Do nebíčka nebo do peklíčka?

Je tu další ráno, Veronika musí vstávat do tmy, slunce ji nevzbudilo, je za mraky. Nesnídá, oblečení má pečlivě vybrané a nachystané od večera jako každý den, ale stejně pobíhá po bytě a nestíhá. Učesat. Drdol nebo cop? Pod nohy se jí plete kočka. Trochu namalovat, navonět a přehodit přes rameno kabelku. Jenže ta neladí k jejím modrým šatům, rychle do ložnice pro jinou a přerovnat do ní všechny věci. Zase přijde pozdě, ví už teď, ale musí být perfektní, musí. Na podpatkách se moc utíkat nedá, tak Veronika aspoň rychle cupitá. Ten pohled muže v obleku. Prohlížel si ji. Určitě se mu Veronika líbí. Však se každé ráno snaží a během dne se úzkostlivě pozoruje a upravuje. Ohlídne se, ale on už je pryč. Ten by stál… Ale ne. Musí s tím přestat, už ne. Dala si na Nový rok předsevzetí, které porušila hned druhého. Ty jsi nemocná, říkala jí maminka.

Šéf měl hodně práce a její zpoždění odbyl mávnutím ruky. No jo, Verunka, té promine všechno, myslí si kolegyně, ale Veronika jejich pohledy nevnímá, závidí jí, ale to by na sobě musely hodně pracovat, aby vypadaly jako ona, říká si, když jede autem. Bude dělat rozhovor se spisovatelem, zastaví a v zrcátku si ještě opraví rtěnku a přitom si v duchu opakuje všechny jeho knihy. Dvě četla, je svědomitá, třetí leží rozečtená na nočním stolku.  Už tam je, čte noviny. Vypadá mladší než na fotkách, které viděla. Podání rukou. Úvodní fráze. Zapnutí diktafonu. Spisovatel má uklidňují hlas, jako měl Veroničin tatínek, snad poprvé nemyslí na to, co bude po rozhovoru. Mluví o své nové knize. „Rukopis jsem nechal doma.“ „To je škoda.“ „Vlastně bydlím kousek, kdybyste chtěla…“ Veronika pomalu vydechne, jeho věta ji zklamala, přitom vždycky na podobnou větu čeká po každém rozhovoru. Doufala, že bude jiný, nebude ji lákat. Možná kdyby její šaty neměly takový výstřih a kdyby se na něj koketně neusmívala. Teď už neodmítne, předsevzetí odloží. Snad jindy. Jdou k němu, po cestě už ho poslouchá jen na půl, protože musí přemýšlet, jaký bude. Chvěje se touhou, když odemyká. V předsíni mu nedočkavě svléká košili. Veronika to tak má ráda, hlavně rychle, není čas…

Spisovatel kouří. „Dáš si?“ nabídne jí. Veronika zavrtí hlavou, ve které jí víří výčitky jako vždycky. Za okny prší. „Máš hlas jako můj tatínek,“ řekne do ticha. On vyprskne. Podívá se jeho směrem s otázkou v očích. „Tatínek ti to taky dělá zezadu?“ ušklíbne se pobaveně. „Tatínek ne,“ hlesne a nechtíc si vzpomene,  jak šla vyzvednout jeho urnu a skončila s úředníkem na stole. Rozpláče se. „Já… promiň,“ omlouvá se. „To je dobrý, umřel už dávno.“ „Nechtěl jsem,“ pohladí ji po vlasech. „Když já už nemůžu,“ dusí se vzlyky. Nechápavě na ni hledí. „Tohle všechno,“ rozpaží nešťastně ruce. „To s každým...?“ zeptá se napůl nechápavě. „Jo!“ vykřikne.  „Neřekl bych to do tebe.“ Veronika se rozbrečí ještě víc. „Tak proč jsi mě sem zval?“ zeptá se smutně. „Přece jsem ti chtěl ukázat ten rukopis!“ Nevěřícně se na něj podívá, ale on si nevymýšlí. „Začala jsi mě svlékat, nenapadlo mě…“ snaživě vysvětluje. Veronika se začne nevěřícně usmívat. Tak takového ještě opravdu nepotkala, ale v posteli byl taky dobrej. Z konverzace je vyruší její mobil. „Ano, budu tam za deset minut,“ slíbí a ukončí hovor. „Za deset minut?“ „Musela jsem šéfa uklidnit, on mi drobné zpoždění promine.“ „S ním taky?“ ptá se. „Ne.“ Řekne Veronika a začne se chvatně oblékat. „Dáš mi na sebe číslo?“ „Já nemám mobil,“ řekne. „Cože?“ nevěří Veronika. „Prostě nemám.“ „A proč?“ „Nepotřebuju ho.“ „Aha,“ už se radši nediví. „A počítač máš?“ „Ne, píšu na stroji.“ „No jasně, že se ptám.“ „Nee, dělám si srandu,“ vyprskne, „notebook samozřejmě mám.“ Veronika se směje s ním, dlouho se nezasmála, vlastně od smrti tatínka. „Ani jsem ti nepochválil šaty. Modrý s puntíky, takový měla moje maminka.“ „A s ní jsi taky?“ vrátí mu. „Překvapivě ne.“ Smějí se znovu. Veronice se nechce rozloučit, ale musí do práce. Příjemné dopoledne.

Na stole jí leží spousta práce a ještě spravovat dnešní rozhovor, ale na ten se těší. Sotva dosedne na židli a vytáhne diktafon na stůl, přijde šéf. „Verunko, mohla byste na slovíčko ke mně?“ Řekne úlisně. Ne, měla říct, ale ona jde. Nejdřív na stole, pak na židli. Nemyslí na nic. S šéfem je to rutina. Trochu ji mrzí, že lhala spisovateli, ale nemohla mu říct pravdu.

V koupelně se večer důkladně odličuje. Je unavená, nohy jí bolí od celodenního cupitání na podpatcích. Po práci stihla ještě večeři se známým politikem, o kterém často píše do novin. Samozřejmě objednal i hotel. Bylo by těžké odmítnout. Lehne do postele, rozsvítí lampičku a vezme rozečtenou knížku od spisovatele. Po pár stránkách narazí na větu: Když chtěla, aby jí to slušelo, vzala si maminka svoje modré puntíkaté šaty. Visely ve staré skříni. Jednou na jaře je zase vytáhla, ale byly děravé od molů, ale moje maminka nesmutnila, zasmála se a koupila si šaty nové. Červené s černými puntíky. Byla jako beruška. Tak si ji pamatuju z dětství. Veronika se nad řádky usmívá, píše vážně dobře. Zhasne a spokojeně usíná, zítra nemá žádný rozhovor.

Ráno pobíhá splašeně po bytě, večer si zapomněla nachystat oblečení. Rychle vybere černou sukni a průsvitnou pudrovou halenku. Vlasy si nechá rozpuštěné a maluje se postupně v autě při čekání na zelenou. Ve Veronice trochu hrkne, když vystoupí z auta a uvidí před redakcí stát spisovatele. „Ahoj, překvapená?“ „Trochu jo.“ „Chtěl jsem se podívat, kde vlastně pracuješ.“ Aha,“ nic pohotového Veroniku po ránu nenapadá. „Nemáš tu sukni náhodou zadkem na předek?“ zeptá se spisovatel pobaveně. Podívá se, má. „Ne, to se tak nosí,“ nepřizná svou ranní roztržitost. „Po pravdě já módní trendy moc nesleduju.“ Veronika se zvonivě zasměje. Před rozloučením jí ještě vyčte: „Mně lhát nemusíš.“ Nechápavě na něj pohlédne. „S tím šéfem. Největší sukničkář, kterého znám.“ „No,“ hlesne. „Já tě přece vůbec nesoudím, to bych musel začít u sebe.“ Je jako ona? Má hodně žen? Veronika je zvědavá, ale ptát se nechce.

Před bytem ji čeká nepříjemná obálka. Domácí chce, aby se odstěhovala. To přece ne. Kam by šla? K mámě na vesnici, aby ji zase hlídala. Ne. Spěchá po schodech do podkrovního bytu k domácímu. Zvoní a nedočkavě přešlapuje před bytem. Věčnost než přijde, už slyší jeho pomalé šouravé kroky v pantoflích. Přemlouvá a prosí, usmívá se. Zve ji na kávu. „Snad by to nějak šlo, ale dcera ten byt potřebuje.“ „Mohla by přece do jiného bytu v domě,“ kouká na něj naivně Veronika. „Pravda,“ řekne a dá jí ruku na rameno. Strpí ji tam, ale když ji začne hladit, zvedne se. S tímhle dědou už to znovu nechce, jednou stačilo. „Musím jít,“ vymlouvá se. „Myslím, že váš byt bude pro mou dceru nejlepší,“ řekne kysele. „Vystěhujte se prosím do konce měsíce.“ „Ale to je pozítří,“ zalapá Veronika po dechu. Pokrčí rameny. Rozhořčeně dupe po schodech  dolů k sobě, kdybych ti ho vykouřila, tak bych tu mohla bydlet až do Vánoc, co? Dědek jeden, nadává v duchu.

Pomalu skládá svoje věci do kufru. Od včerejšího odpoledne, kdy dočetla spisovatelovu knížku, ví, co má udělat. Očima kontroluje celý byt, nic mu tu nenechá. Taxík stojí jako naschvál na každé křižovatce. Veronika nedočkavě poposedává. Taxikář se na ni dvakrát ohlídne. Líbí se mu? Určitě. Ještě by to stihli. Ne, napomene se Veronika, za chvilku…

Klepe. Otevře ve svetru, který je naruby. „Nemáš ten svetr náhodou naopak?“ zeptá se místo pozdravu. „To se tak nosí,“ napodobí Veroničin hlas. Smějí se. „Přišla jsi na kafe?“ „Taky.“ Až teď si všimne jejích kufrů. Veronika trochu znejistí, přece se skoro neznají, ale má hlas jako…. „Co na to říct, vypadáš jako beruška,“ řekne a vezme kufry dovnitř. Veronika pořád stojí na chodbě v červených šatech s černými puntíky. „Nepůjdeš dál na to kafe?“ řekne a Veronika jde. Snad do nebíčka.