Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Záhada - Kapitola dvanáctá románu
datum / id17.01.2012 / 401215Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaFilosofické
zobrazeno1830x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Bez prologu.
Záhada - Kapitola dvanáctá románu

Záhada

(Povídka dle vyprávění pana Antonína.)

Julian mne překvapil na lavičce v parku.  Místo pozdravu si opřel pravou nohu o její okraj a začal si rozvazovat tkaničku.
„To je jako v tom mým životě – vždycky, když chci vyřešit nějakej problém, třeba přijít na něco záhadnýho, zaplantá se mi to eště víc.“
Marně se snažil rozvázat uzel; používal své nehty, a snad by vyzkoušel i zuby, kdyby se dokázal tak hluboko sehnout. Uzel odolával. Nakonec nad ním mávl rukou a sednul si.

„Jako tehdá, před takovejma dvaceti rokama. Jen co jsme se tady v Kolíně usadili, už nás rapnul stesk za domovinou, teda hlavně mě a tchyni. Nejdřív jsme zvali hosty z domova a nechávali jsme si vyprávět, co je tam novýho, ale brzy nám to nestačilo, a jen co jsme se zmohli na auto, už jsem nastartoval a jel jsem s tchyní přes obě Německa a celý Polsko až k jeho východní hranici, na Podlesí, co tam vlci dávaj dobrou noc.”
„Snad lišky, ne?” opáčil jsem.
„Vlci, opravdoví,” řekl. „A jsou tam dodnes. V zimě vám klidně přijdou do dvora, a když si nedáte pozor, zardousí vám tele.”
„A po těch vlcích se vám stýská?”
Nechápavě se na mne podíval:
„Ti přece patří k mý domovině.
Strach z nich jde, to jo, ale se mnou je to jako s děckem, co ho táta řeže až mu teče krev, ale ono má svýho otce stejně rádo.

Jednou v létě jsem si u nás na louce hrál, všecko kvetlo a vonělo, že jsem z toho byl celej omámenej, a tak jsem si vyšlapal takový hnízdo v tý trávě, leh si a hned usnul. Sluníčko se na nebi přesunulo a začalo mně pražit do lebky a já měl zlej sen. Zdálo se mi, že nade mnou stojí vlk, dívá se na mne a sliny mu ukapávaj od huby. Chtěl jsem křičet, pusu jsem otevřel, ale z hrdla mi ani hláska nevyšla, chtěl jsem vyskočit, ale nemoh se pohnout, jako by mne k zemi kolíkama přibili. Tu jsem otevřel oči…”
„…a nad váma stálo tele,” dokončil jsem za něj.
„Stál nade mnou opravdickej vlk. Díval se na mne a z huby mu skutečně kapaly sliny, přímo na moji tvář.”
„To jste se pořádně lekl, co?”

„To si pište. Jenže on byl taky vyjevenej. Možná víc než já. Asi nečekal, že tam o mě klopýtne. Vyskočil jsem a zařval jako turek. Ten vlk vyrazil vpřed jako by mu někdo za ušima z kulovnice vystřelil. Pádil přes louku a nedíval se ani vlevo, ani vpravo. Jenže kousek dál spal taky sluncem zmoženej jinej vlk. I toho jsem tím mým křikem probudil, a on vyskočil a běžel stejně bezhlavě jako jeho druh. Oni se vám uprostřed tý louky srazili, zrovna když oba letěli vzduchem po jednom krásným skoku. Udělali pár kotrmelců, než se zastavili a chvíli se dost pitomě motali. Ale brzy se vzpamatovali a bok po boku pelášili dál, k černýmu lesu.

Stál jsem tam jako Karkulka a díval se za nima s otevřenou pusou, a když už zmizeli v lese, to napětí, ten strach ze mě spadly a já se rozesmál jako šílenec a běžel jsem domů. Když jsem přiběh na okraj vsi, tak tam stáli sousedi i s mým tátou, a já se pořád tak nějak nervózně chechtal, a táta se na mne divně podíval, chytil mne za ramena a něco mi křičel do tváře, třásl mnou až mi hlava poskakovala, ale já ho neslyšel. Tak mi vrazil pořádnej pohlavek a já jsem konečně ztichl. Trochu se mi ulevilo, ale byl jsem porád roztřesenej a koutkama úst mi to škubalo. No, řekněte sám, moh jsem bejt po takovýmhle zážitku klidnej?”
„Asi ne,” řekl jsem. „Ale kde je ta neřešitelná záhada?”

„Jaká záhada?” podivil se. Ale hned si plesknul dlaní do čela. „Jo, vyprávěl jsem vám o tý cestě domů do Polska. Tak to bylo tak:

Jeli jsme přes to východní Německo. Cestou jsme se zastavili u mýho známýho v Chotěbuzi. Trochu jsem si tam zdříml a jeli jsme dál. Tchyně mi dělala navigátora a koukala do mapy. Tehdá jsem ještě nevěděl, že dost špatně vidí, a ona asi taky ne. Za nějaký půl hodiny nastala noc a mně se zdálo, že jsme už měli bejt dál, ale ona řekla, že eště přijde kus dobrý silnice, a že pak už bude blízko hranice. Když mě navedla na hezkou dálnici, netušil jsem nic zlého, jen se mi zdála nějak divně prázdná, ale tchyně mě uklidňovala, že ve východním Německu moc aut nejezdí. A že je to nová dálnice, co o ní lidi eště moc nevěděj. Hnal jsem to stodvacítkou, což bylo úctyhodný na auto koupený z třetí ruky. Pamatuju se, že jsem si začal pohvizdovat, jak jsem byl spokojenej a těšil se, že budem brzy ve vlasti. A pak už jen šest set kiláků a budem „doma”, v naší vesnici.

Najednou jsem uviděl přes celou šířku dálnice plot, a za ním obrovský stroje. Zastavili jsme tak metr před tím plotem. Za ním už dálnice nebyla.”
„Tak to jste teda měli štěstí.” řekl jsem.
„Dá se to tak říct,” přikývl.
„Ale pořád mi chybí nějaká záhada.”

Pokýval hlavou:
„Řek jsem ‘zastavili jsme’, a ne ‘zabrzdil jsem’. Rozumíte?”
„Není to to samé?”
„Není! Vždyť já ten plot uviděl, až když jsme byli skoro na něm.”

Opřel se, rozepjal si dva knoflíky u kabátu a řekl:
„Jen jsem sevřel volant, a už jsme stáli a já zíral před sebe na palubní desku, přes její okraj na ten plot a na tu monstrózní mašinu na kladení asfaltu, co se před námi vypínala do výše. Teprve po chvíli jsem pohnul prstama na rukou. Pustil jsem volant a dotknul se rychlostní páky. Byla na neutrálu. Ale nohy jsem necítil, byly jako ze dřeva, obě opřený do pedálů, a motor řval na plnej plyn. Otočil jsem klíčkem a motor ztichl. Tchyně vzhlédla od mapy, posvítila mi baterkou do ksichtu a udiveně se zeptala, proč stojíme. Ukázal jsem jí bradou na překážku před námi. Podívala se dopředu a hned zase na mě a nakrabatila čelo. Venku nic nebylo vidět - obklopovala nás bílá tma. Do nosu mě štípal smrad ze spálený gumy.

Když vítr ten mrak odvál, chtěl jsem vylízt ven, ale noha, co ležela na brzdovým pedálu, mě neposlouchala. Vytáhnul jsem ji násilím, jako protézu udělanou z dubovýho dřeva. Venku jsem ji masíroval a tchyně mi pomáhala, jak mohla. Nakonec jsem ji rozchodil, ale bolet mě nepřestala.”

„Mikrospánek?” namítl jsem.
„Tak proč jsme nenabourali?”
„Jednal jste instinktivně, v polospánku,” řekl jsem.
„A rychlost jsem taky vyhodil v polospánku, že?” zapochyboval.
„Proč ne?”
„Řekněte mi teda: Jak to, že ani tchyně vůbec nic nepostřehla? Klidně mi masírovala tu nohu a jen trochu se divila, z čeho že mám na lýtku modřinu. Ani necekla o tom divokým brzdění, ani o tom, že ji přece síla setrvačnosti musela pořádně mrsknout dopředu, ani jak se jí pásy zařezaly do těla. Za krkem ji přeci muselo pořádně bolet, jak jí hlava sekla bradou do prsou. Celou dobu si svítila baterkou a četla mapu.

Jo, ta modřina vypadala jako po pořádným pohlavku, nebo stisku strašně silný ruky – pět modrejch pruhů.”

„Jste věřící?” řekl jsem s náznakem posměchu.

„Moc ne,” řekl a díval se někam jinam.
„Tak ano, nebo ne?” nedal jsem pokoj.
„Může bejt člověk úplnej ateista? Po takovým zážitku?”
„Jsou nevěřící, které nenavrátí vůbec nic. Ani takový zážitek,” řekl jsem.

Obrátil se ke mně:
„Jenže to, co jsem vám řek, eště není všecko. Když jsme se vrátili z toho Podlesí zpět do Kolína, tak mi manželka vyprávěla, že oný noci nemohla spát a že měla takový ty předtuchy. Víte, manželka byla velice zbožná. Chodila po bytě a neměla pokoj, až si nakonec k půlnoci klekla a modlila se k tomu svýmu Pánubohu, abychom s její mátí ve zdraví dojeli. Říkala mi, že když pak vstala, byla jako proměněná a konečně mohla jít spát. Usnula prej jako nemluvně.”
„Náhoda,” řekl jsem.
„Možná,” odpověděl. „Jenže ona mi řekla, že když od modlitby vstala a pocítila tu obrovskou úlevu a klid, tak se eště podívala na hodiny, co tam v obýváku visely nad její hlavou. Bylo za pět minut dvanáct.”
„No a?”
„Když jsem dobrejch tisíc kilometrů daleko v tom autě seděl a nemoh se pohnout, civěl jsem do palubní desky před sebou.
Do očí mi svítily hodiny.”
„A na nich bylo za pět minut dvanáct,” řekl jsem suše. Postřehl to a tiše dodal:
„Já vím, jako ve špatný knížce.”

Vstal a položil pravou nohu na lavičku. Opět začal škubat za konce tkaničky, ale ona odolávala. Mávl nad ní rukou, postavil se na obě nohy a usmál se na mne:
„Já to snad nikdy nerozvážu.”

Zvedl ruku na pozdrav. Když odcházel, pravá bota mu klouzala z paty a odhalovala malou dírku v ponožce.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.01.2012 18:27:15Edvin1
Eza:
Re.: "S církvi to nejde a bez ní taky ne. A kam tedy jít?"

Pokud je to už tak jasné, pak mi nezbývá, než se skutečně zamyslet nad tématikou dalších povídek.
Díky za kvalitní a pro mou další práci velice užitečný postřeh.
Ed
23.01.2012 14:52:47Eza
Bezedné zklamání, které pociťuješ vůči církvi, si dovedu představit pouze tehdy, když tomu církevnímu učení doopravdy uvěříš a později zjistíš, že klameš sám sebe. Takových lidí ovšem naštěstí není moc. Za to ovšem už církev nemůže. Ta je pro ty, kteří naivně věří a ne pro ty, co se odváží racionálně přemýšlet.
(Můj osobní názor!)
Kdyby mě manžel zklamal, lhal by mi, pak bych byla bezedně zklamána. Musela bych ho opustit. Ale církev?
Existují i lidé, kteří jsou zklamání, protože iluze, kterým věřili, je zklamaly.
A ani za toto církev nemůže, je to osobní problém jednotlivce.
Nevím, Edvine, jak budou vypadat další povídky, ale kdybych mohla, moc bych si přála, aby to církevní téma se už pomalu vytratilo.
Zdá se mi, že v této oblasti ses už "vypsal", ono zašifrované poselství vyplavalo dost brzy na hladinu. A ono (podle mně) zní: S církvi to nejde a bez ní taky ne. A kam tedy jít?
Moc ráda bych četla dále, ale ta jedná věc mě začíná rušit. Pořád jsem doufala, že ta příští povídka se už o to náboženské ovzduší obejde.
Snad se ještě dočkám? Ráda bych četla dále, ale ne s tou myšlenkou, že to tam zase automaticky bude.
Možná ta moje kritika působí tvrdě, ale není tak vůbec míněna. Ráda píši to, co opravdu cítím.
23.01.2012 12:40:59Edvin1
avox, je mi líto, ale bylo by normální, aby tady byla dvakrát? Ostatně - už jsem (po Tvém předešlém dotazu stejného znění) mazat přestal.
Díky za návštěvu i za milá slova!
Ed
23.01.2012 12:38:57Edvin1
Eza: Díky, možná máš pravdu, možná ne, každopádně jśem takový záměr neměl. Vůči církvi mám postoj velice rozpolcený - na jedné straně stesk za tím, co mne provázelo doslova každodenně po celou dobu mého dětství a dospívání i rané dospělosti, na straně druhé bezedné zklamání.
Nemyslím, že bych tyto skutečnosti musel zamlčovat. Jsem na hony vzdálen zuřivé nenávisti Haškově, a přesto je jeho román špička.
A taky si myslím, že autor se smí "vypsat" z toho, co jej nejvíce těší či tíží. Kdyby tomu tak nebylo, kolik románů by v knihovnách zbylo? Snad každý román je ve větší či menší míře autorovým "poselstvím". (Ota Pavel!) Ostatně, jako každé umělecké dílo. Viz k tomu povídka Věčná milenka.
Ed
21.01.2012 16:39:42Eza
Edvin: Čte se to krásně. Když však promyslím všechny povídky (1-12) jako celek, začíná nadměrně dominovat silná touha sdělit čtenáři něco velmi soukromého ze života církevního. Čtenář mého typu čte automaticky mezi řádky. A tam jsem "vyčetla", že autor je na církev zahořklý a schovává se za různými hrdiny povídek, aby se z toho vypovídal-vypsal. Promiň, pokud se mýlím. Tak to ovšem na mně působí.
21.01.2012 10:40:15avox
Taky si ten příběh pamatuji, rozesmála mne představa těch otřesených vlků, mám pocit, že to cestování jsi trochu zkrátil. Tip samozřejmě zopakuji, ale není ti líto, že se zrušenou povídkou likviduješ i komentáře? */
19.01.2012 19:46:59Edvin1
Díky, Diano! Julian se taky nedivil a přijal to, co se stalo, ale co do původu onoho "zázraku" si zachoval - podle mne zdravou - skepsi.

Ed
19.01.2012 18:09:50Diana
Tenhle příběh si pamatuji. Už tenkrát se mi líbíl a líbí se mi zase. Mne ta souhra náhod ani zvlášť neudivuje. Byla jsem svědkem hned několika takových "záhad". Hezky, čtivě a přesvědčivě napsáno *
19.01.2012 14:16:51Janina6
"Bůh udělal zázrak" - jasně žes to neřekl takhle :-) to jsem jen zjednodušeně popsala výsledný dojem. Jinak díky za vysvětlení toho navrácení. Znám spíš výraz obrácení, které ve mně nevyvolává takovou představu něčeho zprvu "ztraceného", k čemu se člověk vrací. Je to dáno jen stavbou slova - a mojí neznalostí víry :-)
To prostřídání příběhů s důrazem na víru nějakými "světskými" by asi bylo fajn. Máš pravdu, že mi to asi přišlo tak časté kvůli posledním třem kapitolám.
19.01.2012 12:57:50Edvin1
Janina:
Strašně děkuji!

A teď k jednotlivým připomínkám:
"Marně se snažil rozvázat uzel" máš pravdu, je to redundantní - tato informace je v odstavci třikrát, i když vždy vyjádřena jinak. Jednu z těch vět vyhodím.

"Před sebe" vyhodím. Když si to představím jako Ty, taky se mi to nezdá. I když vlk mohl stát s trupem směřujícím někam jinam, jen hlavu mohl mít pootočenou k chlapci.

Ten výkřik nepřišel zepředu. Chlapec sice nejprve vyskočil, ale nikde není řečeno, kde stál.

"Nic jsem nepodezříval" změním na "netušil jsem nic zlého". Ale jinak jak výše (legitimní regionalismus).

Tak s tím významem "navrátit se" je tomu docela jinak. V náboženském smyslu to znamená "stát se věřícím". Tvá interpretace je logická, ale neodpovídá slovníku používanému v církvích. "Navrátit někoho na pravou víru" neznamená, že dotyčný jejím vyznavačem už někdy byl.

Řešení víry: z dvanácti kapitol je víra či náboženství nějakým způsobem tematizována pouze ve čtyřech: Záhada, Dr Tichý, Soused a Ďábel. Sólo se sice taky odehrává v kostele, ale ten je pouze kulisou. Stejnětak by se příběh mohl odehrávat třeba v pěveckém kroužku. Tvůj dojem vyvolal fakt, že ze čtyčech posledních mají hned tři co činit s náboženstvím. Pokusím se tedy mezi ně vložit něco "světského". Ale, žel, mám ještě nejmíň tři až čtyři s takovýn pozadím.
Otázka je, zda to opravdu tak moc vadí. Vždyť je každá kapitola, navzdory zmiňovanému náboženství, každá o něčem úplně jiném. A jejich společný (zatím neprozrazený) jmenovatel je docela mimo duchovní oblast. Ostatně, romány mají to do sebe, že je každý umístěn do jednoho místa nebo období.
Ale stejně se budu snažit o menší koncetraci kapitol s duchovním zaměřením.

"Bůh udělal zázrak". Opravdu jsem to tak napsal? jak vypravěč v úvodu, tak v povídce vyslovuje pochybnosti o tom, zda se jednalo o zázrak. I na to se ještě jednou podívám.

Ještě jednou díky moc!!!

Ed

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.