Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se38. SUPERKOULE - znamení - dílo č.8
03. 02. 2012
4
3
666
Autor
soutěž KOULE
Ryboroh Vodník Ploutvička Duc Paličák Dvojíček Zpětník Mistr Anežka Vážka Škorpík Kentaur
"A co tedy vlastně hledáš, Kentaure?"
"Na tom nezáleží, důležité je, co přitom najdu," usmál se v odpověď, hrábl kopytem a byl pryč.
Na cestě už byl dlouho a ještě dlouho se chystal být. Lákalo ho dobrodružství a nové, nepoznané kraje. A osůbky.
Paličák se za ním ještě chvíli díval, pak nechápavě zavrtěl hlavou a odešel. On jen nerad opouštěl svůj domov, miloval jeho jistotu a klid. Než za sebou zavřel dveře, naposledy se ohlédl na cestu. Kentaur si zrovna povídal s Vážkou. Pomyslel si, že to bude dlouhý rozhovor...
"A vydáš se po proudu nebo proti proudu?"
"Myslím, že po proudu, Vážko, protože proti proudu bych se vracel."
"Ano - to je pravda. To je dobrý argument pro tuhle volbu. Asi bych se taky tak rozhodl."
"To o všem tak moc přemýšlíš?"
"Samozřejmě. Jak jinak bych si mohl být jist, že to, co dělám, dělám správně?" nechápal Vážka.
"Vždyť každý dělá chyby... Poučíš se z nich a příště to uděláš lépe."
"Jistě, ale takhle jich udělám míň. Tak ti přeji šťastnou cestu!"
"Díky a někdy zase ahoj."
Kentaur pokračoval v cestě a dumal o Vážkových slovech. Napadlo ho, že musí mít těžký život. A nejspíš to i řekl nahlas.
"Kdo má těžký život?" ozvalo se těsně před ním.
Kentaur pozvedl hlavu a hleděl do číchsi velice sebejistých očí.
"No, myslím, že skoro každý, ale měl jsem na mysli Vážku - o všem pořád přemýšlí, vše mezi sebou považuje."
"To já nemusím - každé mé rozhodnutí je správné."
"Hm, to si tedy věříš. A kdo jsi?"
"Mistr. Já jsem Mistr - všeho. Cokoliv dělám, dělám skvěle."
"Páni, tobě tedy sebevědomí nechybí," přidal se nesměle další hlas.
"Jejda - ahoj, rybičky. Já jsem Kentaur a jsem na velké poznávací cestě."
"Jmenuju se Ploutvička. Mohu ti nějak pomoci, příteli?"
"Možná spíš ty bys potřeboval. Vždyť máš oblečení celé potrhané a na hlavě bouli."
"Bouli? Ále, to nic není. To je fuk, ale ty máš odřené koleno, dám ti na něj svůj kapesník."
Mistr vzdychl a prohlásil:
"Nějaký obětavec. Mějte se dobře. Oba."
Ploutvička se za ním ani neohlédl. Nezajímal ho. Pečlivě obvázal Kentaurovi zranění a řekl:
"Kdybys potřeboval s něčím poradit, mohl by ses obrátit na mého dobrého učitele, pana Vodníka. On je takový trochu podivný - někdo říká výstřední -, a má problém s dodržováním pravidel, ale zase vyřeší skoro každý problém."
"Moc ti děkuju, ale snad ho nebudu potřebovat," usmál se Kentaur a významně pohlédl na cestu před sebou. Ploutvička pochopil.
"Nebudu tě zdržovat. Měj se krásně a dobře pořiď."
Pomalu se stmívalo a Kentaur se rohlížel po nějakém místě na přespání. Na stromě, pod kterým se chtěl ukrýt, zahlédl zajímavou postavičku. Vlastně dvě. Nebo jednu?
"Haló, ahoj, já jsem Kentaur a ty?"
"My jsme Dvojíček," usmálo se stvoření a seskočilo dolů, "bydlíme tady na stromě. A co tu děláš ty?"
"Já jsem na cestě za dobrodružstvím a poznáváním. Jste dva nebo jeden?"
"Jsme dva a přesto jeden. Jeden vše měří citem a ten druhý zase rozumem. Výborně se doplňujeme. A co jsi zjistil?"
"Že každičký tvor je úplně jiný."
"A to kvůli tomu musíš courat po světě?" zahřmělo od řeky.
"Tak věděl jsem to, ale teď si to uvědomuju pořád víc. A ty jsi... ?"
"Zpětník. A dej si na mě pozor, abych tě neštípl."
"Neboj, nemusíš se hned chystat na obranu. Nemám proč ti ubližovat. A tady jsem se zastavil, jen abych se na chvíli prospal."
"Dobrá, tak to se můžu zase vrátit. Dobrou noc."
Kentaur se uvelebil pod stromem a chystal se popřát dobrou i Dvojíčkovi, ale už je nikde neviděl. Řekl tedy dobrou noc jen tak do vzduchu a zavřel oči.
Ráno ho probudil nádherný zpěv. Hledal odkud přichází a spatřil pohlednou dívku. Schoval se celý za strom, že mu koukala jen hlava, a pozdravil ji.
"Dobré ráno, krásná dámo."
"Také ti přeji dobré ráno, Kentaure."
Kentaur vystoupil zpoza stromu a podivil se:
"Ty mě znáš?"
"Ano, moc mužů s koňským tělem po světě nechodí."
"To by ses divila."
"To je možná pravda, bráno obrazně, ale doslova určitě ne. Já jsem Anežka. Nevím, kam máš namířeno, ale jestli chceš přejít řeku, doporučuji ti použít brod. Je to blíž a pohodlnější."
"Ano, tady už jsou jen samé skály, chtěl bych se dostat na druhou stranu."
"Nejsou to samé skály. Jsou to i jen prosté kopce."
"Nebudu se přít - jsi hrozná detailistka."
"Jen mám ráda, když jsou věci v pořádku. Ten brod je tamhle. Hodně štěstí."
"Díky," odpověděl a zamířil ukazovaným směrem.
U brodu ho oslovila velká hlava s rohy.
"Ahoj, já jsem Duc. Jestli chceš jít na druhou stranu, pojď za mnou, povedu tě."
"Děkuji, aspoň nemusím hledat nejlepší cestu."
"No právě, já ti jí ukážu."
Na druhém břehu se rozloučili a Kentaur spěchal dál. Pomalu poznával okolní krajinu.
"Tak ses vrátil?"
"Škorpíku! Tak rád tě vidím."
"Hm."
"Potkal jsem tolik různých tvorů, lidí a vůbec. To bys nevěřil."
"Hm," hlesl Škorpík znovu a opatrně ustoupil.
"Ty se na mě pořád zlobíš?"
"-"
"Mockrát jsem se ti omlouval a vysvětloval jsem ti to. Jsem prostě cestovatel, nevydržím na jednom místě. Věřím, že to jednou pochopíš."
"Sbohem," odpověděl Škorpík a zahleděl se jinam.
Přešel do cvalu a už stál před svým domem. Najednou nevěděl, jestli chce vejít.
"Jen to udělej. Potřebuješ to. Musíš mít přece nějakou svoji jistotu - místo, kam se můžeš vracet."
"Máš pravdu, Ryborohu. Už chápu, co myslíš tou svou pevnou půdou pod nohama."
Vstoupil a se slzami v očích se vítal s každým předmětem.