Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Čtenáři myšlenek
datum / id19.07.2012 / 412764Vytisknout |
autorDavidPetrik
kategoriePovídky
zobrazeno1217x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Čtenáři myšlenek

 

Číst myšlenky jsem si přál už od dětství. Nešlo mi o to slídit v cizích myslích. Poháněl mě strach. Chtěl jsem neomylně odhadnout, kdo je spravedlivý člověk a kdo není, kdo je dobrý a kdo zlý. Teprve až když jsem proniknul do Martinovi mysli a otevřel tu jeho studnu zloby, pochopil jsem konečně, že veškerá etika pochází pouze z činů a nikoliv z myšlenek.

 

Zločin a hrdinství

 

Martina jsme poprvé potkali čirou náhodou před několika měsíci během jednoho únorového večera. Byla už tma, mrzlo, auta pokrývala vrstva sněhu a na chodnících ležela zledovatělá břečka. Kromě vzdáleného zacinkání tramvaje byly ulice hrobově tiché. A právě v tom tichu a mrazu se chystala vražda.

 

Šel jsem s kamarádem Danielem z pozdní konzultace u pana doktora Šmída na zastávku na nábřeží. Povídali jsme si o našich potížích, když jsme za sebou zaslechli spěšné kroky. Zpoza rohu se objevil člověk zachumlaný do kostkované šály a rychle nás minul. Hned nato se objevili další tři muži, kteří ho následovali.

 

Když nás míjeli, jeden z nich záměrně vrazil ramenem do Daniela, který na kluzkém chodníku upadnul.

„Hej!“ zakřičel jsem, ale Daniel mě zarazil.

„Mají holé hlavy...,“ ukázal na trojlístek v zelených bomberech a kanadách.

 

Zachumlaný muž i skinheadi zmizeli za rohem ulice, odkud se za chvilku ozvalo pokřikování a nadávky. Jenom jsme se na sebe podívali a rozběhnuli se k řece. Na nábřeží jsme zahlédli, jak na mostě před námi holohlavci dobíhají svou oběť. Strhnuli ho k zemi a začali ho brutálně okopávat.

„Nechte toho! Pomoc, pomoc!“ křičel jsem na ně, zatímco Daniel volal mobilem na policii.

 

Útočníci nás zpozorovali. Ještě několikrát do bezvládného těla na zemi kopli, potom ho zvedli a přes zábradlí hodili do řeky. Chvíli to vypadalo, že váhali, zda se postavit i nám, ale nakonec se rozutekli na druhou stranu mostu.

 

Zasněžený chodník na místě činu byl postříkaný krví. Nahnul jsem se přes zábradlí a bezmocně jsem sledoval, jak tělo odnáší ledový proud. Napadlo mě, že bych měl útočníky sledovat, když vtom k nám přiběhl nějaký člověk, vysoký, černovlasý třicátník. Své modré oči upínal na hladinu.

 

„Nějaký chlapi tady zrovna někoho asi ukopali k smrti. A pak ho hodili dolů! Viděl jste to?“ zeptal jsem se ho. A neznámý jen přikývnul hlavou.

„Už jsme zavolali policajty a záchranku. Měli by tu být za pár minut,“ řekl Daniel. „Snad toho chudáka nějak vyloví.“

Neznámý zase pokýval hlavou. Potom si beze slova svléknul bundu, zhluboka se nadechnul a bez varování se přehoupnul přes zábradlí mostu.

 

„Néé! Nebláznětě!“

Noc rozetnulo hlučné zašplouchnutí.¨

„Šílenec jeden! Je naživu? Vidíš ho?“

 

Muž se vynořil a ledovou vodou usilovně plaval k bezvládnému tělu. Uchopil ho kolem hrudi a začal táhnout ke břehu, zatímco my jsme seběhli dolů na nábřeží. Když doplaval až k nám, vytáhli jsme je z vody.

 

„Chlape, vy teda máte kuráž! Myslíte, že je na živu?“ řekl jsem a naklonil se nad zmláceného muže v bezvědomí.

Zachránce pokrčil rameny a začal si s jekotajícíma zubama svlékat mokré šaty, zatímco já se snažil o umělé dýchání.

„Mysleli jsme, že jste se zbláznil,“ řekl Daniel a podal mu suchou bundu. „Taková odvaha, to se jen tak nevidí!“

 

Zanedlouho se objevila sanitka, která odvezla zbitého chlapa i Martina do nemocnice. Policajti s námi sepsali protokol a my si mysleli, že tím se příběh uzavřel. Jenže věci se samozřejmě chytli novináři, kteří Martina vypátrali a postavili na piedestal hrdinství.

 

A když na konci roku dostával od prezidenta republiky státní vyznamenání za mimořádnou osobní statečnost, byli jsme s Danielem asi jediní, kdo neaplaudoval. Jako jediní jsme totiž věděli, jak příkrý může být rozdíl mezi statečným, hrdinským, zkrátka dobrým skutkem a hroznou, zlomyslnou myslí.

 

Čtení myšlenek

 

Abyste tomu rozuměli. Na telepatii jsem samozřejmě nikdy nevěřil, nýbrž jsem jí považoval za za pověru z bájí a pohádek. Žádný duševně zdravý člověk přece nemůže věřit na kartářství, astrální tělo nebo čtení myšlenek. Jenže navzdory naší sekulární současnosti se mimořádné zkušenosti dějí. Ale člověk jim uvěří až tehdy, když je sám zažije. A se mnou to nebylo jinak.

 

Stalo se to v supermarketu. Čekali jsme s Danielem ve frontě u pokladny, když jsem před sebou poznal Martina. Ano, toho hrdinu, který před několika měsíci zachránil lidský život z ledové řeky.

„Není to on?“

„Kdo? Jo, aha. Myslím, že je... To je ale náhoda.“

Přistoupil jsem k němu a chtěl jsem mu zaklepat na rameno, pozdravit ho a znovu mu vyjádřit obdiv. Ale jen co jsem natáhnul ruku, projela mnou křeč jako kdybych sáhnul na drát pod napětím.

„Co se děje?“ chytil mě Daniel za ramena.

„Nevím...“

Stejně nenadále jak křeč přišla, tak i zmizela. A místo ní se v mé hlavně náhle rozezněly myšlenky, které nebyly moje.

 

„Musím si někde sednout,“ zamumlal jsem a odešel mezi regály. „Něco se děje. Snad nepřicházím o rozum...“

„Jak to myslíš?“

„Teď, zrovna teď slyším ve své hlavě příval myšlenek, které nejsou moje.“

„Cože? Co to povídáš?“

„Zkrátka teď uvnitř,“ poklepal jsem si na čelo „slyším zlovolné, nenávistné myšlenky.“

„Hmm... A vyskytuje se u vás v rodině schizofrenie?“

 

Nakonec jsem se přesvědčil, že pokud v tomhle úkazu telepatie hrají roli psychiatrické choroby, netrpím jimi já. Netrvalo totiž dlouho, než jsem pochopil, že cizí myšlenky patří Martinovi. Poznal jsem v nich totiž útržky občasných vzpomínek na naše společné noční dobrodružství.

 

Dobro a zlo

 

Abych se zcela přesvědčil, že netrpím schizofrenií, nýbrž telepatií, sledoval jsem Martina až k němu domů. A pár minut potom, co zhaslo okno v ložnici jeho vily a on usnul, příval zloby ustal. Stál jsem v zahradě pod jeho okny a cítil úlevu od te hrozné zloby a zlomyslnosti. A tak to bylo každou noc. Tlak zlých myšlenek mi začal převrácet život. Snažil jsem se prospat co největší část dne a bdít během nocí, abych té hrůze uniknul.

 

Co mám na mysli? Co mě trápí během dní? Tak ho poslouchejte. Asi teď zrovna jede do práce:

 

„Tak se pohni, ty čuráku. Doufám, že to jednou napereš do svodidel a shoříš zaživa! Á jéje, to je ale tlustá bachyně. Fuj! Někdo by tě měl kuchnout jako o zabíjačce. A kriste, zavřenej sjezd! Že oni to zase rozkopali? Aby jim to vybouchlo do ksichtu, hajzlům. Rozjet je bagrem, svoloč kopáčskou. To je jako ten čurák od nás od vedle. Když ho slyším pohvizdovat, vždycky doufám, že na schodech zakopne a zlomí si obě hnáty. Hlavně, aby ta fiflena z recepce neměla zase na sobě nacákáno tuny toho svýho svinstva. Z toho by jeden blil. Hnus. Vůbec, co to je za kretény v tý práci? Jeden debil, druhej hovado, třetí krypl. To je jako ten můj debilní švagr. Snad se na tom svým kole jednou rozseká až se mu vykulej střeva...“

 

Také jste zaskočení? Já každopádně byl. Ze začátku jsem si myslel, že prochází nějakou krizí, že je pod tlakem, který neumí snést. Jenže se ukázalo, že takhle uvažuje neustále. Nejvíce mne šokovalo, že se jeho zlovolnost netýkala jenom neznámých lidí, ale i jemu nejdražších. Raději vám ani neřeknu, jak smýšlel, když na dětstkém hřišti hlídal svoji malou dceru.

 

„Tohle přeci není možné,“ řekl Daniel. Seděli jsme v kavárně s výhledem na hřiště a skrytě ho pozorovali. „Podívej, jak se tváří mile a sympaticky, jak jí pomáhá na prolézačkách a povzbudivě se usmívá...“

„Já vím, tím více je to šílené. Vsadím se, že všechny tyhle matky, co obdivují jeho atletickou postavu by mi nikdy neuvěřily. Vždyť tomu sotva věřím sám.“

„Tomu, že se z tebe stal telepat nebo tomu, co mu lítá v hlavě?“

„Oběma. Copak můžu přijít a říct – slyším vaše myšlenky, měl byste se něchat vyšetřit. Leda nechají vyšetřit mě...“

„Já ti uvěřil.“

„Ty jsi něco jiného.“

„Dáte si ještě něco,“ zeptala se servírka, aniž se na Daniela podívala.

„Zatím ne, děkuji.“

 

Daniel se ušklíbnul: „Myslíš, že je duševně nemocný?“

„A to se ptáš mě, telepata?“

„Jak si jinak vysvětlíš ten rozpor mezi jeho zlým uvažováním a vzorným, příkladným chováním? Manželka ho všude chválí jako vzorného otce. Kolegové ho vyzdvihují jako čestného a zodpovědného zaměstnance. A kamarádi na něj nedají dopustit a mají ho za vzor. Jaktože ztělesňuje dobro, ale přitom se mu v palici metelí taková hrůza?“

„Samozřejmě, že bysme to mohli zamést pod koberec nějakou psychiatrickou diagnózou. Třeba říct, že trpí sociopatickou schizotypií vyvolanou organickou příčinou. Jenže to bychom udělali jenom proto, abychom se tím dál nemuseli zabývat. Doktor Šmíd to tak dělá pořád. Ve skutečnosti nám uniká, že jeho paradox nám názorně ukazuje, jaká je povaha dobra a zla.“

„Jak to myslíš?“

 

„Díky němu jsem pochopil, že etika závisí na rozlišování, že je věcí poznatelnosti. Bez rozpoznání toho, co je zlé a dobré není zlého a dobrého.“

„To je celkem banální, ne?“

„Ne tak zhurta, příteli. Jak poznáš, že je něco dobré nebo zlé?“

„To je přeci nasnadě.“

„Není. Podívej se na něj. Pečlivý a starostlivý otec. A přitom uvažuje jako nejhorší zločinec. Jenom z činů a slov rozpoznáme dobro a zlo. Nikoliv z myšlenek, které normálně nedokážeme číst.“

 

Konfrontace

 

Znovu jsme se s Danielem sešli až za několik dní.

„Musím s tím něco udělat.“

„S čím?“

„Musím mu říct, že mu čtu myšlenky a že by s nima něco měl dělat. Třeba mu tím pomůžu.“

„Zbláznil ses? Nikdy ti neuvěří. Sám jsi to říkal. Vždyť právě kvůli tomu jsi to něřekl nikomu jinému než mě...“

„Tobě jsem to ani říkat nemusel.“

„Vždyť víš, jak to myslím. Neuvěří ti.“

„Ale uvěří. Dokážu mu totiž nahlas zopakovat cokoliv, na co si zrovna pomyslí.“

 

A tak jsem si s Martinem domluvil schůzku v bance, kde pracoval jako ekonom. Přivítal mě ve své kanceláři, nabídl mi občerstvení a zavzpomínal na naše náhodné setkání na mostě. Když zkončil, přešel jsem rovnou k věci. Řekl jsem mu, že přesně vím, na co právě myslí, na což on jen odvětil „Prosím?“ a pochybovačně zvedl obočí. Tušil jsem, že mi neuvěří a proto jsem doslovně zopakoval všechny ty hrozné myšlenky, které se mu právě honily hlavou.

 

Místo toho, aby byl překvapený, jenom jakoby chápavě pokýval hlavou, řekl, že už nemá čas a zavolal sekretářku, aby mě vyprovodila z banky. Když jsem oponoval a začal křičet, že moc dobře vím o tom jeho zlu, zavolali na mě ochranku.

 

„Neustále slyšet cizí a navíc tak zlé myšlenky musí být nesnesitelné,“ řekl Daniel. „Ale když ho budeš pokoušet, vyjde ta zloba ven a přátelský Martin se promění v monstrum, které se zatím skrývá jenom v jeho hlavě.“

„Jenže já s tím něco musím udělat. Někdo musí na to zlo upozornit!“

„Zlo? Jaké zlo? Ten chlap zachránil člověka z ledové řeky a nedávno ho vyznamenal prezident. Je to příkladný manžel, milující otec a zodpovědný zaměstnanec...“

„Copak mi nevěříš?“

„Věřím. Ale sám jsi řekl, že činy a slova mluví za vše, nikoliv myšlenky.“

 

Ačkoliv jsem věděl, že má pravdu, nemohl jsem se s ní smířit. Proto jsem se ještě dvakrát pokusil Martina přimět, aby si se mnou o všem promluvil, aby něco udělal se svým zlem. Ale on mě pouze doporučil navštívit psychiatrickou ordinaci a pak zavěsil. Jenže hned nato se mi v hlavě rozezvučel jeho hlas:

 

„Ještě jednou mi zavoláš, ty zmrde, nebo tě jenom někde zahlídnu, a poznáš takový utrpení, o kterým se ti ani nezdálo. Vyrvu ti nehty a vydloubu voči z důlků. Slyšíš mě? Moc dobře vím, že mě slyšíš. Tak si dávej bacha a drž se zpátky. A běda jestli o tom všem řekneš ještě někomu jinýmu. Rozmlátím tě bejzbolkou! Vykuchám tě jako svini!“

 

Vražda

 

„Vidíš, vidíš. Neposlouchal jsi mě a teď máš na krku psychopata,“ pokýval hlavou Daniel.

„Jakého psychopata,“ ušklíbnul jsem se ironicky. „Nemyslíš hrdinu, dobráka od kosti?“

„Nech si toho, chytráku. Spíš mi řekni, co s tím budeš dělat?“

„Takovéhle zlo by nemělo žít.“

„Nemělo, ale žije.“

„No právě,“ nadechnul jsem se. „Budu ho muset zabít.“

„Cože? To snad nemyslíš vážně!“

„Myslím.“

 

Jenže jedna věc je o vraždě uvažovat a druhá je jí provést. Vždyť já nedokážu zabít ani vánočního kapra, natož pak člověka. A je celkem jedno jestli dobráka nebo zlosyna. Proto jsem začal hledat výmluvy. Vždyť on vlastně není špatný člověk. Jenom zle uvažuje, ale přitom se chová dobře, příkladně. Kdybych nevěděl, jak uvažuje, nepochyboval bych vůbec, že je vzorným člověkem. Navíc – přeci by mi neublížil.

 

Martin ale se svými výhrůžkami nepřestával. Naopak je stupňoval. A proto jsem se nakonec musel odhodlat k činu, k odstranění té anomálie mezi zlou myslí a dobrým konáním, která ohrožovala moje etické uvažování a přeneseně i celý můj svět. Ale nebojte se, dal jsem si záležet, aby netrpěl. Nechtěl jsem ho přeci trápit. Jenom zabít.

 

Bylo svěží jarní ráno. Více než rok potom, co se Martin stal hrdinou. Vstal, osprchoval se, nasnídal a vydal se autem do práce – mysl opět plnou zlomyslnosti a zloby. Hrůza za hrůzou, že jsem si musel zakrýt uši, abych se vůbec dokázal na jeho vraždu soustředit.

 

Když najížděl na dálnici, nepodíval se do bočního zrcátka, zda má volno zleva. A právě vtom do něj narazil osmnáctikolý tirák jedoucí sto čtyřicet. Rozmáčknul jeho auto o svodidla jako nějakou plechovku od sodovky. A Martin byl na místě mrtev.

 

Epilog: Mimo dobro a zlo

 

„Tak jsi ho nakonec přeci jenom zabil, viď?“ povzdechnul si Daniel.

„Ano,“ přiznal jsem.

„Proč ale? Nešlo to jinak? Proč u tebe všechno vždycky končí smrtí?“

„Copak život končí jinak?“

„Nekončí. Potíž je v tom, že ty vidíš smrt jako špatnou, jako zlou.“

„A co je dobrého na tom umřít?“ ušklíbnul jsem se.

„Život a smrt, dobro a zlo jsou věcí rozlišování. Bez rozlišování, bez rozpoznávání takové kategorie nejsou.“

„Tomu nerozumím,“ pokrčil jsem rameny. „Myslíš, že jsem dobrý nebo zlý, když jsem Martina zabil?“

„Nevím. To posoudí až čtenáři.“

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.07.2012 18:51:48Zdenda
Můžu, ale jen útržkovitě, jsem líný:

Dvou možností interpretace jsem si všimnul.

Já si nevšiml, že celý text směřuje k vraždě. Nejdřív byla historka o záchraně tonoucího a potom začal vypravěč číst myšlenky. Nejdřív jsem si říkal - proč ne. Ale zvláštní třeba bylo, že ten zlý dobrý člověk vypravěči telepaticky vyhrožoval. Buď by si musel být vědom, že mu někdo čte myšlenky, a to mi připadalo zvláštní, a nebo si to vypravěč vymýšlí. Objeví se pochybnost. Pak si řeknu - dokazuje vůbec něco, že by měl ten chlap ošklivé myšlenky? Nic? I to je zvláštní. A když vypravěč přijde s myšlenkou, že ho zabije... Ztrácím pochybnosti... je to psychopat. Ten závěr jsem pak moc nepobral, odněkud se zjevil náklaďák řízený Karlem Čapkem, bylo to zvláštní, ale už jsem to moc nevnímal.
24.07.2012 18:14:06DavidPetrik
@Zdenda: Presne o to mi slo: nadhodit vice nez jednu moznost interpretace (je vypravec psychicky nemocny anebo opravdu telepat)? Jak jsem psal v odezve na komentar od Janiny, nejspise se mi viceznacnost nepodarilo dostatecne zduraznit. Co si myslis? Vsiml sis vubec techto dvou moznosti interpretaci vypravece (blazen vs. telepat)? Proc u Tebe vypravec ztratil na uveritelnosti, kdyz se rozhodl hrdinu zabit? Vzdyt k tomu smeruje cely text. Muzes to vice rozebrat?
24.07.2012 18:10:29DavidPetrik
@Janina: dekuji za komentar.

Chtel jsem ctenarum nadhodit zdanlive zjevne, ale pritom tak casto opomijene eticke tema: co je dobre, jak to posuzujeme? Kristus v jedne pasazi kanonickych evangelii rika, ze uz pouze zatouzit po zene ve svem srdci je stejne, jako milovat se s ni. S takovym pohledem nesouhlasim a privedl me k uvaze, jak rozeznavame spravne? Dospel jsem ke zjevnemu: etika je vlastne kategorii noetiky, poznatelnosti, spise nez samostatna kategorie. Bez poznatelnosti, bez cinu a slov, neni dobre ci zleho.

Naprosto souhlasim se Tvym postrehem, ze klicovym je vule k cinu a nikoliv pouze meditace nad nim. Prave proto se na konci ptam, zda zabiti cloveka pouze podle jeho myslenek je spravne, zduvodnitelne. Podobne se ptal Philip K. Dick ve sve povidce "Minority Report": je mozne odsoudit cloveka za neco, co jeste neprovedl?

V textu jsem upustil nekolik poznamek, jimiz jsem se snazil nadhodit, ze vypravec muze byt dusevne nemocny. Protoze si teto moznosti nikdo nevsiml, predpokladam, ze zapadla. Myslis, ze bych ji mel posilit?

Metafikce v zaveru je zamerna - odhaluje, ze text je etickou rozcvickou a nic podobneho mozne neni. Myslim, ze ale tenhle metafiktivni aspekt nekterym ctenarum unikl. Myslis, ze bych mel byt vice explicitni?

Kdyz tak mi napis zpravu nebo dalsi komentar. Citim, ze k textu potrebuji dalsi zpetnou vazbu. Predem diky.
24.07.2012 18:07:03Zdenda
Nebo si začně myslet, že má telepatické schopnosti, nebo začně předstírat, že má telepatické schopnosti. Jak jsi říkal, v umění je možné vše.

Ve chvíli, kdy vypravěč začal uvažovat o tom, že zabije zcela nevinného člověka, začal jsem já pochybovat o všem, co mi vypráví.

Asi jako když ti někdo vypráví docela pravděpodobný hezký příběh, ale pak to začne směřovat k tomu, že vypravěč potřebuje stovku na autobus a že ti ji samozřejmě hned pošle poštou.
24.07.2012 18:02:01DavidPetrik
@StvN: uz jsme na to narazili nekolikrat. Vybiram si narocnejsi temata, ale ne vzdy je dokazi podat ctive resp. vhodne.

V prvni draftu textu byla struktura naprosto odlisna. Telepatii hlavniho hrdiny jsem nacrtnul hned zkraje a ke scene na moste jsem se dostal az ke konci. Potom jsem usoudil, ze takove usporadani postrada prvotni tahak, tj. ze bez dramaticke sceny v uvodu je tema "co je dobre resp. eticke" prilis akademicke, resp. filosoficke, aby ctenare zaujalo. Proto jsem se rozhodl strukturu zmenit. Ocenuji ted Tvuj nazor, ze zmena mozna textu neprospela.

Puvodni verze take obnasela mnohem vice o Martinovi, o tom, ze je prikjladny clovek, dobry otec apod. Tyhle pasaze jsem nakonec smazal, protoze mi prisly prilis sekundarni, odbocujici. Vysledkem ale je jakesi nadbytecne oklesteni. Zvazim proto, zda na kostru textu nenaplacat vice masa ze spizirny;-) Jinak samozrejme dekuji za zastaveni a konstruktivni komentar.
24.07.2012 17:56:53DavidPetrik
@Zdenda: v literature resp. umeni je mozne cokoliv. Axiomem tehle povidky je, ze hlavni hrdina zacne mit telepaticke schopnosti. Tak jsou v textu rozdane karty, tak se vesmir textu odehrava. Jinym predmetem je, jestlize postava nepusobi presvedcive v mantinelech definovanych v povidce. To je pro me, jako autora, mnohem dulezitejsi postreh.
22.07.2012 19:25:41Janina6
Protože jsem to vzala jako sci-fi, nebo snad "psych-fi", neřešila jsem důvěryhodnost vypravěče. V povídce se stalo, že vypravěč ty myšlenky slyšel, proč ne, na to můžu přistoupit a dobře se bavit. A zamýšlet se nad tím, jestli zlý je ten, kdo koná zlé věci, nebo už ten, kdo je koná v myšlenkách... K tomu tématu mě napadlo, že kromě rozdílu mezi myšlenkou a činem je navíc ještě jeden velký rozdíl - mezi tím, MYSLET si, že bych někoho nejradši zmlátil, zabil a podobně, a opravdu to CHTÍT udělat. V dusném letním odpoledni v dopravní zácpě sedí za volanty tolik brutálních vrahů :-) kteří ale doopravdy netouží vraždit, jenom zpracovávají v hlavě momentální stres. Je potom otázka, jestli tohle už hodnotit jako zlo.
Byla jsem zvědavá, jak to vypravěčovo dilema v závěru vyřešíš. V tomhle směru mě epilog trochu zklamal, zabití literární postavy mi připadne jako "úhybný manévr"... I když je mi jasné, že jsi v tom příběhu ukázal jen těžko řešitelný problém.

K jazykové stránce - narazila jsem na dvě místa, kde mi vadilo opakování slov (V první části: "Zpoza rohu se OBJEVIL člověk... a rychle nás MINUL. Hned nato se OBJEVILI... Když nás MÍJELI..." V části Dobro a zlo: "...příval ZLOBY ustal. Stál jsem v zahradě pod jeho okny a cítil úlevu od té hrozné ZLOBY").

Na začátku: když jsem proniknul do Martinovi mysli - správně Martinovy.

...začal si s jektajícíma zubama svlékat mokré šaty - správně s jektajícími zuby.

Sem tam mě uhodily do očí nesprávné tvary příčestí u některých sloves: upadnul, rozběhnuli se, přikývnul, nadechnul se, natáhnul, sáhnul, uniknul, rozmáčknul. Správně upadl, rozběhli se a podobně. Některá podobná slovesa mají "povolené" i dvojtvary (strhli i strhnuli), ale ta, co jsem ti vypsala, by měla podle pravidel mít ten kratší. Je fakt, že u některých bych si podle citu nebyla jistá, ale třeba "rozběhnuli se" mi zní dost divně.
21.07.2012 11:07:26StvN
Vzpomnel jsem si na takovy psychotest, ktery mi kdysi nekdo poslal. Byly tam asi ctyri obrazky zlocincu a ty sis mel vybrat jednoho, ktereho bys urcite nechtel potkat v noci v nejakem zapadlem pruchodu. Test byl postaven na principu, ze clovek si vybere nekoho kdo je mu povahove blizky. Co me zaujalo byl zaver. Rika, ze ty mas bud stejnou povahu, jako ten zlocinec, nebo prave opacnou, protoze ji jakoby kompenzujes. Nejde mi to dost dobre vysvetlit. Chci rict, ze to, co popisujes v pripade Martina, je mozne, dokonce si myslim, ze to kazdy z nas v urcite mire pozoruje sam na sobe. Da se tomu rikat i predsudky.

Da se rict, ze jsi popsal zajimave, ne uplne bezne tema, akorat jsi to vzal pomerne povrchne, coz mozna bude ctenarum vadit. Doporucil bych lepe zvazit syzet. Tady by bylo byvalo mozna vhodnejsi zacit situaci podobnou te v obchode. Nerozebirat udalosti, ktere vedly k tomu, ze je vypravec telepat, ale podat to jako hotovou vec. Takhle vlastne motas dva pribehy dohromady. Vypraveni tocit kolem rozporu myslenek a prikladneho zivota, vice zduraznit napriklad vystupovani Martina, komunikaci face to face. A cele to zakoncit tim, jak zachranil muze z reky. Vypustil bych i tu honicku na zacatku, ktera neni podstatna. V tomhle tvaru si myslim, ze by se ti lepe podarilo vyjadrit zasadni myslenku.
20.07.2012 13:41:25Nářezový_sluníčko
Bohužel ani já vypravěči nevěřím, úplně marné by to být nemuselo, nápad to není špatný, ale asi by to chtělo ještě přeci jen zdůvěryhodnit :)
20.07.2012 11:28:26Zdenda
Rrrrrrozpašité, autore, rozpašité pocity.
Protože postava Martina, tak jak ji vypravěč popisuje je dosti nereálná, a navíc má vypraveč schopnost telepatie, což ho v mých očích silně diskredituje, zkrátka je mi ten vypravěč dost podezřelej a nevěřím mu ani slovo. Prostě si vyhmátl nějakého člověka, třeba ze závisti, že má doborou práci, dceru a odvahu skočit do řeky, a pak ho zavraždil. Náklaďákem. Jako Karel Čapek.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.