Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Kamarád jen na chvíli - Kapitola třináctá románu
datum / id21.02.2012 / 403854Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaFilosofické
zobrazeno1464x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Rozhodl jsem se ono intermezzo - čili povídání oněch pánů - vkládat ne na konec kapitoly, nýbrž na začátek každé z nich, neboť je to vlastně úvod do ní.
V předešlé kapitole s titulkem Záhada pan Antonín vyprávěl o tom, co se stalo jeho příteli Julianovi po cestě do Polska. A že Julian tomu očividnému zázraku nemohl uvěřit, byť by se to jinak, než jako zázrak, vysvětlit nedalo.
Pánové teď na to navazují.
Kamarád jen na chvíli - Kapitola třináctá románu

Intermezzo:

„Kdo ví, jak to s tím brzděním vlastně bylo,” řekl pan Józef. „Možná to bylo tak, a možná ten váš známý tak trochu Pánubohu pomohl. To se už nejspíš nedozvíme. Pomož si sám a pomůže ti Bůh, jak se říká.”

 

„Ale o to tady nejde,” řekl pan  Marek. „Julian dostal, dalo by se říct, celkem solidní důkaz o tom, že se jednalo o zázrak. Jenže člověk většinou vidí či slyší to, co musí. Takovej korektor v redakci vám vychytá kdejakou chybičku, protože má prostě talent vidět ty chyby. Já ale čtu a slyším jen to, co mělo bejt napsáno či řečeno, a ne to, co tam ve skutečnosti je. Nekruťte hlavou, i vy jste nejspíš takoví. Když člověk v rádiu šišlá, ráčkuje, polyká hlásky na konci slov, nebo dokonce řekne přesnej opak toho, co chtěl říct, stejně mu rozumíme. Jen si to někdy pohlídejte! Někteří Slezani si z toho udělali sport - když je poslouchám, fakt nechápu, jak se domluvěj. Moje tchyně kupříkladu často přestane mluvit uprostřed slova nebo i věty, protože si nejspíš myslí, že zbytek je jasnej a že je teda škoda dechu. A většinou má recht - její soukmenovci bez problémů odpovídaj, i když já nad tím kroutím hlavou. Julian poslouchal jen sám sebe a všechny jiné slyšel a neslyšel.”

 

„Tak nějak to asi bude,” řekl pan Józef. „To my, když jsme se po svatbě dohodli s tchánem, že u nich na garážích postavíme pro nás novomanžele maličký byt, nadělali jsme tvárnic a sehnali zedníka. Jmenoval se Jarosław Cieślar. Pochopitelně Slezan. Zvláštní na něm bylo, že měl nejmíň metr devadesát, takových sto čtyřicet kilogramů živé váhy a vousy až na prsa. Pracovali jsme pro něho tři, a i když tvárnice byly hotové a míchačka spolehlivá, nestačili jsme mu. On z lešení láteřil a posmíval se nám. Dost sprostě.

 

Ale my jsme byli rádi, že i když bere stejné peníze jako jiní, pracuje za tři, a tak jsme mu ty jeho sprosťárny rádi promíjeli a tchyně vařila ve svých největších hrncích moc dobré a vydatné obědy a svačiny. On byl ale jinak velice spořádaný člověk a zvláště na etiketu u stolu si potrpěl. Museli jsme mu ven na stavbu vynášet stůl a židli, prostírat bílý ubrus a dělat mu společnost.

Když jsme mu jednou při jídle lichotili, jaký že je silný, tu nadmul prsa a prohlásil, že on už je starý a slabý, ale že jeho - považte - dcera! je opravdový pořízek, že on je proti ní drobeček.

 

Ta jeho dcera pracovala v Ostravě v koksovně. Když šla takhle jednou v noci z odpolední šichty od zastávky domů, cestu jí zastoupil chlap. Bylo patnáctého a ona měla u sebe výplatu. Ten člověk nic neřekl, jen hmátl po její kabele. Trhnul s ní, ale mladá Cieślarová ji nepustila, i když v ní měla jen svých dvacet kilo koksu a výplatu bezpečně uloženou v podprsence. Kabelu držela v jedné ruce a snažila se mu to vymluvit. Ale on pořád za ni škubal a to ponížení, že není schopen vytrhnout tašku slabé ženské, jej docela zbavilo smyslů. Pověsil se na ni jako štěně, co se zahryzne do kosti, co ji člověk drží v ruce, a nepustí, i když ji páníček zvedne i s ním.

 

Tu jeho dceru nakonec přešla trpělivost a ona mu řekla, že ho praští, když toho nenechá, a jelikož nepřestával, tak mu jednu ubalila a on udělal přemet vzad a už se nezvedl. Holka šla domů a zavolala na pohotovost. Ale zdravotníci rozpoznali násilí a přivolali policii.

 

Představte si, že ona z toho neměla vůbec žádné oplétačky. Ten potlučený chlap prostě odmítl uvěřit, že ho ženská, dokonce jednou ranou, poslala do říše snů. Trval na tom, že to musel být nějaký chlap, asi úchylný, když běhá po ulici v noci v sukních. Tedy v žádném případě mladá Cieślarová. Ten muž bytostně nebyl schopen přijmout pravdu, jasnou jako facka. Byť by to byla snad ta největší facka na světě, že.

 

Já sám si pamatuju, že jsem jednou po nějakou dobu nebyl ochoten či schopen přijmout to, co bylo nad slunce jasné. Protože to pro mne bylo nesnesitelně smutné. A já byl jenom kluk.“

 

 

Kamarád jen na chvíli

(Povídka dle vyprávění pana Józefa)

 

Hráli jsme před barákem fotbal. Co se taky dalo na sídlišti jiného dělat? Mě postavili do branky, sami lítali jako splašení a rozdávali góly jak naproti, tak mně. To oni byli hrdinové a já ten cvalík, co se hodí jen na ucpání branky.


Jarda Brabců, co jsme mu říkali Velký Jarda, si nad naší prohrou odplivl a schválně loudavě kráčel pryč. Já nevím, co to do mě v té chvíli vjelo. To jeho přehlížení, to pohrdání se mne tak dotklo, že jsem musel nějak odpovědět. Aspoň symbolicky. Nic hloupějšího mne nemohlo napadnout - zvedl jsem kámen a vysokým obloukem, přes celý trávník, ho hodil za ním. Ne, nebyl jsem tak bláhový, abych jej chtěl trefit. Až tak ne. Ale dost na to, abych nepředvídal jeho počínání:


Kámen už letěl, když se Velký Jarda náhle obrátil a vydal se jinam. V tu chvíli jsem ke své hrůze pochopil, že se obě trajektorie setkají. Stalo se. Křuplo to jako když klepnete vejcem o stůl. Hodně velkým vejcem. Jarda se skácel. I na tu dálku bylo vidět, jak z jeho zátylku vytryskla krev. Opřel jsem se o síť plotu, jehož dvě tyčky jsem dosud střežil, a dosedl do trávy. Těch pár kluků, co po hře ještě zůstalo, se rozprchlo. Chtěl jsem vstát, snad něco pro Jardu udělat, ale nohy se mi proměnily v rosol. Se sevřeným hrdlem jsem se na něj díval. Ležel na boku, s koleny přitaženými ke břichu. A pak mi zrak zatáhla mlha.

 

„Ty, prcku, pocem!“ uslyšel jsem. Otevřel jsem oči. Nad Jardou se skláněl cizí kluk. Nikdo jej do hry nepřizval, a tak po celou hru seděl v trávě opodál a  sledoval naši honičku za míčem. Snad ani hrát nechtěl. 

„Nečum a vytáhni kapesník!“
Vedle tyčky ležela moje bunda. Prošmátral jsem všecky kapsy, ale nic jsem nenašel. Ten kluk si už stahoval přes hlavu košili. Byla stará, ale čistá, a na rukávech bylo znát něco jako nažehlené puky. Roztrhl ji. Z cárů látky udělal obvaz a Jardovi hlavu obvázal. Po celou dobu mu něco šeptal.


Když jsem se k nim přišoural, Jarda už seděl a díval se nechápavě kolem. „Co se stalo?“ opakoval a opatrně si ohmatával zátylek.

A pak se Velký Jarda, ten postrach všech kluků široko daleko, dal do pláče. Jenže ne z bolesti. Bál se táty. Jeho otec, starý Brabec, byl opilec a rváč.

Ten kluk si k Jardovi přisedl a jednu svou paži mu položil na záda. Byl však o hlavu menší a Jardova široká ramena nedokázal obejmout. "Ššššš," konejšil to přerostlé dítě.

 

Říkal jsem mému novému kamarádovi Konvička. Tak mu říkali všichni. A on mi měkce odpovídal Zdeňku. Někdy i Zdeňo.

 

 

To jsme šli onehdá na Den horníků. Oslavovali jej v září dole u Lučiny. Lučina je, máte vědět, řeka malá, ale svobodná a nespoutaná, její koryto má meandrů jako posvátná řeka Jordán. Vrytá hluboko do úrodné půdy, zarostlá křovisky a vrbami, je zajímavá jen pro kluky. Snad ještě pro fotografy, a pěšinky kolem ní pro zamilované. A já v mých skoro svátečních šatech jsem se místo pěšinou pro milence šplhal houštím a kořeny vrb. Konvička se namáhal udržet se mnou krok. Povzbuzoval jsem jej, radil mu a projevoval přehnaně soucit, ale v duchu jsem byl rád, že v něm mám konečně soupeře, kterého dokážu porazit. Z různých narážek jeho známých a spolužáků jsem pochopil, že měl něco se srdcem, ale oba jsme dělali, že o tom nevíme.

 

Tu jsem se smekl, nebo pode mnou praskl kořen, nevím. Zády napřed, s tváří otočenou k modrému zářijovému nebi jsem letěl, a i když to netrvalo déle než vteřinu, stačil jsem se leknout, ale ne kvůli tomu, co se mi může stát; bál jsem se o moje skoro sváteční šaty, a hlavně toho, jak se moje udřená  máma na mne podívá, až mne v nich, mokrých, zablácených a potrhaných, uvidí. „To není možný!” vykřikl jsem a odmítal přijmout skutečnost i ve chvíli, kdy se kolem mne rozstříkla fontána chladné říční vody.


Když jsem se v křoví nahý ždímal a zničehonic se před námi objevily dvě holky a vypískly jako střelené, zaštítil mě Konvička svým tělem. A pak mi půjčil svou bundu. Hřála mě i přes mokrou košili. Domů jsme radši nespěchali. Konvička ostatně nikdy nikam nespěchal.

 

K večeru, už utrmácení a hladoví, jsme se konečně odvážili zpět do města. Šli jsme zhruba směrem k domovu. V soklu budovy, ve které se nacházela restaurace, svítilo okno. Bylo otevřené a linula se z něho nejen záře, nýbrž i pronikavá vůně smažených brambůrků. Přiblížil jsem se k němu, dřepl si a sevřel mříže v dlaních. Konvička zůstal sedět na schodech domu naproti.


Uvnitř se pohybovala starší žena v bílé zástěře. Obsluhovala stroje, které brambory loupaly, ručně vylupovala očka, pak je předávala do jiného stroje, který je krájel na plátky. Ty nabírala lopatou a sypala do vaničky s rozžhaveným olejem, s hořáky vespod. Nazlátlé a zkroucené brambůrky nabírala podběrákem a předávala je stroji, který je solil a sypal do celofánových sáčků. Polkl jsem. Paní na mne po očku pohlédla, ale pak dělala, jako bych tam nebyl.

Konvička se nepřibližoval.

 

Po mnoho večerů jsme tamtudy ze svých výprav chodili. Ať už to bylo do Suché k rybníkům, do Těrlicka k přehradě, na koupák, nebo jen tak někam do zahrady na kyselá jablka, vždy jsem volil cestu kolem onoho okna. Dřepěl jsem tam v jakési umíněnosti, že přece musím pohnout tím kamenným srdcem. Že mi ta paní jednoho dne jeden z těch sáčků dá. Jistě, mohl jsem ho koupit nahoře ve výčepu, ale jednak jsem ty dvě kačky za sběr starého papíru, co jsem je opatroval v kapse, potřeboval na kino, a pak – Konvička seděl naproti a čekal na výsledek mého snažení.

 

Jednou jsem tam přišel sám. Konvička se toho dne neobjevil. A já se u nich doma nikdy neodvážil zvonit. Přikrčil jsem se u okna a nechal se polít světlem a libou vůní fritovaných brambůrků. To už nebylo čekání na brambůrky; byl to rituál bez viditelného smyslu. Přesto mě k němu něco přitahovalo. Jako věřící do kostela.

 

Najednou se ta paní v bílé zástěře objevila přímo přede mnou. Trhnul jsem sebou. Dívala se mi do tváře a rty se jí pohybovaly.
„Prosím?“ pověděl jsem.
„Nic, jen… tady to máš!“ podávala mi dva sáčky. Vzal jsem je, ale nepřitáhl k sobě:
„Konvička tady není,“ řekl jsem.
„Já vím,“ řekla stará paní. Odšourala se ke svým kádím. „Vždyť to byl sousedovic kluk,“ řekla tiše, ale já ji moc dobře slyšel.

Byl? Cože?! On byl sousedovic kluk!?

Vyskočil jsem.

 

Běžel jsem celou cestu, v každé ruce jeden sáček.
„Panebože, ať to není pravda, Panebože…“ mlel jsem.
Po tvářích se mi koulely slzy, z nosu mi teklo a já to rukávem rozmazával po tvářích.

 

Dveře vchodu byly poničené, jako všechny na sídlišti. Vyběhl jsem do jejich patra a zazvonil. Chvíli se nic nedělo. Ale potom jsem za dveřmi uslyšel kroky. Otočil jsem oči ke špehýrce. Dveře se pootevřely.

„To jsi ty? Zdeněk?“ řekla paní v županu, s nečesanými, do tváře padajícími vlasy. Tak nějak divně se na mne usmála. „Petr mi o tobě často vyprávěl.“  Brada se jí roztřásla. Dívala se na mne dolů, dlouho a upřeně, jako by ode mne očekávala, že když ne celého, tak aspoň kousíček jejího syna jí vrátím.

 

Natáhl jsem k ní ruku se sáčkem. Vzala jej, ale nehýbala se, a tak jsem jí do ruky vrazil i ten druhý. ‘Řekněte, že to není pravda!’ bublalo mi v krku, ale čelisti mi svírala odpověď, kterou jsem vyčetl z celého jejího zjevu. Chtěl jsem jí ještě něco dát, ale už jsem nic neměl.

Kmitlo mi hlavou, že bych mohl udělat už jen to, co mamince, když umřel můj mladší bratříček a ona bývala často smutná a nic ji nedokázalo utěšit: Políbit jí ruku.

Ale ruce paní Konvičkové svíraly ty sáčky pod její bradou a já nevěděl, jak se k nim dostat. A pak už bylo pozdě a moje rozhodnutí se rozprsklo jako mýdlová bublina.

Zbaběle jsem se otočil na patě a rozběhl po schodech dolů.



Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.02.2012 09:58:13Edvin1
Janina, Rášek:
Moc děkuji. Vaše poznámky si rozeberu pečlivěji někdy odpoledne nebo zítra. Teď musím vydělávat na housky mé vezdejší.
Ed
22.02.2012 21:37:34Rášek
"... Snad ještě pro fotografy, a pěšinky kolem ní pro zamilované... " - tady nějak čekám další čárku, ukončující nepřítomnou vsuvku.
Aha - záhada vysvětlena; odhaduji, že tohle celé byla původně jedna dlouhá věta: "... Lučina je, máte vědět, řeka malá, ale svobodná a nespoutaná, její koryto má meandrů jako posvátná řeka Jordán. Vrytá hluboko do úrodné půdy, zarostlá křovisky a vrbami, je zajímavá jen pro kluky. Snad ještě pro fotografy, a pěšinky kolem ní pro zamilované...." - pak to dává smysl (... je zajímavá jen pro kluky, snad ještě pro fotografy, a pěšinky kolem ní...).
"... Lučina je, máte vědět, řeka malá, ale svobodná a nespoutaná. Její koryto má meandrů jako posvátná řeka Jordán - vrytá hluboko do úrodné půdy, zarostlá křovisky a vrbami. Zajímavá je jen pro kluky (snad ještě pro fotografy) a pěšinky kolem ní pro zamilované...."

Tu druhou už nemohu najít. Zdá se mi, že to byla tahle: "Pověsil se na ni jako štěně, co se zahryzne do kosti, co ji člověk drží v ruce, a nepustí, i když ji páníček zvedne i s ním.", ale teď mi tam ta čárka pasuje...

Tak můžeš přemýšlet :o)
22.02.2012 20:27:36Janina6
Umíš poutavě vyprávět. Tentokrát to byl hodně smutný příběh... Myslím, že nějaké závažnější připomínky nejsou tady třeba, mám jen pár drobností, které bych doporučila zvážit.
První z nich je samotný název povídky – „Kamarád jen na chvíli“. Když se tohle řekne, představím si někoho, kdo byl kamarádem, ale brzy jím být přestal. A to není tento případ, tenhle kamarád určitě zůstal pro vypravěče kamarádem napořád. Ty jsi to takhle určitě nemyslel, ale může to tak vyznívat, možná by stálo za to název trošku upravit.

K Intermezzu:
štěně, co se zahryzne do kosti, co ji člověk drží – jedno „co“ bych nahradila, třeba „kterou“

„Tu jeho dceru nakonec přešla trpělivost a ona mu řekla...“ - trochu se tady zamotává, komu to řekla, a i když to vyplývá z děje, stejně se čtenář musí na chvilku zarazit, a to by se dalo zjednodušit tak, že místo „Tu jeho dceru“ řekneš „Holku“ nebo „Dívku“ a podobně.

Nevěřím, že dvacet kilo koksu se dá nést v nějaké tašce, koks je poměrně lehký, musel by to být docela objemný pytel.

K povídce pana Józefa:
Nikdo jej do hry nepřizval, a tak po celou hru seděl... – druhou „hru“ bych nahradila, třeba „po celou dobu seděl“.

Říkal jsem mému novému kamarádovi... – svému
A já v mých skoro svátečních šatech... – ve svých (stejně i o kus dál - bál jsem se o svoje... šaty)

Přeju knížce úspěch.
22.02.2012 18:30:10Edvin1
Wow! Lakrove, tak takhle já kritiku nikdy napsat nedokážu!!!
Jedno je jisté - dávám dost pozor, jaké přáběhy seřazuji po sobě, abych neměl "na kupě" příliš mnoho s podobným tématem, podobnou náladou (třeba melodramata, nebo komedie), či ze stejného prostředí (byl jsem upozorněn, že jsem seřadil za sebou pár povídek s náboženskou tématikou nebo výrazným náb. pozadím), ale to je vše. V žádném případě jsem si nepostavil kostru, jež by se měla znovu a znovu opakovat. Spíš vše přenechávám náhodě - tedy jaké asociace ty pány (tedy mě) po poslechnutí předešlého příběhu nebo jen poznámky napadnou a jaký příběh z toho bude. Kdybych si řekl: "Tak teď bylo něco veselého, tak sepíšeme zase drama," pak by to bylo dost umělé. Takhle to snad bude přirozenější. Z tohoto pohledu si ještě nakonec vše pročtu.
Vřelý dík za práci, jakou sis s tím dal!
A teď si Tvé věty jdu přečíst ještě jednou.
Ed :-)
22.02.2012 16:20:06Lakrov
redaktor prózy
Na někdejší příběh, podle něhož nese tahle třináctá kapitola název, si vzpomínám. Teď mi připadá, že jeho současná podoba (nálada po dočtení příběhu) je jaksi víc zastřená (=jemná), "snová", než byla nálada po dočtení někdejší verze. Ten (můj) rozdílný dojem může být způsoben (mou) rozdílnou náladou tehdy a teď. Taky může být způsoben dvěma "předpříběhy", navozujícími křehkou linii souvislostí, dokreslujících neochotu člověka uvěřit lecčemu, co je pro něj (aspoň v tu chvíli) nepřijatelné.

Tímhle spojováním, či spíš překračováním z jednoho příběhu do dalších a dalších, jenž jsou "spřaženy" jistou společnou myšlenkovou linií, jsou tvé kapitoly zvláštně poutavé, určitým způsobem napínavé a zároveň občas vyvolávají rozpaky. Rozpaky čtenáře nad sebou samotným; zda správně pochopil smysl všech souvislostí. To, že by čtenář zauvažoval o tom, že ona roztápanost je způsobena autorovým podáním, mi na mysl nepřišlo. Snad proto, že mi tvá ohlédnutí (tato kapitola obzvlášť) připomínají jednoho z mých dávných literárních oblíbenců (nar. 1890).

Nemohu si teď vybavit, zda "linie nálady" všech tvých dosavadních kapitol je podobná či shodná (doufám že není); linií nálady mám na mysli střídání čtenářových pocitů v průběhu čtení: Tahle kapitola začíná "tajemností" (zmínka o nevyjasněném brždění z předchozího přiběhu), pokračuje lehkým, žoviálním a snad až trochu drsným vyprávěním o zedníkovi a jeho dceři a končí tímhle "melodramatem" z dětství...
Krátce řečeno: Domnívám se, že každá z těch kapitol by tuhle "sinusovku nálad" měla mít vlastní, odlišnou od ostatních kapitol. Celek by pak pro "sběratele nálad" (čtenáře) mohl být zajímavou mozaikou.
22.02.2012 14:54:25Edvin1
Smím se zeptat, o které dvě věty se jedná? (čárky!)
Rozvážím to.
Velice jsi mne potěšila, že jsem Ti stál za to, abys to ještě jednou přečetla!!
22.02.2012 12:12:16Rášek
Jsem se tu trochu zdržela, tak se naše komenty minuly :o). Ano - všímám si změn (k lepšímu)!
22.02.2012 12:07:40Rášek
Koukám, že odstavec s Konvičkou je upravený :o). Už si nevybavuji, co zmizelo (Konvička sem, Konvička tam?), ale rozhodně je pryč to, co působilo tím neuctivým dojmem. Mně v tomhle odstavci ještě vadí to "mému novému kamarádovi". Přijde mi tam lepší "svému", ale jiní ti zas budou říkat, že se "svůj" se to nemá přehánět...

I starý Brabec... - mnohem lepší!

Čárky - já vím. Taky to byl jen pozvdech. (A teď jsou tam jen dvě věty, kde mi to vyloženě vadí - takže dobrý :o) ).

S brzděním máš pravdu. Hrozné slovo :o))
22.02.2012 11:48:23Edvin1
Rášek:
Zohlednil jsem některé ze Tvých připomínek, a hlavně vyházel stopadesát čárek před "a". Jen některé jsem tam kvůli gramatice musel nechat. A taky dvě tři proto, že je tam prostě cítím.
Ty čárky před "a" mi vyčítá tolik lidí, že se budu muset bez tak velkého počtu obejít, a to hned napoprvé.
Ed
22.02.2012 10:32:28Edvin1
Rášek:
Nejdříve vřelý dík za solidní komentář!

K jednotlivým bodům:
-Intermezzo: máš recht, v knize to bude mezi. Teď to budu vkládat před povídku ze dvou důvodů: Abych čtenáři připomněl, o čem byla předešlá kapitola, a jak došlo k zařazení této, a ne jiné, po ní.
Pak taky občas intermezza změňuji, doplňuji. Takže aby si čtenář tu změnu mohl přečíst, aniž by se musel vracet k předešlé kapitole.
- Věta: "Jeho otec, starý Brabec, byl opilec a rváč." měla naznačit, že se Velký Jarda bál tátova výprasku. Pozměním ji. Vlastně jsem to tušil, a zase jsem sám sebe neposlechl. :-)
- Oslovení příjmením není ve Slezsku projevem neúcty. Je to zlozvyk ze školy, kde nás učitelé oslovovali příjmením. Ale jelikož se jedná o reálnou postavu i příběh, nerad bych něco v tomto směru měnil.
- Ty čárky před "a" redukuji, kde jen mohu. Ale já tam fakt cítím pauzu! Podle ÚJČ čárkami takto disponovat smím! Zredukuji je ještě více! :-)
- "brzdění" je správně, "brždění" www.pravidla.cz nezná.
- "co v té chvíli do mě vjelo" - "co to do mě v té chvíli vjelo" máš pravdu, nejspíš nářečí. Opravím.

Rášku, Tvou úvahu z druhého komentu přijímám. Ale nevím, co s ní. Pánové asociují, úplně volně. A že někoho napadne něco, co se zdá Tobě nebo třeba některému z oněch pánů bez souvislosti s právě vysloveným, nevadí. Neboť právě tak to bývá - lidé zřídkakdy myslí logicky, málokdy myslí přesně na správnou návaznost. Myslí jen to své, a jejich logika může být opravdu jinému nesmyslná.
Já osobně souvislost vidím, a proto jsem to takto uložil.

Ještě jednou moc děkuji!
Ed


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.