Ťululum

Kdo si hraje - nezlobí

1.- Ťululum

Jo tak herečka, to ona tedy byla.
Dokonce excelentní.
A taky trochu potvora.
Chytrá.
Dokázala vždycky, a  beze zbytku, využít všeho, co jí příroda nadělila.
A tím nemám ani zdaleka na mysli jen ty její čtyřky.
Myslím hlavně na její hlavu...
Na to, jak mistrně uměla posunovat lidmi, jako figurkami při hře.
Aniž by cokoliv zpozorovali.
Aniž by se cítili být posunováni nebo dokonce manipulováni.
A ochotně s ní znovu a znovu hráli, aniž by znali pravidla té její hry, ve které se z ničeho nic ocitli, kdykoliv zkřížili její zájmy, nebo naopak, když mohli posloužit její věci.
Šedá eminence.
Zkrátka - Richelieu v sukních.
( I když pravda je taková že víc chodila v džínách. Většinou o číslo menších. Nejspíš chtěla aby patřičně vynikly všechny detaily... A musím říct, že se jí to celkem dařilo.)
Tak to byla naše Karolínka.
A vlastně ještě pořád je, jenže všechno ostatní je dnes úplně jinak...

     *  *  *

Začalo to tak, jak začíná většina příběhů psaných životem - docela nenápadně, tuctově, dokonce  až  - trochu nudně.
V deset večer zazvonil telefon.
Byl to kamarád – Péťa :  „ Ahooj ! Co děláš? Jééé – hele, to je hodin !...  nejsem náhodou  kazišuk ???“
Ujistil jsem ho, že jeho obava je lichá, ale věděl jsem, že by ho nezastavilo ani kdyby se opravdu trefil.
Péťu, totiž nemůže zastavit NIC !!
Z hovoru jsem pochopil, že v divadle zkoušejí novou hru a jeden z herců někde spadl ze střechy, a oni teď potřebují někoho na záskok... Rychle !!! …

„ Čemu se tak řehtáš ?“ ozvala se manželka od televize.
„Volá Péťa “  řekl jsem po pravdě...
„A to ti v deset večer vykládá fóry po telefonu?? “
„Ne... shání herce...“
„ Jo herce...a vzpoměl si na tebe, jo?... ha,ha,ha... tak to musíš vzít, … to tam budou mít brzy  veselo ... “

A tak jsem se vrátil k tomu, co jsem před lety opustil, protože se začaly měnit dějiny. Budoval se tehdy „rozvinutý kapitalismus“, a na všechno ostatní prostě najednou přestal být  čas....

 Teď jsem tedy seděl za stolem, a proti mně dvacetičlenná„ porota“, plná očekávání...

Jak jsem tak do těch jejich očí postupně nahlížel, začali mi být sympatičtí...
Rozhodl jsem se proto, že je budu varovat hned na začátku : „Myslím že byste si mě sem neměli brát. Já to totiž nevydržím a do všeho vždycky strašně kecám... A někteří lidé to potom dost těžce nesou, takže můžou nastat problémy...“

Nedali se odradit... Možná neposlouchali dost pozorně.

Vrazili mi do ruky knihu a prý – „zkuste nám prosím přečíst tuhle roli“.
Dočetl jsem, a - nastalo dlouhé ticho...
Trochu mne to znervozňovalo, ale vydržel jsem mlčet. Nakonec – o nic přece nešlo.

Atmosféra pomalu houstla ...

„Vždyť jsem vám to říkal !!“ pronesl náhle Péťa.
 A tak jsem byl přijat.
Teprve časem jsem se dověděl, že to mlčení nebylo způsobené váháním, ale že se můj předchůdce údajně nedostal ani za rok zkoušení tam, kde já byl hned na té první čtené...( no ještě že mi to neřekli už tenkrát, - asi bych okamžitě zpychnul.)
Na další zkoušce jsem odložil knihu, což mnozí doprovodili lehce zvednutým obočím, a začali se učit taky.
Na příští už jsem si neodpustil některé drobné poznámky ke hře. Nejprve hodně potichu, potom si už herci začali chodit pro připomínky sami a já jim je špital do ouška.
Přišla i Karolínka.
Přistoupila zezadu k židli na níž jsem seděl, položila ty svoje čtyřky „ naostro“ opatrně na moje ramena a zacvrlikala jako pěnkavička : „Jaroušku, a mě neřekneš niic??“ 
 Musím uznat že tu scénku měla zmáknutou dokonale. Čekala že se mi podlomí kolena a projeví se u mne něco jako pavlovův reflex. Nedočkala se.
 Tedy ne proto, že by mi to nic neříkalo, nebo mi to bylo proti mysli, ale … přece jen už tady na tom světě nějaký ten pátek straším a tak mne už ledacos nerozhodí, jo a – héérečku, tu já poznám,  na dálku, navíc nejsem sebevrah.
 Už tehdy jsem poznal, že je velice inteligentní a prohnaná  , protože když ten trik nezabral, přestala ho dělat.
 No přestala, - ona ho od toho okamžiku začala dělat jen tehdy, když byla z nějakého důvodu přítomná moje žena.
Předpokládaného efektu ale nedosáhla, protože moje žena má všech pět pohromadě a proto ví, „ za kolik je v Parubicích perník“ .
Když to představení viděla poprvé, pronesla jen : „ vidím že se tady někdo dobře baví. Tak si to ve zdraví užijte“. . . a bylo to.

Hru jsme nazkoušeli za dva měsíce. Byla to fraška od Feydoa  - „Ťululum“ se jmenuje.
Já hrál potrhlého angličana, Karolínka hrála titulní roli.
V krásném kostýmku, se šněrovacím živůtkem, takže dekolt byl jako kdyby ho maloval sám mistr Rubens ... prostě dokonalý napnelismus.
Sázeli jsme se, kdy dojde k havárii a těšili jsme se na ni, takže za pohovkou, kde svého nápadníka v jedné ze scén svírá jako kovářské kleště, bylo o každém představení v zákulisí slušně nabito.
Kdyby to chudák divák věděl, - asi by záviděl.
A co teprve v okamžiku, kdy opravdu došlo k tomu, co jsme tak dlouho očekávali.
Ne že by povolila šňůrka, jak jsme původně předpokládali, ale jednoho krásného dne Karolínka udělala prudší pohyb nahoru a dolů a … šup . . ., my jsme to vlnobití pozorovali asi tak ze šedesáti centimetrů. Kmitaly krásně. Skoro jako metronom...
Nutno objektivně říct, že se neměla za co stydět... a  zachovala se kolegiálně..., zkrátka  - neuhnula ani o centimetr.
 Ostatně  -  ono ani nebylo kam... Asi dvě vteřiny stála čelem k nám, zády k divákovi, klečíc jednou nohou na Péťovi, který hrál onoho nápadníka a měl tu výsadu, vidět to představení pěkně z podhledu...
 Ono se to nezdá, ale dvě vteřiny jsou docela dlouhá doba na to, aby se člověk stačil vynadívat.
A pak nastal koncert.
Fakt to nacvičené neměli, ale byl to neskutečný grif – naprosto dokonalý.
Péťa bafnul svou kovářskou prackou živůtek a zatáhl za něj, - Karolína  levou, - Péťa pravou – jedno zhoupnutí … a byly zpátky na svém místě.
Divák nepoznal nic, jen v první řadě se trochu pozastavili nad tím, odkud se ozvalo to  - sborové „áááách“, a jaký to mělo význam pro další děj  Odpovědi se ale nedočkali a možná jim to nejde do hlavy dodnes.
 S touhle hrou jsme sjezdili hezkých pár štací a opravdu jsme si ji užili. Jen vlnobití se už nikdy neopakovalo. Tedy abych byl přesný,  - v této hře se už neopakovalo -, ale nechci předbíhat.

 Za ten rok, co jsme Ťululum hráli jsem s těmi lidmi tak nějak srostl, nebo co...
A tak moje původní předsevzetí, že jim pomůžu s touhle hrou a půjdu si zase hrát jen se svými letadly a lyžemi, brzy vzalo za své.
 Sedět po představení u jednoho stolu s lidmi v rozmezí patnáct až osmdesát let, poslouchat, jak spolu mluví, a o čem všem spolu dokážou polemizovat, -  to byl pro mne opravdu neopakovatelný, snový zážitek. Něco nepopsatelného, co jsem do té doby, ani poté, už  nikdy a nikde nezažil...
A tak jsem nakonec zůstal.
Svou vinu na tom mají samozřejmě i ty herečky. A možná dokonce tu největší...
 Za dobu kdy se zkoušelo a potom i hrálo tohle představení jsem totiž byl několikrát překvapen výkony čtyř hereček... V zaběhnutém způsobu výběru her a obsazování rolí ale rozhodně neměly rovnou šanci. Tak jsem se rozhodl, že najdu takové hry, aby si každý rok jedna z nich zahrála hlavní roli...
Věděl jsem že na to všechny mají, věděl jsem i to, že to dříve nebo později bude znamenat konflikt, protože to bude veký  zásah do hierarchie souboru a do zaběhnutých pořádků.
 Tehdy jsem byl ale ještě velkým optimistou a věřil, že se všechno dá řešit v klidu.
 
Pozorný a poučený divák by sice už tehdy dokázal rozeznat první náznaky lehké nervozity, ale zatím je přehlušovala euforie z povedené hry, která sklízela vavříny a přinášela radost nejen divákům, ale i nám, hercům.

Vítězství bylo tedy dokonáno.
A budoucnost ? Vypadala krásně, - přímo růžově...

Nemělo tomu ale tak být na věky.
Karolínka si zatím užívala svou hlavní roli, a byla šťastná, protože ještě netušila, že v další hře, je na řadě už někdo úplně jiný …
 
A o tom – zase příště.