Duch duhy

Tadeáš seděl na dece a pozoroval oblohu. Slunce krásně svítilo a sem tam byl vidět nějaký ten mrak. "Na co se koukáš?" zeptala se Tadeáše jeho tříletá sestra Bára, která seděla vedle něho. "Na duchy," konstatoval Tadeáš s převahou svých pěti let. Nedávno viděl pohádku, ve které se to duchy jen hemžilo. Začal poučovat svoji mladší sestru: "Víš, duchové jsou všude, jen je nevidíme. Jsou ne-vi-di-tel-ný, chápeš? V kytkách, ve stromech... Nebo třeba tamten mrak - určitě jsou tam napěchovaný. Nebo vítr: duchové větru, fiů fiů fííí!" Tadeáš rozvlnil deku. Bára se začala smát. "A kterého ducha máš nejradši?" zeptala se Tadeáše po nějaké chvíli. "Nejradši... hmmm..." Tadeáš nakrčil nosík. "Určitě musí být jeden duch, který je všech duchů král. Určitě je na obloze - nahoře, chápeš?" "A jak vypadá? A co tam dělá?" vyzvídala Bára dál. "Nó... když je ten duch hlavní, měl by ovládat všechny barvy," pokračoval Tadeáš, protože si vzpomněl na útržky nějaké pohádky, kterou mu nedávno vyprávěla máma, "je to duch... duhy. Duch duhy!" "Duhovej! Duhovej!" rozesmála se jeho mladší sestra. "Budeme si s ním hrát?" V následujících letech plných her byl jednou z postav pohádkového světa Duch duhy, který prosazoval spravedlnost třeba ve světě legových staveb a panáčků, nebo plyšových hraček. * * * Tadeáš dopíjel pivo. Típnul cigaretu. Povzdychl si a znovu se mu vracely čerstvé vzpomínky na Romanu. "Je mi dvacet..." pomyslel si, "a co jsem vlastně dokázal? K čemu ten život je? Jsem nula, nic. Není divu, že se se mnou rozešla: vždyť se plácám bez cíle sem a tam." Rozhlédl se kolem, po interiéru svého bytu. Poté, co ho Romana opustila, zjistil, že nemá čeho se chytit. Že je něco jako trosečník. Začal se probírat SMSkami ve svém mobilu. "Karel..." pomyslel si, "ten je v pohodě, přímo za vodou. A přitom nikoho nemá už dva roky. Počkat -" Vtom si Tadeáš uvědomil, že věta "Karel nikoho nemá" není tak úplně pravdivá: že Karel má život zacílený a pevně umístěný. Ve víře. "No co," povzdychl si Tadeáš, "zkusil jsem i ulítlejší věci." Klekl si na kolena. "Bože..." začal. Nevěděl, co říct. Má na Něj vychrlit problémy? Nebo se zeptat, proč je na světě tolik utrpení a patálií? Nebo začít číst Bibli? Nevěděl, jak začít. Jaký najít vstupní bod. Hlavou mu blýskaly obrazy kostela,... hřímajícího kněze... zapálené hranice... příkazy, zákazy, formalismy. Tudy ne. Kudy tedy? Nevzal to ze špatného konce? Vždyť ta Bytost... mu má být blízká, bližší než je Tadeáš sám sobě! Tadeáš doloval ve svém nitru - když ho náhle zaplavily vzpomínky. No ano! No jasně! "Duchu duhy!" zvolal s úlevou. Úleva ze známé tváře Boha mu umožnila pochopit i další Jeho tváře včetně zjištění, že všechny jsou jen přibližnými vyjádřeními Nevyjádřitelného. A v tu ránu byl Tadeáš doma.

---