některý zase mužsky. To jsem vymyslel schválně, aby si mě dala do oblíbených celá ta banda pakoňů, která má za to, že jsem osoba zrovna opačnýho pohlaví, než jsou oni. A protože pohlaví je právě to jediný, co je ve skutečnosti zajímá, vepisujou pod mý paskvily nadšený komentáře, a to je tak vzrušuje...“

„Promiňte, že vám opět skáču do řeči, ale jméno - Jaroslava Podzimková - Spurná - by za mužské mohl považovat jen málokdo."

„Cože? Jaká Podzimková, jaká Spurná? Můj nick na literárním serveru je Vřeštěv! Ten Vřeštěv, nebo ta Vřeštěv, to je snad fuk, nemyslíte? Moment! Moment... Podzimková, říkáte? Nějaká inžinýrka Podzimková bydlí nade mnou. Ve čtvrtým podlaží. Není to ona?"

„Ach bože! Nelze se zdržet domněnky, že jsem se dopustil omylu. Opravdu jsem byl přesvědčený, že mám zvonit ve čtvrtém patře, tedy poschodí! Tak to promiňte, moc se omlouvám, já jsem podle všeho očekáván jinde. Nashledanou, mis..., pardon, pane.“

„No jó, inteligent! Nepozná rozdíl mezi podlažím a poschodím! A já blb mu tady na sebe prozrazuju intimnostě! Haló, redaktorskej! Vyřiďte tý bábě nahoře, ať si za ty svý honoráře koupí pořádnou pračku!
Tak. Kde jsem to sakra skončil? Jo, už to mám - nad ozimem čas draků... Čas draků... Hergot, já se dneska asi ožeru.“


Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

21.03.2012 10:38:12Květoň Zahájský
Díky za informaci. Zní to moc lákavě, už se po knize sháním.
21.03.2012 10:25:43Maeslo
Ha, tak to je docela gólová situace. Novelka od Amélie Nothombové. Mám pocit, že následující obsah to celkem objasní:
Nositeli Nobelovy ceny za literaturu Prétextatu Tachovi zbývají dva měsíce života a novináři se předhánějí v usilování o exkluzivní interview. Třiaosmdesátiletý světoznámý vyznavač Célina proslulý ať už syrovostí svých textů plných tvrdé erotiky a krutosti, svou chorobnou otylostí a perverzním kultem jídla, či proklamovanou misantropií a misogynstvím především, duševně vyřídí několik zkušených harcovníků, až do jeho příbytku vstoupí třicetiletá žena… Prvotina pětadvacetileté belgické autorky, která exceluje v dialozích mezi sadistickým romanopiscem a jeho obětmi, dokud se role neobrátí, hýří sarkasmem a udivuje fabulační vynalézavostí, takže není divu, že se ve Francii svého času stala přes noc bestsellerem.
20.03.2012 08:32:02Květoň Zahájský
Maeslo dík za koment, ale jaksi se neorientuji. Co je to "Vrahova hygiena"?
19.03.2012 23:58:55Maeslo
Variace na Vrahovu hygienu? Možná až moc, ale závěr chválím.
07.03.2012 23:27:17kouzelná_květinka
:-) bavíš!
07.03.2012 21:03:55Lakrov
redaktor prózy
Nech to ležet, jak zní jedna z replik dnes již klasického díla naší kinematografie :-)
06.03.2012 22:17:05Vendula
Pobavila jsem se po měsíci znovu. Ulevilo se mi, že ještě nemám tak velkou sklerózu, když jsem viděla název. Je příjemné se pobavit. Jen houšť a větší kapky*
06.03.2012 20:51:17Diana
NaNov to uhád! Jo, to by ti bylo podobný. Lenoch. Ani ses nepokusil! Národ má blbou náladu a tvoje knížka by to mohla změnit. Smáli by se i ti, co marketinkují v Tescu za pokladnou - a to už je co říct. Prestižní kulturník Lesk by si už ani neškrt! Tolik dobrodiní - copak tě to neláká?
06.03.2012 19:45:39NaNov
A co tak, Mistře, tu skromnost stranou? Dobře víš, že by nás za těmi knihkupeckými půlty stálo požehnaně (=výraz nepoužit v souvislosti se zmíněnou Biblí :o))
Nebude ono to tím, že seš mužskej, tudíž ve své podstatě trochu lenoch, a jen se ti s tím nechce do nejbližšího vydavatelství dojít? Už tě z toho začínám kapičku podezírat (a víš, že když já začnu podezírat, tak se obvykle nemýlím :o))
06.03.2012 17:07:54Květoň Zahájský
Znám. Bible je moje oblíbená humoristická kniha. Ale vydání by musel iniciovat nějaký hodně bohatý sponzor. Ten by musel chřestit zlaťákama. Ono totiž, když chce nakladatel vydat knihu povídek, tak musí nejdřív vydat pět kuchařek, jedny paměti politika, a autor povídek se musí vzdát honoráře, aby se to tomu vydavatelství rentovalo.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.