Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMé múze a duši marnivé
Autor
ToniMcdonald
Mé múze
Pro mou rosu
Jsi kapka rosy na lístku růže
A já ráno co ráno skloním se k tobě
A zas a zas ztracené srdce muže
Rozechvěje se až dotkneš se mé kůže
A až slunce začne hřát, až vyprcháš
Ztracené srdce muže s tebou se vytratí
Jednou ho sebereš, nazpět ho nevydáš
Zůstane s tebou než ráno se navrátíš
Jsi kapka rosy na lístku růže
Až příliš krásná pro tenhle svět
Ztracenému srdci nikdo nepomůže
Miluje na růži rosu
Nikdy nevezme to zpět
O těch básních
Snad s každou básní budou tvá slova sladší
Snad s každou další má láska bude ti dražší
vždyť nestojí mi všechno bohatství, co lidé mají
za jedinou z řas, jež tvé oči objímají
Nic víc už nechci, nic nemá tvou cenu
až večer půjdu spát, až večer zhasnu
zašeptám, vrať se mi, prosím, vrať se mi do snů
a nic víc já nechci, nic nemá tvou cenu
Snad s poslední básní změníš se ve vysněnou ženu
V poklad co nade vše drahý je mi
jak pražce na výhybce splyneme kolejemi
A nic víc já nechci, nic nemá tvou cenu
Můj vysněný tanec
Chtěl bych s Tebou tančit v rytmu lásky
obdařen štěstím parketem bych vlál
oddal se Tobě, zahodil masky
na chvíli ryzím zas člověkem se stal
Měl bych tvůj úsměv, tvé plesové šaty
tvých drobných křivek krásu mámivou
od tvého čela až po tvé paty
kouzlo bez poskvrny pro mou duši marnivou
Pro mou vílu
Kolik básní bys jenom zasloužila
ptám se sám sebe sám odpověď hledám
jsi moje múza, má drobná víla
jednou tě mít už nikdy tě nedám
Jsi můj anděl snad přišlas mě spasit
od temných snů a bezesných nocí
chci nadosmrti svědkem být tvé krásy
vedle tebe bych usínal
po tvém boku ráno co ráno procit
Je sto básní dost? Zdá se to málo
srdci co samoty se bálo a osamělé bylo
neměl tebe osud proklínalo
má jediná múzo má drobounká vílo
Mé bohyni
Snad jsi mi bohyní
Vždyť nejkrásnější jsi, kterou znám
Snad sám jsem si to zavinil
Že tvůj domov je můj chrám
Ač divy světa rád bych miloval
přec vedle tebe kvete nejkrásnější kraj
pro tebe jsem plakal, s tebou jsem se smál
Jsi moje peklo, můj očistec i ráj
Pro mou rumovou vílu
Chtěl bych s tebou plavat v rumu
Byl by z nás krásný pár naložený v lihu
V rámci mého zbytnělého umu
Ožral bych tě a ukradl ti pihu
Povznes bych tě nad opar
Do království kouzločar
Tam uvolním tě z okovů
Dík rudému božkovu
Princezně z hospody
Znám jednu hospodu, kde sedává princezna
Směje se očima s odleskem hvězd
Napíšu jí báseň, je tolik nádherná
Jen za ní povede každá z mých cest
Znám jednu hospodu, kde sedává princezna
Pro ni milovat chci její svět
Napíšu jí báseň, chci vidět jak se červená
Jak ještě víc by mohla být líbezná
Jen za ní povede každá z mých cest
Mé růži
Ach růže rudá, která neuvadá
Jak křehký úsměv na rtech máš
Jen mi neříkej, že u zrcadla
Záři svojí nepoznáš
Neříkej, že bůh tvé pihy nepočítá
Když usnout nade vše by chtěl
Že nejsi to ty, koho slunce vítá
Když hvězdy odešly a měsíc uletěl
Ach růže rudá, která neuvadá
Jen neříkej, že štěstí je ti cizí
Vždyť na plotě se vrabec s vrabcem hádá
Zda tvá krása nikdy nevymizí
Mé víle
Jsi sličnost květu jarní louky
I horko vášní spáleného léta
K tobě všechny směřuji své kroky
Že duše čistá v tobě vzkvétá
Jsi nedobytnost horských štítů
I odlesk lásky odříkané
Stále k tobě navracím se v skrytu
Stále pro tebe mé srdce plane
Jsi světlo krásy vzpomínané
Srdcem hvězd co v záři hoří
Jsi krev a voda, slzy slané
Jsi klidné ticho, křehký smích
Stopa co se v modrém moři
Nerozpustí jako sníh
Má křehká Miss
Volba miss je absurdita
Ta korunka je tvoje přeci
Jsi krásná milá nápaditá
Záhada větší ježka v kleci
Koho zvát chtějí nejkrásnější
Lidé co nikdy nespatřili
Křivky tvoje lehké vílí
Jak hluboká je hloupost zdejší
Ať si sbalí missku do krabice
Já vím, kde žije krasavice
A vím také, jak se usmívá
Než ostatní je jiná zcela
Křehkou krásou vždy se skvěla
Co s make-upem se nesmývá
Mé múze
Až zklíží se tvá očka zářivá
A úsměv sladký usne na rtech tvých
Mé srdce ti potichounku zazpívá
O královně říše spanilých
O zemi, kde bosá tančíš v trávě
V bíle říze zlatem prošívané
Tam slunce vzchází ke tvé slávě
A vítr ti splétá vlasy nadýchané
Tam dvě srdce naše v lásce dlí
A neznají soumrak zašedlý
Společně proplouvají věčným dnem
Tam slunce nezajde a září v nás
A ty jsi obraz nesčíslných krás
Tam nikdy se neztratíme, nikdy nezhynem
Pro mou vílu
Nesl bych tvůj smutek vstříc konci světa
Až za hořký náš hrob
Vždyť jednoho s druhým každá bolest splétá
Už od počátku našich dob
Více se nebojím, cokoli stane se
Vždyť dávno mi stala ses věčnou
Ať klidně shoří mé sny, ať vítr je odnese
Teď když jsem pochopil lásku nekonečnou
A tak vklouzni prosím v ruku mou
Já provedu tě světlem, tmou
Konci času v ústrety
Na chviličku obrať zrak
Vzhůru k ptákům do oblak
Ti životem jen proletí
Má Trojská víla
I Trojská Helena by propadla se studem
Po tvém boku krásou zastíněná
Nezvedla by oči v obličeji rudém
Vždyť o tolik předčila ji jiná žena
A ty mi říkáš, že to není pravda
To asi nedíváš se do zrcadla
Vedle tebe každá jak květina je zvadlá
Pro tebe hořela by zem i království by padla
Máš totiž oči andělů dcer
A hluboký hlas z nebeských sfér
Krásnější hudby, jíž hraje harfa
Nepotřebuji otce, ducha ani syna
A stejně božstva další jiná
Ty jsi má omega i moje alfa
Mé víle
Zas naslouchám, jak mluvíš o orlech
A sním o štěstí, jenž jsem pro nás chtěl
Tak zůstaneme vězni ve svých zdech
Já smutný snílek, ty ptáče bez křídel
Jak hořká je pak neoblomná moje víra
Že přese vše mě můžeš ještě pochopit
Že jiný den cesty jiné rozestírá
Že jimi jako Ariadna odvineš mi nit
Ještě ve snech křídla bílá vyšívám ti labutí
Abys odnesla si krtka, ať víckrát už se nermoutí
Ať jen usíná si v pokoji
Stále dokola ptá se mě má láska
Co asi dělá milovaná kráska
A proč že oni nestojí
Pro mou vílu
Kráčel jsem s tebou úplňkem rozervaným snem
A luna záři ve tvé vlasy vpletla
Jak její družičky shoříme a pohasnem
Utečem z krajiny jejího světla
Za úplňku sní se mi těžce
A ty nejsi víc než stín minulosti
Nesvírám lásku ani bezedné měšce
Jen zítřejší vlastní vyprahlé kosti
Kráčelas při mne snem jako mlha
Co na mou zemi vzpomínky vrhla
Zbyde v ní po tobě alespoň vzdech?
A když mne zanecháš úplňku napospas
Bez perel vetkaných do tvých řas
Co jen si odnesu na druhý břeh?
Co je mi nejdražší
Mě nejdražší jsou prosté chvilky
Kdy dotkla ses mě a já chvěl se jako list
Když vítr chladný hladí jeho žilky
A chce svou vůni do nich vplíst
Když pozorně se soustředím
Ucítím tvé prsty na záhybech látky
Zas pak vzpomínkám svým závidím
Že se můžou vrátit k tobě zpátky
Mě nejdražší jsou prosté chvíle
Kdy jak hvězdy smějí se mi vstříc
Oči víly mojí přespanilé
Její ústa drobné rty i líc
O věčnosti
Má překrásná naslouchej dotykům věčnosti
vždyť jak voda stékáme k širému moři
Na konci lapkové, snílci i dobráci od kosti
To vše co bylo v nás, příboje zboří
Kdo pak ještě vzpomene, že miloval jsem pihy dcery víl
že pro pár básní o své srdce jsem se bál
Kdo vzpomene, že bojoval bych o ni z posledních svých sil
že pro její štěstí bych ďáblu duši odevzdal
Kam asi poneseme si svou lásku
Jíž jak hračku tahali jsme na provázku
Kam jen vytratí se verše pro mou krásku
Jestli nevryjí se v moři do oblázků
Pro Janu a její klid
Snad ti, kdo příliš brzy odcházejí
Lepší svět najdou na konci své cesty
A snad ještě rány, co po nich v našich srdcích zejí
Zacelí se a nám navrátí se štěstí
Snad žila jen, aby nakrmila utrpení
Co přát jí pak víc než klidné snění
A snad pak ještě, kde radostný zpěv ztich
V ozvěnách vrátí se ti její smích
Pro mou vílu
Zdáš se mi mlčenlivá a posmutnělá
a já trápím se nad tvým tichem
dal bych ti všechno, co bys jen chtěla
jen odměněn být tvým smíchem
Zdáš se mi tajemná a tvá duše tak křehká
Proto po všechny dny opěvovat chci tvou krásu
A jak Romeo usnout po tvém boku na konci času
Jen země zbyla by nám, jak pírko lehká
Dárek pro mě
Nic jiného nechci pod stromeček
Než jednu ze tvých krásných teček
Dej mi jednu pihu prosím
Už vidím, jak se natřásám
Jak jak páv se s tou pihou nosím
Tak dej mi jednu, moc tě prosím
S ní už nikdy nezůstanu sám
Z deště
Trousím se kalužinou
V srdci mám tebe
Jen tebe a žádnou jinou
Kousek nebe
Uprostřed mraků
Trousíš se stínem
Dešťových mraků
Skryta kapkám
Mého zraku
Co k tobě kanou
Trousím se stínem
dešťových oblak
V srdci mám tebe
A ty se směješ
Jednou tak, jindy onak
Komu není pomoci
Vyměnil bych v trýzni žízně
Poslední doušek v spalující poušti
Za špetku tvé sladké přízně
Za střep lásky, která neodpouští
Komu není pomoci
Hledal bych tě v tichu rána
I v rudém chladu soumraku
Jak osamělá černá vrána
Co láskou hoří k oblaku
Které není pomoci
Hledaje tě v křídlech ptáků
S prosbou o milost, jež v očích pálí
K labutímu tvému zraku
Zavolal bych do nezměrné dáli
Že mi není pomoci
Z deště
Trousím se kalužinou
V srdci mám tebe
Jen tebe a žádnou jinou
Kousek nebe
Uprostřed mraků
Trousíš se stínem
Dešťových mraků
Skryta kapkám
Mého zraku
Co k tobě kanou
Trousím se stínem
dešťových oblak
V srdci mám tebe
A ty se směješ
Jednou tak, jindy onak
Krůček
Pozoruji svoje srdce
Jak posmutněle tluče
Na mříže své klece
Vždyť k tobě jen krůček
Jen krůček chyběl mi
V pohledu očí tvých
V zázracích za bělmy
Dlí ráj, který nespatřím
Ač k tobě jen krůček
Jen krůček chyběl mi
Pro ztracenou vílu
Pomalu ze vzpomínek ztrácí se mi lesk
jak hvězdný prach odrážel se v jejích očích
za vším pozůstal mi pouhý stesk
pro múzu co mluvila a teď zarytě mlčí
zda-li ještě na mne vzpomene si
když se jiným městem toulá
když poslouchá cizí hlasy kdesi
zda-li její srdce občas volá
Tak jak to mé co věří na víly
Vrať se mi, prosím, vrať se mi na chvíli
Pro mou vílu
Zdáš se mi mlčenlivá a posmutnělá
a já trápím se nad tvým tichem
dal bych ti všechno, co bys jen chtěla
jen odměněn být tvým smíchem
Zdáš se mi tajemná a tvá duše tak křehká
Proto po všechny dny opěvovat chci tvou krásu
A jak Romeo usnout po tvém boku na konci času
Jen země zbyla by nám, jak pírko lehká
Mé víle
Proč jenom ještě
V závojích deště
Já hlupák vzpomněl jsem si
Jak rozpila sis řasy
Když voněly tvé vlasy
K večeru unavené
Proč jediné přání
Já v srdci si nesu
Ať bozi jen chrání
Křehkou tvou krásu
Proč jenom jediná má zůstalas víla
Ač dávno už, dávnos mě opustila
Nezapomeň
Slyšel jsem duši, jak srdci spílá
Že není žádná nezemská síla
Že volalo jsi kráska, múza a víla
A bůh mi tě poslal, abys mě zachránila
A také řekla, že láska prý není
Že není než pouhé bláznovo snění
Že zůstane hořké, za vším tvé utrpení
A pro tebe svět nikdy se nepromění
Tak cokoli bude, jen prosím nezapomeň
Že vzbudilas ještě v mém srdci oheň
Když já hlupák myslel, že dávno už zhas
Rozžeh ho znovu tvůj křehký hlas
Pro mou Chiméru
A tak propustila si mne ze svých služeb
A já zas volný jsem jak vítr v polích
Za záda házím zbytky marných tužeb
Vždyť co stalo se, víc už mě nezabolí
Už nechci dál věřit na zázraky
Vždyť jeden jak druhý jsme zázrakem taky
Nechci dál prohánět záři matné bludičky
To trávu miluji, lunu a její družičky
A tak běda jen tomu, kdo loučí se ve zlém
A proklíná krásu, o které sníme
Přec vzkvetem jak růže po mrazu přešlém
A slzičku ještě v konci uroníme
Duši marnivé
Snílkům
Dávej pozor! Dávej pozor na snílka
Vždyť tak rád sní a nerad žije
Hebký je polštář, peřina i postýlka
Tak dávej pozor, dávej pozor na snílka
Hebké jsou sny i slovo co zaniká
Dávej pozor a našlapuj tiše
Vždyť unaven hladí se se sny
Skrytého v objetí hebkého plyše
Nech ho snít a zas prosím zhasni
Dávej pozor! Dávej pozor na snílka
Dávej pozor a našlapuj tiše
O mé lásce
Láska má je metastáze
Pomalá a krutá rakovina
Jak jen zaplatím si za ní draze
A je to celé moje vina?
Pomalu zažírá se do kostí
Až k zbytkům mojí radosti
A jako krev z rozřezaný dásně
Stříkaj ze mě moje básně
Tygrům
Chtěl bych být jen zvíře
Zvíře v džungli bez pastýře
Být tygr svou kořist bych rozsápal
Pak aby věděli bych do krajiny řval
A zbytek dne bych spal
Jednou bych umřel, jak už to chodí
A neptal bych se proč jsem žil
Jen našel bych si klidné křoví
Kde v míru bych snad shnil
Balada
Čas sežral čas
A já přicházím zpátky
Za tebou zadními vrátky
Vracím se zas
Co stalo se, víckrát už nezabolí
Já hrdě vložím hlavu do oprátky
A jen vítr z luk a polí
Zas přivane mě k tobě zpátky
Zmírající, přidušený zašeptá můj hlas
Stůj při mně ptáčku posměváčku
Ať vrátím já se pro tvou žačku
Ať vítr přivane mě za ní zas
Co mi řekl buk
Lístky buku se větrem šumně chvějí
Dnes o naději vyprávějí
O záři větší časů příštích
O větvích stromů, co paprsky tříští
Dnes lístky na buku mi šumně šeptají
Každým dnem znovu začínáš
Každým dnem, slyšíš, tak se snaž
Osudy ustrlé andělé netkají
Z herny
Jsou na světě smutné chvíle
A pak chvíle
Kdy chceš kvílet
Radostí jak dítě
Jsou na světě chudí a trpí
V zimě jak v létě
A já jen ve středu
Když zavřou mi hospodu
Je to náš svět
Hráči, smažky, vojáci
Rusové, češi, poláci
Pro rusy ruleta, vojákům odveta, pro smažky fet
Je to náš svět
Vlaky, lodě, kabriolet
A stále víc, v hustších mračnech se valí
Černej dým člověku za prdelí
Je to můj svět
V dýmu cigaret
V tichu herny
Jsem úplně sám, sám sobě věrný
Ambivalentní
Mým cílem ať stane se ambivalence
Být křehký snílek, znát vášeň milence
Kopretiny na louce sbírat si na věnce
A s úsměvem na tváři zabíjet mravence
Poznat lesk ubožáka i bídu krále
Trpět horkem poušti i mrazem hor
Slyšet andělů zpěv i zkázy chór
A za koncem všemu smutné dát vale
Básníkem
Zas sedím na baru, zas píšu básně
A holky chtivé platí mi rumy
Takhle den po dni sčítají cenu
Marnosti toho, co tolik umím
Jenom lež, tiše lež…
(Z exitu 23)
Lež a lež
Kdesi krev
A vřava vřav
Zláká mě křik
A zas jen lež
Jenom lež a nic víc
Tiše lež…
Za oknem zas
Z ticha křik
A z křiku strach
Zas a zas
Zpátky a tam
Za sebou pospíchám
K vřavě vřav
A z vřavy strach
Zase křik
Dívčí strach
A ženský smích
Pak dívčí pláč
Nač a nač
Pláč a pláč
Lež a lež
Jenom lež
Tiše lež…
Mé víře
Tak zas mi krvácejí stigmata
Já zas na ně tupě zírám
Ty, osude, se směješ, nastražil jsi tenata
A sama v koutě pláče moje víra
Jěště tiše, tichounce se vzpírá
Proč jenom sní o lásce, co neumírá
A o růžích, co nikdy nezvadnou
Proč vybrala si a křečovitě svírá
Ze všech dívek nejvíc záhadnou
A ještě tiše, tichounce se vzpírá
O kráse
Kolik asi krásy ještě přehlídnu
Než pozvolným rytmem srdce hudby
Dotepu až ke konci svých dnů
A dojdu završení svojí sudby
Kolik asi dívek zraku třpytivého
já minul jsem a ani jsem se neohlíd
Kolikpak víl co uchrání tě všeho zlého
Ve vzpomínkách neponesu ve svůj klid
Kolik asi stébel trávy nasytí můj rov
Až srdce znavené se v běhu zastaví
A kolik bílých teček, co vklouzly k noci pod příkrov
v záři svojí pozdvihne mé zástavy
O dvou veverkách
Dnes spatřil jsem veverku po stromě šplhala
Před zrakem mým si hledala úkryt
Chtěl jsem ji pohladit na mě však nedbala
Nechtěla při mě vyhlížet úsvit
Stejně kdys jinou viděl jsem při cestě zetlelou
O měsíc dříve srazil ji vůz
Vepsala do tváře s grimasou neměnnou
Osudu svému vyhnout se zkus
Kdo potom z nás jen tak šťastný bude
Aby ni jedinkrát mu život se nepodvrt
Snad za tím vším jen jedno je spravedlivé
Že patříme zemi a všechny sudby pojí smrt
O vůni viny
Snad všechny naše viny
Se odvinuly od kalhotek
A krajkou voní lidský hřích
Kreslí tuhou černé stíny
Poblázněný v koždém šotek
Aby uschoval se v nich
Občas zdá se mi
Že vidím, jak jsme marní
Trpce držíme se na zemi
Hořce sníme, že jsme tvární
že můžeme se proměnit
Jak začátky jsou stejné konce
Stejnou cestou stejný člověk
Stejnou s sebou vine nit
Stejné nohy tančí stejné tance
Stejnou krajkou voní hřích
Ilonce
Tanečnice se zlatými vlasy
Kdepak teď jsi asi
Říkám si zatímco vzpomínám
Na lepší časy
Vidím tě celou
I tvoje řasy
Každý střípek tvojí krásy
A říkám si kolikrát ještě
Můžeš mě spasit
O lásce
Pro všechno na světě
na chvíli prchavou
jen na mě usměj se
pro lásku bolavou
pro všechno na světě
pro všechno prosím tě
lásko má bolavá
na chvíli opust mne
pro všechno na světě
pro slzy zřeknuté
co nestečou
pro ně jen usměj se
pro všechno na světě
pro nářky zakleté
lásko má opust mne
na chvíli prchavou
pro duši bolavou
a slzy zřeknuté
na chvíli prchavou
usměj se, opust mne
Zašlé verše
Verš jen pouhý zlomený je květ
A čas básníkům již dávno vypršel
Jak psovi ďáblu pohodil je svět
Šeptající hradbu mrtvých těl
Jak akcie prudce stoupají
Slovo víc a víc je bezcenné
Touhy a sny, to vše už dnes prodají
Kup si náruč lásky a s ní srdce spálené
Verš jen pouhý zlomený je květ
A pro mé básně čas už dávno pominul
Jen pro tvůj hlas ještě milovat chci svět
A pro tvůj hlas mu zase znovu prominu
Pro tvůj hlas budu tiše snivě žít
A pak utonulý v jeho kráse
S veršem na rtech zahynu
O světě
Až svět se v prdel obrátí
Bude to císařovna
Kdo posbírá hovna
K vánocům pro máti
A my je s chutí budem žrát
Vždyť víc už mít nebudem
Prý zrazeni bohem
A prokleti osudem
Nechceme slyšet že nám to patří
My zlomení, květy zla, Ábela bratři
Čas jízlivě odtiká
Poslední vteříny
Tomu kdo utíká
V úkrytu peřiny
A nám co do písku skryli jsme svou tvář
bez hlesu přenechá
zavřený snář
Věnováno osudu
Zas životem k smrti unaven
Osude, chceš-li mne trestat já přijmu tvůj trest
Nepřáls mi štěstí, jen si ho vem
Dost byl marných slov i zbytečných gest
Ještěs mě nedorazil, ještě směju se ti
Ač netuším, jak smát se ještě můžu dál
Sypeš mi pod nohy špínu a smetí
Však ještě jsme neskončili a já válku neprohrál
Julianě Prokopenkové, nejkrásnější uklízečce z Hiltonu
Ach Juliano, ach Prokopenko,
S něhou skládám si tvé jméno
Písmenko za písmenko
Ach Juliano, má snová ženo,
Mé touhy ozvěno.
Tvé rty, oči a zlaté vlasy, děti duhy
Přehlédl-li jsem na první pohled
Pak k srdci je tisknu pro ten druhý
A tvůj šedý plášť zbarvený úsměvem
Navěky stal se mi hávem princezen.
Ach Juliano, šeptám si, Juliano
O čem jen sníš
Budiž ti přáno
O mém smutku
Otázky zůstanou nevyřčené, vždyť odpovědi chybí tak jak tak
Co zdálo se hebké a měkké, je drsné a tvrdé na omak
A zas mé srdce jednou volá pak pak pak
Jednou bude všechno hebčí a měkčí na omak
Vše jsou stíny vlastní viny
Jak trpký je večer, tak hořké zdá se ráno
Tak zaplaš své slzy, vždyť vrátí se brzy
Co bylo dáno, zůstane dáno
Zahalen v plášti zlobné zášti
A v smutku z marných skutků
Kdy láska se mění v odcizení
Sám zdám se si jak studna
Co vlastní slzy
Sbírá u dna
O věčnosti
Jak slunce třpyt
Klepe na parapet
Tak v kapkách
Ve vodě okamžik
Se s věčností prolíná
Zas a zas
A milovaná za noci
Zas po mém boku usíná
Ten moment se nevrátí
Však její dech
Z milosti vzpomínek
Jak kapky deště
Jak vůně pralinek
Nikdy se neztratí
Jen jediné mám srdce
Slova jsou jen slova
Ruce jsou jen ruce
Svaly jsou jen svaly
Jen jediné mám srdce
Jen jediné a navíc bolí
Je jak uschlý list v tiché řece, mé srdce
Plave si a neví přece
Ani kam, ani proč voda ho myje
Jen hledá místo kde se skryje
Mé srdce
Je paprskem slunce, který neví komu svítí.
Jak v podzimní louce zvadlé kvítí
Pošlapané unavené polomrtvé
I mé srdce stále touží žíti
Pro hřejivé ruce tvé
Kdesi v dáli
Jen jediné mám srdce
Jen jediné a navíc bolí
Bolí jak rána zasypaná solí
Však mé srdce je jen srdce
Tiše tepe, tiše teskní, stále mlčí
Dnes, v našem světě, nikoho už nerozbrečí
Jen jediné mám srdce
Jen jediné a navíc bolí
Relativní
Kdopak se tu lásky bojí
A kdo nenechá ji na pokoji
Kdo hledá těžkost kde žádná není
A kdopak si radši ponechá své utrpení
Ozvěna z lesa
Zahleď se k nebesům
A zakřič na lesy
Abysme věděli
Že s námi stále jsi
Rybu sněz k obědu
A vepře k večeři
Však na tom nesejde
Pak až se sešeří
Zahleď se k nebesům
A zakřič na lesy
Vždyť ani nevíme
Zda-li tu stále jsi
Až tu pak nebudeš
Ta ozvěna, jak křičels na lesy
Naposled zavolá
Že s námi stále jsi
Ty jsi bohem
Ty jsi bohem malému svému světu
A tak se bože snaž, ať ti krásní
Zazpívej milovanému větru, přivoň květu
Pro lásku věčnou napiš pár básní
Obdivuj krásu, opěvuj ženy
Ony jsou mír do duše oblečený
Zboř staré hráze, překroč svůj stín
Za hlavu hoď ozvěnu vin