Osamělé války - Hraničářka (část 2)

předchozí část příběhu

Ukázalo se, že není až takový problém vesničany najít a sledovat, ale zato je nemožné odposlechnout, o čem si povídají. Cesta byla příliš přehledná, než abychom se dostaly na doslech, a ačkoliv byli dost hluční, až na hřeben kopce se jejich slova nedonesla.

Jak ta podivná sebranka postupovala hloub do vnitrozemí, vrchy kolem cesty byly nižší a nižší a už mi nepřipadaly jako bezpečný úkryt. Na druhou stranu, vesničani byli vážně pozoruhodně lehkomyslní.

Podezřele lehkomyslní. Přistihla jsem se, že víc než na silnici pod námi se dívám do korun stromů, na prostější svah, kamkoliv, kde by se mohlo schovat pár vojáků.

A my jim na to takhle nalítneme, lamentoval hlásek v mé hlavě.

Ale no tak. Jsme na vlastním území.

A kdo říká, že všichni dhamští mají svoje vojáky v lásce?

Nakopla jsem balvan ve svahu jen proto, aby mě bolest přiměla soustředit se na úkol. Už mi z té války začíná přeskakovat.

Slunce už se dostávalo z jihu k západu a já se snažila zahnat hlad trochou sušeného masa, když se ke mně obrátila Kajsa, na tváři nenadšený výraz, a ukázala k obzoru.

Poslušně jsem se tím směrem podívala. Mezi povlovnými svahy zanedbaných luk a polí jsem viděla cosi nejasného, světlejšího.

„Počkej – to je Zlatej Potok?“ vzpomněla jsem si na větší vesnici, která ležela na cestě k Tessaře. „Nenapadlo mě, že už jsme tak daleko. Moc to tu neznám, běžně sem nechodím,“ přemýšlela jsem nahlas. Kajsa netrpělivě kývla.

„Skoro myslím, že jsou odsud. Jestli nejsou, nechala bych je vlastnímu osudu. A jestli jsou odsud... myslím, že je tam hospoda,“ dořekla nesmyslně.

„Máš recht, taky už mám hlad,“ pokusila jsem se zavtipkovat. Obyčejně s Kajsiným klikatým uvažováním zvládnu držet krok, ale dneska asi nejsem ve formě.

„Výborně, tak tam běž, objednej si králičí pečeni, k tomu korbel piva a hezky poslouchej, co si tam kdo povídá,“ pobídla mě elfka věcně.

Jo takhle.

„Myslíš, že to půjde tak jednoduše? Nejsem místní, cizí holka s mečem u pasu bude působit dost divně, nemyslíš?“

„Meč tu necháš. Budeš tvrdit, že jsi z nějaký vsi trochu dál odsud a že se jdeš zeptat, jak jsou na tom se zásobami, jestli by neprodali nějaké obilí, že potřebuješ nějaký jídlo, aby tvoje rodina vydržela do sklizně.“ Kajsina pohotovost na mě udělala dojem. Ne že bych to tak hodlala udělat, ale na okamžitou improvizaci to nebylo špatné.

Rychle jsem proháněla myšlenky vlastními křivolakými uličkami. Když připustíme, že neozbrojená skupina vesničanů u nepřátelských hranic je krajně podezřelá, vidím dvě možnosti; buď mají nějaký vlastní zdroj informací, ze kterého se dozvěděli, kdy si takový výlet můžou dovolit, a nebo za nimi stojí nějaké šedá eminence, která ví, že si jich všimneme, a pokusí se nás takovou návnadou dostat do nějaké pasti.

A nebo můžou být vesničani prostě hazardéři a blázni. Ale říká se „zdravý selský rozum“, ne?

Chci vědět, co za tím je, o tom žádná. A měla bych pěkně rychle vymyslet, jak to udělám.

Přede dveřmi zlatopotocké hospody jsem si ještě jednou v duchu přeříkala, kdo jsem, co tam hledám a co mi Kajsa prozradila o jedné rodině z Příčné, kterou prý znávala. A pak už mi nezbylo než vzít za kliku a vejít.

Sál hospody byl malý a zakouřený, za což zřejmě mohla skupina starších mužů u stolu v rohu, všichni měli dýmky a vydatně z nich potahovali. Jinak byla hospoda prázdná.

„Dobrej večír,“ pozdravila jsem způsobně a pokusila se přibarvit si hlas západním přízvukem. Sice jsem se na západě Dhamsy narodila a hodlám to o sobě tvrdit i tady, ale brzy jsem se dostala na jih do hor, na Graaff, a přízvuku jsem se za ty roky zbavila.

„Dobrej, slečno,“ zamumlali přes dýmky v zubech štamgasti, a jeden z nich – s plnovousem a prošedlými vlasy – mi položil vcelku předvídatelnou otázku.

„Copak vás sem přivádí?“

„Sháním nocleh, nevíte, má tu hostinský nějaké pokoje?“ zeptala jsem se opatrně. Protahuj slabiky a měkčí výslovnost.

„Pokoje má,“ potvrdil mi jiný ze skupiny kuřáků ne úplně přátelským tónem, „ale záleží na tom, kdo o ně žádá.“ Abych pochopila, s kým mám tu čest, zvedl se z lavice, naprosto samozřejmě přešel za výčepní pult a naplnil dva korbele, které od stolu přinesl.

„Chci tu jenom přespat, ráno vyrazím dál. Jdu k hranici, do Příčné, mám tam příbuzné.“ Tak, pánové, copak mi povíte na tohle?

Chvíli mlčel i hospodský, i celý stůl štamgastů. Nakonec se ozval znovu ten prošedivělý mírným, skoro laskavým tónem.

„Slečno, jak dlouho jste tady nebyla?“

„Já...“ zahrála jsem váhání, „vlastně nikdy, já jenom vím, že tu žijou. Já jsem ze západu, od Caldarvanu.“ Tabákový kouř mě štípal do očí, začala jsem rychle mrkat. Tak se ptejte, vybízela jsem v duchu rozpačité chlapy, mlčky zírající do korbelů, sama vám to vyklopit nemůžu.

„A pročpak jste se za nima vydala zrovna teď?“ zeptal se prošedivělý.

Znovu jsem zamrkala, hodilo se mi to do role.

„Já... když mi bratra naverbovali do armády... a rodiče už zemřeli...“ zkusila jsem do řeči propašovat pár tlumených vzlyků. Na chvíli jsem zapochybovala, jestli jsem se radši neměla držet historky, kterou mi navrhla Kajsa. Pozdě. „Barret a Madlin jsou jediní příbuzní, kteří mi zbyli, Madlin byla sestra mého otce.“ Sem tam jsem při řeči lehce škytla a doufala, že to zní jako statečně přemáhaný pláč.

Reakce předčila moje očekávání. Muž s kaštanovými vlasy a knírem, od pohledu nejmladší, i když i to znamenalo blízko k padesátce, mi skočil do řeči. „ Tvůj táta byl Conall? Con? Brácha Mady? Hrome, říkal jsem, že dělá pitomost, když se stěhoval na západ. On už se vrátit nestih, to jsme slyšeli, jak umřel, ale krev se nezapře, co? A jak říkaj tobě, malá?“

Nesnáším oslovení „malá“. Ale pro tohohle chlápka jsem kamarádova dcera, tak to asi budu muset skousnout.

„Jmenuju se Linn,“ zakuňkala jsem. Linn zní stejně jako Ling, jak se taky dá zkrátit Aisling a jak mě občas někdo osloví. Počítám, že na tohle jméno budu slyšet.

„Tak já jsem Schuyler, znával jsem tvýho tátu, dokud bydlel na Příčnej, byl to fajn kluk.“ Schuyler ke mně natáhl ruku přes stůl a já mu ji stiskla.

„Těší mě.“

Můj nový známý se spokojeně napil piva. Ostatní tímhle setkáním po letech nevypadali nijak zvlášť dojatí, ale taky se už netvářili tak nepřátelsky, jako když jsem do hospody vešla. Zatím mi to docela jde.

Prošedivělý se na mě znovu soucitně zadíval; zřejmě nezapomněl, ze kterého tématu jsme sem vlastně odbočili.

„Linn... víš, je válka a Příčná je na hranicích s Adorem.“ Vykulila jsem oči, zdálo se mi to jako patřičný projev toho, že mi pomalu dochází děsivá pravda. „Přes Příčnou procházeni vojáci a jednou... přišlo taky adorský vojsko a pobilo všechny, kdo neutekli. Barreta a Madlin taky,“ povzdechl si, „neodešli, říkali, že nemají kam.“

„Ach,“ zamumlala jsem nezřetelně, patřičně zděšeně. Ale zase bych to neměla moc přehnat, když jsem chudáky Barreta a Madlin nikdy neviděla.

„Počítám, že bude lepší, když se vrátíš domů,“ radil mi měkkým hlasem prošedivělý, „nebo alespoň pryč od hranic, zkus si najít práci třeba v Tessaře nebo v Catrachtu, ale tady je to nebezpečný, Linn.“

Přejela jsem si rukou přes obličej a pečlivě otřela tu trochu slz, které mi do očí vehnal všudypřítomný tabákový kouř. „Ano, a-asi ano,“ souhlasila jsem zajíkavě, „půjdu do Tessary, ale... můžu tu dneska přespat? Peníze mám,“ ujistila jsem honem hostinského a upřela jsem na něj prosebný pohled. Doufám, že prosebný.

Hostinský pomalu přikývl.

„Samozřejmě, samozřejmě že můžeš. Ale jestli budeš chtít něco k večeři, zbejvá tu akorát zeleninová polívka a chleba.“

„No, tak trochu bych si dala, prosím,“ snažila jsem se neznít moc natěšeně. Hlady jsem málem neviděla.

Po chvíli přede mě hospodský postavil hliněnou misku s porcí polévky a chleba, velkou tak akorát pro... no, pro slečnu z města. Rozhodně ne pro vyhládlou hraničářku. Ale co nadělám.

Pomalu jsem se propracovávala svou večeří, když se otevřely dveře a do hospody se přihrnulo několik mladších lidí. Snažila jsem se co nejlíp si je prohlédnout, aniž by mě přitom někdo přistihl.

Nikdo nevypadal starší než já a tři z nich byly holky. Holky s vlasy v ohonu nebo ostříhanými nakrátko, oblečené v kalhotách a příliš velkých košilích, takže mi tenhle detail celý den unikal a najednou jsem si připadala jako pitomec. Muži byli v partě dva, jeden kulhal a druhý místo pozdravu předvedl záchvat kašle. Nedivila bych se, kdyby o ně verbíři nestáli.

„Hospodo, pivo pro všechny,“ zavolal velitelsky kulhavý a věnoval okolnímu světu rozjařený úsměv.

Hostinský si ho chvíli podezíravě měřil, než začal čepovat korbele. Pět jich postavil před nově příchozí a čtyři ke stolu štamgastů.

„A co tady dáma?“ Když ten mladík seděl na lavici a já se nesoustředila na jeho kulhání, uvědomila jsem si jeho slámově plavé vlasy a sebevědomý pohled. „Tý nenaleješ? Ať to lítá, dneska platíme my!“

Hostinský s omluvným výrazem donesl korbel i k mému stolu.

„Děkuju,“ kníkla jsem slabě. I to pivo jsem nakonec dostala. Spravedlnost existuje.

„Doufám, že máš čím platit,“ zabručel hostinský, když míjel stůl, u kterého slámová hlava seděla. Zbystřila jsem. Přinesli si z Příčné něco, nebo nepřinesli?

„Neboj, neboj,“ ujišťoval ho bohorovně kulhavý. Zbytek party jeho prohlášení podpořil souhlasným bručením a přikyvováním a pak jedna z dívek zvedla korbel k přípitku. „Na Swizu!“

„Na Swizu,“ zaznělo zamumlanou ozvěnou, zatímco slámový blonďák šťouchl dívčinu loktem do žeber takovou silou, až si ta chuděra vylila většinu piva na košili.

Uhnula jsem pohledem a sklopila oči, aby si to mohli pánové vysvětlovat mou nesmělostí, a upila jsem trochu piva.

Swiza. Swiza. Swiza. Jestli jsem dneska večer zaslechla něco důležitého, je to zřejmě tohle. Teď jen to nezapomenout.

Nimrala jsem se v jídle ještě hodnou chvíli – hostinský se tvářil dost překvapeně, když zjistil, že jsem nakonec misku vyčistila do posledního drobečku – ale nic zajímavého už v hospodě nezaznělo. Štamgasti kouřili a pili v důstojném mlčení a mladší vesničani se dost rychle propili k nepoužitelnosti. Když začal mít slaměný blonďák potíže s tím, aby se udržel na židli, usoudila jsem, že už nic lepšího nezjistím. Zaplatila jsem za pokoj, nechala si od hostinského ukázat cestu a ráda padla do celkem pohodlné postele.

Prohlášení, že se vrátím do Tessary, byl pěkně pitomý nápad. Ráno jsem musela poslušně odpochodovat směrem k městu a teprve když jsem byla bezpečně z dohledu, zapadnout do kopců a oklikou se vrátit před vesnici na místo, kde na mě čekala Kajsa.

„Dobrý ráno,“ usmála jsem se na Kajsu s trochou výčitek svědomí; zatímco já strávila noc v docela pohodlném hostinci, Kajsa přespala pod nízkým smrkem na okraji lesa.

„I tobě. Zjistilas něco?“ Elfka rychle skládala přikrývku a řemínky jí připínala k batohu. Jinak měla všechno sbaleno a byla připravená vyrazit. Na trávě už ležel jen můj meč. Zvedla jsem ho a připnula zpátky na opasek; hned jsem se cítila jistější. Kajsa mi podala můj medailon.

„Nic moc. Ta parta, co byla v Příčné, během večera přišla pít. Asi byli neobvykle při penězích, ale zpili se dřív, než stihli něco vyžvanit,“ ušklíbla jsem se. Pak jsem trochu zaváhala. Vykládat o tom, komu nebo čemu v euforii připíjeli, mi najednou přišlo úplně nepodstatné. Ale na druhou stranu, nic lepšího jsem neměla.

To jsem se zase předvedla.

„No, a... jak do sebe lili to pivo, pár z nich připíjelo na Swizu, kdo nebo co to je se mě neptej. A ten, co platil, kulhavej se slámovou hlavou, do nich šťouchal takovým tím stylem mlč, ať něco neprozradíš.“

„Na Swizu?“ zopakovala Kajsa nevěřícně a vykulila na mě oči.

„Kdo je Swiza?“

„No,“ Kajsa se rozpačitě kousla do rtu, než se dala do vysvětlování. „Swiza je něco jako místní přízrak, duch, strašidlo nebo bohyně. Má to být stará ženská ve vlčí kůži, na hlavě jelení parohy. Potkat ji v lese je něco jako předzvěst neštěstí...“

Jdu, přijdu k penězům a děkuju za to bohyni. To dává smysl, ale nevysvětluje to, jak se cokoliv hodnotného vzalo v nesčetněkrát vyrabované Příčné.

„Ty, Kajso?“ Ještě jedna věc mi tu nebyla jasná a nadávala jsem si, proč jsem se nezeptala dřív. „Jak to, že to tu tolik znáš? Lidi z Příčný a místní pověsti...“

Elfka pokrčila rameny. „Už nějakou dobu tu sloužíme.“

Cesta zpátky na základnu nám trvala celý den, a to jsme se nikde nezdržovaly. Jedinou zastávku jsme si dovolily v Příčné. Kajsa tam nějakou chvíli diskutovala s Asgeirem a oba přitom používali rychlou, melodickou elfštinu, a já mezitím chudáku Matsovi, který tam hlídal teprve od rána, vypila celou láhev vody. Pak jsme pokračovaly dál. I tak jsme do hostince dorazily dlouho po setmění a překvapené výrazy Brana a Talfryna naznačovaly, že nás tam dneska nikdo nečekal.

„Buďte zdrávy, mé dámy,“ vzpamatoval se nakonec Bran, na chvilku se ztratil v kuchyni a vrátil se se dvěma hrnky, do kterých nalil příjemně vonící horký čaj. Vděčně jsem se na něj usmála.

„Děkuju.“ Čaj mi přes stěnu nádoby zahříval studené ruce. Bran si sedl na lavici vedle mě.

„Zjistily jste něco?“ zeptal se věcně. Talfryn, který si zrovna na druhém konci místnosti připravoval deky ke spánku, našpicoval uši a rychle se přiběhl posadit k nám.

„Nic,“ přiznala Kajsa s povzdechem. „Byli to lidi ze Zlatýho potoka. Někde přišli k penězům, vypadá to, jako kdyby na Příčný, ale jediný, komu za to děkujou, je Swiza.“

„Kdo je Swiza?“ nechápal Bran.

„Místní bohyně,“ vysvětlila jsem za Kajsu a upila trochu čaje. „Lesní duch.“ Bran rezignovaně kývl.

„Jasný. Víc nic?“

„Nic,“ přisvědčila jsem. „Co vy?“

Kolegové si vyměnili krátký pohled. Nakonec promluvil znovu Bran.

„Myslíme, že u Brodu se nám pohybuje pašerák,“ přiznal. „Rowan a Ulf jsou o tom přesvědčený, jednou našli něčí stopy, ale jinak...“ Bezradně pokrčil rameny.

„Rowan říkala, že několikrát viděla nějakou zvěř,“ ozval se Talfryn snaživě. „Vlka nebo jelena, říkala, a Ulf prý taky.“

Ten kluk se mi snad jenom zdá.

„Talfryne, kolem hranic je les,“ vysvětlila jsem mu jemně. „A často se stane, že v takovým lese vidíš zvíře, vlka, jelena, losa nebo jezevce...“ Nebo vlkodlaka, ampleiura, kraujase. Ale o tom zase jindy.

Bran a Kajsa mě v téhle výchovné lekci nepodpořili.

„Já taky něco zahlídnul,“ zamumlal Bran zamyšleně. „Myslel jsem, že je to vlk, ale... bylo na tom něco divnýho.“

„Já taky, a ne na Brodu - v Příčné, když tam byli ti vesničani,“ dodala Kajsa.

Rezignovaně jsem si zavdala čaje.

„Nádhera. Máme v revíru vlkodlaka pašeráka.“

Ucítila jsem na sobě něčí pohled. Zašilhala jsem vedle sebe; samozřejmě na mě zíral Bran. Klidným, přemítavým, trochu tázavým pohledem.

Nevědomky jsem přikývla. Pravda, kdyby jen vlkodlaka, máme vcelku štěstí. Hledám v paměti to, co mě učili na Graaffu. Co všechno v těchhle lesích může žít?

Lykani, venefiky, upíři, sídhe, ti všichni jsou zákeřní prevíti, nerada bych je tu našla. Lintové, kraujasové, mantichory...

„Jdu spát,“ zívl Talfryn, vstal od stolu a dopotácel se ke svým přikrývkám. „Dobrou noc.“ Nikdo mu neodpověděl.

Ještě dlouhou chvíli po tom, co se z Talfrynova kouta začalo ozývat pravidelné oddechování, jsme zůstali beze slova a pohybu. Kajsa se opírala lokty o stolní desku, hlavu svěšenou tak, že jí světlé vlasy zakrývaly obličej. Bran měl nepřítomný výraz a rozostřené oči, místo stěn sálu před sebou viděl kdovíco. Já si v prstech nechala vychladnout zbytek čaje a před očima mi letěly útržky z graaffského výcviku. Šelem v pohraničí moc není, většinou stopuju lidi, honím se za lidmi a na školu zapomínám, ale teď se tu toulá něco, co zřejmě není tak úplně člověk...

„Co máš v plánu?“ zeptal se mě Bran potichu.

„Zjistit, proč tu najednou všichni vidíte vlky a já zase nic,“ oznámila jsem. Pousmál se.

„Aisling bude mít další přikrývku z vlčích kůží.“

„Nežvaň,“ okřikla jsem ho. „Stahovat vlky z kůže byla výjimečná situace, dělala jsem to s krajním odporem a vedena pouze silným pudem sebezáchovy. Kromě toho, je po ekvinokci, nečekám, že by pozítří měly přijít mrazy.“

Čarodějka Aderyn se pečlivě zabalila do přikrývky a pak vytvořila energetické pole. Každou noční hlídku byla vděčnější a vděčnější za to, že se nemusí spoléhat na vlastní smysly, ale může k hlídání využít kouzla. Magie byla mnohem spolehlivější. A pohodlnější.

Ještě před týdnem by se Aderyn na hlídce zabavila úvahami o zoologické magii nebo ochranných kletbách, jejichž výzkumu se před válkou věnovala, a občas by se ujistila, že její strážní kouzlo je stále bez chyby. Teď na to ale byla příliš nervózní.

Začalo se mluvit o pašerácích.

Ti se na hranicích objevovali pořád, samozřejmě. Čas od času. Jenže teď zřejmě pokračující válka vyprovokovala lidi k zoufalým činům a pokusy o přechod hranic byly stále častější.

Ani to by nebyl problém, ale hraničáři tvrdili, že jsou i úspěšnější. Aderyn i přes silnou tkaninu deky přejel po zádech mráz.

Musí něco udělat.  

následující část příběhu

Díky za všechna přečtení a kritiky!