persona, hadi

I.

v mezilesí kde jsou rozprostřené hadí kůže,
všude, kam dohlédneme, tvoří kůru stromů,
jako by protkávaly listy
v každé žilnatině rozpustily jedové žlázy

podáváme si ruce
jako bychom chtěli spojit aspoň to, co dokážeme nahmatat
od hlavy po břicho jsem srostlá s korunou stromu – její hadi mají velké oči
zelenou kůži
        a někdy promluví

a od břicha k nohám srůstám se zemí, v ní se točí hadi
zavírají mi oči a pak slyším barvy
cítím tvoje oči které zežloutly a propalují mi kůži

uprostřed těla cítím; udělat krok,
myslíš?
cítíš?
jen jeden stačí, aby se les proměnil, svlékl se ze všech kůží
a oči a jazyky se skryly


II.

ale ty říkáš nehýbej se
stačí krok vzůru nebo dolů pod zem, na tom nezáleží,
jen se nepouštěj

hadí těla začínají u kořenů
a končí tam kam nedohlédneš
ale ty jsi všechno
z konečků prstů ti stékají blesky
uvnitř žhneš
uvnitř ti koluje žilnatina
a mraky
a všechny barvy které vykašlává obloha

mlčím, přesto slyšíš
neunesu je