Osamělé války - Aisling (část 2)

 

předchozí část příběhu

Dostala jsem se až k hřebeni kopce a co možná nenápadně se přes něj přeplazila. Šíp mezi lopatkami se nekonal. Podél hřebene a kousek pod ním jsem vyrazila směrem k hranicím. Hlavně opatrně a pomalu - nesmím dělat hluk, nesmím se dostat moc daleko od tábora a hlavně na sebe nesmím upozornit Aderyn.

Bála jsem se, co s mým vnímáním energie provede Aderynin amulet, ale zdálo se, že na mě nemá vliv. Bude nejspíš rozdíl, jestli mám slabý amulet v kapse kalhot nebo silný lektvar v krevním oběhu. Na každý pád jsem se usilovně soustředila na každý náznak, zarazila se před místy, ze kterých jsem cosi jako velice slabou magii cítila, a žádný poplach nenastal.

Stáhla jsem se o kousek zpátky, pohodlněji se uvelebila ve stínech, přehodila přes sebe tmavý plášť a oddala se zírání do tmy.

Dost mě překvapilo, že jsem nezírala dlouho.

Mezi stromy se něco pohnulo. Nezdálo se mi to jako zvíře.

Hlavně klid, neunáhlit se.

Stín se vydal napříč svahem. Do míst, kde jsem tušila Aderyn.

To někoho donutí k pořádnému zamyšlení. A já se postarám, aby ten někdo byl Asgeir.

Za stínem se vynořil ještě druhý a zamířil taky nahoru. Dělal mnohem víc hluku. Oba mě zeširoka minuly a i když se první stín, podle všeho převaděč, rozhlížel kolem, mě si nevšiml. Jen další balvan mezi křovím.

Když jsem zavřela oči a pořádně se soustředila, cítila jsem slaboučké ozvy magie. Vůbec bych si jich nevšimla, kdybych je nečekala. Telepatie, která se netýkala mě.

Znovu opakuju – jestli tohle neznamená, že Aderyn spolupracuje s převaděčem, tak už nevím. Promiň to podezření, Theodore.

Ještě jsi mě mohl příležitostně naučit, jak se dá napojit do cizího telepatického spojení.

Moc dlouho se nevybavovali, možná se převaděč chtěl svého zákazníka zbavit. Taky bych nechtěla vodit do vojenské zóny někoho, kdo nemusí chodit po lese tiše. Každopádně se po chvíli znovu ozvaly dvoje kroky – jedny skoro neslyšný a druhý trochu rozpačitý – a namířily si to, pokud hádám správně, k hranici. Asi nastal čas se taky zdekovat.

K vlastnímu překvapení jsem se dostala zpátky do tábora bez problému horšího než strážný, který proti mně vykročil s mečem v ruce, důrazným „Kdo tam?“ a s Kajsou obracející oči v sloup v zádech.

„To je Aisling, ty troupe. Dej tu věc pryč, věř mi, že proti Ais nemáš na meče šanci,“ ozvala se elfka. Mladík poslušně vrátil meč do pochvy, znovu se postavil k okraji cesty a zahleděl se do tmy.

„Tak co?“ zeptala se Kajsa stručně.

„Blbý,“ oznámila jsem jí ve stejném duchu. „Na poplach to není, ale jdu za Asgeirem. Naštve se hodně, až ho vzbudím?“

Kajsa se nepřítomně usmála.

„Asgeir? Nikdy,“ ujistila mě. „V dosahu Ady budeš?“

„Budu,“ ujistila jsem ji. Na špatné zprávy času dost.

Před Asgeirovým stanem jsem se na chvilku zastavila. Velitele se nejspíš nehodí budit dobře mířeným loktem do žeber, jak to s oblibou praktikuju na Branovi. Kdyby tu bylo něco pevnějšího než stanová tyč, zahájila bych zaklepáním, takhle jsem to zkusila s hlasitým šepotem.

„Asgeire?“

„Kdo to je?“ ozvalo se po chvilce. Ani trochu ospale.

„Aisling.“

Několik okamžiků ticha.

„Nemáš mít hlídku?“

„Však ji mám. Pár délek sem nebo tam tu nehraje roli,“ vysvětlila jsem.

„Pojď dál,“ vyzval mě. Nadzvedla jsem si jeden stanový dílec a protáhla se dovnitř. U protější plátěné stěny seděl na přikrývkách Asgeir a tázavě mě pozoroval. Ukázal vedle sebe.

„Sedni si,“ vyzval mě.

„Dík,“ složila jsem se na zem s povděkem. Pak jsem se na Asgeira zadívala. Ono dost času na špatný zprávy je jak pro koho.

„Na hlídce jsme s Kajsou cítily magii, která rozhodně nemohla bejt od Aderyn,“ vlítla jsem do toho rovnýma nohama. „Šla jsem to trochu prozkoumat a viděla jsem v lese, za hřebem, dva lidi, tipuju to na převaděče se zákazníkem.“

Asgeir tázavě zvedl obočí. A tos na něj jenom koukala?

„Ta energie, kterou jsme cítily, byla od toho převaděče.“ Asgeirův výraz se změnil na ustaraný. A to jsem mu ještě neřekla pointu.

„A převaděč se chvíli telepaticky bavil s Aderyn, než vyrazil dál k hranici.“

Asgeir na chvilku bolestně přivřel oči. „Myslíš, že je s Aderyn spřaženej?“

„Jo,“ nenechala jsem ho na pochybách.

„Tys ho taky nechala jít,“ připomněl mi. Nedala jsem se.

„Já ho jen sledovala. Aderyn mě nevarovala, i když mohla. Kdyby měla nějaký podezření, ozvala by se, ne? Znala ho,“ stála jsem si za svým.

„Cítil by to, nemohla-“ snažil se ještě. Ne že by si Asgeir nedokázal myslet o nikom nic špatného, ale na lidi, kteří se mu osvědčili v hraničářské službě, nedal dopustit.

„Mohla,“ ujistila jsem ho. „Lokace má mnohem širší dosah než echo zaměřený telepatie, kdyby zareagovala hned, jak on poprvé vyslal lokaci, neucítil by nic.“

Asgeir sklonil hlavu. Někdy je mi ho líto, vážně.

„Takže Aderyn je zrádkyně?“ zamumlal se slabým tázavým přízvukem.

„Nejspíš,“ ubrala jsem trochu na důrazu. „Co budeme dělat?“

Asgeir se křivě pousmál. „Těžko můžu čekat, že mi to řekne, když se zeptám, co?“

„No, asi ne,“ souhlasila jsem a snažila se neznít ani trošku ironicky. „Myslíš, že se to pokusí zopakovat? Co kdybych tam zkusila vyčíhat, až se převaděč zase objeví?“

„A co pak?“ zeptal se Asgeir s teatrálně přehnaným zájmem. Pravda, nechala jsem ho být tentokrát, jakou výhodu chci proti němu do příště získat? Pokusila jsem se vylovit ze změti nesmyslů v hlavě něco alespoň napůl použitelného.

"Pokud spolupracuje s Aderyn, půjde místy, kde ona bude mít hlídku," uvažovala jsem nahlas. "Potřebujeme to zařídit tak, aby nám vešel do náručí. Natolik ve vnitrozemí, že tam Aderyn nenatáhne kouzla."

"Ráno se podíváme, kudy přesně šel," rozhodl Asgeir. "Myslím, že pokud má ověřenou nehlídanou stezku, použije ji zas, mimo cesty se tudy chodí mizerně. Domluvím se s kapitánem, aby nás uvolnil z táborových nočních hlídek. Ada se o tom nesmí dozvědět."

 

Napůl jsem ležela, napůl seděla ve svahu, hřeben kopce a tábor za zády, Brana a Ulfa někde před sebou. Někde. Neviděla jsem je a kam přesně se zašili, to už jsem zapomněla. Celý vachrlatý plán zkrachuje na mé nepřipravenosti.

Ukryli jsme se v místech, kde se stezka nořila z úzkého údolí mezi dvěma kopci. Už tu bylo kam se schovat, ale ještě ne dost prostoru na to, aby si převaděč vybral jinou trasu.

Odněkud se ozvalo zašelestění. Moje hrůzou otupělé uši si to v první chvíli vyložily jako kroky, jako pochod vojska.

Čekali jsme ho už předevčírem, když jsi místo toho šmírovala Aderyn! Předevčírem nic, včera nic, jestli někdy bylo ticho před bouří, tak je to tohle!

Zaostřila jsem do tmy. Jo, to jsem neslyšela pochodující vojsko, to si zase někdo vyšel na noční procházku. Tak dobře, klid, nezmatkařit a připravit se. Pokus máme jenom jeden, jak tohle zjistí Aderyn, už si neškrtneme.

Krev mi hučela v uších tak silně, až jsem se bála, aby si toho nevšimli naši nezvaní hosté. Ještě blíž musí přijít, alespoň o kousek, jinak na ně nedosáhnu. Snad si mě nevšimnou moc brzo. Ale je tma a já mám černý plášť.

Už byli blízko. Příliš blízko. První stín se podíval mým směrem. Nečekala jsem, až se rozhodne, co vlastně ve stínech vidí.

Vší silou jsem se odrazila od země, napřáhla ruce před sebe a vrhla se ze svahu, přímo na převaděče. Jednou rukou jsem mu přistála v důlku mezi klíčními kostmi a druhou se pokusila zacpat mu pusu. Postava pode mnou sebou sice házela, ale nemusela jsem se s ní rvát dlouho, rychle se u mě objevil Bran s kusem lana.

Druhý člověk překvapením ztuhl natolik, že se vzmohl jenom na dost chabý odpor, než ho s zpacifikoval Ulf.

Hubený kolega pozoroval naši kořist, zdálo se mi, trochu rozpačitě. Prohlédla jsem si ji důkladněji. Pláštík z vlčí kůže přesně tak, jak jsem si ho pamatovala, na kapuci, kterou měl teď shozenou na zádech, byly dokonce uši a zpod spony čouhaly pracky. Půvabné.

Kolem spodní poloviny obličeje měl omotanou tmavou roušku nebo šátek. Dlouhé tmavé vlasy svázané v ohonu padaly až-

Ale zatraceně.

Natáhla jsem se a tu tmavou masku jí strhla. Jo. Je to holka.

Než se někdo z nás dokázal vzpamatovat a začít s výslechem, rozsvítilo se nám za zády slabé naoranžovělé světlo. Bláznivě, trhaně se pohybovalo v prostoru a vrhalo strašidelné stíny.

Když se dostalo trochu blíž, zjistili jsme, že záře vychází z Aderyniny dlaně. Čarodějka k nám běžela, nedělala si starosti s tím, kolik hluku nadělá.

„Reine!“ vyjekla šokovaně při pohledu na naši zajatkyni, ale tohohle tématu se nehodlala držet dlouho. „Vojsko! Aspoň tisíc mužů! Aisling, co tu zatraceně děláš? Neodpovědělas!“

„Aderyn-“ začala jsem a důrazně ukázala na čarodějku ve vlčí kůži. Měla jsem na jazyku něco jako tak Reine, jo? Tohle mi budeš muset vysvětlit, že se angažuješ v převaděčství, a to prosím už nejmíň půl roku, pamatuješ na ten můj malér u Brodu, do kterýho mě tady slečna vlk dostala? Na tu epizodku, která stála Matse život?

„Jdi varovat velitele!“ zařvala na mě drobná, obvykle tichá a jemná čarodějka přeskakujícím hlasem.

 

Ze svahu k cestě jsem skoro spíš spadla než seběhla. Vcelku mě nemělo překvapit, že se ke mně vrhly stráže s tasenými meči.

„Ador!“ pokusila jsem se vyslovit přes vlastní prudké oddechování. „Vojsko. Tisíc.“ Stráže vytřeštily oči. Jeden z vojáků se otočil na patě a rychle zmizel ve tmě, někde tam, kde snad má svůj stan kapitán. Doufám.

Na chvilku se mi zdálo, že se ten chlápek vrací nějak moc brzo, než jsem v postavě, která ke mně běžela z tábora, poznala Asgeira.

„Co se děje?“ zeptal se naléhavě, chytil mě za ramena a trochu se mnou zatřásl.

„Ador. Vojsko. Tisíc,“ zopakovala jsem. Dech se mi odmítal zklidnit; převaděččin zákazník by proti mně teď byl neslyšný jak netopýr. Asgeirovi za zády se táborem šířil vyhlášený poplach – vojáci se rychle dooblékali, kontrolovali zbraně a sedlali koně.

„Au,“ podařilo se mi ještě dodat, s čímž jsem si shodila Asgeirovu ruku z ramene. Měla jsem pocit, že kdybych to neudělala, odnesla bych to přinejmenším zlomenou klíční kostí.

„Promiň,“ zamumlal Asgeir tónem, který naznačoval, že myslí na počty našich a adorských vojáků, únikové cesty a krev. Dost dobře jsem mu to nemohla zazlívat.

„Hraničáři! Všichni hraničáři!“ zavolal hlasitě velitelský hlas. Kapitán stál na plácku mezi stany spolu s Rowan, odněkud ze tmy rychle přiběhla Kajsa v neupraveném oblečení a s rozpuštěnými plavými vlasy, nejspíš ji poplach vytáhl z postele. Tedy z dek. Z blízkého stanu se vynořil Gallagher s mečem u pasu a lukem v ruce. Na člověka v dlouhém plášti s kapucí přes hlavu jsem chvíli zírala, než trochu zvedl hlavu, aby mi to zírání oplatil, a já zjistila, že je to Talfryn.

„Umíš si to načasovat,“ ocenila jsem ho.

S dobře hranou samolibostí se rozhlédl po zmatku kolem. „Že jo?“

„Bran? Ulf? Ada?“ zeptal se Gallagher úsečně.

„Ti jsou někde na kopci,“ zamumlala jsem. Cítila jsem, jak se mi krev z celého těla zrádně hrne do tváří. „Čekali jsme na toho převaděče. Chytli jsme ho. Ji,“ dodala jsem, aby to celé vyznělo aspoň o kousek míň zbabraně. „Pak Aderyn vyhlásila poplach a já váš běžela varovat. Co oni, už nevím,“ pokrčila jsem bezradně rameny.

„To je fuk,“ zasáhl kapitán nedůstojně a rozhodil rukama, aby si získal naši pozornost. „Kaessienn – Tessara. Varování. Neudržíme pozice. Aisling – tábor sester rosseliánek. Ať se stáhnou co nejdál. Zdravotní pomoc oželíme. Okamžitě!“ houkl na nás. Kajsa se rozběhla k úvazišti koní. Vyrazila jsem za ní.

 

„Co teď?“ obrátila se Aderyn ke svým kolegům se zoufalou, jako lidstvo starou otázkou. Přitom rychle přiklekla k nedbale svázané převaděčce a přeřízla jí pouta.

„Dík,“ zamumlala druhá čarodějka.

Než Aderyn stihla přeřezat provazy, se kterými odvedl Ulf na zápěstích postaršího obtloustlého muže o dost lepší práci než Bran u převaděčky, dopadla jí na každé rameno ruka jednoho z hraničářů.

„Můžeš začít vysvětlovat,“ vybídl ji Bran tvrdě.

Aderyn na kolegy vrhla pohled plný strachu.

„Najdou nás tu,“ zakňučela nepřirozeně vysokým hlasem.

„Ji bys taky přiměla jít zpátky?“ zeptal se Bran a tázavě naklonil hlavu ke straně. Aderyn neodpověděla. Oči jí zběsile těkaly po okolí, jako by hádala, odkud přiletí první šíp.

Převaděčka Reine se zvedla se země a ochranitelsky se postavila k Aderyn. Převyšovala ji o hlavu.

„Jasně že jo,“ broukla klidně. „Už to kolikrát udělala, když se jí to nezdálo bezpečný. Teda ne že bych se o sebe neuměla postarat,“ Reine si zvedla před obličej jednu ruku a nechala si z konečků prstů plápolat plamínky ohně, „ale Ady nechtěla dělat rozruch.“ Foukla si na prsty a ohníčky zhasly.

„Myslíš jako tenkrát, když půlka party pátrala po Ais a pak je s Matsem chytnul ten jejich psychopatickej vojevůdce? Chápu, nedělat rozruch,“ pokýval hlavou Ulf a klouby na ruce mu zbělely, jak zesílil stisk. Aderyn nasucho vzlykla.

"Jo tenkrát? To jsem se opravdu hodně snažila dostat k adorským jejich vojenskýho zpravodaje, aby je přesvědčil, že by ten útok měli odložit," zavrčela Reine. Nikdo jí neodporoval.

„Jestli mi to budete věřit, můžu vám odpřisáhnout, že nikdo, komu jsem pomohla, tu válku nezhoršil,“ ozvala se po chvíli znovu. „Léčitelé. Diplomati. Takový lidi. Nikomu jsem nedala do ruky zbraň. Tím myslím ani Adoru, ani Dhamse.“ Pochybovačně si prohlédla svého zákazníka, v jehož držení meč působil jako špatná divadelní rekvizita.

„A to nám říkáš, protože...?“ Bran stočil větu do otázky a sáhl si k pasu pro dýku.

„To vám říkám, abyste se přestali k Ady chovat jako ke vlastizrádci," odeskla Reine a nervózně se ohlédla.

Jako v odpověď se odněkud ozval ostrý povel a vzápětí bylo slyšet zadrnčení mnoha tětiv o luky.

Další, na co si hraničáři vzpomínali, bylo, že navzdory ošklivému očekávání k nim nedoletěl jediný šíp.

Reine stála ke střelcům čelem, ruce v zápěstích zkřížené před hrudí a dlaně s křečovitě nataženými prsty vstříc útokům. „Ady!“ procedila mezi zuby naléhavě.

Aderyn ji napodobila a výraz strachu u ní vystřídalo soustředění.

I když ani jeden z hraničářů nebyl vnímač, síla Aderynina zakletí je od její drobné postavy odhodila na půl délky.

Ani pak je nezasáhly šípy.

 

následující část příběhu

Děkuji za všechna přečtení a kritiky!

---