Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Beruška

Výběr: Zuzulinka
28. 01. 2012
12
37
4215
Autor
Madlen7

Pomalu dupu sněhulemi do schodů. Na odpočívadle se zastavím a prohlížím si růžovou fialku. Na listu odpočívá beruška. Do nebíčka nebo do peklíčka? Ne, dnes ji nechám být. Pokračuju. Pár posledních schodů. Z kapsy lovím klíče. Zámek je moc vysoko. Musím na špičky. Je mi sedm a chodím do první třídy. Jde to ztěžka, při poslední otočce klíče mě zabolí prostředníček. Dveře se skřípěním rozrazí. Máma sedí v kuchyni. Jasně, že mi mohla otevřít, ale pak bych se nenaučila odemykat. Řeknu: „Aaahoj.“ Jen pokývá hlavou. Radši projdu rychle do pokojíku. Dneska je v klidu. Táta od nás odešel asi před rokem za jinou. Ani mi nechybí. Nehrál si se mnou ani nepovídal. Celý ty roky nabručený a schovaný za novinami. Přede mnou? Snad ne. Někdy tam chodím. K nim. Teď nečte a usmívá se. Z přemýšlení mě vytrhne máma: „Tak jdeme cvičit čtení!“ Ach jo myslím si v duchu. Pomalu lovím slabikář z aktovky. Třeba to dneska bude v klidu. Nalhávám si, ale stejně se mi svírá žaludek. „Mmmmmámmma mmmmmmellle…“

„ Máma mele maso! Sakra Aleno, je to tak těžký?“

„Jjjjo“ zavzlykám.  Práskne za sebou dveřma.

Chvilku brečím, ale pak se uklidním. Břicho už nebolí. Pro změnu mě bolí hlava z pláče. Musím si nachystat věci do školy a pak konečně můžu k panenkám. Ty se mi nepošklebují jako spolužačky ve škole. Říkají mi: „Aaaallleennnkkko.“ Jsem ráda, že nemusím chodit do družiny. Přetáhnout šatičky panence přes hlavu. Jde to stěží. „Večeře!“ „Jjjo uuuž jjjdddu!“ Tak nějak to bylo dřív. Teď když si drhnu kartáčkem ruku až je červená, mě napadá, že mi nebylo zase tak špatně.

Jdu ze školy. Sníh už taje. Podchodem se ploužím. U schodů nahoru mě zastaví nějaký chlap. „Ahoj holčičko, máš moc pěkný kabátek,“ usměje se. Neodpovím. „Mám tady koťátko, chceš ho vidět?“ Zaváhám, ale pak mě počáteční nedůvěra opustí. „Jjjo.“ „Tak pojď!“ drapne mě za ruku a rozepne si kalhoty. Chci ucuknout, ale je silnější. Stisk jeho ruky se mi vrývá do zápěstí. Sem tam. Je to slizké. Hlavu odvracím, abych se nemusela dívat. Brečím. „Ticho,“ oboří se na mě neurvale. Už se neusmívá. Pak slastně vydechne a konečně pustí mou ruku. Rychle utíkám pryč. Ani se neohlídnu. Ruku mám celou mokrou a lepkavou. Utřu si ji do kapesníku s princeznami, který mám v kapse a po cestě ho vyhodím do koše. Doma si drhnu ruku a pořád brečím. Máma naštěstí není doma. Neuměla bych jí to stejně říct.

Teď chodím s hlavou svěšenou. Na odpočívadle už se nezastavuju. Nedívám se na berušku. Vlastně na nikoho. Odemknu rychle a lehce. Už nemusím na špičky. Vyrostla jsem. Máma sedí v kuchyni. „Umyj si ruce!“ řekne jen. Poctivě si je umývám. Hlavně tu levou „špinavou“. Jenže tuhle špínu nesmyje ani to nejlepší mýdlo a nesedře ani ten nejtvrdší kartáček. Zapadnu do pokoje. Mámě to neřeknu nikdy. Tátu by to nezajímalo vůbec. Má teď jiné starosti. Bude mít miminko s tou svou. Aspoň už nekoktám. Nějak to přešlo samo od sebe. Podchodům se ale pořád vyhýbám. Hlavně tomu, kde jsem „ztratila“ dětství. Co kdyby tam byl? A na koťátka už nevěřím.


37 názorů

Tragicus
21. 02. 2012
Dát tip
Asi nejsem ta spravna cilova skupina, moc mne to nechytlo. Docela by mne zajimalo, jestli by to takto citilo dite, jako ztracene detstvi. Spise ale asi ne. Ten styl, ac je dobry, mi moc k vypraveni sedmilete holky nesedi.

bestye
19. 02. 2012
Dát tip
mám na povídku podobný pohled jako Pipo. Také jsem to téma už četla mockrát a ani tentokrát mi to nic nepřineslo. Ve své podstatě je to samozřejmě hrozné - ale na mě hrůza z textu nešla, ani znechucení ani lítost - nevím, prostě samotný text ve mně nic nevyvolal a podle mých měřítek by měl - něco vyvolat. Co jediné se mi líbí je střídmost - že jen málem dokážeš nastínit situaci a člověk nemusí sáhodlouze přemýšlet, co tím autor myslel. Prostě mám obrázek před sebou a stačilo málo. A to můžu.

Madlen7
17. 02. 2012
Dát tip
a co ti na tom vadilo?

Madlen7
14. 02. 2012
Dát tip
To je koktání.Moje osobní zkušenost to naštěstí není.Skoro o všem můžeš v dnešní době říct, že je neoriginální, protože všechno už bylo řečeno.

oran
14. 02. 2012
Dát tip
dupu sněhulemi je naopak fajn, cítím v tom tu dětskou uvzatost :-). Ja se zarazil u těch dveří, co se se skřípěním rozrazily, malá holka asi těžko rozrazí dveře, natož skřípající, které jdou tím pádem hůře otevřít. Ale to je jen taková blbost.. Jinak je to pěkně sekané, na malé kousky.

Skarabea
10. 02. 2012
Dát tip
myslím, že z pohľadu dieťaťa je to napísané celkom fajn...trošku mi tam ale vadí slov "dětinská", neviem, či by ho použilo nejaké dieťa...či:)....

Madlen7
07. 02. 2012
Dát tip
Díky:)Já jsem spíš dekadent no

K3
07. 02. 2012
Dát tip
Chrlíš jednu psychologickou povídku za druhou, ze života a dobře. Proti sociální tematice nic nemám, ba naopak je potřeba. Docela by mě zajímalo, jak by sis poradila s něčím veselejším, méně depresivním. Možná by ti prospěla změna. Ale máš osobitý styl a to se cení. *

Tragicus
05. 02. 2012
Dát tip
Necht se tak stane.

Madlen7
05. 02. 2012
Dát tip
Ano souhlasím

Tragicus
05. 02. 2012
Dát tip
Souhlasi autorka s nominaci? Diky, Lakrov.

Fruhling
05. 02. 2012
Dát tip
Ta kurzíva je tam jako proč? Nemůžu si pomoct, ale v dramatickém napětí na mě působí spíš scéna se čtením než koťátko. Zatímco ta první otevírá otázky stran nějak narušeného rodinného soužití (fajn je tam postava otce jako by související s matčiným záchvatem hněvu), druhá je v podstatě písmáckým standardem. První mě nutí ptát se po příčinách, druhá je suchá a v podstatě nudná. Posledních pět vět rozhodně nepůsobí jak od sedmileté holky.

Lakrov
05. 02. 2012
Dát tip
Nominuji do sutěže Povídka měsíce leden.

DavidPetrik
04. 02. 2012
Dát tip
Bajecne napsane. V prvni casti jsem v duchu oponoval, ze male devce nemuze preci v duchu hovorit jako dospele. Kdyz jsem text docetl, uvedomil jsem si retrospektivu a ocenil, jak se prolina traumaticka vzpominka s uvazovanim dospele zeny. Samotny utok je napsany velmi pusobive, razne. Pouziti kurzivy mu dodava na dalsim rozmeru. Tip. A dekuji.

Madlen7
03. 02. 2012
Dát tip
Já sněhule nosila celé dětství:D

Lakrov
02. 02. 2012
Dát tip
Pro Janina6: "Dupu sněhulemi" je sice nezvyklá formulace, ale možná právě díky tomu působí tak dětsky. Vkládá totiž zvláštní důraz na slovo sněhule; jako by byly něco víc, než obyčejné boty. Jako by to byly TY sněhule, nevé, oblíbené, veliké, sedmimílové, slibující první kroky do nového světa. Pro zbytek textu je sice tohle "zveličování" (zosobňování) obuvi zbytečné a autorka jej nejspíš užila nevědomky, ale jako první věta příběhu, vyrůstajícího z dětské naiivity, to třeba není zavrženíhodné.

Janina6
02. 02. 2012
Dát tip
Lakrov, já jsem navrhovala malou změnu kvůli slovu "sněhulemi", ne pro dupání do schodů. Dupu sněhulemi bych nahradila dupu ve sněhulích, přijde mi to trochu přirozenější z hlediska vazby, ale to je maličkost. Dveře se skřípěním rozrazí je už opravdová chyba, ale nikoho nechci k ničemu nutit. Jinak Marvinova poznámka vlastně není k tomuhle textu, to mě jen chytá za slovíčka :-)

Madlen7
01. 02. 2012
Dát tip
Díky.Ne ne nevyměnila.Taky se mi nezdá zase tak hrozná.Děti většinou dupou do schodů, takže se mi to zdá docela na místě.

Lakrov
01. 02. 2012
Dát tip
Zvláštně, syrově podané ohlédnutí do dětství. Nezabýváš se vysvětlováním; používáš dějové obrazy, které komentáře nepotřebují. Text rozhodně nenudí, spíš žene čtenáře vpřed. Co ti to píšou o první větě? (Mají pravdu, ale tahle se mi nezdá až tak prázdná. Nebo už jsi ji vyměnila?) Tip a děkuji za avízo.

Madlen7
28. 01. 2012
Dát tip
Děkuju všem. Je to vymyšlené. Ano je to smutné, ale tím že o takových věcech budeme mlčet, se neztratí.

Janina6
28. 01. 2012
Dát tip
Říká se, že první věta je nejdůležitější. Je to trochu přehnané, myslím, že málokdo by přestal číst hned po první větě, ale... i tak by se asi neměla odfláknout. Takže „dupu sněhulemi“ se mi zdá jako dost nešťastná vazba. Možná pochopíš, jak to myslím, když si za „dupu“ dosadíš jiné sloveso se stejným významem: Jdu sněhulemi. Běžím sněhulemi... :-) Takže asi raději ve sněhulích. Doporučuji změnit i větu „Dveře se skřípěním rozrazí.“ Chybí ještě jedno se, ale „se se skřípěním“ by působilo neobratně. Dveře se navíc nerozrazí samy (lépe „rozrazím dveře“), a také sloveso rozrazit sugeruje představu prudkého, snad až násilného otevření, což k situaci nesedí. Vypustila nebo upravila bych větu „Možná jsem dětinská“ – z úst někoho, kdo ještě je skutečným dítětem, to zní divně. Vzpomínám si, že u jiné povídky jsem ti vytkla něco podobného, tam malá holčička hovořila o tom, že má pocit zvrácenosti. Převaha krátkých vět mi nevadí, pro dětské vyjadřování se mi to zdá docela příznačné, stejně jako rychlé přeskakování myšlenek od tématu k tématu. Právě tohle se ti, myslím, povedlo, Alenka tím působí věrohodně a čtenář nemá problém se s ní ztotožnit a sledovat ji celým příběhem.

Zuzulinka
28. 01. 2012
Dát tip
nejen lobistka, ale i dobrá politička:-)...jasně

Marcela.K.
28. 01. 2012
Dát tip
ani to nehrozí...a teď už se Madlence omluvíme a pustíme sem někoho jiného, viď :-)

Zuzulinka
28. 01. 2012
Dát tip
tak dobře, tak tedy, když ten milion zdědíš?:-)

Marcela.K.
28. 01. 2012
Dát tip
Když já nesázím ani nekupuju losy :-)

Zuzulinka
28. 01. 2012
Dát tip
a sakra, tušila jsem to:)

Marcela.K.
28. 01. 2012
Dát tip
To asi nepůjde ;-))

Zuzulinka
28. 01. 2012
Dát tip
až vyhraješ milion, dej vědět taky:)

Marcela.K.
28. 01. 2012
Dát tip
Zuzi, jen se ráda podělím, když to jde.

Zuzulinka
28. 01. 2012
Dát tip
naopak, tady ty krátké věty působí tak jak mají, příběh pak vyznívá úderněji, je to jako systematické ťukání telegrafu, jako SOS morseovkou napadlo mě...určitě to stojí za přečtení, a i když nejsem odborník na povídky, myslím si, že tohle je napsáno poutavě, mrazivě, úzkostlivě...přesně tyhle pocity, by to mělo ve čtenáři vyvolat marcelka je dobrá lobistka:)

srozumeni
28. 01. 2012
Dát tip
Moc krásně poutavě napsaný smutný příběh...***

Marcela.K.
28. 01. 2012
Dát tip
Madlen, je mi úzko a doufám, že to není "Střípek", ale jen vymyšlená povídka. Doufám, že máš jen tak "bujnou" fantazii, protože jinak by to byl jeden z nejsmutnějších příběhů, který jsem kdy četla. Máš velký dar a pokud na sobě budeš pracovat, určitě jednou budeš vydávat své knížky a lidi si je budou kupovat a číst. Mně ty krátké věty nevadí, ale někdy méně znamená více. Což je v tomto případě dosti zapeklité, protože méně slov ve větách se může zdát čtenáři jako, že neumíš dát věty do souvětí...Já vím, je to tvůj styl, ale je potřeba najít "zlatou střední cestu". Pozvu Ti sem pár kritiků :-) a já tipuji.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru