Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Závoj snů Jakuba Schikanedera
datum / id15.05.2012 / 409263Vytisknout |
autorMovsar
kategorieRecenze i neliterární
zobrazeno2432x
počet tipů9
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
K výstavě obrazů Jakuba Schikanedera ve Valdštejnské jízdárně.
Radce.
Závoj snů Jakuba Schikanedera

Procházet obrazy Jakuba Schikanedera a pročítat znaky, které do nich vložil, je jako jít po jemné pavučině snů. Zákoutí nočních ulic, do sebe schoulené postavy, lampy opuštěných pokojů i nábřeží jsou jako hieroglyfy ukrývající svůj tajemný význam.

 

Dříve než se prací surrealistů sen proměnil v podivnou vidinu, mohl být závojem snášejícím se před zažívanou zkušeností. Závojem, jehož lehké chvění ve větru nemá ukazovat směr mimo tento svět. Ne, v obrazech Jakuba Schikanedera jsme v tomto světě, a přece jakoby ve snu. A není to jen mlha, šero ulice nebo solný mrak nad Severním mořem, co nám zastírá pohled.

 

Kdo je to, kdo se k nám otáčí zády, ukrývá tvář pod kloboukem, prchá před světlem plynové lampy? Mohli bychom to být my? Možná před léty, možná současní anebo budoucí. Doba, ve které ty postavy přicházely na svět ve svých matných olejových barvách, patřila už daleko spíše neživotným bytostem s průsvitnou pletí a omamujícími pohledy. V počátcích dvacátého století byl sen vydán do rukou snílků. Jen Jakub Schikaneder ještě vnímal závoj snů jako závoj starodávné Máji, závoj lehce překrývající skutečnost.

 

Co je skutečností, a co zdáním? Když nás malíř zavede do uliček Starého Města, proč už našemu pohledu nevydá i tváře náhodných chodců? Působí, jako by před něčím unikali, snad před ostrým světlem nároží, snad před tmou začínající opodál, snad před prostým chladem večera. Jsou chodci ale tak náhodní, jak se na první pohled zdá? Že by tu byli, jen aby unikali před našimi pohledy? Před námi samými? Anebo to jsme my sami, kdo uniká do těch nočních ulic? Jaký význam pak do sebe ty ulice zavinují?

 

Jiná scéna, vzniklá na sklonku malířova života u Severního moře, v obraze Na břehu ostrova Helgoland (1924). Vichr tu nenápadně zvedá čepice a mořské proudy opačně stahují vše ke dnu, v dálce dohasíná den ve směsi slunce, soli a neuskutečněných plánů. Kdo by snil o spodních proudech a zmařených nadějích? Jenže je tu moře, v jehož pěně a nedohlednu lze nalézt upokojení. Postavit se tak na břeh je jako usínat. Chůze po nábřeží je stále tou těžkou chůzí člověka, ale přesto už má něco z houpavého pohybu plavby po vlnách. Vlnách snu, vlnách krátké svobody vnímání.

 

Ve Vzpomínce na soumrak na Karlově mostě (1915) se zapadající slunce musí prodrat větvemi nahých stromů. Je podzim, čas vzpomínek, čas krátkých soumraků. Vzpomínka sama, to už je vykročení do snu. A kráčet vstříc snu po stopě večerních červánků, to je zase něco, na co lze vzpomínat. Sny a vzpomínky se tu tak mísí vjedno, na úpatí mostu, a jen nahé větve osamělého stromu kladou marnou překážku tomu spojení.

 

A i jiné plátno nás jedním pohybem upomíná a vydává snu. Na Dušičky (1888). Stará žena ponořená do běhu věků, podpíraná jen holí a kamenným zábradlím. Ta hůl a kámen jsou zdánlivě jedinými pilíři nesoucími tíhu vzpomínek, jež se nakupily jako mohyla kdesi za jejími zády. Ale je tu ještě sen. Životní impuls začínající někde na konci paměti, s koncem vzpomínání. Ani tato žena nám nehledí do tváře. Jednou i nás bude podpírat jen hůl a kamenné zábradlí. A třeba i sny. Až se rok s rokem sejde, o Dušičkách.  

 

Interiéru s hodinami a fotografií (1915) možná poznáváme to, co jsme jenom tušili z průhledů do večerních ulic. Spěchali právě sem ti trochu tajemní chodci městem? Proč tu nejsou? Co je v mezeře mezi pokojem a nepokojem? Snad je to právě místo snu.

 

Na obrazech Jakuba Schikanedera nám nepatří ulice ani pokoj. Nepatří nám ani společnost obřího monolitu na břehu chladného moře; ten patří rackům, kteří se dávno stali součástí moře a skal. Zbývá nám ale závoj snů, za kterým jsou ty ulice a pokoj a skály a moře. A nakonec tam někde, v mezerách mezi těmi nemnoha věcmi, jsme i my sami.   

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.08.2012 13:56:10Renda
Chodíme po stejných cestách, kde nás potkávají stejné záchvěvy vzrušení...
03.07.2012 10:51:30kočkopes
jj, i kočkopsi občas zavítají na výstavy a mají rádi malíře:-)
03.07.2012 10:38:46Movsar
díky za čtení, jsem rád, že i kočkopsi mají rádi schikanedera. :-) ta výstava se povedla.
01.07.2012 11:03:11kočkopes
Schikanedera mám moc rád, patří mezi mé oblíbené malíře. Přiznám se, že se mi nechce pročítat příspěvky o významu slova sen apod. Já na něm obdivuju techniku malby, vrstvení barvy na plátno, je to tak zvláštní, že i když byl tolikrát padělán, nikdy se nepodařilo napodobit jeho obrazy tak,aby byly k nerozeznání. Byl technickým virtuózem a na plátno se mu podařilo přenést náladu, pocity. Vždycky když se dívám na jeho obraz, přistihnu se, že najednou stojím uprostřed děje, toho, na který jsem koukal. Vtahuje mě atmosférou, melancholií, vším, co do obrazů přenesl. Proto si vždycky rád přečtu cokoliv o něm a učinil jsem to i tady:-)
11.06.2012 23:46:20Movsar
já to vnímám jako pozitivní rozpor: umění jako místo pro vlastní reflexe. díky za názor.
11.06.2012 21:15:05a2a2a
redaktor poezie
Movsare, nechci se pouštět do polemiky, jen chci sdělit svůj ústřední pocit z výstavy a sice, že na mne nejsilněji působilo sociální pozadí obrazů, smutek, bezvýchodnost, dokonce mne napadlo, že opuštěné doky, jak se na jednom z obrazů objevují, jsou tím nejpřirozenějším tykadlem s mořem. Žádnou romantiku ani snění jsem zde nenašel, výmluvné byly obrazy žen či nekonečný smutek v obraze poslední pomazání. Jinak mne zaujalo na dvou obrazech pověstné zpracování světla, zvláště k jednomu jsem se vracel opakovaně, nemohl jsem uvěřit, jak dokonale uměl vytvořit v oné večerní ponurosti světelný bod, který zde měl až pichlavý akcent.
23.05.2012 17:41:13Movsar
díky za názory všem. jak je patrné, spor vznikl pouze o slovo, což není tak špatný výsledek. představ je hodně, slov málo, ale fakt je, že skutečně vnímám slovo sen trochu šířeji než ty, zboro, řekl bych méně vědečtěji, skutečně pro mě sen není jen výsledek jistého stavu mozku a jeho fáze.
23.05.2012 17:14:42Zbora
redaktor poezie
A teď mě napadá, všichni malíři byli vlatně pod vlivem archetypů, takže tudy bychom se asi daleko nedostali...
23.05.2012 17:10:43Zbora
redaktor poezie
Nééé, ježišmarjá, určitě to nechci smazat... :)
23.05.2012 17:10:09Zbora
redaktor poezie
Vidiš to, já se zase hádám všude jinde než pod svými texty :)

Podívej se, pokud bych se měl snažit z nějakého důvodu definovat, co pro mě znamená slovo sen, předpokládám, že bych se myšlenkovými pochody mohl dostat právě od Jungovy hlubinné psychologie klidně až někam k Mňágovskému okřídlenému: Život je sen, což teda rozhodně nechci. Tenhle druh filosofování je mi prostě cizí. Sen jako takový spíš vnímám jako stav mysli, při němž je mozek nastaven na automatický režim. Veškeré snění s otevřenýma očima potom spíše jako proces ať už náhodného nebo cíleného vyvolávání a víceméně logického (bdělého) řízení myšlenek. Pokud někdo sní o novém mobilu, dovolené v Thajsku nebo babičce na obraze, není to už pro mě snění ale prostě přemýšlení.

Odsud se můžu, myslím dobře odrazit dál. Pokud někdo sní před nějakým obrazem, neznamená to ještě, že se jedná o snové dílo. Vyvolat snění může ledasco, i klika od dveří, a klidně i s jemným závojem. Zaštitovat se v takovém případě snem u výtvarného umění zavání tím, že se pod pojem sen bude dát šmahem spláchnout všechno. Impresionista realista nebo surrealista, všechno jedno - sen. Protože když budeš opravdu chtít, můžeš si ho dosadit kamkoli. Jenže právě to je to, o co tu, myslím, ale vůbec nejde. Když budu chtít vypracovat text s tematem: Sen ve výtvarném umění, budu jednotlivá díla podrobovat analýze tímto primárním způsobem. Pokud ale budu chtít napsat recenzi na výstavu malíře, nemůžu se přece omezovat pouze na jeden úzký profil v jeho díle (jen pod vlivem mého osobního vnímání).

Mimochodem ani ta díla se snem tolik provázaných surrealistů kolikrát nejsou výsledkem snu, ale logického uvažování. U nich to ale nevadí, protože to, na čem ve svém díle kladou důraz je právě sen. Schikaneder ve svém díle klade důraz na realitu, a tím pádem je konfrontace jeho díla se snovým světem sice zajímavá, ale podle mého nicneříkající o celku výstavy.

Notabene pokud při nějakém výkladu o Schikanederově obraze padlo slovo sen, vůbec nic se přece neděje. Jsem si skoro jist, že tam padla i jiná slova (narozdíl od této recenze)

Jestli sis všimla, ve své první reakci symbolismus zmuňuju také - jako jednu z možných cest vnímání S. obrazů, proč ne symbolismus, klidně. Jenže ani to mě přece nevede ke snu. Symbolisté se naopak skrze smysly snažili proniknout k podstatě skutečnosti, nikoli k podstatě snu. Jde u nich v první řadě o pocit. Ale to už jsme vlastně někde jinde...tudíž končím.

Jo a s tím Jungem jsi mě docela zklamala. Znám spoustu opravdu vzdělaných lidí, jejichž opravdu hluboké vzdělání se uskutečňuje na bázi jednoho oboru, jemuž pak podřizují celé své vnímání světa, čehož se děsím. Můžeme si povídat o obrazech realistických malířů na archetypální úrovni (archetypy jsou taky jedna z věcí, které se dají použít opravdu snad všude), ale ošidíme se tak o všechny úrovně ostatní, což by bylo myslím docela škoda...

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.