Pů(Vá)noční vlak

Osobní vlak č.22218 tiše brouká na malém nádraží, stejně tak tichém jako krajina kolem. Sněhové vločky se pomalu, jakoby líně, snášejí k zemi a zůstávají ležet na rudé čepici výpravčího. Strojvůdce Václav, trochu podsaditý chlapík v nejlepších letech, zahodil z okna oharek cigarety, pohladil si neoholenou tvář a podíval se směrem k zvednuté ruce výpravčího. Otřel rukávem popel ze zažloutlého ukazatele na řídícím panelu, pomalu zavřel okno, posunul páku a vlak se s nepatrným trhnutím rozjel. Blíží se půlnoc, všichni sedí doma s rodinou a těch pár poslední cestujících co vezu. . ., pomyslel si. Ale služba je služba a vnoučata už stejně spí. Vždyť jsem ráno doma a mám dva dny volna. Promnul si oči a soustředil se na trať. Konečně, průvodčí Markéta je mladší, děti jí ještě chodí do školy a i takhle pozdě večer se dokáže na cestující usmívat.

Průvodčí Markéta, je hezká, štíhlá blondýnka a právě na nový rok jí bude 35let. Podívala se na mizící světla nádražní budovy, pak na hodinky a s uspokojením, že jedou načas, začala procházet vlakem. Nejdříve myslela na rodinu, ale brzo se soustředila na cestující. Postarší paní, tak trochu nervózně sledující krajinu, bude určitě bývalá paní učitelka a někde se zapovídala a ujel jí spěšný vlak ve 20.50. Nebo…, ale myšlenku už nedomyslela. Promiňte prosím, řekla ta postarší paní, kdy budeme v Ledečku, jedu za sestrou a ujel mi přípoj v sedm. Jedeme přesně podle jízdního řádu, tak že asi tak za půl hodiny. Paní poděkovala a zase začala sledovat krajinu. Sníh už nepadá a v dálce na obzoru vykoukl bledý měsíc.

O pár lavic dál, zahalený v kabátu, z kterého koukala jen část uniformy, spal vyhublý a hrozně unavený voják. Patrně sní o své milé a jede na vánoce domů, pomyslela. Raději ho nebudu ani budit. Když ho však míjela, vlak se zrovna zakymácel na výhybce a aniž by chtěla, malinko do něj strčila. Prudce se probudil a nechápavě se na ní podíval. Promiňte prosím, řekla s úsměvem a šla dál. Chvilku se za ní díval a pak se podíval z okna. Opušťák dostal ještě v době, kdy si myslel, že bude o svátcích se svou Maruškou, ale je to týden co mu napsala, že má jiného. Jede sice domů, ale ani se mu tam moc nechce. Ohromný tmavý mrak zakryl měsíc a venku nastala dokonalá tma.

Vlak se pomalu jakoby ospale, zastavil ve stanici. Jen spoře osvětlená budova nádraží, vypadala v těchto nočních hodinách jako kulisa z hororového filmu. Otevřela s rachotem dveře, a protože nikdo nenastupoval, zvedla ruku jako znamení pro výpravčího a hned je zase se bouchnutím zavřela. Přeci jen je venku zima. Promnula si ztuhlé ruce, počkala, až vyjedou z ponurého nádraží a vrátila se ke své obchůzce.

Dobrý večer, oslovila mladší pár držící se za ruce. Trochu s sebou trhli a chvilku trvalo, než on našel po prohledání asi tuctu kapes, dost pomačkané jízdenky. Poděkovala a prohlédla si mladou, snad těsně plnoletou dívku. Dívka nebyla ošklivá, jen byla tak nějak smutně oblečená a unavená. Ta si opět položila hlavu na mládencovo rameno, vzala jej za ruku a zavřela rozmazané oči. Asi plakala, napadlo ji. Divné je, že nedokážu vymyslet jediný důvod, aby tihle mladí nebyli o vánocích doma. Docela jí to vrtalo hlavou.

Znovu si vzpomněla na domov, rodiče a bratra. Vzpomínky na dětské vánoce, časem očištěné o všechny negativnosti, zla a nepravosti jí nyní připadali jak pohádkový příběh. Chtěla by pro své děti také takové šťastné a pohodové vánoce, ale všechno je teď nějak jiné, šedivé a uspěchané.

Zase ty výhybky, řekla spíš jen tak pro sebe a podívala se z okna. Velké sněhové vločky opět utíkaly kolem oken, na chvilku osvětlené žlutavým světlem. Podvědomě popotáhla sako uniformy, která jí nesmírně slušela a narovnala si čepici.

Na posledním sedadle seděl starší pán. I přes to, že cestuje již několik hodin, je stále jako ze škatulky. Snad až pedantsky upravená kravata, solidní oblek a pěstěné ruce. Měl sice zavřené oči, ale nespal. Povzdychl, rozepnul si sako a podal jí jízdenku. Poděkovala a trochu se usmála. Pokývl hlavou a opět se zabořil do svých myšlenek. Postřehl, že je hezká, snad by si s ním mohla i povídat, ale myšlenky jej vrátili do svých rodinných problémů. Manželka zemřela již před lety, syn se odstěhoval na druhou stranu republiky a služební cesta se nepředvídatelně protáhla. Stejně mne doma nikdo nečeká. Podíval se ještě jednou za ní a pak znovu zavřel oči.

Zrovna takhle musí vypadat obchodní cestující, proběhlo jí hlavou nebo také sňatkový podvodník, dodala pro sebe. A proč ten chlap není vlastně s rodinou. Nechápu, proč všichni musí o vánocích cestovat. Ozval se skřípot brzd a vlak zpomalil. Vzpomněla si na pohádkový vlak, z obrázkové knížky, který jako malá dostala od své babičky. Tento tajemný vlak, jel od nikud nikam a vezl cestující, kteří nevystupovali ani nenastupovali. Ale já se už těším do postele, pomyslela si, podívala se na hodinky a pohlédla z okna. V dálce bylo vidět první mihotavá světla, potemnělé domky a liduprázdné ulice. Vysoko na nebi svítil měsíc. A jsme doma, řekla potichu, tedy alespoň já jsem……