Gotham

Moje ségra má na svůj věk pořádný dudy, což mě, jako normálního zdravýho samce, nemůže nechat chladným. Lepim se na ni zezadu a pěkně je pomačkávám. Zpod trenek mi vyčuhuje zarudlý péro. Ségra volá mámu na pomoc. Zacpávám jí pusu. Ještě chvíli se budu třít a… jenže matka už je tady. Druhá brada se jí kejve ze strany na stranu jako slepičí vole. Když si představim, že sem vyšel z tý její zapařený pipiny, obrací se mi žaludek. Matka se napřahuje a dlaní mě plácá přes holý ramena. Pištím smíchy. Nemůžu si pomoct. To její marný snažení mně způsobit bolest je dojemný.

„Tlemíš se jak buzerant!“ syčí ségra. Na důkaz toho, že žádná homokláda nejsem, jí ukazuju svůj stopořenej klacek.
„Můžeš mi oblíznout zbylej sejra za předkožkou!“
„Seš nemocnej!“ křičí matka. Naznačuju úder pěstí. Ucukne s takovou vervou, že padá na ségru. Obě dvě žuchnou na postel.
Postavim se nad ně a ječim:
„Takže chcete vojet obě?“
Maj nasráno v kalhotkách a to mě těší. Cejtim se potom tak nějak povzneseně. Dokonalá terapie. Házim si na holý tělo černýho bompera a du.

Je osm hodin – bez snídaně – s cigárem v koutku, štrádluju si to ulicí a nechce se mi nic. Do toho Rammsteini ohlašujou, že mi nějakej kokot volá.

„Kde seš?“ prej: „Jasně sme říkali v sedm hodin!“
„Mně nikdo nic neřek,“ odseknu. Ještě že nevidí, jak se mu skrz telefon tlemim.
„Říkal sem ti to osobně!“
„Za tu vaši almužnu se na to můžu tak akorát vysrat!“
„Ty malej hnusej hajzle, tvůj táta se musí obracet v hrobě.“
„Tátu si neber do huby, nebo ti ji přijdu zrychtovat!“
„Ty už sem nevkročíš, mladej, jinak přijdeš k úrazu!“
„Stejně si na tebe někde počkám,“ ještě stačim vyplivnout, než položí telefon.

Tak a je to. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Stejně ten džob stál za hovno. Nikomu nebudu sloužit jako lék na jeho podělaný mindráky.

Venku je pořádná kosa. Chce to něco na zahřátí. Kousek odsud je žluťáckej koloniál, tak zkusim štěstí. Nandavám si černou námořnickou čapku a vyhrnuju si kalhoty nad kanady.

Álíb agil ej álíb agil!

Vpadnu tam, ruce šikoro od sebe, jako že sem fakt rampa. Sjedu rákosníka pohledem. Dívá se do země. Tak je to správně. Z regálu beru láhev rumu.

„Čechy Čechům!“ ještě zařvu na rozloučenou a vybíhám ven.

Pištím jako krysa. Za ten smích prostě nemůžu - když žijete ve smradlavý díře, není se čemu divit. Už vidim v novinách ten článek o rasovým útoku. Roluju si kalhoty zpátky dolů a sundávám čepici. V parku kousek u hřbitova si sedám na lavičku a otvírám lahvičku tuzemáčka. Kolem procházej tři poškoláci. Cigára u držky a myslej si jak sou drsný.

„Navalte cígo!“ štěknu na ně. Ten prostřední poslušně vytahuje krabičku a snaží se z ní vylovit cigaretu. Ulehčuju mu práci a beru celou krabku. Klopěj uši a odcházej.

„Počkejte!“ křičim na ně. „Ještě zapalovač.“

Pěkně si pokuřuju a upíjím kořalku. Pohodička jak má bejt. Dívám se na hřbitovní zeď. Vyčuhujou za ní kříže a andělové a všechny ty pánbíčkářský cetky. Až chcípnu, sem zvědavej, co bude. Asi nic. Když nad tim tak přemejšlim, už dlouho sem fotrovi nedal svíčku na hrob. Po tom rumu to se mnou trochu hází. Dávám si lok a srovnávám krok.

Fotr je pohřbenej s dědou. Toho si vůbec nepamatuju. Natáhnul bačkořy, když mi byly tři. Cirhóza jater. Fotřík se taky rád napil, ale měl svůj styl. Pokládám skoro dopitou lahev na mramorovou desku a chčiju na sousední hrob. Když to na mě přijde, prostě musim.

Život stojí za hovno. Fotr to moc dobře věděl, ale uměl s tim bojovat. Brával mě na Spartu. Patřil mezi ultras. Už jako malej sem zažil pár hustejch rvaček. Fotr byl pokaždý dobitej jak pes. Jednou sem to schytal i já. Bylo mi deset. Měl sem přeraženej nos od nějakýho slávistickýho pedofila. Táta si ho podal. Stříkala z něho krev jak voda z fontány. Byl to nádhernej pohled. V puse sem si vychutnával chuť krve, zatímco ostatní ultras mě uznale poplácávali po zádech. To byl náš poslední vejlet. Matka požádala o rozvod. Tejden na to boural. Byla to její vina. Celej život ho vysávala. Pořád na něho jenom křičela. Nedivil sem se, že jí každou chvíli jednu natáhnul. Bejt jím, mlátil bych ji od rána do večera, včetně hysterický ségry. Dopíjim rum a z plnejch plic řvu:
„SPARTA!“
Vtom se na mě někdo oboří.
„Co tu vyřváváš, mladej!“
Nějakej dědek si tady otvírá hubu, když s tátou skanduju posvátný jméno?! Kopu mu do hole, beru ho za flígr a vedu k hrobu.
„To je můj táta, slyšíš!“
Dědek se celej klepe.
„Padni na kolena!“ poroučim a trochu mu pomáhám. Dopadá na hranu hrobu. Ozývá se dunivej náraz. Dědek úpí. Myslim, že se pochcal.
„A teď polib hrob.“
Tlačim mu ksicht na mramorovu desku. Padá mu bekovka.
„Tak dělej, líbej!“
Pak ho chytám za ty jeho šedivý vypelichaný vlasy.
„A teď zařvi Sparta!“
Dědek skrz stažený hrdlo dáví:
„S-aar---ta“
Dávám mu políček a žádám o reparát.
„Sparta.“
„Víc.“
„Sparta.“
„Víc!“
„Sparta.“
„Ještě, dělej,“ povzbuzuju ho, páč mu to začíná docela jít. Přidávám se. Zvedám ho, beru kolem ramen a řveme:
„SPARTA!“
Tátova urna se musí třást smíchy. Nechávám toho pochcanýho důchodce jeho osudu a mizim odtamtud.

Chtělo by to nějaký žraso. Kousek od hřbitova je řeznictví. Za poslední pětku si kupuju dva buřty. Venku z koše vytahuju noviny a du směrem k řece. Mám tam bezva plácek. Všude zeleň a tak. Protejkající voda, i když je hnědá jak roztátý hovna, mě uklidňuje. Dokážu na ni civět hodiny.

Když se blížim na místo, vidim dva smradlavý bezdomovce, jak se tam hřejou u vohýnku. Vyhrnuju si nohavice a nasazuju čepici. Skinhedská vizáž dycinky dodá na vážnosti. Vytahuju vystřelovák a poroučim jim, ať se zdekujou.

„A to víno tady nechte!“

Škleběj se jako komiksový příšerky. Celý tohle město mi připomíná Gotham, ale bez Batmana. Ten pták to tady dávno zabalil. Žádný pomoci se nedovoláš.

Sedám si k ohni, opejkám buřty a piju víno z petlahve. Když ji dorazim, sem navátej a to že hodně. Čumim do plamenů a šklebim se jak Joker. Všude kolem sou hromady spadlýho listí. Od léta nezapršelo. Stráň plná suchýho dřeva se táhne podél řeky dobrejch pět set metrů. Stačí trochu přitopit pod pokličkou a je to. Člověk se musí nějak zabavit. Dá to práci, ale za chvíli už plameny šlehaj na metry vysoko. Olizujou hladinu kalný řeky, jako by se jí vysmívaly: „Koukej, co tu děláme, a ty s tim nic nezmůšeš!“

Svlíkám se do půli těla a chvíli tancuju okolo ohně jako nějakej pošahanej šaman. Kůže se mi barví do ruda, ale žádnej trans se nedostavuje. Navíc tu začíná bejt pěkný horko. Vracim se do parku, kde narážim na ty tři záškoláky. Když mě zmerčej, rychle to otáčej. Pozdě. Dohánim je a ptám se:
„Nechcete cigu?“
Sou překvapený a očividně nevěděj, co na to říct. Vytahuju krabičku a dávám každýmu cigáro. Nesměle si je ode mě berou.
„Moment,“ povídám, když se maj na odchod, „dvacka za kus. Nejsem charita.“
Kasíruju je a mířim si to do nonstopáče na sídlišti. Pár automatů. Velká obrazovka, na který běžej dostihy. Vyžilá barmanka. Tři alkáči , který usrkávaj dopolední vyprošťováky. Objednávám si pivo, sedám si k jednomu z nich a říkám mu:
„Pozveš mě na panáka? Dám si rum.“
Dívá se na mě netečným pohledem. Učiněná troska.
„Tak dělej,“ řikám a upíjim pivo. Konečně vstává. Obchází mě a než stačim říct: Velkej, dopadá mi na hlavu něco těžkýho. Kácim se ze židle. Schytávám ji botou do tlamy. Sem napůl omráčenej. Nemůžu vstát. Ten zmrd toho využívá. Bere barovou židli, se kterou mě přetáhnul, a dává mi další úder. Šacuje mě a krade vystřelováka. Tohle sem projel na plný čáře. Lezu po čtyřech směrem k východu. Ten hajzl mě při tom kope do zadku. Zbytek osazenstva se tomu tlemí. Ale já se vrátim, jen potřebuju načerpat trochu sil!

Venku na mě lidi zíraj jak na přízrak. Cejtim, jak mi po čele stejká krev. Úder přijde vždycky tam, kde ho nejmíň čekáš. Zrovna jako teď, když se marně snažim dostat klíčem do zámku. Matka se teda neflákala.

„No tak, máti, otevři ty dveře!“

Je mi na nic. Všechno vidim rudě. Gotham se řítí do záhuby, a to jediný mě těší. Nebude to dlouho trvat a celá společnost pude do prdele.

„KURVA MÁMO, OTEVŘI, NEBO TY DVEŘE VYRAZIM.“

„Běž pryč,“ ozývá se za dveřma.
„No tak otevři.“
„Už tě nechci nikdy vidět.“
„Přepadli mě. Krvácim. Asi mam otřes mozku. Tak se koukni přeci.“
Mířim svůj ksicht na kukátko.
„To sem já, tak otevři proboha, nebo aspoň zavolej záchranku!“

Klika cvakla, dveře letí a Joker vchází do dveří. Matka ustupuje, dokud jí nezastaví stěna. Asi na mě neni hezkej pohled. Nejradši bych jí za tu výměnu zámku zakroutil krkem. Ale všechno má svůj čas. Nejdřív bych měl něco sníst.

Zatímco mi matka ohřejvá jídlo, zapínám bednu.

„Tys nebyl v práci?“ ptá se, když mi dává lahváče na stůl.
„Hádej“ řeknu a ukážu si prstem na hlavu.
„Měl by sis to umejt. Zavolám do nemocnice.“
„Nikam nevolej a dones mi to jídlo, nebo chcípnu, ale hlady.“

Za chvíli to mám na stole a já se div nepobleju.

„Zase kuře?“

Z talíře trčí vybledlá noha kuřete, který podřízli sedm dnů po vylíhnutí. Bůh za tu dobu stvořil člověka a člověk tuhle zrůdu plnou fosforu.

„Dneska sem nevařila. Je to od včerejška.“

Včera dávali ve zprávách, že jeden týpek vyhodil kuřecí kosti psovi a ty svítily. A já to mám žrát?

Házim talíř proti zdi. Jdou na mně nepříjemný návaly. V hlavě mi hučí a rudá barva se rozlejvá po celým zorným poli.

„KURVA JÁ SE SNAD ZBLÁZNIM!“ řvu a chytám se za spánky.

Matka utíká z obýváku… ségra se vrací ze školy… de rovnou do svýho pokoje… nemá žádný vychování. Když vstanu, zavrávorám. Nevim, jestli je to tim chlastem nebo ranou do hlavy. Země zalitá krví se mi před očima houpe a já se kutálim do koupelny.

V zrcadle se na mě šklebí Jokerův zkrvavenej ksicht. Se zájmem si ho prohlížím. Vypadá skvěle, ale ještě tomu něco chybí. Ruce berou do ruky břitvu, co tu zůstala po fotrovi. Ostří mě v levým koutku pusy příjemně chladí. Šmik, a ještě vpravo, šmik, pěkně úsměv do ucha k uchu!

Když mě zmerčí ségra, křičí, jako když jí na nože berou, ale to až pak. Je jí třináct, a jestli vo to ještě nepřišla, což by mě ani nepřekvapilo, dneska nastal ten správnej čas. Vrhám se na ni jak hladovej kojot. Tlačí mě dlaní do tváře. Prsty jí kloužou po mejch dásních a z pusy mi vytejká proud červený.

„Jestli se budeš bránit, podříznu tě jako svini,“ snažim se říct, ale nedaří se mi moc dobře artikulovat. Držku mam plnou krve. Plivu ségře do ksichtu a břitvou jí pářu kalhoty a pak i spoďáry. Přejíždím dlaní ten její huňatej kožich, když vtom mě někdo chytá za krk a poráží na zem. Nade mnou stojej dva cajti, řvou: „ANI HNOUT!“ a do toho ségra ječí na matku: „PROČ SI MU SAKRA OTVÍRALA?“

Zkoušim vstát a ohnat se po fízlech břitvou, ale motolice mi v tom zabraňuje. Šlapou mi na ruku, dokud břitvu nepustim. Pár kopanců, pěsti a pouta. Už mě maj, ale tím to, matko nekončí! Z okna vidim plameny, který šlehaj z parku jak Satanův bič.

„CELEJ GOTHAM SHOŘÍ NA POPEL!“ řvu, ale neni mi rozumět. Svět se propadá do černý díry a já ztrácim vědomí