Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Stisk ruky
datum / id19.06.2012 / 411214Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
témaPsychologické
upřesnění kategorieSoutěžní příspěvek
zobrazeno1843x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Jedná se o příspěvek do soutěže "Dopište Douskovou!", pořádané knižním veletrhem v Havlíčkově Brodě a Krajskou knihovnou Vysočiny.

Budu vděčný za jakékoliv připomínky, a hlavně za odpověď na otázku: Dá se to číst?
Tento rok jsem totiž opravdu nevěděl, jak se do mantinelů, určených Douskovou, vejít.

Irena Dousková, která napsala úvod, všude ve svých dílech, tedy i zde, používá jakousi jazykovou směs spisovné a nespisovné češtiny. Byl jsem tedy nucen takto pokračovat. Prosím, neopravujte mi tento detail.

Schválně jestli poznáte, kde končí její text, a začíná můj. :-)

Za kritiku předem srdečně děkuji!

Ed :-)
Stisk ruky

V osm čtyřicet už stála na náměstí. Musela vyjet pár minut po šesté, aby se sem vůbec nějak rozumně dostala. S jedním přestupem. Matka jí zakázala zůstat na nocleh, což by nebyl takovej problém. Kde stojí psáno, že musí poslechnout… Ale nebylo za co. Tak aspoň vyjela co nejdřív, aby si ten den pořádně užila. Celou cestu si četla „Noc veselých sebevrahů“. Asi tak počtvrté. Vlastně už to uměla skoro zpaměti, ale vezla ji s sebou, aby Vlasáka poprosila o podpis. Kdyby se snad náhodou nedostali k jejím básním – kdo ví – třeba nebude příležitost nebo čas, tak aspoň ten podpis.
Ráno bylo studené, docela prokřehla. Neoblíkla se nejlíp. Nejlíp, vzhledem k počasí. Jinak to samozřejmě bylo to nejlepší, co měla a o čem soudila, že jí to snad sluší. Tak teď klepala kosu. Ve vzduchu odér téměř zimní, jako by už byl cítit příští sníh. Ale zato svítilo slunce. Náměstí zalévalo měkké podzimní světlo, takové trochu sváteční. Možná se i město chystalo na cosi významného, co se přihodí právě dnes. Kéž by! Panebože, kéž by…
Obešla kostel v pravém horním rohu a teď šla znovu kolem náměstí, už podruhé. První kavárnu otevřou až v devět. Chtěla si tu dát kafe a ještě jednou projít svoje věci, než mu je ukáže. Pak teprve vyrazí do toho kulturáku na veletrh. Vlasák čte stejně až ve dvě a po ránu tam asi sotva bude. Co by tam dělal. Byla si absolutně jistá, že to musí být právě on, kdo jí k tomu všemu něco řekne. Jemu uvěří, ať už to bude cokoli. Úžasnej člověk. A nedoceněnej. Ve výloze knihkupectví zahlédla jeho knihu. Dobrý znamení, pomyslela si. Věří na takový věci, funguje to. Nebo třeba jak člověk někam přijde, v životě tam nebyl a přitom má pocit, že to místo dobře zná. To se taky stává, a leccos jinýho, zajímavýho, co se nedá tak snadno vysvětlit.
Napadlo ji, co by tomu řekly holky, kdyby ji tu viděly. A co Křapka… Co asi? Přitrouble by se smály. Že zrovna ona musí mít tak pitomou češtinářku. Ale to je všechno tou školou, kdyby chodila na gympl, bylo by to jiný. Jenomže matka tenkrát nechtěla. Měla strach. Že by se tam nedostala a i kdyby, tak co kdyby se potom nedostala nikam dál. Co by si počaly? Obchodní akademie je mnohem praktičtější. Hlady neumře, to je jistý. Ve skutečnosti neznala vůbec nikoho, kdo by umíral hlady. Ale to byla celá matka. Všeho se bála a všechno chtěla mít jistý. Babička tvrdí, že dřív taková nebejvala. Až od tý doby, co odešel fotr. Zdrhnul se svojí sekretářkou. Jenže to už je strašně dávno, jí bylo sotva pět, takže si matku jinou nepamatuje. Jednou se Křapíkový zeptala, jestli by Vlasáka nemohli pozvat do školy – na besedu. Překvapeně se na ni koukla a řekla: 
„Prosím tě…“

Nic víc, jen tohle. A tím to bylo jednou provždy vyřízený.
Podívala se na hodinky. Devět. No konečně. Odlepila se od výlohy. A pak si toho všimla. Stalo se něco neuvěřitelnýho. Ve výklenku před bankomatem stál Ivan Vlasák. Vybíral a něco si u toho mumlal. Zdálo se jí, jako by tak trochu zavrávoral. Kdyby nebylo ráno, skoro by si myslela, že není úplně střízlivý. Zamířila k němu, ale včas si uvědomila, že musí počkat. Tohle nebyl vhodnej okamžik. A taky si musí dát pozor, až se bude představovat. Aby náhodou zase neřekla, že se jmenuje Nika. Pěkně pořádně – Veronika. I když bude celá strnulá trémou. Jednou jí to ujelo a takovej nafoukanej redaktůrek opáčil:
„Nika? To je takovej ten výklenek ve zdi, co? Ale to je vám jistě známo.“

Štěstí ji neopustilo. Vlasák zastrčil peněženku do kapsy a než si stačila rozmyslet, jestli už nastala ta správná chvíle, vešel do tý jediný právě otevřený kavárny. Tak to tam budeme sami, napadlo ji. V tom se přímo před ní zhmotnila neuvěřitelně zmalovaná třicátnice s jasně červenými vlasy a vecpala se do dveří.
„Ivane! Lásko moje, počkej!“, zaječela, až se Veronice zkroutil prázdnej žaludek.

Co teď? Nemá smysl se pokoušet mezi ně vetřít; s touhle energickou ženskou, co si s ním tyká, nevyhraje. Pod paží svírala koženou složku s notně ošoupanou, zlatou přezkou. Našla ji ve sklepě v hromadě harampádí, když tam hledala stopy po svým tátovi. Nacpala do ní jak svůj rukopis, tak Vlasákovu knihu - dala se jen stěží zavřít. Teď ji tížila. A potřebovala si odskočit. Mohla by vedle do hotelu, ale co kdyby mezitím odešel? Odpoledne se k němu nemusí vůbec protlačit. Platila ta dobrá znamení někomu jinýmu?

Přešlapovala z nohy na nohu. Ale pak pohodila hlavou: Tak si počkám, no. Zhluboka se nadýchla, přitiskla si složku k hrudi a vykročila ke dveřím kavárny.

Za prahem ji odvaha opustila. Stála a mžourala do šera místnosti. Konečně rozeznala rusovlásku a Vlasáka. Proklouzla ke stolku u okna, jak nejdále od nich to šlo. A přesto, jen co usedla, uslyšela energický hlas Vlasákovy společnice:
„Musíš, dlužíš mi to!” Dlouhým, rudě nalakovaným nehtem ťukala do desky stolku.
Veronika položila složku před sebe. Zachytila pohled číšníka, a ten jí přinesl šálek kávy. Vzala ho do rukou a ohřívala si zkřehlé prsty. Usrkla a rozepjala zlatou přezku.
 
Před ní ležela „Noc veselých sebevrahů”. Mrkla k Vlasákovu stolku. Krčil se, a ta paní do něj pořád něco vtloukala. Veronika si povzdechla a odsunula knihu stranou. Bříšky prstů se dotýkala svého milovaného rukopisu. Pár lidem jej už ukázala, ale nikdo jí ho nepochválil. Vlastně někteří ano, ale ti to udělali tak nějak vlažně; měla dojem, že ho vůbec nečetli. Až o těch verších začala sama pochybovat, a teď, když si prohlížela první stránku, kam napsala jen Básně a svý jméno, ji ovládla jakási Hassliebe, láska smíšená s klíčící nenávistí.
 
„A nemusím! A nechci!” zasípal Vlasák a plácl otevřenou dlaní do desky stolu. Veronika se leknutím přikrčila.
„To ještě uvidíme,” odpověděla rusovláska. S křivým úsměvem vstala, sebrala z opěradla židle kabelku a přehodila si ji přes rameno. Veronika ji pozorovala, jak rázuje ke dveřím. Když za ní dveře zaklaply, pohlédla na Vlasáka.

„A i kdybych chtěl, tak stejně nemůžu,” mrmlal pro sebe. Z kapsy vyštrachal velký kapesník a zeširoka si s ním utíral tvář. Byl to vůbec ten její hrdina? Když si tu jeho knihu kupovala, paní u pokladny se na ni tak nějak divně podívala a poznamenala, že to je spíš četba pro drsný chlapy. A teď se zdálo, že se ten její drsňák každou chvíli sesune pod stůl. Smutně se usmála - jak krásně mu rozuměla! Vždyť jako by tam seděla ona sama.  Kolikrát si s ním o tom všem, co v jeho knihách stálo, v duchu povídala. Jak rozebírala každičký detail, jak se těšila všem těm historkám, co jako by byly vystřiženy z románu jejího vlastního života. Milovala jeho jinotaje a metafory, dovedla číst mezi řádky, kde nalézala myšlenky, ukryté jiným. Hlavně kritikům, co jeho dílo odkazovali do oblasti triviální literatury, nebo hned označovali jako póvl. Takoví hlupáci. A teď mu to všecko konečně může říct. Musí mu to říct. Ale jak?
Ve chvíli, kdy se Vlasák opřel o stůl a ukryl tvář v dlaních, pochopila, že déle čekat nemůže. Však už najde vhodná slova. Zvedla složku a vstala.
Udělala krok - a zůstala stát.

Vrátila se, položila složku na stolek a otevřela ji. Hrábla do rukopisu a stránky se rozprchly do všech stran. Zvedla jeden list a očima přelétla pár řádků. My soulkin, stálo tam. To přeci napsala pro něj. Usmála se a vykročila ještě jednou.

S básní v ruce stála u Vlasákova stolku. On však na její přítomnost nereagoval. Usedla na uvolněnou židli. Jeho tvář zůstávala ukrytá v dlaních. Veronika se mu dívala na roztřesené prsty. Otevřela ústa, ale zase je sklapla. Zvedla ruku, zaváhala, a pak ji položila na jeho loket a lehce stiskla.
Vlasák strnul.
„Tak ty ses vrátila? Co eště chceš?” řekl plačtivě zpoza kapesníku.
Když neuslyšel odpověď, vykoukl. Prohlídl si ji jedním okem a oživl:
„Helemese, slečinka, co na mě taky venku číhala. Nemyslete si, že jsem vás neviděl!”
Mlčela. Co by taky řekla. Byla to pravda.
„A vy budete chtít co? Třeba jako ta moje bejvalá?” ukázal bradou na dveře. „Včera mi vysmejčila účet v bance, a teď si přišla pro zbytek. Ale spálila se, setsakramentsky se spálila, protože já už nic nemám, nanejvejš tak na tohle kafe,” zachrčel a věnoval pozornost obsahu kapesníku.
Veronice se zdálo, že se s ní židle propadá.
„Ale na to vy eště nebudete dost zkažená, si myslím,” řekl a složil kapesník do čtverečku. Veronika pod stolem zmuchlala stránku do kuličky.
„Ne,” šeptla.
„Ne co?” 
„Nejsem zkažená, pane Vlasáku,” řekla a tiše dodala: „A nic po vás nechci.”
„Nejsem zkažená,” opakoval po ní kvákavě. Vykulil na ni oči: „To je jenom otázka času. Nejdřív se lísáte, ale nakonec jste všecky stejný! Jak ty zmije!” 
Já že jsem zmije? Pokusila se odstrčit od okraje stolku a vstát. Ale podařilo se jí to až napodruhé. Stála na nejistých nohách a oběma rukama se přidržovala opěradla židle.
„A copak máte v tý ruce, smím-li se zeptat? Není tam náhodou, když jsme se tak úplně náhodou potkali, nějaká básnička k mýmu odbornýmu posouzení?”
Veronika se otočila a klopýtala k toaletám. Vlasák se rozchechtal.
„Není libo nějakej zaručenej recept na literární veledílo?” volal k jejím zádům. Jeho smích přešel v chorobný kašel.

Kašel i smích však utichly dřív, než prošla dveřmi. Pokyvoval hlavou a díval se na loket, kde se ho dotkla její dlaň. Položil tam ruku. V prstech promnul látku rukávu a nakonec k ní přičichl.
Pak vstal, s heknutím si vyrovnal záda a vydal se k jejímu stolku.

Seděla na záchodě a brečela jako malá holka. Trhala tu básničku na kousky - co slovo to kousíček - a házela je do mísy. Splachovala znovu a znovu, až v potrubí zmizel i ten poslední. V umyvadle si opláchla tvář, prsty si přičísla vlasy a vrátila se zpět. Vlasák už tam nebyl.
 
Přistoupila ke svému stolku. Posbírala listy rukopisu a vzala do ruky otevřenou knihu „Noc veselých sebevrahů”. Něco se jí na ní nezdálo. Podívala se pozorněji, ale po tom brekotu měla potíže oči zaostřit.
Tu se jí podlomila kolena a ona si musela sednout.
Stálo tam:

Své malé Bereniké
rád a s vděčností
Ivan Vlasák

A jedním tahem nakreslené kotě, s tečkou místo zadečku.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.10.2012 09:42:46Edvin1

Lakrov: Díky! Nesehnal. Takže si ten balík odnesl někdo jiný. Škoda. I ten menší předminule obsahoval řadu hezkých knih (a minule jsem jej taky nechal propadnout :-(  ) Dobře, že Ti je zase lépe!

 

guy. Děkuji! Při takových příležitostech se Vysočina zdá ještě krásnější: :-)

 

25.10.2012 23:00:16guy
Jéé - Ede - velká gratulace!
Těší mě, že ocenění se Ti dostalo u nás na Vysočině :-)
25.10.2012 15:44:14Lakrov
redaktor prózy

Gratuluji!

Sehnals někoho, kdo by tě v Havlíčkově Brodě zastoupil při vyhlášení vítězů? (mně by se s jednou rukou špatně cestovalo, ale už mám zase dvě :-) )

24.10.2012 14:27:53Edvin1

Janina, reka, Rášek: pěkně děkuji za gratulace! :-)

reka: Ano, už se cítím jak Zátopek. :-)))  Ale pro ty knížky jsem si zase nezajel - je to moc daleko.

Bez Vaší kritiky bych ovšem neprolezl. Takže gratuluji i já Vám.

 

Ed

23.10.2012 17:24:53Rášek

Wow - paráda! Gratuluji a užij si to!

23.10.2012 13:00:09reka
redaktor prózy

Super, Edvine! Moc gratuluju! Tak to užs v té soutěži vybral všechny medaile, ne?

23.10.2012 12:55:02Janina6

Veliká gratulace!!

23.10.2012 09:37:27Edvin1

Pro ty, jež to snad může zajímat, výsledek soutěže:

 

http://www.kkvysociny.cz/modul_akce/douskova_semifinale.aspx

 

Těm, které to nezajímá, se omlouvám.

 

Všem kritikům srdečně děkuji za pomoc!

Písmák je fakt dobrá věc. Tedy aspoň pro toho, kdo se zde něčemu chce naučit. I pro dědka jako jsem já.

Váš

Ed :-)

04.07.2012 09:18:18Edvin1
Odpověď ve vzkazu. :-)
02.07.2012 18:45:24reka
redaktor prózy
Ede, díky za reakci. Je mi líto, že jsem kritiku napsal tak pozdě, tvoji povídku jsem měl čas přečíst bohužel až v sobotu.

Držím palce se soutěží! Dej pak vědět, jak jsi dopadl.

Mimochodem, zúčastnil ses i loni? POkud si pamatuju, bylo to dopisování Goldflama. Četl jsem jeho úvod, ale moc mě nezaujal a nic mě nenapadalo, tak jsem nic nepsal.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.