pekař, Ph.D.

Petr přišel na první směnu raději o deset minut dříve. Mistr už tam dávno byl.

"Tak ty jsi ten novej brigádník? Paráda, mně říkaj Milan!"

"Dobrý den," odpověděl nesměle.

"Jaký dobrý den, tady si všichni tykáme!" usmál se a natáhl ruku.

Pak ho odvedl do šatny, aby se mohl převléct. Bílé triko, bílé kraťasy, bílá čapka.

"Začínáme vždycky chlebem. Tady Franta vyhodí těsto, já ho rozvážím a Doktor ho koulí. Ty zatim budeš jen nosit ty rozkoulený kusy támhle do regálu, rozumíš?" vysvětloval mu Milan. Petr jen přikývl. Stoupl si vedle Doktora a čekal.

"Ty jsi ten praktikant z pekařskýho učňáku?" otázal se ho Doktor po chvíli.

"Ne, já tu jsem na brigádě. Jinak studuju vysokou. Historii."

Milan poplácal doktora po zádech a zahlaholil "No jo, tady Doktor má taky vejšku!"

"No jo, Doktor! Naše hlava študovaná!" křikl z rohu místnosti Franta.

Doktor nad tím jen mávl rukou.

"Víš, mladej, tady kolega má doktorát z filozofie!" pokračoval mistr.

Petr se zasmál. Z Doktorova výrazu ale rychle vyčetl, že nešlo o vtip.

"Jo, to tak trochu mám," přiznal trpce.

"Vážně? A co děláte tady?" nechápal Petr.

"Housky, rohlíky, chleba, koláče. Padesát korun na hodinu... a taky zametám mouku z podlahy na konci směny."

"Vidíte to, pane doktore, já mám sotva základku a beru šedesát," skočil mu do řeči Milan a nasadil výraz zámožného statkáře. Doktor si ho nevšímal. Starostlivě, skoro až otcovsky, položil Petrovi ruku na rameno.

"No, pletl jsi někdy vánočky?"

"Ehm, ne. Nikdy."

"Nevadí. To se naučíš. Do důchodu máš plno času."

Do konce směny už toho Petr moc nenamluvil.