Osamělé války - Hraničářka (část 5)

Druhý díl Aisina příběhu se nachýlil ke konci, ale konec všem dnům ještě není.

předcházející část příběhu

Mats tiše sykl a mávl rukou.

Asgeir a já jsme okamžitě přestali jeden druhému předstírat, že odpočíváme, a připlížili jsme se ke kolegovi. Všichni jsme se ukrývali v dolíku u cesty, na dohled od Brodu, ale natolik maskovaného nízkým porostem, že se s trochou opatrnosti dalo nepozorovaně proklouznout do vnitrozemí.

Zatím nebylo nikoho vidět. Přitiskla jsem se k zemi a zavřela oči.

Slyšet je bylo.

Snažili se, to ano, ale na mizerné, neudržované lesní cestě se vojsko nedovede pohybovat úplně potichu. A my už tu strávili dost času na to, abychom cizí hluk rozeznali.

"Jdem?" vydechl Mats potichoučku.

"Ještě ne." Asgeir ode mě ležel necelé tři stopy, ale téměř jsem ho přeslechla. "Potřebujeme alespoň odhad."

Mats zachmuřeně přikývl a dál upíral pohled na brod.

Dolehl k nám jasný, ostrý hlas, rozkaz, ale jaký přesně, tomu rozumět nebylo.

Alespoň dokud se o nás vzápětí neotřela energetická vlna.

"Mají nás," vylétlo ze mě vyděšeným šeptem. Kdybych se hned teď dala na útěk, všimnou si mě, nebo mám šanci doběhnout až ke gardě?

Z druhého břehu se ozval Theodorův hlas.

"Dhamská hlídka. Jsou dva."

"Zajmout. Na útěku zastřelit."

"Padáme," zasyčel Mats, ale než se stihl vymrštit na nohy, zadržela ho Asgeirova ruka.

"Jenom Ais," poručil. "Myslí si, že jsme tu dva. Když tu potkají nás, nebudou hledat Aisling."

Matsův strach prozradily jen rozšířené zorničky. Přikývl.

Já nechtěla nic jiného než se ztratit mezi větvemi, utéct z dosahu adorských luků a zburcovat velkoknížecí gardu, aby hraničáře zachránila.

Jenže stojíme proti Theodorovi.

"Nejdu," vydechla jsem. "Já mám proti jejich čaroději největší šanci."

Zírali na mě oba, bledí jako vápno a oči černé strachem.

Z brodu se ozvaly kroky, další a další vojáci si razili cestu proudem.

"Zmiz," ozval se Mats dutě. Trhla jsem sebou a otočila se k němu, ale díval se na Asgeira.

Náš velitel na okamžik ztuhl s rozostřeným pohledem. Pak se bez dalšího slova zvedl ze země a prosmýkl se mezi bezovým listím.

"Nalevo, tady blízko," volal odkudsi Theodor.

"Doufám, že víš, co děláš," zavrčel Mats, jak jsme se hrabali na nohy. První vojáci už vystoupili na náš břeh, bylo otázkou jen několika úderů srdce, než si nás všimnou.

"Nevím," zakňučela jsem.

Zápěstí mi sevřela čísi ruka a mě na okamžik zavalila panika, než mi došlo, že mě drží Mats. Něco zašeptal. Šílená hrůzou jsem mu nerozuměla ani slovo.

Vojáci si nás konečně všimli. Mats mě pustil, udělal dva rychlé kroky, aby se dostal na volnější prostranství, a tasil meč. Následovala jsem ho, vrhla jsem se do boje, jak nejlíp jsem dovedla.

Na ty další nemysli, přikazovala jsem si. Soustřeď se jen na protivníka. Ostatní počkají.

Odražená čepel, protočit meč v ruce a spodní oblouk, který mému soupeři nic neudělal, kryt, neúspěšný pokus vyrazit mi zbraň z ruky. Rychlým výpadem mu zacílit na krk, uhýbá a někdo další se mi strefuje do kloubů ruky takovou silou, až jílec pustím.

Hotovo.

Podlomila se pode mnou kolena, padla jsem na zem vedle svého meče a čekala, kdy se mi do těla zakousne čepel. Nedočkala jsem se. Popadly mě několikery ruce, odvlekly mě na cestu a nechaly rozplácnout v prachu.

Namáhavě jsem se vzepřela na rukou, abych se dokázala alespoň trochu rozhlédnout kolem.

Bylo jich tolik.

Tmavorudé uniformy, až kam jsem dohlédla, jedna na druhé, adorští vojáci s lhostejnými výrazy. A přímo přede mnou dva vysocí, světlovlasí muži v černých kabátcích, jeden s drobným, nelítostným úsměvem na tenkých rtech a druhý...

Theodor na mě zíral a vší silou se snažil zamaskovat šok.

Vedle mě dopadlo na cestu něco těžkého. Otočila jsem k tomu hlavu a setkala se s Matsovým skelným pohledem. Žil, ale byl na tom mizerně. Natáhla jsem k němu ruku, chtěla jsem prozkoumat a ošetřit alespoň ránu na paži, ze které krvácel nejvíc, ale kdosi mě přetáhl mečem naplocho tak silně, že mi málem přerazil předloktí.

"Kdo jsi?" zeptal se mírný, kultivovaný hlas. Přiblížil se ke mně pár vysokých kožených bot. Zaklonila jsem hlavu a setkala se s pohledem světlovlasého muže.

Zírala jsem na něj s pootevřenou pusou, dokud mu nedošla trpělivost.

"Carwyne," pronesl tiše a ustoupil o krok stranou.

Theodorovi se třásly ruce.

Nejdřív mě obklopila známá, měkká síla, jaká stačí pro telepatii.

"Ais... Ais, promiň..."

Než jsem stihla odpovědět, zasáhlo mě druhé kouzlo a já zaječela bolestí. Před chvílí jsem čekala na ostří meče a byla s ním smířená, ale tohle bylo jako stovka čepelí najednou. Jenže bez krve a bez zranění. Zmateně jsem zamrkala, když bolest ustala stejně rychle, jako přišla.

"Takže znovu." Tón adorského velitele se ani v nejmenším nezměnil. "Kdo jsi?"

"Aisling," zachrčela jsem.

Světlovlasý se ohlédl na Theodora a mě vzápětí znovu zasáhly neexistující magické meče. Zasténala jsem z plných plic. Nebyl důvod hrát si na hrdinu.

"Promiň." Theodorův hlas v mé hlavě se třásl. "Ais, řekni mu, že tu je tvoje hlídka, on to stejně ví. Ais..."

"Kdo jsi?" Znovu beze stopy emocí. Velitel by to nejspíš vydržel ještě dlouho, ale já ne.

"Hraničářka," přinutila jsem se vyslovit.

"Co tu děláš?"

"Hlídám."

Theodor udržoval telepatické spojení, ale do výpovědi se mi mluvit nesnažil. Jen ze mě nespustil vyděšené šedé oči.

"Proč?"

"Je to moje práce," vyslovila jsem s námahou. "Hlídám hranice. Pořád."

"Jsi tu sama?"

Rozklepala se mi brada. Je mi jedno, co všechno už ví, já svůj oddíl prozradit nechci!

Tentokrát jsem tu bolest nečekala. Asi jsem přehlédla signál.

"Ais, prosím tě, neodporuj mu," škemral Theodor.

"Nejsem." Nikdy jsem nevyslovila těžší slovo.

"Kolik lidí je kolem?"

Na jazyk se mi dralo nevím, čistá pravda, protože nemám ani tušení, kolik ozbrojenců čítá velkoknížecí garda. Jenže takhle odpověď se Adoru líbit nebude. Tak jinou variantu pravdy. Mats, Asgeir, Talfryn, Ulf, Aderyn...

"Pět," zasípala jsem.

"Vědí o nás?"

Přikývla jsem a vzápětí mě zavalila vlna nového strachu. Podivného strachu, jaksi odtažitějšího, racionálnějšího. Theodor, uvědomila si nějaká okrajová část mé mysli. Telepatie se neomezuje jen na slova, zřetelné a silné pocity dokáže přenést taky.

Alespoň ví, co se mnou jeho kouzlo dělá. Dobře mu tak.

"Co udělají? Koho zavolají na pomoc?" Zrychlený dech, soustředěný pohled. Konečně se velitel dostal k důležitému tématu. Měla bych toho využít, zkrmit mu pár lákavých jmen a čísel, zdržet ho, ať se může garda přichystat k boji.

Jenže mě vůbec nic nenapadalo.

"Nevím. Já nevím," vydechla jsem, pokusila se alespoň trochu narovnat záda a obrátila se k Theodorovi. Trest mě nemine, tak ať už to mám z krku.

"Tohle nemá cenu. Carwyne, dostaneš to z ní?"

"Ne." Theodorův skutečný hlas byl mnohem pevnější a klidnější než magická ozvěna, kterou jsem cítila v hlavě. "Vím, jestli lže nebo ne, vím, jestli něco tají, ale nemůžu ji přinutit mluvit."

"Ukliďte je z cesty," poručil velitel. "Pošleme je do Caille, ať si s nimi poradí oni."

Někdo mi škubl paží, přiměl mě postavit se a odklopýtat pár kroků mimo cestu, než jsem se znovu směla složit na zem. Matse přivlekli čtyři vojáci a měli s jeho vahou co dělat.

"Carwyne, postarej se, ať nekladou odpor. Mirthova četa je dopraví do tábora. Zbytek vpřed."

Matně jsem vnímala, že se vojáci dali na pochod. Nebylo to důležité. Důležitá byla Matsova studená ruka v mé a Theodor, stojící opodál.

"Promiň, Ais, promiň..." Přísahala bych, že brečí.

A pak mě magie obklopila jako velká měkká peřina. Usnula jsem skoro s radostí.

 

Au. Au, do háje, mě bolí snad i to, co vůbec nemám.

Pootevřela jsem oči, opatrně, pro případ, že by to mělo bolest ještě nějak zhoršit. Nezhoršilo. Díky i za malý dary.

„Aisling,“ zašeptal někdo a já měla pocit, že tohle už tu jednou bylo.

Theodore, blesklo mi hlavou, ale zároveň mě jiná část mysli napomenula, že tohle byla ta chyba, kterou jsem udělala minule. Když to není Theodor, tak...

„Brane?“

„To ne, promiň." Ohlédla jsem se po omluvném šepotu. Na trávě kousek ode mě seděl Asgeir.

„Co se stalo?“ zamumlala jsem. Možná to ale nebyla ta úplně nejvhodnější otázka, protože Asgeir neřekl ani slovo. Chvilku jsem o tom přemýšlela a snažila se odpovědět si sama.

Hlídka na skalách, to se určitě stalo. Honila jsem domnělého pašeráka, ze kterého se vyklubal převaděč s vlčí kůží místo pláště, a při hledání jeho komplice jsem se potkala s Theodorem. Zpátky na našem břehu jsem se přidala ke stráži u Brodu. Tam nás našli adorští, jejich velitel mě nechal mučit Theodorovým kouzlem, přikázal nás poslat k dalšímu výslechu do Adoru.

Najednou jsem měla oči plné slz. Mezery v paměti se vyplnily rychle a nehezky. Theodor, který mě na povel týrá. Theodor, který odpovídá, že pravdu ze mě dostat nedokáže...

Zalapala jsem po dechu. Asgeir se ke mně obrátil, v obličeji jednu velkou otázku.

„Mats...?“ vzlykla jsem a doufala, že Asgeir tu otázku pochopil, i když jsem ji nezvládla vyslovit celou.

„Je mi to líto,“ šeptl sotva slyšitelně.

"Nebylo to přece smrtící kouzlo," hlesla jsem. "Ani nijak silné omračující, nebo ano? Jak dlouho jsem byla mimo?"

"Chvilku. Možná hodinu? Adorští se ani nestihli přesunout dál, garda na ně vpadla tady a byl to rychlý boj. Jenže Mats byl zraněný, Ais. Hodně krvácel. Možná to vůbec nebylo tím kouzlem, ale ztrátou krve."

Pomalu jsem se vyškrábala do sedu. Tohle místo jsem znala - palouk, na kterém se důstojníci gardistů radili před bojem. Teď byl prázdný.

"Kde jsou ostatní?"

"Hlídají. Garda zmizela tak rychle, jak přijela, jsme zase sami. Všichni jsou v pořádku," dodal naléhavě, když si všiml, že se klepu jako osika.

Nevěděla jsem, co dál. Tupě jsem sledovala stébla trávy ohýbaná mírným větříkem a ruka mi navyklým pohybem zabloudila ke krku, prsty našly důvěrně známé hrany medailonu...

Něco bylo špatně.

Hmátla jsem si pod vlasy, rozepnula řetízek a položila kovový disk před sebe na zem. Reliéf na přední straně vypadal skoro jako vždycky, jen jsem spíš zvyklá vídat ho převrácený v zrcadle. Pořádně jsem si ho prohlédla, než jsem natáhla ruku, abych medailon obrátila.

Energie. Můj medailon, úplně obyčejný kus kovu, vyzařuje magii.

Přiměla jsem se dokončit pohyb a rázem mi to bylo jasné. Na zadní plošce disku se ošklivě vyjímal prstenec runových znaků, které tam zaručeně nebývaly.

"Udělal mi z medailonu amulet," procedila jsem skrz zuby. "Ten parchant."

Asgeir překvapeně zamrkal a zdálo se, že polyká jednu nevhodnou otázku za druhou.

"Jak to, že sis nevšimla dřív?" odvážil se nakonec.

"Taky mi dal napít lektvaru, životabudiče. Měla jsem v těle tolik magie, že jsem to necítila!"

"Napít lektvaru? Pro všechny bohy, Aisling, cos celou noc dělala?"

Zírala jsem na velitele beze slova a bez pohybu. Co mu můžu říct, aniž by to naznačovalo zradu? Aniž by získal pocit, že tak pitomého hlídače se musí neprodleně zbavit?

A pak se to ze mě vyvalilo všechno, vyžvanila jsem Asgeirovi každé Theodorovo slovo, každý pohyb, naši historii, chrlila jsem ze sebe celé kaskády vět. Až když mi Asgeir soucitně položil ruku na rameno, uvědomila jsem si, že u toho brečím.

"Co se mnou bude?" škytla jsem, když mi konečně nezbývalo nic k vyprávění. Asgeir pokrčil rameny.

"Co dovolíš, aby s tebou bylo?"

Netušila jsem, co tím myslí, a asi to na mě bylo poznat.

"Jestli tím myslíš co s tebou provedu já, tak nic," dodal klidně. "Mohlas udělat spoustu horších věcí. Mohlas nás udat, mohlas celou akci potopit, mohlas na nás leccos vyzradit, mohlas začít spolupracovat s Adorem. Nic z toho se nestalo. Já nemám důvod tě trestat a nikdo jiný o tom neví."

"Máš obdivuhodnou víru v lidi," hlesla jsem unaveně.

Asgeir se pousmál.

"Mám Kaessi a Aderyn."

Pravda. Aderyn vystudovala stejnou školu jako Theodor, určitě si s odhalením lží umí poradit stejně dobře. A pokud jde o Kajsu, sama mi jednou řekla, že lidské pocity jsou pro elfy otevřená kniha. Nepochybně si se mnou jedna nebo druhá ještě promluví.

"Tušíš, co to je za amulet?"

"Znám jen pár run." Odhodlala jsem se vzít amulet znovu do ruky. Jedna runa se v obrazci opakovala nápadně často, jenže... "Netuším."

"To nic." Asgeir vstal a podal mi ruku. "Pojď, vrátíme se."

Nechala jsem se vytáhnout na nohy a vydala se za velitelem.

Algíz. V mém amuletu převládá runa Algíz.

Jak do všeho zmatku zapadá runa znamenající ochranu?

 

V táboře na cestě do Caille bylo pořádně rušno. Lékař a jeho pomocníci měli plné ruce práce, mnoho mužů se ze střetu na hranici vrátilo zraněných. Bylo jich tolik, že nemělo význam oddíl dál držet v terénu, takže zdraví vojáci překotně bourali stany a chystali se na přesun. Důstojníci se hemžili kolem a snažili se vypadat důležitě.

Adorský čaroděj seděl trochu stranou, opřený o kmen stromu, s rukama v klíně a zavřenýma očima. Už dvakrát od sebe odehnal ranhojiče, který se snažil odhalit a ošetřit jeho zranění. Čaroděj žádná neměl.

Teď už nemusel být opatrný. V oddíle byl jediný další člověk schopný vycítit magickou energii a ten teď ležel v hlubokém bezvědomí, zatímco mu lékař ošetřoval ošklivou ránu na hlavě.

Theodor i tak udržoval jen slabé kouzlo. Jen tolik energie, aby dosáhl k Aisling a poznal, že žije.

Uvažoval i o telepatii. Potřeboval jí vysvětlit, co se stalo, proč nemohl jednat jinak, že se snažil ji ochránit. Ale ne, telepatie je mizerný nápad. Některé věci by se neměly říkat neosobně, na dálku. A navíc ho i tohle slabé kouzlo stojí spoustu sil, vzhledem ke vzdálenosti, kterou musí překonat, a k tomu, jak dlouho už ho drží.

Jen vědět, že je v pořádku.

 

následující část příběhu

---