Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Odcházíme

Výběr: DavidPetrik
16. 07. 2012
16
21
2797
Autor
BáraB

Zatímco Klárka s mámou potichu brečely, se mnou cloumal vztek. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem jeho hlas, ten posměšný tón, kterým mluvil vždycky, když jednu z nás ponižoval. Ten úsměšek, který bych mu nejraději setřela pořádnou fackou, kdybych se nebála, že mi ji vrátí a já už nevstanu. Ten pohled, kterým nám dával najevo, že pro něj máme menší cenu než hadr, co po mámě před chvílí hodil.

A nenáviděla jsem mámu, za to, že od něj nedokázala odejít. A taky sebe, protože jsem stejně zbabělá jako ona.

Kdysi jsem si představovala, že nás zachrání odvážný princ. Stejný, jako ten z máminých pohádek, co nám četla před spaním. Princ, který vysvobozoval ze zakletých věží a dračích slují krásné a nešťastné princezny. Ale asi jsme byly málo nešťastné a nebo jen příliš ošklivé, protože nikdy žádný princ nedorazil.

A tak jsem na pohádky věřit přestala.

Máma sebrala hadr a klekla si na podlahu. Ruce se jí třásly, ale mlčela. Nic mu neřekla a poslušně se pustila do čištění koberce. Tiše a podřízeně. Jen ty třesoucí se ruce ji prozrazovaly. A táta tam stál, svrchu na ni koukal a posmíval se jejím neumytým vlasům a rozmazané řasence.

Tak ráda bych na ni zakřičela: Proč? Proč, si to sakra necháš líbit? Proč se tak ponižuješ? Ale neudělám to. Máma není ten, na koho bych měla křičet.

Znovu jsem se s odporem podívala na toho téměř cizího chlapa v obleku, s povolenou kravatou a rukama založenýma na hrudníku, kterému táhl z pusy chlast. Máma vždycky tvrdila, že dřív takový nebýval, že byl milý a pozorný. Že nás měl rád...

Nevěřila jsem jí to. Nepamatovala jsem si nic jiného než lhostejnost a chlad v lepším případě a ponižování nebo facky v tom horším. A horší to bylo vždycky když se napil.

Otočila jsem se k jejich zarámované svatební fotografii vystavené v knihovně. Máma na ní měla elegantní bílý kostýmek a s křečovitým úsměvem svírala tátovu ruku. Jako by se bála, že z těch schodů, na nichž je fotili, táta brzy spadne, protože si před obřadem dal pár panáků na posilněnou. Ne, určitě byl stejný už tenkrát, jen máma to nechtěla vidět.

V tu chvíli mi zazvonil mobil.

Máma s Klárkou se na mě vyděšeně podívaly a mě se udělalo špatně. Vždycky si zvuk vypínám. Vždycky dávám pozor abych nedělala nic, co by ho mohlo rozčílit a vyprovokovat. Děláme to tak všechny. Ale dneska jsem zapomněla.

Mobil vesele vyhrával titulní písničku ze seriálu Přátelé a táta natáhl ruku.

„Dej to sem!“

„Ne,“ odpověděla jsem a schoulila se na gauči ještě víc. Máma se na mě otočila s prosebným výrazem. Stále klečela na zemi a z hadru v jejích rukou pomalu odkapávala voda. Vypadala tak uboze. Vůbec to nebyla ta samá žena, která ještě před půl hodinou seděla společně s námi na gauči a sledovala romantický film. Která se s námi smála a hodnotila vzhled hlavního hrdiny. Ta žena zmizela ve chvíli, kdy se ozvaly klíče v zámku a do chodby trochu nejistě vkráčel její manžel.

Její pohled jasně říkal: Neprovokuj ho! Dej mu ten telefon a nedělej nic, co by ho mohlo ještě víc rozčílit.

Táta se přiblížil ke gauči.

„Cos to řekla?“ zeptal se nebezpečně tichým hlasem. Klárka vzlykla.

Mobil pořád vyhrával a vibroval mi v kapse županu. Chtěla jsem ho vypnout, ale nedokázala jsem se pohnout.

„Ptám se cos to řekla!?“ zařval táta a já zavřela oči. Chytil mě za ruku a stáhl na zem. Dopadla jsem vedle mámy, která se konečně pohnula a pokusila se postavit přede mě. Táta ji odstrčil. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka a zmizet.

Už je to tu zase. Za chvíli přistane první rána. Ale ne do obličeje. I když byl opilý, dával si táta pozor, aby nás nemlátil do obličeje. Ne vždycky se mu to v záchvatu opilecké zuřivosti povedlo, ale většinou se dokázal ovládnout a najít si méně nápadná místa, kam nás praštit.

Nezklamal. I když jsem se tomu bránila, vyhrkly mi do očí slzy.

„A teď mi dej ten telefon!“ zavelel znovu.

Nemohla jsem. Chtěla jsem si uchovat alespoň ten střípek svého života, kam táta nepatřil. A ten mobil byl najednou to jediné co mě s tím světem venku spojovalo. Co mě spojovalo s Tomášem.

Nevím, kde se ve mě vzala ta odvaha, máma by spíš řekla nerozum, s níž jsem se tátovi podívala do očí a tiše zopakovala to jediné slovo.

„Ne.“

Zaskočilo ho to. Nikdy jsme mu neodmlouvaly, nevyplácelo se to. Ale já se dnes nemohla jen tak vzdát. S tím telefonem jako bych mu do rukou měla dobrovolně vložit i to křehké pouto, které bylo mezi mnou a prvním klukem, který se na mě nedíval jen jako na tu divnou holku, co nikam nechodí. Holku co se moc nesměje a nikomu se nedívá do očí. Nechtěla jsem mu dovolit, aby pošpinil moji první lásku už jen tím, že by o ní věděl.

Telefon konečně zmlkl a táta zbrunátněl vzteky.

Kéž by ho tak ranila mrtvice, pomyslela jsem si s nadějí a hned jsem se nad svými myšlenkami otřásla.

Táta se rychle ze šoku způsobeného mým vzdorem vzpamatoval a svou zlost přetavil v dobře mířené rány. Nevydržela jsem to a začala brečet. Máma křičela a Klárka utekla do pokoje. Byla jsem ráda. Tohle nemusí vidět.

Znovu se už táta nějakými rozkazy nezdržoval. Byl silnější a i kdybych se s ním prala, stejně by si ten telefon vzal.

Nechal mě ležet na zemi, kde ke mě okamžitě přiskočila máma a horkou rukou mě začala hladit po čele. Bylo to příjemné. Čerpala jsem z jejích doteků sílu na to, co muselo zákonitě přijít až si táta prohlédne moje zprávy. Nedělala jsem si iluze o tom, že by ho to nenapadlo.

A z té představy se mi zvedal žaludek. Moje zamilovanost mi na jednu stranu dodávala sílu, měla jsem pocit, že mám konečně důvod se tátovi vzepřít. A měla jsem z toho radost, protože tu byl někdo, kdo si nemyslel, že jsem k ničemu, ošklivá a tlustá.

Ale na druhou stranu byl Tomáš moje největší slabost. Byl přesně tím, co proti mě táta může kdykoliv použít, protože ví, že mi to ublíží možná ještě víc než jeho rány.

Brečela jsem. Zčásti kvůli bolesti vystřelující snad z každého kousku těla a zčásti ze strachu, co bude dál. Co bude se mnou a s Tomášem? Co táta udělá?

V duchu jsem listovala svými vzpomínkami na naše první rande v kině a trochu nesmělé a nemotorné dotyky ukryté tmou. Na společné procházky a zmrzlinu, kterou jsme lízali z jednoho kornoutku. Na smích, který se mi s Tomášem zdál být tak přirozený. Na nekonečné povídání o ničem. Na první pusu...

„Ty děvko!“ otočil se ke mě zase táta a já věděla, že je to tady. Už ani Tomáš není bezpečným místem, kam se můžu schovat před tátovými urážkami, zákazy a bitím.

 „Co je to za prasáka se kterým se slejzáš?!“

Představila jsem si brýlatého Tomáše. Kluka milujícího knížky a kolo. Vždycky se ke mě choval pozorně. Nebyl vulgární a měl osvěžující smysl pro humor. Dokázal mě rozesmát tak, že jsem zapomínala na všechno. Pomáhal mi s fyzikou a měl se mnou svatou trpělivost. A táta ho teď nazval prasákem.

Byl to takový paradox, že opilý chlap, který tu vlastní dceři nadává do kurev, označí za prasáka toho nejméně vulgárního kluka, kterého znám, že jsem se začala hystericky smát. Neovládla jsem se. Všechno mě bolelo a věděla jsem, že za tu drzost a za Tomáše mě táta zbije tak jako nikdy. Možná mě dokonce zabije, blesklo mi hlavou. Ale nemohla jsem ten smích zastavit. Po tvářích mi tekly slzy a já se smála.

S tím jak do mě táta začal kopat mě smích konečně přešel a zůstaly jen slzy. Táta křičel a nadával. A máma se na něj věšela a snažila se ho ode mě odtáhnout. Ale táta zřejmě myslel jen na to, že ze mě musí vymlátit všechno to hezké, co mi ještě zbylo.

Myslím, že jsem začala ztrácet vědomí. Všechno bylo rozmazanější a křik a zvuk rozbíjejícího se skla jsem slyšela z čím dál tím větší dálky. Chtěla jsem myslet na Tomáše. Bála jsem se, že jinak o všechny ty vzpomínky přijdu. Ale nešlo to. Dokázala jsem vnímat jen tu bolest.

Táta mi asi zlomil žebro. To byla poslední myšlenka, kterou si pamatuju, než všechno zmizelo. 

Když jsem se začala probírat, nebylo to jako ve filmu. Nikde nepípaly žádné nemocniční přístroje, nepobíhaly sestřičky v bílém. Kulisy se nezměnily a já pořád ležela v našem obýváku, vedle toho fleku na koberci, který tátu tak rozčílil, když přišel domů.

Nemohla jsem se hýbat, všechno mě hrozně bolelo. Máma seděla vedle mě. Držela mě za ruku a kolébala se ze strany na stranu s nepřítomným výrazem.

„Mami,“ zkusila jsem zašeptat a znělo to jako zaskřípění.

Podívala se na mě.

„Bude to dobrý, holčičko,“ řekla tiše a pokusila se usmát. Moc jí to nešlo, měla natržený ret a celou bradu od krve.

„Hrozně to bolí“ postěžovala jsem si a připadala si zase jako malá holka, co si rozbila koleno a snaží tvářit statečně, i když se jí chce hrozně brečet.

„To bude dobrý,“ zopakovala máma a já dostala strach, že mě tu zkrátka jen nechá ležet. S tím zlomeným žebrem, vedle fleku na koberci.

„Kde je táta?“ pokusila jsem se znovu upoutat její pozornost.

„Šel spát. Musíme ještě počkat.“

Nechápala jsem na co tu máme čekat. Chtěla jsem jen, aby to přestalo bolet, aby mi někdo pomohl.

Nevím jak dlouho jsme tak seděly, chvílemi jsem odplouvala a v duchu se modlila ať už to skončí.

Konečně se máma zvedla a potichu odešla. Když se vrátila, držela se jí za ruku rozespalá Klárka. Máma přes ní přehodila bundu a poslala ji tiše obout. Vzala svou kabelku a rychle do ní naházela naše mobily, doklady a obsah plechovky od čaje, v níž jsme mívali hotovost.

„Odcházíme,“ obrátila se konečně ke mě a já jí v očích poprvé viděla i něco jiného než rezignaci a smíření. Usmála jsem se na ní.

Máma mi pomohla vstát. Znovu mi do očí vhrkly slzy. Nesnesitelně to bolelo, chtěla jsem nahlas křičet, ale ovládla jsem se. Jen silou vůle jsem se s máminou pomocí dobelhala do chodby, kde mě obula a přehodila přese mě bundu, stejně jako před tím Klárce.

Nic víc jsme se vzít neodvážily. Jen stále mlčící Klárka svírala v náručí plyšového králíka.

Před domem jsme se zastavily. Zčásti proto, že jsem si musela na chvíli odpočinout a zčásti proto, abychom se alespoň pohledem rozloučily s jedinou jistotou, kterou jsme se rozhodly opustit. S domem, kde jsme s Klárkou vyrostly a kde jsme nechávaly kus sebe.

Netušila jsem, kam chce máma jít, ale bylo mi to jedno. Hlavně pryč od táty. Kdekoliv jinde nám bude líp. Určitě.


21 názorů

Hesiona
22. 09. 2012
Dát tip
Znamenitá. S dovolením umístím odkaz na Facebook.

reka
15. 08. 2012
Dát tip
Hm hm. Přijde mi to napsané celkem rutinně, je z toho na můj vkus cítit až moc šablonovitost. Použilas pro literaturu obvyklou a tisíckrát přemletou situaci, která je zpracovaná ze standardní persepktivy (většinou je to perspektiva dítětě nebo matky, málokdy násilníka nebo nezůčastněná perspektiva), pomocí standardních stylistických pomůcek (frázovitost, opakování slov a větných konstrukcí, což už vypíchla Janina) a standardních vyprávěcích triků (nějaká malichernost, která rozčílí muže a ten pak pro čtenáře působí o to víc negativně, tady třeba zvonící mobil, kontrast opilého muže a mladého hocha). Zdá se mi, že dokážeš dobře nasát spisovatelské řemeslo. Není to napsáno s nějakými (stylistickými) chybami, děj plyne, čtenář to dokáže sledovat a neztratí se, dokáže se stotožnit s postavami, ale na můj vkus to působí příliš jen jako literární cvičení. Rád si od tebe přečtu něco dalšího, něco, z čeho bych měl pocit, že je to tvůj text, ne recyklace. A propos, hlídej si gramatiku, především čárky a rozdíl "mě"-"mně", narazil jsem na docela dost chyb, a to jsem se na gramatiku nesoustředil.

Tragicus
14. 08. 2012
Dát tip
Dobré, na to že mne to vlastně svým obsahem míjelo, četlo se to lehce, bez nějakého přemáhání, byť, pravda, ona linka s "prvním klukem" byla trochu otravná, i když pochopitelná. Ale absence, v rámci možností, patosu je milá.

Skarabea
11. 08. 2012
Dát tip
pôsobí to dosť dievčensky, čo môže byť samozrejme výhoda...ale aj napriek určitej banálnosti to má celkom silu

VH64
02. 08. 2012
Dát tip
Prosím o tu slíbenou nominaci.

Zordon
25. 07. 2012
Dát tip
je to silné sdělení

StvN
21. 07. 2012
Dát tip
Dobre napsana klasika. To je pozitivni.

Zuzulinka
18. 07. 2012
Dát tip
hodně zasáhlo*

srozumeni
18. 07. 2012
Dát tip
Já přidám jen laické ,,líbí"...***

Janina6
18. 07. 2012
Dát tip
Je to takové hodně tradiční. Bez ohledu na to, jestli píšeš z vlastní zkušenosti, popisuješ pro čtenáře velmi dobře známou situaci (ať už z vlastního života, vyprávění přátel, literatury, filmu...) a popisuješ ji hodně obvyklým způsobem. Je samozřejmě skvělé, že se umíš dobře vyjadřovat, šikovně použít dialogy, dodat ději spád (alespoň ze začátku), a obsah je skutečně burcující, ale z hlediska literatury tady nenacházím nic zvláštního, nic speciálně „tvého“. Spíš jsem si na několika místech říkala, proč používáš fráze jako z novinové zprávy („v záchvatu opilecké zuřivosti“, „zlost přetavil v dobře mířené rány“) nebo jako z červené knihovny („aby pošpinil moji první lásku“, „čerpala jsem z jejích doteků sílu“), proč opakuješ skoro doslovně stejné věty (...abych nedělala nic, co by ho mohlo rozčílit a vyprovokovat... – a o nějakých deset řádků dál Neprovokuj ho! ... nedělej nic, co by ho mohlo ještě víc rozčílit). Sice jsi, jak říkáš, neměla v úmyslu hrát čtenáři na city, ale třeba zrovna pasáže o brečení, o pláči, o slzách v očích se v textu pravidelně opakují (pro zajímavost, je tam takových míst 7) a to už mi tedy jistý nátlak připomíná. Ke konci se mi zdálo, že jen opakuješ dokola už řečené věci, a místy by zestručnění dodalo větší naléhavost, kdežto „příliš mnoho slov“ myšlenku spíš rozmělní. Není třeba říkat úplně všechno a úplně doslova, méně je někdy více a čtenář nepotřebuje „vodit za ručičku“. Pozor na nadměrné užívání ukazovacích zájmen (a ten mobil byl najednou to jediné, co mě s tím světem venku spojovalo... ta odvaha, to jediné slovo, s tím telefonem atd. ) Místy jsou použity ke zdůraznění, to je v pořádku, ale jak se ti v souvětí přemnoží, působí to už trochu neobratně. Snad mi odpustíš, že jsem se v komentáři dotkla hlavně věcí, které mi na tvém textu přijdou slabé. Celkově tvoje povídka určitě patří k tomu lepšímu, co se tu dá číst. Ráda přidám tip a těším se na další povídky.

Fruhling
17. 07. 2012
Dát tip
No, ono se to nedá přesně definovat ,je to dost subjektivní: mě to trklo při zdůrazňování toho vzdoru, poprvé u ne, podruhé u druhého ne, potřetí u lásky, vždycky je závěr stejný: vzdor vůči otci. Chápu, že tím chceš dosáhnout gradace, ale za sebe nevidím jediný důvod, proč to ještě víc nezahustit (do jednoho odstavce): bylo by to kratší, energičtější a pro mě ve výsledku působivější. Ale někomu to může vyhovovat. S tou zkušeností je to samozřejmě pravda, ale jedná se spíš o zvědavost osobní než literární. Na druhou stranu, když jsem si přečetl několik knížek od Faulknera, dost mě zajímalo, jak mohl takový autor skončit. Upil se k smrti (a hle, zůstali jsme u tématu). Příště pošli avízo, jinak se nemusím dozvědět, že reaguješ na můj post.

BáraB
17. 07. 2012
Dát tip
Opět děkuji za podnětné komentáře. Lakrov: díky, zajímavé je, že jsem zpočátku uvažovala o vypuštění tebou zmíněného odstavce. Alespoň jsem tedy utvrzena v tom, že v textu má své místo. VH64: díky za zájem. Nechám to tak. Hrdinka si to žádá :-) Fruhling: můžu se zeptat, od jakého bodu, respektive odstavce, ti přišlo, že text ztrácí spád? A je pravda, že literatura se neptá, zda autor píše o vlastní zkušenosti. Na druhou stranu, zvědavé čtenáře to, zejména u kontroverzních či jinak poutavých témat, zajímá :-)

Fruhling
17. 07. 2012
Dát tip
Závěr je dobrý, přesně jak říká David. Nicméně od poloviny text vinou afektovanosti a informační redudance silně ztrácí spád - a začíná být až poněkud vlezlý. Časté zdůrazňování má spíše komediální efekt, skutečné rány přicházejí rychle, nečekaně a stejně tak mizí. Potěší konstantní jazyková úroveň a celková jistota psaní. Dobré. (Z hlediska literatury je jedno, jestli je psaný z vlastní zkušenosti nebo ne.)

VH64
17. 07. 2012
Dát tip
Nekdy se mi něco zasekne v hlavě - ta "naše" pusa versus huba například, a protože jsi zareagovala, připíšu. Napadlo mě, že huba neodpovídá stylu hrdinky, pusa zase možná situaci - co třeba táhl z něho? Nic neměň, to je jen virtuální štábní cvičení. Takže je tam vlastní zkušenost... Hmmm... Medvídka jsem prve u Davida Petrika přehlédl, myslím si totéž, co pedvo.

Lakrov
17. 07. 2012
Dát tip
Je to vcelku strhující čtení, v tomto případě nejen tím, jak je napsané; značnou měrou taky kvůli burcujícímu obsahu. Je chvályhodné, že ses neuchýlil(a) k akčnímu (příchod prince) nebo dramaticko-tragickému (smrt agresora) závěru. Mohlo by tě zajímat, že rozhodnutí dočíst do konce přišlo s větou: Ale asi jsme byly málo nešťastné a nebo jen příliš ošklivé..., obsahujícího (tolik potřebný) nadhled. První věta celého textu je svou stavbou (pořadím sdělovaných faktů) dost nešťastná.

BáraB
17. 07. 2012
Dát tip
Moc děkuji všem za komentáře a podnětnou kritiku. Jelikož mám vlastní zkušenost se spolužitím s otcem alkoholikem, je povídka, ač ne doslova, odrazem mých, maminčiných i dalších vyslechnutých zkušeností. Na city jsem se úmyslně hrát nesnažila, ač to tak možná vyznělo. Ale jak píše pedvo, měl to být prostý popis zkušenosti a ilustrace faktu, že malé dítě, opuštějící domov zkrátka nějakou jistotu, byť v podobě plyšáka potřebuje. VH64, já mám sama s vulgaritami problém, špatně se mi píší a snažím se jim vyhýbat, ale někdy do textu zkrátka patří...děkuji za názor. Davide, děkuji za rozbor. S onou banálností máte pravdu, ale nešlo mi ani tak o žádnou hlubokou sondu či posun. Šlo mi spíše o syrový popis skutečnosti a zkušenosti, kterou má mnoho žen a dívek, ačkoliv se o tom příliš nemluví. S nominací souhlasím a velice si jí vážím, děkuji.

unisex
17. 07. 2012
Dát tip
dobrý, realistickej popis, vypsaná ruka, snad hodně dívčí - ale snad to dodává na té realitě.. myslím to docela podobně funguje v reálu při spolužití s alkoholikem.. bohužel.. myslím, že tenhle text má i edukační potenciál

pedvo
17. 07. 2012
Dát tip
Je to skvělá povídka napsaná strhujícím způsobem. V plyšové hračce vidím spíš popis skutečnosti, než snahu zahrát na city. Vyhýbat se takovému údaji jen kvůli tomu, že by mohl vypadat jako nějaké dojímavé klišé, by asi nebylo to pravé ořechové. Také doufám, že nejde o autorčinu vlastní zkušenost.

VH64
17. 07. 2012
Dát tip
Souhlasím s panem Davidem. Naprosto. I otázka na vlastní zkušenost mne při čtení napadla. Nepodstatná drobnůstka, která je o autorčině cítění, kde chce mít hrdinku - mně by, ačkoli jinak se vulgaritám vyhýbám, víc sedělo "z huby chlast". Jinak ovšem - klobouk dolu.

DavidPetrik
17. 07. 2012
Dát tip
Text je napsany strhujicim zpusobem. Prekvapilo me, ze navzdory svemu jednoduchemu nametu, svemu pribehu, ktery se udehrava na plose deseti minut, me text dokazal tak zaujmout. Je to nejspise proto, ze pusobi opravdove, ze podobnych hroznych scen se na svete odehrava mnoho. Tahle civilni stranka textu a plasticti hrdinove, kterym jsem fandil, jsou jeho magnetem. Ocenil jsem take, ze se autorka neuchylila ke klise ve scene, kdy jeji vypravecka nabyde znovu vedomi: misto snadneho rozpleteni utrpeni strihem na pohotovost autorka nabidla velmi dospelou reflexi situace od jeji hrdinky. Pouze se ptam, zda je uveritelne, aby nactileta divka zkopana do bezvedomi svym sociopatickym otcem v dane chvili meditovala nad tim, ze se neprobudila na pohotovosti, jako v nejakem filmu. Stejne pozitivne vnimam antiklimakticky zaver. Ten je stejne samozrejmy jako cely text. Jsem vdecny, ze autorka nesahla ani po neadekvatnim "happy endu", ale ani po hyperbolovanem postysknuti nad svymi nestastnymi hrdiny. Vecne, jaksi suche zakonceni textu slusi mnohem vice a poskytuje uveritelnou nadeji. Textu vytykam pouze urcitou banalnost: je napsany strhujicim zpusobem, ale autorka se navzdory svemu talentu nesnazi o vyvoj, o posunuti textu skrze nastroje, ktere ji nejsou vlastni. Autorce by prospelo, kdyby opustila sve jiste, onu "comfort zone". Dalsi vadou na krase je nekdy az prilisna, zjevna snaha hrat na ctenarovi city: napriklad sestricka odchazela s medvidkem. Tento text je na pismacke prostredi mimoradny. Je tak autenticky, ze jen doufam, ze neni napsany z vlastni zkusenosti. Pokud s tim autorka souhlasi, nominuji tento text na povidku mesice za cervenec. Dejte mi vedet. At se Vam dari.

Dobře sepsané.*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru