Skoro jako pod lentiškem

Konec světa

A pak už nebyli lidé. Na světě nezbyl nikdo jinej, než já a ona. Bydlela dole pod strání a dlouhý jabloňový sady byly mezi náma. A ticho. Když jsem večer chodíval na špacír, nemohl jsem si ponejprv zvyknout na to nelidský ticho. Bylo to takový divný ticho, takový mimozemský. Nebylo slyšet žádný letadla. Na silnici za domem neprojížděly žádný auta. Ani v neděli už nikdo neřezal klády na cirkulárce. Jenom zvuky přírody. Jenom vítr, jenom šumění smrků, švitoření sýkorek nebo zahalekání bažanta. Jenom já a ona. Z celýho světa mi zbylo jen její okno rozsvícený do noci jako žlutej obdelník s černým křížem uprostřed, kterým mě odháněla jako kdybych byl nějaká stvůra. Tak to bylo každej večer, když jsem jsem doufal, že mě konečně pozve dál.

Nezvala mě přitom nikam ani za dne. Sotva mi odpovídala na pozdrav. Když jsem jí přinesl květiny, jen se mi vysmála do tváře a hodila je po mně. Jak byla krásná! Jak byla krásná, mladá a nerozumná. Kdyby byla rozumná, pochopila by přeci, že nemá na výběr. Ve světě, kde už nejsou lidi si nemůže vybírat ani ona. Třebas by byla nejkrásnější. Ale poraďte tomu mládí! Ach, jaký krásný má prsa. A bokama jak krásně vrtí! A jak krásně se směje.

Se sousedy jsem nikdy dobře nevycházel. Když zmizeli, vůbec mi nechyběli. Všichni to byli beztak ničemové a hlupáci. A ti dnešní spratci – no hrůza. Pořád na mopedech a s magneťákem na plný pecky na rameni. Švihal jsem po nich holí, co jsem mohl. Hajzli jedni. Tancovali okolo mě a pošklebovali se: „Dědek plesnivej“. Tohle si za mých mladých let nedovolili ani děcka z chudobince. Ale teď je s těma spratkama konec, chachá! Jsou fuč jako zbytek vesnice, jako celej okres, celej kraj, jako všichni lidi.

Jenom je škoda, že to s sebou vzalo i Zimořádovou. To byla poslední slušná ženská široko daleko. A na ten věk taky nebyla špatná. Ramlovali jsme spolu králíky. Nosívala si ke mně ramlice a můj Karel byl vždycky při chuti. A přinesla štrůdl a u kafíčka jsme si pěkně popovídali. A za náma Karel lomcoval králikárnou. Jo, Zimořádová a štrůdl. Ale jinak? Jinak jsem šťastnej, že tu ze všech lidí zůstala Lucie. Je jenom otázkou času, kdy si dá říct. Když na světě zůstanou je dva lidi, nemůže si vybírat ani ona...

Bejčí krev

Když jsem jí před dvouma rokama zmerčil poprvý, mně bylo osmdesát tři a jí sedmnáct. Její rodiče koupili pod strání bejvalej Šindlerův statek a začali sem jezdit na luft. Poprvý jsem jí zahlídnul jednou o sobotě. Bylo to z kraje jara. Vystoupil jsem z autobusu a belhal se pomalu ke svýmu domku. A mezi stodolou Pěšinkovejch a barákem u Peterů jsem jí uviděl zezadu a jakoby do mě uhodil blesk.

Krásný dlouhý vlasy, blonďatý. Kraťoučký šortečky, že jeden viděl celý stehna. Svižně si to vykračovala nahoru k rozhledně s partou nějakejch holomků. Ta její mladá postava ve mě probudila bejčí krev. Přidal jsem do kroku, abych si jí líp omrknul. Vtom za mnou zahulákal ten mladej neřád od Novotnejch. A celá ta jejich parta se za ním otočila a já jsem viděl – jako v nějakým zpomaleným bijáku – jak se jí vlasy rozletěly okolo hlavy a já poprvý zahlídnul tu její krásnou, mladinkou tvář s modrýma vočima, roztomilým nosem a plnejma rtíkama. No, stál jsem tam jako přikovanej, ještě když mi zmizeli za zatáčkou. A když jsem přišel domů, lehnul jsem si na verandě na gauč, koukal se do stropu a nemohl na nic jinýho myslet, nežli na ní.

Nebožka umřela na rakovinu, před víc než dvaceti lety. A když jeden osiří takhle najednou, všechno se to obrátí vzhůru nohama. Všecko je jinak a přijde ta samota. Měli jsme sice s nebožkou děti, ale ty se se mnou nestýkali. Vykašlali se na mě, spratci. Prej jsem byl surovej a neuznalej.

Když jsem ale zahlídnul Lucii, najednou jsem měl pocit, že jsem celý ty roky jenom tak nějak spal, jenom chodil pro důchod, jenom tak nějak přežíval. A teď jsem byl celej zaskočenej, převrácenej. Nikdy bych si totiž bejval nemyslel, že někdy budu ještě takhle napilno myslet na ženskou. A ještě k tomu na starý kolena, he! Ne snad, že by sem tam něco nenapadlo. Nějaká ta prasárnička. Toho se člověk nikdy nezbaví. Ale jedna věc je vidět nějakou čiperku třeba před lékárnou. A druhá věc je bejt úplně zamotanej jako za mlada.

Hnedka druhej den jsem natrhal nějaký kvítí z meze a došel dolů k Šindlerům. Ale na dvoře jsem najednou nevěděl, co dál. Z domu vyšel Luciin táta, Jarda, a povídá:

„Dobrý den. Copak byste potřeboval?“

„Jsem Závozník. Nahoře, za Paterovejma bydlím.“

„Těší mě. Já jsem Jaroslav Bohatý. Copak si přejete?“

„Máš dceru?“

„Prosím?“

„Takovou mladou, blonďatou.“

„Aha, vy myslíte Lucii.“

„Lucii...“

„A copak? Něco vyvedla? Ráno jsem jí musel domluvit. Byla s nějakýma kamarádama na procházce na rozhlednu a vrátila se až k půlnoci. Teď jak to na ní jde, ta puberta, to abych byl jak ostříž. To víte...“

„Jo, jo.“

„A cože se po ní ptáte, pane Závozník?“

„Přines jsem jí kytku.“

Vrazil jsem mu do ruky to kvítí a belhal se zpátky.

„To jste hodnej,“ volal za mnou. „Já jí to vyřídím. “

Jako za války

Je pravda, že s jídlem je to teďka těžší. Byl jsem zvyklej si jezdit pro rohlíky do samoobsluhy do Nový Vsi. Jenže teď je rohlíkům konec. A sýrům a všemu dalšímu. Co zmizeli všichni ti lidi, musím se spolehnout jenom sám na sebe. Ale to nevadí. Vždycky jsem tušil, že jednou přijde nějaký neštěstí. A tak jsem se předzásobil. To mám z války. Celá naše generace to tak má. Jo, bratranec Vojtík, ten byl nejhorší. Vždycky měl doma tisíce konzerv. Prej až nás Němci zase přepadnou, aby nebylo nejhůř. A tak vždycky po pár letech, skoro jako Komanči po pětiletkách, musel Vojtík vyházet půlku konzerv. Valník toho bejval. A já se z toho poučil.

Ne, že bych nějaký konzervy neměl, když to přišlo. To víte, že měl. Jenom blázen by neměl s Rusákama z leva a s Němcema z prava. Ale řekl jsem si, že to musí bejt všechno vo hospodářství. Takže jsem vždycky měl slepice, prase a králíky. A na zahradě taky pár řádek brambor. Někdy se mi posteskne třeba po marmeládovým jogurtu. Jo, měl jsem si bejval koupit krávu. Jenže to sem se bál. Vzpoměl jsem si na strejdu Václava, kterýho jako kulaka poslali na Sibiř v padesátejch letech. A já si od tý doby vždycky říkal, že krávu radši ne.

Nejhorší je, že šli k šípku i ty doktoři. Ne snad, že bych byl úplně chabrus. Nic velkýho mě netrápí. A naštěstí jsem nikdy nemusel brát žádný prášky na krev nebo tlak. To bych teď byl v pěknym kopru. Jenom si říkám, aby mě něco nechytlo letos v zimě. To by se mnou byl ámen. Aspoň že mám nějaký ty kapky, kysličník a hypermangán. Ale čert vem zdraví! Hlavně aby Lucie co nejdřív pochopila, že nemá na výběr. Pořád lepší starej Závozník se zásobama, než bejt bez nich sama na celým světě.

Rusíni

Bylo to letos na jaře. Šel jsem odpoledne od kaple a pod lípou jsem zahlídnul Jardu a starýho Dráteníka, kterej měl dycky zdraví zhuntovaný až na půdu. Jak jsem šel od lesa, nevšimli si mě za křovím a já mohl poslouchat.

„Tak japak vám to de s tou rekonstrukcí, pane Bohatej?“

„Teď kopem elektriku. A to vám povím, pane Dráteník, to je hrůza.“

„Bodejť. Dyť to tam musí bejt ještě vod první republiky, vod východních cizineckej legií. A sledujete to teď s těma Rusákama?“

„Jo, sleduju. A děsí mě to. Rétorika jako za Stalina, co říkáte? Prej že v zájmu národní bezpečnosti začínají nějaký nový program biologických zbraní. Biologické zbraně! No věřil byste tomu?“

„To víte, s Rusínama bude ještě křížek.“

„Ale biologické zbraně! Kdyby to zaznělo z Iránu, tak už je dneska bombardujou. Ale s Rusákama nikdo nic nenadělá.“

„Jo, já pamatuju, jak měli posádku v Zámečku. Pili tam jako duhy.“

A oba se rozešli směrem ke vsi. Sledoval jsem je potichu podél aleje a doufal, že se Jarda prořekne, co na Lucii platí.

„A co jinak, pane Bohatej?“

„Jak to myslíte?“

„No, jako jak to tady jde ve vsi a vůbec?“

„Snad neděláme rámus při tý přestavbě? Říkal jsem starostovi, že to pár měsíců potrvá...“

„Ale vůbec ne. Spíš jsem myslel, jak se vám tady zdaj lidi?“

„Lidi jsou tu opravdu přátelští.“

„No, vono to přátelství je někdy až moc natěsno, ne?“

„Vy asi narážíte na pana Závozníka, viďte?“

„Mně do toho nic není, že jó? Ale když už jsme sousedi, tak jsem si nemoh nevšimnout. A v tom vás teda obdivuju.“

„To vám nerozumím?“

„Tak Joska Závozník je poťaptanej už nějakou dobu. Vo tom nic. Ale jedna věc je, když člověku haraší, a druhá, když začne takhle votravovat. Na něj musíte rázně, to vám chci říct. Abyste si jako nemyslel, že mu to samo dojde.“

„Já vím. Ale já i Ludmila to bereme s nadhledem. Je to starý člověk. A Lucka? Ta z toho má akorát tak legraci. Spíš jí musím mírnit, aby nebyla moc drzá.“

„Jste uznalej, pane Bohatej. To kdyby se okolo mý holky takhle motal pošahanej Závozník, tak to byl ho hnal holí!“

„Ty a hnal mě?“ zakřičel jsem a prodral se k nim křovím. „Ty hovne, ty co žereš prášků celý hrsti? Jestli chceš, zkus si to tady na mě, ty sralbotko! Zpřerážím tě na tři kusy! Se všema se spolčuješ a ještě mi teď holku budeš voblbovat. Dávej si na mě pozor, neřáde!“

„Ale pane Závozník...“ začal na to Jarda.

„Nic neříkej! Ticho buď! Však vona přijde k rozumu! A ty, Dráteníku, ty si dávej pozor na hubu nebo přes ní dostaneš!“

Týdny na to se všechno zhoršilo. Už jsem ani nemohl spát. Hlavu jsem si potápěl do sudu pod okap. A v noci jsem s ní mlátil do almary. Ale pořád jsem myslel jenom na ní. A pak jsem to už nevydržel a zkusil jsem jí obejmout. Ale voni mě vodtrhli a poslali na mě policajta, kterej řek, že pro tentokrát se to obejde bez štrapací, ale příště že už ne.

A dolehla na mě hrůza a samota. A nevycházel jsem ani ven. Celý tejdny jsem byl jenom doma. A Zimořádová mě krmila zvířata. A říkala, že bych si měl zajít k doktorovi jako ostatní. Ale pak zmizela i vona a najednou byl všemu konec.

Jednou ráno jsem se probudil a všude bylo to ticho. Vylezl jsem z baráku s rozbřeskem a vyšel ke kapli. Nikde ani živáčka. Ani autobus o půl sedmý nepřijel. A když jsem sešel dolů k Bohatejm, zahlídnul jsem jejich auto, ale Ludmila nebo Jarda nikde. A v tom světě bez lidí jsem jí zahlídnul, jak se procházela sadem. A pochopil jsem, že jsme v celým kraji zůstali jenom my dva. Jenom já a Lucie. A že to tak má bejt.

Na chalupě

David přijel na chatu pozdě odpoledne. Bylo prosincové sychravo před prvním sněhem. Od své chalupy na samotě došel do vesnice na kus řeči k Jaroslavovi.

„Mám pro tebe námět na povídku,“ řekl Jaroslav.

„Jaký námět?“

„Přece tu tragikomickou příhodu tady ve vesnici.“

„Kterou myslíš?“

„Nepovídej, že nevíš, jak to s tím Závozníkem dopadlo?“

 „Opravdu nevím.“

„Ale nějak se to vymklo z rukou. A tak jsem si říkal, že bys to měl sepsat...“

A Jaroslav vyprávěl příběh osamělého, starého muže, který se před dvěma roky bláznivě zamiloval do jejich mladé Lucie. Začal se jí dvořit, nosit jí květiny a naprosto si neuvědomoval, že je všem pro smích, že se odsoudil k trpkému konci. Dva roky tvrdošíjně té krásné, ale pošetilé a nedospělé dívce nadbíhal jako nějaký zamilovaný školák.

Na dva roky zapomenul, že ho od Lucie dělí šedesát pět let, že je starý, náladový, odmítaný, nenáviděný, opuštěný a nepochopený. A celé ty dva roky to Jaroslav s Ludmilou blahosklonně tolerovali s  pobavením nad bláznovstvím starého člověka. Ale letos na jaře se Závozník na Lucii vrhnul a v zajetí vášní jí povalil u nich na zahradě na zem. Jaroslav ho od Lucie musel odtrhnout a zavolat policii, která staříkovi vysvětlila, že příště už ho ani pokročilý věk neochrání od vazby.

„Chápu tě, Jaroslave. Ale povídku bych z toho neudělal.“

„Proč ne?“

„Není v tom nic zajímavého.“

„Jaktože ne? Je to přeci tak lidské...“

„Lidské netáhne.“

„Aha. Takže raděj budeš psát nějakou další pitomou vědecko-fantastickou povídku? Třeba o smrtícím viru vyvíjeným ruskou armádou nebo tak něco?“

„Ale no tak. Jak to s ním nakonec skončilo?“

„Závozníka našli v říjnu mrtvýho v jeho domku. Všude plno zkaženýho jídla, nepořádek, zabarikádovaný okna.“

„Spáchal sebevraždu?“

„Ne. Prej ho ranila mrtvice.“

„Chudák chlap. Nejdřív se zblázní do tvý dcery, potom se zblázní úplně a nakonec ho najdou opuštěnýho, mrtvýho doma mezi konzervama a harampádím...“

„Člověk by si myslel, že se stářím přichází moudrost, co?“

„Se stářím přichází stáří. A domnění, že pomalost a únava jsou rozvahou a moudrostí.“

„S takovejhlema klišé žádnou pořádnou povídku nenapíšeš.“

„Tak to bychom měli,“ řekl si David v duchu. „Nenechám se tady přeci urážet vlastní literární postavou.“ Dopil poslední lok čaje a odporoučel se. Bylo na čase jít spát. Dokud ještě všichni nezmizeli, dokud ještě mohl spoléhat na vlastní úsudek.

Jak kráčel k chalupě álejí opadaných třešní, nikde neslyšel žádný lidský zvuk. Žádné auto na silnici nad vesnicí. Žádné letadlo nad hlavou. Žádné šouravé kroky starého závozníka. Jenom prosincové noční mrholení a do šedavé oblohy vykrojený obrys černého lesa.