Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ostrovní světla

Výběr: Lyryk
31. 01. 2002
8
0
2316
Autor
Petula

 

Ostrovní světla

 

 

Ocitli jsme se na jednom z mnoha ostrůvků západního pobřeží Chile. Vítr, kamení a sporá vegetace. Tak takhle jsme si výlet s cestovní kanceláří nepředstavovali. V prospektu se psalo, že uvidíme domorodé rybáře při práci přímo v jejich prostředí. Chyba byla ovšem v tom, že kancelář jaksi nedala na zprávy meteorologů… Vítr nás zahnal kamsi mezi skaliska a jen díky členitosti pobřeží, v jehož zálivech byly vlny mírnější, jsme se s lodí neroztříštili o nějakou skálu.

 

Vítr fičí, večer se blíží. Ještě, že neprší! Vyhlídli jsme si místo provizorního tábořiště. Proti moři je chráněno kamenným valem, do ostrova se otevírá mírným svahem zarostlým polehlou trávou a občas nízkým roštím.

 

Povečeříme ze skrovných zásob na jednodenní výlet a zachumláni do všech svých svršků a dek se snažíme usnout stuleni jeden k druhému.

 

Probudila jsem se chladem. V noci vítr ustal. Na svahu před námi se mihotá plno drobných světel. Světlušky? Tady? Ne, to není možné! Vstávám a koukám na tu krásu. Kam až dohlédnu, všude se nad zemí pohybují malá studená světýlka. Sem tam, sem, tam. Jako v nějakém tanci. Ano, jejich pohyb je uspořádaný, hýbají se společně… Pak mi to dochází, pohybují se větrem…

 

Jdu se podívat k nejbližšímu z nich. Mihotá se asi patnáct centimetrů nad zemí. Blížím se. Jsem skoro u světýlka. Je velké asi jako třešeň ale jeho světlo dopadá na jakási křídla, takže vypadá větší. Přibližuji se rukou. Nepálí, nehřeje. V tom mírný závan větru ťukne světélkem o moji ruku. Zhaslo. Čekám. Nic se neděje. Zkusím jiné. Musím být opatrnější. Pomalu se blížím. Ruce přibližuji pod světýlkem, abych se jej mohla zmocnit. Prsty narazily na nějakou lodyhu či stéblo a světýlko se zachvělo. Ale nezhaslo! Opatrně hýbu s lodyhou. Světýlko se kývá a stále svítí. Pomalu posunuji prsty výše. Již se zespodu dotýkám oněch „křídel“. Není pochyby, je to květ. Svítící květ! Světélkující okvětní plátky mi ozařují ruku. Vidím strukturu kůže svých konečků prstů. Stoupám stále výše a světlo svítí pořád. Dokonce snad ještě intenzivněji. Pomalu vkládám prst do květu. Jakmile jsem se ale dotkla květu zevnitř, světlo pohaslo. Cítím, jak se květ zavírá! Vytahuji baterku a svítím na lodyhu, kterou stále ještě držím druhou rukou pod květem.

 

Nic zvláštního. Několikahranný mírně chlupatý stvol a na jeho konci nyní již zavřený květ. Je tmavý a takto vypadá jako kulaté poupě. Svítím dolů a hledám další části rostliny. Lodyha vychází z růžice široce kopinatých jemně ochmýřených listů přilehlých těsně nad zemí jeden ke druhému. Celá růžice má průměr asi třicet centimetrů. Má několik pobočných vrcholů. Z většiny z nich vychází více lodyh. Ale jen některé míří vzhůru. Na nich jsou buď poupata nebo svítící květy. Ostatní lodyhy jsou ohnuty zpět k  zemi. Beru za jednu a zdvíhám ji. Na jejím konci jsou hrozny malých bobulek.

 

Je to úžasné, ale víc už toho asi dnes nezjistím. Jdu se zase snažit trochu spát.

 

Ráno nás probudil východ slunce, které se vyhouplo nad horami nepříliš vzdáleného kontinentu. Nebe bylo azurové a po včerejší vichřici ani památky. Jen mírný přímořský větřík. Zanedlouho jsme uslyšeli vrtulník. Hledají nás. Máváme barevnými bundami. Pilot obrací stroj naším směrem, klesá a snaží se nám mácháním rukama něco sdělit. Pak zase nabírá výšku a rychle mizí k pevnině.

 

Asi za hodinu prořízl monotónní šum větru a moře pronikavý zvuk rychlé motorové lodi. Zastavila v bezpečné vzdálenosti od ostrovních útesů. Od lodi se odpoutaly dva motorové čluny a míří k nám. Všichni mávají. Zdá se, že naše neplánované dobrodružství skončilo.

 

Jenže… Jenže já jsem si v nastalé euforii nestačila za dne prohlédnout ty svítící květy! Běžím do míst, kde jsem tušila trasu své včerejší noční pochůzky. Shýbám se k trávě. Nic nevidím. Všude jsou jen polehlé trsy větrem uhlazených ostrých travin. Žádné stvoly se vzhůru nezdvíhají!

 

Klekám do trávy a rozhrnuji její tuhá stébla. Vždyť tu všude byly! Musejí tu být! Ano, jsou tu! Přisedlé růžice ochmýřených kopinatých listů! Jenda vedle druhé. Jsou šedavě zelené, zcela nenápadné. Jejich lodyhy jsou všechny skloněny k zemi, takže je vlající tráva dobře ukrývá…

 

Prsty jako hřebenem vyčesávám hustou trávu od jedné z velkých růžic. Hledám stvol s bobulkami. To jsou jistě semena. Tak je mít! Mám! Bobulky jsou drobné, červené a trochu lepkavé. Jsou na nich velcí mravenci a okusují jejich dužninu. Trhám několik hroznů, sklepávám mravence a plody strkám do pytlíku od včerejší večeře…

 

Již je na čase. Náš nouzový tábor se právě začíná stěhovat ke člunům. Nikdo se na nic neptá; nakonec mé odběhnutí před cestou nebylo nijak nápadné…

 

————————————

 

Po příletu domů jsem opatrně vysypala červené bobulky na talířek. Jednu hodně zralou, která se již pomalu rozpadala, jsem rozemnula prsty. Kůži mi potřísnila živě rudá šťáva, ale semínko, pecičku jsem žádnou neobjevila. Olízla jsem si ruku. Šťáva byla sladká a trochu kořeněná, asi jako džem z červeného rybízu.

 

No, raději jsem to vyplivla a vypláchla si ústa. Co kdyby… Když jsem si umyla ruce, všimla jsem si, že se na stěně umyvadla zachytilo několik drobných tmavočervených teček. Sáhla jsem bříškem prstu po jedné z nich. Pod svým lepkavým povrchem byla drsná a tvrdá. Semínka! Ano, v té bobulce byla malinká semínka. Menší než mák! A já husa je spláchla do odpadu! V umývadle jsem jich našla ještě pět.

 

Ostatní bobulky jich byly také plné. V každé tak dvacet až třicet rozptýlených ve šťavnaté sladké dužnině.

 

Vzpomněla jsem na praxi našich babiček a plody jsem propasírovala skrze síto. Použila jsem cedník na proplachování rýže. Dužnina a šlupičky zůstaly v cedníku a šťáva a semínka propadly do hrnce. Zbytek jsem propláchla vodou. Pak jsem to přecedila přes plátýnko a bylo… Teď jen usušit, aby se semínka nelepila, a můžu sít…

 

Jen je škoda té šťávy. Tak nádherně voněla! Třeba jsou ty plody jedné! Nakonec mravenci je také konzumují… No nic! Musím být opatrná! Vždyť je to neznámá bylina!

 

————————————

 

Na jemném propařeném písečku ve vlhku pod sklem se brzy začaly objevovat první zelené tečičky. Za tři dny již měly květinky první pár lístků a já je přepíchala do truhlíku se zemí. Pak ještě dvakrát. Vždy dál od sebe, aby měly dost místa. A protože byl květen, po ledových mužích, vysázela jsem je na záhonky. Ovšem tak, aby na ně nebylo z ulice vidět…

 

Ještě před prázdninami se objevily první květy. Denními obhlídkami jsem si všimla zajímavé věci. Okolo kvetoucích rostlin se každé ráno nacházelo množství zbytků hmyzu. Jednou vnoci jsem si počkala u záhonu a sledovala, co se bude dít. A dělo se! Do květů nalétával další a další hmyz. Květ se vždy zavřel, ale za chvíli se zase jeho světlo šířilo okolím. Jen při jeho pootevření, když byla hlavička ještě dolů, z něj vypadly vysušené a rozdrcené hmyzí zbytky.

 

Kytky byly neuvěřitelně žravé. Naše mírné klima jim evidentně svědčilo. Jejich listy byly podstatně větší a květy se vyvíjely velké jako broskev. Také jejich záře byla mnohem intenzivnější. Prostě nádhera! S tímhle až přijdu na trh! Jen si to musím dobře načasovat na vegetační období, abych nedala příležitost konkurenci, protože se květina velice dobře množí, a to jak svými drobnými semínky, tak i odnožemi, které hojně vytváří.

 

Okolo poloviny prázdnin začaly rostliny plodit. Z okolí se na ně sneslo hejno špačků a kradli je také kosi a další ptáci. Dala jsem nad záhonek sice strašáky, leč úplně jsem ptačím náletům zabránit nedokázala. Ale co, plodů je hodně a jsou velké. Když jsem namátkou počítala semínka, bylo jich šedesát i víc v jedné bobulce. Tak ať si ta havěť trochu užije. Také mravenci můj záhonek velmi brzo nalezli…

 

Koncem září jsem objevila několik rostlinek okolo domu. Asi tam jejich semínka zanesli mravenci. Ještě nekvetly. Tedy jsem je vyškubala ze země, ale jejich kořeny se trhaly a zůstávaly v zemi. Také při okopávání záhonku jsem si všimla, že kořenový systém rostlin je velmi bujný a hluboký. Z větších kořenových úlomků brzy vyrašily nové rostliny. Ještě aby se mi tak mé tajemství rozuteklo dříve, než s ním vyrazím na trh!

 

To jsem plánovala na březen příštího roku. Již jsem si dohodla síť prodejců na tržištích. V obchodech o tom nechtěli nic slyšet, prý chtějí nějaké papíry o původu druhu a jeho povolení k prodeji. Zabedněnci, přijdou o výdělek. Ale dobře jim tak!

 

Jenže jestli mi tahle bujně se množící květina uteče z mé péče, musím na ní vydělat rychle a na to mám, odhaduji, tak maximálně tři sezóny! Proto jsem objela mnohem širší okruh prodejců, než jsem původně plánovala. Květinu jsem nabízela i s pěstebním návodem jako „svítící jahodu“ s tím, že jsem uvedla, že je jedlá. Nakonec ani slepice, ani pes, kterým jsem plody dala po jejich požití neměli žádné potíže a tak jsem jejich účinky vyzkoušela nakonec i na sobě. Chuť je to delikátní! V našich podmínkách jsou sladší bez natrpklé příchuti. Chutnají spíše po směsi malin a jahod. Opravdu lahodné!

 

Za další měsíc jsem zahlédla první svítící květ mimo svou zahrádku. Bylo to v lese, tak půl kilometru od mého domu. Záře byla patrná na obrovskou vzdálenost, i když vlivem kamenité půdu byl květ jistě menší než na záhoně. Hned ráno jsem se tím směrem vypravila. Už se ale nedalo nic dělat. Květin byla plná paseka a všechny měly nasazeno na květ!

 

Naštěstí přišly brzo podzimní plískanice a tak si svítící paseky nikdo nepovšimnul. Lidé koukali spíše na televizi, než z oken do deště. Natož, aby se někde promenádovali v noci po lesích.

 

————————————

 

Na jaře jsem objela všechny své smluvní prodejce a rozvezla pečlivě navážená a nabalíčkovaná semínka. Vyinkasovala jsem zálohu a hurá dál…

 

Od konce února do počátku dubna jsem jen jezdila a prodávala. Zatím pouze málo, ale zato všude. Nikdo mne nesmí předběhnout! Za rok už to budou mít všichni a bude po kšeftě!

 

Za pár dní se mi netrhnul telefon. Lidé se o nové zboží skoro perou! A to je ještě neviděli kvést! Inu, tak funguje doporučení trhovců na vesnicích a malých městech. To je lepší, než televizní reklama. Nakonec, proč by nedoporučovali, že! Zboží je to unikátní a rabat jsem ji dala velmi slušný… Koncem dubna jsem vyprodala poslední balíčky.

 

Na mém záhonku rostlinky zdárně přezimovaly a vykvetly ještě před začátkem května.

 

Počátkem prázdnin se stal zázrak. Tak alespoň psaly místní noviny v celé zemi. Na většině zahrádek v noci svítila světla. Lidé se užasle chodili na ten div koukat. Začala doba nočních procházek.

 

Během července se na trzích objevily pěstitelé s novým ovocem. Zájem byl veliký, ale ceny nijak vysoké, protože zboží bylo všude dost.

 

Lidé si také pochvalovali, že je okolo chat a chalup, kde rostliny pěstují, obtěžuje méně hmyzu.

 

V srpnu se u mne zastavili dva pánové, že prý z jakési zemědělské inspekce. Vyptávali se, co a jak jsem s těmi rostlinami dělala a kde jsem k nim přišla. Řekla jsem, že jsem se k nim dostala jako všichni ostatní, tj., koupila plody na trhu a pak jen vypěstovala a namnožila nové rostliny a místo plodů prodala jejich semena. Na tom přece není nic špatného. Chce to jen mít obchodního ducha! Pánové se sice tvářili nevěřícně, ale nakonec pokývali hlavami a šli. Budu muset udělat daňové přiznání, lidská závist je hrozná věc!

 

Na podzim se objevily první zprávy o svítících květech z volné přírody. Podzim byl teplý, ale prudký příchod zimy dal na vše zapomenout. Ještě, že jsem si tak pospíšila s tím prodejem! Teď by mne žádná licence před černým trhem již stejně neochránila.


————————————

 

Na jaře se v nocích rozsvěcovaly nejen zahrádky, ale i louky a lesy okolo všech obcí a měst.

 

Koncem jara se stala podivná věc, mnozí ptáci opustili svá hnízda ačkoliv v nich byla jejich ještě neopeřená holátka a odtáhli z kraje. Asi tak týden, než k tomu došlo, nalétávali na cokoliv, co se dalo jíst. Brali lidem z rukou sušenky, dělali nálety do dvorů a chlévů, kde byly nějaké mouchy, vrhali se do řeznictví a uštipovali maso na hácích. Vše to pak nosili do svých hnízd…

 

Ale i když hmyzožravci skoro zmizeli, červivost ovoce to neovlivnilo. Naopak! Možná ho bylo méně, ale většinou bylo zdravé!

 

V září již lesy doslova svítily. Také každá mez a každá louka. Ba i v polích mezi obilím probleskovala světla.

 

Ploché růžice ochmýřených listů se tlačily na obilní stébla a obilí začalo poléhat. Pozdější odrůdy nestačily dozrát a padly. Hluboká orba jen rozdělila kořeny do více hloubek v zemi…

 

Z přemíry dráždivých látek se po větší konzumaci rudých plodů dělala lidem kopřivka, takže mnozí je již nemohli jíst.

 

Na jaře vyrazily šedé listy na polích s ozimy tak rychle…

 

 

————————————

————————————

————————————

 

 

 

 


jahudka
10. 02. 2002
Dát tip
Pěkný, jen je to trochu moc popisný. Ale jinak TIP!

Lyryk
31. 01. 2002
Dát tip
Skvělé!!!

Climaster
31. 01. 2002
Dát tip
pefectooo..***

Albireo
29. 01. 2002
Dát tip
Skvělá atmosféra očekávání zla. TIP!!!!!

Petula
29. 01. 2002
Dát tip
Popelucho, nojo, já si ve svých deníkových zápiscích také tak nějak uvádím období. Někde, kde to nepovažuji za "nutné" to upravím. Díky. ░▒▓-_-▓▒░

Bacil
29. 01. 2002
Dát tip
Jo. Tip.

Petula
29. 01. 2002
Dát tip
Tak jsem to slovíčko "konce" vykostila podle Popeluchy... ;o) ░▒▓-_-▓▒░

Popelucha
29. 01. 2002
Dát tip
dík, pošlu sem někoho dalšího...

Helča
29. 01. 2002
Dát tip
Dobře napsaný příběh, pátrání po původu světýlek je jako detektivka, pak nastává idylka a pak se to zvrtává v horor. (ikdyž ten se dal čakat, kdyby to končilo idylkou ...no nevím) TIP

Popelucha
28. 01. 2002
Dát tip
Výborný horůrek! Mnoho odstavců začíná "Koncem " + jméno měsíce, což zní trochu fádně. Navíc touha po monopolu a právním ošetření vypadá od začátku nesplnitelně a dokonce vůbec ne jako touha, jen řečičky. Ale zbytek ***

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru