Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSUBMISIVA
Autor
StvN
Marek se ocitl na židli, která stála u stolu, jehož deska se ztrácela až na druhé straně místnosti. Zdálo se mu, že má zbytečně dlouhé nohy, tak je skrčil pod bradu. Pomalu shrnul kapuci z čela a viděl, že se místnost rozestoupila do obřích rozměrů. Připadal si jako v divadle, akorát místo jeviště se lidé pohybovali kolem švédských stolů. Tady se nenajím, blesklo Markovi hlavou. Usmál se na souseda, který mu někoho připomínal. "Ty nebudeš jíst, Marku?" řekl soused. Aha, došlo Markovi, my se známe; a pak viděl, že u stolu není sám. Asi je znám všechny, myslel si a pak ucítil, jak mu někdo šlápl na nohu. Když odhrnul ubrus, viděl psí čumák a ten pes si položil packy k němu na židli a očuchával mu nohu a přitom vrtěl ocasem. "Nezlobte se," řekla dívka, která se zjevila ze zadu. "Myslel jsem, že je za mnou zeď," řekl Marek a díval se psovi do očí. Zdálo se, že mu pes pohled oplácí. "Byla, ale odsunuli ji, protože přišlo víc lidí, než čekali," řekla dívka, jejíž přiléhavé šaty budily dojem nahoty. Když se hýbala, šaty klouzaly kolem boků a ramen, měnily tvar a odkrývaly odstíny pokožky. "Nevadí vám psi?" zeptala se. "Nevím," řekl Marek a pozoroval její paže během souboje se psem. Ne a ne ho vytáhnout z pod stolu. Musela si kleknout. "Myslíte si, že sem vůbec můžu se psem?" zeptala se, když ho dostala pod kontrolu. V jeho kožichu našla vodítko. Pořád se hýbal a očuchával nohy. Dívka s ním zápasila, ale pořád se smála. Marek se podíval na číšníka, který stál u vchodu a zdravil příchozí hosty. "Nevím," řekl pak. "Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel." - "Můžu si přisednout?" zeptala se dívka a rovnou se posadila na volné místo. "To jsou vaši přátelé? Pohlídáte mi psa než si skočím pro něco k jídlu? Má vás rád," podala mu vodítko a odešla. Marek viděl, že se číšník u dveří otočil a dlouze se zadíval jeho směrem. Zároveň nepřestával vítat přicházející hosty. Ukláněl se, natahoval paži jako dopravní policista a mezitím hodnotil situaci u stolu. Marek přidržoval vodítko pod stolem, ale pes za něj tahal a chtěl utéct. Tady se nenajím, pomyslel si Marek a viděl, že z něj číšník nespouští zrak. Mezitím dívka vstoupila mezi hosty, kteří obcházeli stoly s jídlem a za okamžik nesla několik plných talířů. Zároveň se z druhé strany blížil číšník. Marek doufal, že si to číšník rozmyslí a pokud ne, že nebude mluvit. Když nakonec přecejen došel až ke stolu, nabídl mu Marek vodítko. "Nezlobte se, ale sem nemůžete se psem," řekl číšník zdvořile. Marek upřeně sledoval dívku, která se psa konečně ujala. "Vážně sem nemůžu se psem?" řekla, "bude hodný. Bude u mě ležet." - "Nezlobte se," řekl číšník, přičemž tuto větu opakoval až do omrzení. "Bude hodný." - "Nezlobte se." - "Nikomu nic neudělá." - "Nezlobte se." - "Komu tady vadí?" - "Nezlobte se." Marek se mezitím vytratil. Ačkoliv stále seděl na židli, přestal hovor sledovat a přemýšlel, jestli se lidé vůbec někdy zastaví nebo se nezastaví do té doby, než všechno jídlo neodnosí. Někteří si dělali zásoby i do tašky. Rozhlíželi se, jestli je náhodou někdo nepozoruje. Nemůžu tam jít, říkal si Marek. "Nemůžu tam jít." - "Nezlobte se." Někdo promluil. Dívka. "Překecala jsem ho. Dáš si?" nabídla mu talíř a dívala se psíma očima a Marek viděl, že se tolik jídla k její postavě stejně nehodí. "Možná," řekl a po chvíli si vzal kousek chleba, trhal ho na kousky a vkládal je do úst. Snad to brzy skončí, říkal si.
-
U stolu tou dobou seděla už celá parta, takže když dorazil Lukáš, vyloudil široký úsměv a zatímco vesele zdravil, nenápadně ukázal své přítelkyni, kam se má posadit. "Tak jsme to našli," řekl směrem k jednomu z kamarádů. "Co sis dal ty, Marku?" řekl pak a Marek neodpověděl. "Zlatí, přinesla bys mi něco k jídlu?" prohodil k přítelkyni, která se zeptala: "Na co máš chuť?" - "Nevím, něco mi vyber." - "Tak třeba šunku a vejce?" navrhla. "Šunku ne," zašklebil se Tomáš, "raději sýr, jestli mají nějaký dobrý. Jo, a taky něco k pití." - "Džus?" zeptala se přítelkyně. "Džus po ránu? Raději vodu prosímtě, díky." Lukáš seděl s lokty na stole a povídal si se Standou a oba se smáli. Pak řekl: "A co ty, Marku, kam dneska vyrazíme na výlet?" Marek si, zdá se, vůbec nevšiml, že na něj někdo mluví. Pomalu si oběma rukama shrnul kapuci do týla a pohledem těkal po místnosti. Když se pod stolem prosmýkl pes, Lukáš ho chvíli hladil a říkal: "Máme zrovna takového, jak se jmenuje?" - "Dory," řekla dívka, která psa zřejmě naháněla už nějakou chvíli. "Nevíte, jestli sem psi vůbec smí? Když jsme přišli, u vstupu jsem neviděla nikoho, koho bych se mohla zeptat." - "A proč by nemohli?" řekl Lukáš. "Museli by to výslovně zakázat, a to by byli sami proti sobě, protože by tím přišli o hosty. Posaďte se k nám," řekl Lukáš nakonec. "Marku," dodal ještě, "posuneš se a uděláš tam pro slečnu místo?" V té chvíli se vrátila Lukášova partnerka s několika talíři. "Ten salám vůbec jíst nebudu," řekl po chvíli Lukáš, "je to samá voda. Jiný sýr než uzený neměli? Kam jsme to přišli? Říkal jsem ti, že šunku nechci." - "Jiný sýr neměli, zlatí," řekla Lukášova partnerka. "Šunku jsem vzala pro sebe. Mně nevadí." - "Nechápu, jak to můžeš jíst, vždyť je to samá voda. Pečivo je gumové," řekl Lukáš nakonec a pak ještě dodal: "Zelenina je oschlá." Když ke stolu přistoupil číšník a řekl: "Nezlobte se," zeptal se Lukáš: "Proč sem nesmí psi?" - "Je to, pane," vysvětlil číšník, "nařízení podniku. Z důvodů čistoty, zejména tedy během konzumace pokrmů, je nezbytné, aby se hostům neudělalo špatně. A pak také z důvodů hluku a kultury stolování. Jestli dovolíte." - "Chápu," řekl Lukáš, "že je pro vás kultura stolování důležitá, co kdybychom se domluvili, že psa ohlídáme, bude ležet pod stolem a hosté si ničeho nevšimnou. Za to vám ručím." - "Nezlobte se," řekl číšník. "Já vám za to také ručím," řekla dívka, která psa už uklidnila. Se zárukou se přidali i ostatní přátelé, snad jen kromě Marka, který bez zájmu pozoroval život v místnosti. "Nezlobte se," řekl číšník. "Přece nás necháte alespoň nasnídat," namítl Lukáš, "nebudete vyhazovat hosty od stolu." - "Nezlobte se," řekl číšník. "Nemusíte jít samozřejmě všichni," řekl nakonec a v koutku úst mu zablýskl nepatrný úšklebek. Lukáš řekl: "Marku, ty stejně nejíš, co kdybys vzal psa a počkal venku, než se najíme, hm?" - "Jestli vám to nebude vadit," řekl Marek směrem ke slečně, ale ta mu již podala vodítko a kouzelně se usmála. Marek ještě strčil do kapsy u mikiny krajíc chleba a odešel. Pes poskakoval a zdvihal čumák ke kapse. Když se Marek posadil za dveřmi na zem a krmil psa kousky chleba, viděl, jak Lukáš hovoří s dívkou a představoval si, že se to celé jednou odehraje úplně jinak.
30 názorů
Vida, konečně konkrétní slovo. Forma zabíjí obsah. Nicméně s tebou nesouhlasím.
Tak to prostě ber tak, že ta forma bábovky pro mě lehce zabijí obsah. Páč jsi ji z mého pohledu nacpal do plechu na lívance....což někdo může brát jako super nápad a někdo jako nepochopitelnou ptákovinu.
Jsem rád, že mé texty označuješ za umění, ať už hraješ na tu notu pokus o umění, ale ve výsledku když ti někdá dá bábovku a ty poznáš, že to je bábovka, tak je to úspěch. Třebaže to nazveš pokusem o bábovku. Jinak já takhle prostě píšu. Nikoho nekopíruju.
No a zas tu máme až moc násilný pokus o umění... navíc se mrkni na svý komenty, místo toho abys Lakrov slušně vysvětlil, žes ta pravidla překračoval umyslně, se zas chováš víš jak ... přitom lakrov má částačně pravdu a tohle jsi snad schálně neudělal: "Někdo promluil."
Nebo jsou uměkecký počin i přeházená písmenka?
Taky myslím. Je to dobrý text. Který blázen by hledal chyby na mercedesu? Snad jedině závistivec.
> ...znovu jsem to po sobě četl a je to dobré...
Tak to jsi šťastný člověk; něco takového se mi snad ještě nikdy nestalo :-)
Při čtení tohohle textu občas ztrácím nit o kom/o čem je řeč. Může to být způsobeno grafickou úpravou, neoddělující přímé řeči jednotlivých mluvčích na samostatné řádky. Může to být způsobeno v dnešní době nezvyklým nastavováním (prodlužováním) souvětí přívlastkovými větami, v nichž toho chceš sdělit možná víc, než je nutné. Graficky, slitím do jednoho bloku, mi tvůj text připomíná F. Kafku. Košatostí a protahováním vět začátek minulého století. Zmíněná nepřehlednost textu může být způsobena též tvou neochotou (obavou o ztrátu autentičnosti) do textu zasáhnout a drobnými úpravami jeho přehlednost zvýšit. Takovou změnou je například náhrada některých slov synonymy v jiném mluvnickém rodu, ujasňujícími v delším souvětí spojitost „co je o čem“. (K oné zmiňované autentičnosti: Co může být autentického na vymyšleném příběhu? Nebo není vymyšlený?) Nepřehlednost textu může být způsobena též (pro mě nezvyklým) vnímáním při čtení z obrazovky; zkoušel sis to ty pro změnu číst z papíru?
Někde mě zarazilo časté opakování slov: (teď si vzpomenu jen na dvojí „POŘÁD“ na jednou řádku).
Z postavy Marka tuším určitou nejistotu, neprůbojnost nebo „jinakost“, vyznívající především v souvislosti s odběrem stravy (připomnělo mi to anorexii). Není však zřetelné, zda jde o autorův záměr nebo kam tím záměrem cílí. Jediné, co mě po dočtení napadá, je, že Marek je cosi jako „introvertní outsider“; Lze to považovat za pokus o autoportrét? Nazvat Markův charakter „Submisiva“ je dost přehnané; za submisivního přece nepovažujeme každého, kdo se nedere vpřed, kdo „se neohání ostrými lokty“.
Poslední věta (...že se to celé odehraje jinak...), komentující Markovy pocity, myšlenky, je nadbytečná. Snižuje závěr textu na úroveň nuceného ukončení po vypršení času.
Děkuji za avízo.
Možná je to zajímavá povídka. Slohově je ovšem určená spíš čtenářům z kategorie "literární masochisté"; chaos a ignorace slohových i grafických pravidel.Už první, "nastavovaná" věta (Marek se ocitl na židli, která stála u stolu, jehož deska...) čtenáře příliš nevtáhne.Následující věta pak svou nejednoznačností (Zdálo se mu, že má zbytečně dlouhé nohy...) -- kdo má zbytečně dlouhé nohy? Stůl? Židle? Marek? -- snad dokonce přiměje čtenáře k zamyšlení; otázkou je, zda je v takto rané fázi texu zamyšlení namístě.Zkouším číst ještě několik dalších řádků a když postupně narážím na přímé řeči tří mluvčích, nacpaných do jednoho souvislého bloku, napadá mě, že nedočtu do konce. Sekvence banálních dialogů "o ničem" ve střední pasáži mě v tom nápadu utvrzuje. Možná je to zajímavá povídka.
Upřímně, hrozně blbě se mi to čte a než jsem se v tom trochu zorientoval, byl konec.:) Říkal jsem si, že se mu to třeba zdá, i z té první věty, že se "ocitl" na židli u dlouhého stolu... pak mi došlo že nezdá, i přesto, že to celý má taokvej spíš snovej nádech. Některý obraty jsou pěkný, třeba že se mu zdálo, že má zbytečně dlouhý nohy. A celej příběh v sobě má něco zajímavýho, možná právě to snovost vs. uvědomění si, že je to realita.
Nezajímá, představuju si to právem čtenáře jinak :-) Ale jo, věřím, že se to mohlo stát tak, jak říkáš. Záleží to na dívce, jaká je uvnitř, kam čtenář tolik nevidí.
Fruhling, přiznám se, že jsi mě příjemně překvapil. S první větou zkusím něco udělat, je strašná, já vím. S nominací souhlasím, aspoň si to nemusím nominovat sám;)
Výborně napsané - má to spád, přitom to není upovídané, ale výstižné. Líbí se mi i přesahy do absurdna ("Nemůžu tam jít" nebo odsunutí zdi a podobně). Postavy jsou uvěřitelné, úplně je vidím před sebou. Čekala jsem, že druhá část vyzní nějak jinak než první, ale i když je vyprávěná z jiné pozice, Markova role zůstává stále pasivní. Tím víc mu koneckonců věřím.
(Ale stejně si představuju, že dívka vydrží poslouchat Lukášovy řeči asi tak deset minut a přijde ven za psem a Markem... :-)
Květoň Zahájský
19. 10. 2012Příjemné čtení. Něco jako Alenka v kraji za zrcadlem. Ta snová část je, zdá se, propracovanější.