K případu vraždící "schizofreničky"

K případu vraždící „schizofreničky“

Tento příležitostný text je komentář k několika psychiatrickým aspektům vraždy, která se udála ve Frýdku-Místku 24. 1. 2012. Budu vycházet z textu v MF Dnes (je nejpodrobnější). Informace o tomto případu jsou zde: http://zpravy.idnes.cz/psychicky-labilni-zenu-ktera-ubodala-batole-chteli-sousede-vystehovat-1m6-/krimi.aspx?c=A120123_151942_ostrava-zpravy_jog

1.

Smyslem tohoto textu je ukázat, jakým způsobem dělají psychiatři z Česka nebezpečnější místo. Psychiatři (a mnoho dalších lidí, kteří uvěřili jejich nenávistné ideologii) nám tvrdí, že násilnými hospitalizacemi chrání občany. Ve skutečnosti psychiatři násilnými hospitalizacemi občany ohrožují.

Ohrožují je dvěma způsoby: 1. Tak, že násilně hospitalizují- tedy uvězní- člověka, který by dle trestního zákoníku uvězněn být NEMĚL. To je nesmírně protivné, ale tím se teď zabývat nebudeme. V takovém případě poškozují především násilně hospitalizovaného. 2. Tak, že násilně hospitalizují- tedy uvězní- člověka, který by dle trestního zákoníku uvězněn být MĚL. V takovém případě psychiatři poškozují násilně hospitalizovaného a všechny ostatní občany, protože zabraňují tomu, aby byl zločinec řádně potrestán.

Smyslem trestu (trestání) je pomsta, výchova (náprava) a samozřejmě snížení kriminality. Násilná hospitalizace v psychiatrické „léčebně“ plní (ve srovnání s nepsychiatrickým vězením) funkci pomsty dokonale, funkci snížení kriminality nedokonale a funkci výchovy vůbec ne.

Funkci pomsty plní dokonale, protože psychiatrické uvěznění je pro vězně nekonečněkrát horší než uvěznění nepsychiatrické a navíc většinou trvá delší dobu. Funkci snížení kriminality plní nedokonale proto, že někdy trvá výrazně kratší dobu a taky proto, že neplní výchovnou funkci. Funkci výchovy neplní vůbec proto, že samotným faktem násilné hospitalizace i jejím průběhem je vězeň utvrzován, že není za své nemorální chování zodpovědný, že když páchal své nemorální činy, byl jen objektem jakýchsi sil, které nemohl žádným způsobem kontrolovat. (Jakým způsobem takováto indoktrinace či brainwashing probíhá je na samostatný text.)

Není motivován, aby si uvědomil nemorálnost svého chování- naopak je utvrzován v tom, že za své nemorální chování nemůže. Není podněcován ke změně- naopak je mu sdělováno, že změna není v jeho silách. Přitom už pouhý fakt nepsychiatrického uvěznění toto sděluje- vězeň je shledán zodpovědným za své chování, není nikterak označován za méněcenného a už jen to je výchovné. Sděluje to: máš život ve svých rukou. Psychiatrické uvěznění sděluje: nemáš život ve svých rukou.

Co se týče pobytu v obou druzích věznic, je třeba dodat, že v nepsychiatrických vězeních nejsou vězňům neustále násilím vpravovány do těla mozek ochromující drogy. I to znemožňuje výchovu- člověk prostě není schopen myslet. Kromě toho tyto drogy způsobují psychiatrickým obětem nevýslovné utrpení (k tomu, aby zlomili sovětské disidenty, používali bolševici haloperidol). Když psychiatři chtějí své oběti zlomit, prostě jim násilím vpraví do těla koňskou dávku těchto drog. Poté co ho zlomí, vpravují mu násilím do těla menší dávky- po kterých vězeň trpí méně nebo i vůbec. Takto nadrogovanému člověku je vše jedno- sedí, chodí, čumí…chodící rostlina. Není schopen jakéhokoliv odporu. Před sto lety psychiatři pacifikovali své oběti svěracími kazajkami, dnes je pacifikují chemickými svěracími kazajkami. Nemají kazajku kolem svého těla, ale kolem svého mozku. A mříže nemají jen okolo sebe, ale i ve své hlavě. Nepsychiatričtí vězni nemají svobodu pohybu, ale mají svobodu myšlení. Psychiatrickým vězňům je ukradena svoboda pohybu i svoboda myšlení. Je snad zřejmé, že něco takového znemožňuje nápravu.

Nepsychiatrický vězeň si odpyká trest, který mu určil řádný soud, a nad psychiatrickým vězněm se jeho psychiatričtí páni smilují a propustí ho. Oba jsou na svobodě a ve zcela jiné situaci.

Nepsychiatrický vězeň si svůj trest odpykal- může začít znovu. Ale psychiatrický vězeň si svůj trest neodpykal, vždyť přece ani nebyl potrestán… Stigmatu duševně nemocného se už nikdy nezbaví. Pokud se bude chovat zcela vzorně, budou to lidé interpretovat tak, že ho psychiatři vyléčili… Sebeméně nenormální chování budou lidé považovat za symptom (ataku) jeho duševní nemoci. Pokud bude vyprávět o tom, co zažil v psychiatrickém vězení, lidé to budou považovat za symptom jeho duševní nemoci anebo si budou myslet, že takovým způsobem se prostě tyto nemoci léčí.

Stav mysli psychiatrické oběti je ještě složitější, protože mnoho z nich uvěřilo, že jsou duševně nemocní. Všichni jim to říkali, chovali se k nim tak- tak co si mají myslet? Szasze neznají. Typicky se jedná o lidi, kteří toho moc nemají- nemají společenské postavení, vzdělání, sebevědomí, skutečné přátele. Jsou to právě tyto charakteristiky, co z nich udělalo oběti násilných psychiatrických hospitalizací. A jsou to právě tyto charakteristiky, zkušenost s psychiatrickým uvězněním a to, jak se k nim teď druzí lidé chovají, co odůvodňuje další a další konflikty bývalých psychiatrických vězňů se svým okolím. Tyto konflikty jsou interpretovány jako „ataky“ jejich „duševní nemoci“, následuje další násilná hospitalizace, násilné drogování, zotročení, brainwashing, milostivé propuštění, pak další konflikt, další hospitalizace, zotročení, pořád dokola. Může se někdo divit, že zoufalá psychiatrická oběť spáchá „nesmyslný“ zločin?

2.

V 1. jsem načrtl, jak psychiatři zvyšují v Česku kriminalitu tím, že znemožňují nápravu zločinců; tím, že znemožňují řádné potrestání zločinců; a tím, že psychiatrickým obětem nespravedlivě, protože mimozákonně, vypalují cejch, který je (pokud se neumí mimořádně dobře ovládat, k čemuž typicky nemají žádnou motivaci, protože svou situaci docela správně vyhodnocují jako bezvýchodnou) dostává do konfliktů s jejich okolím.

Teď co se stalo ve Frýdku-Místku.

Obyvatele jednoho paneláku obtěžovalo nemorální chování 41leté ženy. Vadilo jim toto: „Ve dne v noci dělá opakovaně nekonečný kravál. Slyšíme mlácení, nadávání, silné bouchání dveřmi, to vše trvá více než 3 až 4 hodiny v kuse.“ Žena opakovaně končila na psychiatrii. Obvykle poté, co sousedé zalarmovali policii, když už nemohli snést její řádění.

- Existuje mnoho dobrých a obrovské množství špatných DŮVODŮ, proč se takto nemorálně chovat. Žena se chovala nemorálně a měla být za své nemorální činy potrestána dle zákona. Její sousedé a psychiatři ji ovšem trestali psychiatrickým mimozákonným způsobem, čímž znemožnili její nápravu a samozřejmě prohloubili její nenávist k lidem a především k jejím sousedům, kteří odmítli respektovat její svobodnou volbu. Sousedé začali ženou pohrdat mnohem víc poté, co jejich pohrdání psychiatři požehnali tím, že ženě „diagnostikovali“ „schizofrenii“. Konflikt, který mohl být zákonným způsobem docela dobře vyřešen, byl namísto toho psychiatrickým mimozákonným způsobem vyhrocen.  

19. října nájemníci opět volali policii, aby ukončila noční řádění, které lidem nedovolilo spát. „Většinou hulákala, pouštěla hudbu naplno, křičela, že ji nahánějí ufoni. Bohužel, přestože opakovaně končila v psychiatrické léčebně, vždy se asi po měsíci vracela zpátky.“ Podle sousedů se žena po návratu z léčebny vždy chovala aspoň nějaký čas slušně, ale brzy se vše vracelo do starých kolejí.

Je tady vše, o čem jsem psal v 1.: znemožnění nápravy, stigmatizace a vyhrocení konfliktu a taky relativní zvyšování kriminality. „Vždy po měsíci se vracela zpátky“. Kdyby spravedlnost nebyla korumpována psychiatrií, žena by poprvé byla varována, podruhé dostala obecně prospěšné práce, pokud by na ně nepřišla, nebo přišla a pokračovala v rušení nočního klidu, dostala by měsíc vězení, pokud by se nepolepšila, 4 měsíce, pokud by se nepolepšila rok atd. Jak říká Szasz: „Zákon je ukázňující činitel“. Kdyby nebylo destruktivního vlivu psychiatrie, žena by dostala šanci se napravit a ZÁROVEŇ by si od ní sousedé oddechli. Kvůli psychiatrii se nic z toho nestalo.

Když psychiatři ženu po měsíci milostivě propustili (nemají žádnou takovou povinnost, můžou vězně pustit, kdy se jim zlíbí), bývala násilným drogováním (a přetrvávajícím účinkem drog) a strachem z další násilné hospitalizace tak zničená, že nebyla schopna svých obvyklých projevů nenávisti. Jak ty drogy působí, jsem načrtl v 1. A není to žádná léčba. Jedná se o látky, které ochromují mozkovou aktivitu. A neochromují žádnou „chorobnou“ mozkovou aktivitu, ale JAKOUKOLIV aktivitu. Tak jak ty drogy působily na naši ženu, tak by působily i na mě, na Dera, na Tragicuse, na pana psychiatra Drábka… To, že tyto drogy snižují výkonnost psychiatrických vězňů a všech ostatních lidí lze lehce otestovat. Prostě se někdo chová nemorálně, psychiatři mu násilím vpraví do těla silné drogy, člověk se přestane chovat nemorálně, protože jeho mozek je těmi drogami ochromen, a psychiatři tomu říkají léčba…

Ovšem po nějaké době účinek drog odezněl a ženina nenávist začala převažovat nad jejím strachem.

25. 1. 2012 tato žena zavraždila rok a půl staré dítě a vážně zranila 58letou ženu.

Útočnice nejprve zazvonila na ženu o poschodí níže, ale ta neotevřela. Šla proto o byt dále, opět zazvonila a starší žena, která čekala na příchod vnuččiny matky, otevřela. „Slyšeli jsme křik. Nejprve jsme si mysleli, že to zase blázní sousedka, ale pak se ozval pes zezdola. Nejprve chtěla z bytu vyjít manželka, ale když viděla, že sousedka jde po schodech nahoru se zakrváceným nožem, vrátila se. Vyběhl jsem, ale to už sousedka zašla do bytu.“ V bytě se zamkla. Manželé Krejčí a další lidé běželi na pomoc křičící sousedce. Uviděli zakrvácenou ženu i její bezvládnou vnučku s bodnou ranou v hrudníku.

Nemoc je něco, co člověka oslabuje, handicapuje, co mu snižuje kvalitu života, co mu snižuje schopnost prosperovat v přírodním prostředí. Je nemožné představit si handicap, který ZPŮSOBÍ vraždu. A jak je možné, že údajná choroba zapříčiní JEN nemorální chování a nic jiného? Kdyby ono nemorální chování bylo důsledkem nějakého testovatelného handicapu, mohlo by se uvažovat o chorobě, ale nic takového tam nikdy není.

 Psychiatři si odhlasovali, že určité nemorální chování JE symptomem choroby. Jedná se o trik, který vznikl v 17. stol., a který psychiatrům umožňuje pohodlně žít na účet svých obětí a daňových poplatníků. V polovině 17. stol. si pár zlodějů uvědomilo, že když budou o některých protivně se chovajících lidech tvrdit, že se chovají protivně, protože jsou nemocní, a že oni je dokážou vyléčit, stát jim za to dá peníze. Psychiatři někoho označí za duševně nemocného, uvězní ho, mučí ho- a pak natáhnou ruku ke státu. Je to jednoduchý trik, který psychiatričtí zločinci dělají už 300 let- a samozřejmě drží krok s dobou, stejně jako ostatní zloději. (Jak psychiatrie drží krok s dobou je na samostatný text) V 17. stol. prostě někteří lidé objevili tuto sociální niku, tuto možnost parazitické obživy, a dokud tomu nesmyslu lidé budou věřit, tak se psychiatři budou mít dobře a jejich oběti se budou mít špatně. Stejně jako dokud lidé věřili na čarodějnice, tak se inkvizitoři měli dobře a jejich oběti se měli špatně. (O tom, proč je psychiatrie náboženství v samostatném textu.)

Nemorální chování není symptom choroby. Vražda není symptom choroby. Symptom choroby je snížená výkonnost organismu. Popis „duševní nemoci“, „schizofrenie“ není popis snížené výkonnosti organismu. Je to popis nemorálního chování. (O „schizofrenii“ podrobněji v samostatném textu) To, že „diagnóza“ „duševní nemoci“ není činěna na základě objektivního testu, ale na základě subjektivního hodnocení chování a způsobu života „vyšetřovaného“ má ten důsledek, že se občan nemůže psychiatrické stigmatizaci (a uvěznění) vyhnout.

To co si dospělý a svéprávný člověk zaslouží, je být potrestán za své nemorální činy dle zákona. Svévolné trestání nazýváme šikanou. Šikanovaný člověk se někdy pomstí svým mučitelům (a třeba vystřílí střední školu). Naši ženu psychiatři dlouhodobě brutálně šikanovali. Byla zoufalá a udělala špatnou, „nesmyslnou“ věc. Je velmi pravděpodobné, že kdyby s ní bylo zacházeno jako s dospělým zodpovědným člověkem a kdyby byla trestána zákonným způsobem a nikoliv psychiatrickým mimozákonným způsobem, nic takového by neudělala. Opět Szasz: „Sedmnácti nebo osmnácti nebo devatenáctiletý chlapec zaútočí na svou matku kuchyňským nožem. Takže by měl jít do vězení na pět let, okamžitě. Takhle můžete někoho zabít. Ale tyto věci jsou obvykle zameteny pod koberec pomocí diagnózy. A pak se lidé za pět let diví, co se stalo.“

Ženin trest bude strašný. Pokud duševní chorobu potvrdí znalci, žena už zřejmě v izolaci pod dohledem lékařů zůstane natrvalo. A jaká byla její jediná slova, když ji odváděli policisté? „Do Opavy a doktora ne!“

3.

Teď ještě úchvatná demagogie psychiatra a ředitele Psychiatrické léčebny v Opavě Ivana Drábka. Na otázku, zda psychiatři neselhali, když opakovaně hospitalizovanou těžkou schizofreničku vždy po krátké léčbě propustili zpátky domů, odpověděl: Nesmíme svévolně omezovat svobodu pacientů. Naopak. Musíme každého co nejrychleji vyléčit a propustit. Nutí nás k tomu zdravotní pojišťovny i ombudsman- veřejný ochránce práv.

- Tady jde opět krásně vidět, jak psychiatři nejsou ochotni přijmout zodpovědnost za svoje rozhodnutí. To že ženu násilně hospitalizovali, bylo správné rozhodnutí psychiatrů a za to, že ženu po měsíci propustili, může ombudsman.

 Psychiatři nemají žádnou povinnost své vězně po měsíci nebo po jakékoliv jiné době propustit. Pan psychiatr Drábek je příliš velký slaboch na to, aby řekl: Tu ženu jsme propustili, protože jsme si mysleli, že není nebezpečná, ale spletli jsme se. Ne, psychiatři věděli, že je nebezpečná, ale propustili ji, protože je k domu donutil ombudsman a zdravotní pojišťovny.

Za propuštění této relativně agresivní ženy loboval ombudsman a zdravotní pojišťovna, ale ty stovky zcela neagresivních nedobrovolných pacientů jim ombudsman toleruje a pojišťovna proplácí. Ombudsmanův dohled měl navíc velmi pozoruhodný efekt, protože údajně přinutil psychiatry ženu po měsíci propustit, ale už jim nezabránil ji znovu a znovu násilně hospitalizovat.

Další vysvětlování pana psychiatra, proč neudělal chybu, je stejně logické. Jak se tedy má v podobných situacích postupovat? Jediné řešení je zbavit nemocného člověka svéprávnosti a umístit ho do zařízení sociální péče, kde bude pod dohledem. Proč to tedy psychiatři neudělali, když věděli, že je nutné to udělat? Nemůžeme omezovat svobodu pacientů. To může jen soud na návrh příbuzného, lékaře či města.

Pochybuju, že řešení tohoto hlavolamu je, že se pan psychiatr Drábek správně nepovažuje za lékaře.

Psychiatři tu ženu násilně hospitalizovali mnohokrát a na její „vyšetření“ tedy měli mnoho měsíců. Proč ONI nepodali návrh, o kterém pan psychiatr mluví?

A jak je možné, že se s takovou odpovědí novinářka Lesková spokojí?

25. 1. 2012