OTEVŘENÝ POKLOPEC VE SVĚTĚ LITERATURY

Být spisovatelem je fajn. Nakladatelé své autory zbožňují, hýčkají si je a to i přesto, že lidé nemají na knihy peníze.

Já jsem spisovatel a knihy si taky nekupuju. Jsem chudý. Můj nakladatel Šulin Kurvička mi posílá zbytky jídel, jinak bych patrně pošel hlady.

Bydlím ve stanu a dopouštím se zločinu. Kradu elektřinu, jinak bych nemohl psát. Ťukám jako datel do klávesnice notebooku. Inspirace mě neopouští a pořád doufám, že se z některé mé knihy stane bestseller. Ty však tvoří marketing a ne spisovatelé. Ale jak se říká: Naděje umírá poslední. Těsně předtím natáhne brka sám člověk. Bytost z masa a kostí.

Kolik takový člověk vlastně stojí?

Mám nejasný dojem, že vláda Anonymní republiky ho ocenila na necelý milión tantimů.

Pokud jste svým zdravotním stavem vázán na nemocniční lůžko a tuto hranici překročíte, doktoři vám to sečtou a exekutoři podtrhnou, pročež vás bez projevu jakékoli lítosti odpojí od přístrojů a ještě živé ostatky umístí do hromadného hrobu.

Důvod je prostý, mnozí pozůstali nedisponují takovým obnosem, aby byli s to uhradit náklady spojené se smutečním obřadem. Přeci jenom rakve nejsou z nejlevnějších a palivo v krematorium taky nespadne z nebe… I když by mohlo.

Stačilo by jen, kdyby se Bůh slitoval a seslal na Zemi meteorit tvořený převážně černým uhlím a naftou. Sice by v důsledku srážky patrně zahynulo několik desítek miliónů lidí, ale co to ve vztahu k sedmi miliardám znamená…? Nic, naprosté nic.

Taky jsem rád, že je letošní zima tak mírná. Každé ráno vstanu a vykoupu se v potoce. Ledová voda prospívá tělesné kondici. Díky tomuto pravidelnému očistnému rituálu jsem otužilý a fit.

Kromě toho, že jsem nebývale skromný, nebál bych se užít výrazu asketa, jsem i nenapravitelný romantik. Moc dobře vím, že k životu nejsou nutné pouze hmotné statky, ale i láska.

Ano, přiznám se, jsem hrozný děvkař a mám to štěstí, že po mně ženské šílí. Tedy hlavně ty pod dvacet let. Starší už přeci jen dostávají rozum a v čím dál větší míře vyžadují materiální jistotu. Chtějí, aby jejich partner byl bohatý a dokázal se adekvátním způsobem postarat o rodinu.

Ministr práce a sociálních věcí Hybrid Žalud má rád děti. Četl jsem o tom v novinách, které jsem vytáhl z odpadkového koše. Prý mu z nich manželka připravuje gurmánské delikatesy. Odebírá je rodičům, kteří se stali vlivem nepříznivých okolností insolventními. Činí tak pro jejich dobro, neb pak už jim nebrání nic v tom, aby spáchali sebevraždu.

Dětí, které nezbaští, se zbavuje na tak zvaném trhu s bílým masem. Holky nejčastěji končí v pornoprůmyslu, nebo na ulici jako mimořádně laciné šlapky. Chlapci pak vesměs putují do čínských továren, eventuelně dolů na nerostné suroviny v Africe. Zastávají v nich pozici otroka. Za svoji dřinu obdrží neskonalé utrpení a reálnou vyhlídku na žádnou budoucnost.

Není nad to být spisovatel a mít ideály. Adolescentky je zbožňují. Vy takové náctileté cuchtě nabídnete sen a ona omámená touto slaboduchou fantasmagorií roztáhne nohy a to aniž by vzala v potaz důsledky.

Hormonální antikoncepce je nejen životu nebezpečná, ale především stejně jako prezervativy předražená.

Občas mívám výčitky svědomí z toho, kolik jsem zplodil harantů. Nikdy se však jejich přesný počet nedozvím, protože mnozí z nich se nedostali dál, než k potratu.

Výčitky svědomí utápím jak jinak v alkoholu a nezdráhám se sáhnout i po jiných drogách. Abych na ně měl, nezbývá mi, než se sám ponížit a nastavit kaďák každému deviantovi, který zatouží po tom mi do něj vrazit svůj smrdutý klacek a pořádně mě vymrdat.

Je jasné, že tento způsob bytí mě co nevidět zničí. Ale takhle to už na tomto světě prostě funguje. V podstatě by se dalo konstatovat, že my, obyčejní, mírumilovní a nenásilní lidé, jsme chorobní masochisté.

Svět přece očividně patří grázlům, kteří se neštítí zhola ničeho. Aby jste v něm byli úspěšní, nesmíte mít charakter, musíte být vychcaní a místo loktů používat ostré břitvy.

Nesmí vám být ani v nejmenším líto kráčet vzhůru k vítěznému naplnění své předsevzaté ambice přes hromady mrtvol… Vždyť ubližovat druhým je taková rozkoš. A věřím tomu, že pro mnohé je minimálně srovnatelná s orgasmem, ne-li přímo rajcovnější.

25. ledna 2012

Petr Měrka