Perla Života část 2.

Trochu delší, ale nešlo to rozdělit, aby se neztratila návaznost.

děkuji za pochopení

předchozí kapitola

 

Večerní příjemné ticho rušila pouze v plamenných poutech naříkající polénka a skučící vítr, prohánějící se po skalách, který s radostí ohlašoval příchod nadcházející zimy. Zatímco na praskání ohně se dalo lehce zvyknout, hučící studený vítr byl noční můrou.

Ilerad Zaferius stál před krbem a prohříval si prochladlé ruce a revmatická kolena. Divil se, jak v mládí mohl stát půl noci na stráži, ani se nehnout a vydržet různé rozmary počasí. Teď v padesáti letech byl venku sotva dvacet minut a už pospíchal zpátky do tepla svého skrovného příbytku.

Když voda v kotlíku nad ohně vařila, nalil jí do konvice a přidal směs bylin, které musel již několik let používat k tlumení bolesti zad a proti revma v kolenou.

Mezitím co se čaj louhoval, pustil se Ilerad do čtení připravených hlášení.

První bylo o bojích ne severu království mezi gryfy a kentaury. Jelikož se nestalo nic závažného, odložil Ilerad pergamen a rozlomil pečeť na druhém.

Zde se psalo o vítězství mongyň nad brony a zabrání jejich území. To nebylo nijak překvapující, protože broni byli sice silní a vytrvalý válečníci, ale nebyli vůbec vojensky organizovaní, a proti strojům mongyň, jež byly určeny k útokům na dálku, neměli sebemenší šanci. Vůdce bronů se vzdal a podrobil správu svého území mongyňím. Také podepsali smlouvu o vzájemné pomoci, čímž se vlastně vojsko bronů stalo součástí armády mongyň.

Ilerad Zaferius odložil pergamen a nalil si šálek čaje. Chvíli ho foukal, než se napil. Na stole leželo ještě jedno hlášení, avšak muži se ho nechtělo číst.

„Stejně je to o stolinech, kteří si žijí hluboko pod těmito horami a o dění v království se ani za mák nezajímají,“ odůvodnil si nahlas, proč by si ho neměl přečíst.

Avšak smysl pro vojenskou povinnost mu nedal a on vzal pergamen do ruky. K jeho překvapení nebyl o stolinech, nýbrž o dvou zadržených cizincích, podezřelých ze špionáže. To nebylo v těchto dnech až tak neobvyklé, protože každý den byl někdo takový zadržen a vyslýchán, ale jedno jméno donutilo Ilerada Zaferiuse se znovu obléknout a projít chladným větrem do věznice.

„Kde je zavřený Kawula Derkisin?“ zeptal se sotva patnáctiletého vojáka před vchodem.

„Cela dvě, generále,“ odvětil vyděšený mladík, ale zapomněl se při příchodu nadřízeného postavit do pozoru. Ilerad byl až příliš prochladlý, než aby se zdržoval venku na větru, byť jen o malinko déle, než bylo nutné, a proto nedbalost přešel zdánlivě bez povšimnutí. Vešel do věznice a našel příslušnou celu. Před ní stáli dva zkušení královští rytíři, kteří se při příchodu generála postavili do pozoru.

„Otevřete celu!“ přikázal Ilerad.

„Ano, pane!“ odvětil jeden z mužů, zatímco druhý nakoukl do místnosti skrze malé okénko.

„Ustupte ode dveří!“ zakřičel strážný a počkal, až se oba muži uvnitř postavili tak, aby je rytíř viděl. Poté odemkl katr a otevřel dveře.

„Který z vás je Kawula Derkisin?“ zeptal se generál, když vstoupil do cely.

„Já,“ dostalo se mu odpovědi a jeden z mužů předstoupil. „Ile?“

„Přeci jen si to ty,“ řekl s úsměvem Ilerad Zaferius. „Dlouho jsme se neviděli.“

„To máš pravdu, bratře. Velmi dlouho.“

„Tohoto muže okamžitě propusťte!“ přikázal generál.

„Pane, ale on je podezřelí ze špionáže,“ namítal jeden ze strážných.

„Nesmysl,“ odvětil Zaferius. „Je to můj mladší bratr a vážený občan království sedmi národů a ne nějaký špión. Zprošťuji ho všech obvinění. Na mou zodpovědnost.“

„Rozkaz, generále!“ řekl rytíř a uvolnil cestu.

„Bratře, tento muž cestuje se mnou,“ řekl Kawula Derkisin. „Mohl bys zprostit i jeho z obvinění?“

„Zajisté. Tvůj přítel je i mým přítelem, bratře.“

„Jeho také propusťte!“ přikázal Ilerad, „a najděte vhodné přístřeší pro naše hosty,“ dodal a společně se svým bratrem odešel zpět do svého příbytku. Otevřel nejlepší láhev vína co měl a naplnil dva měděné poháry.

„Tak povídej, co tě přivádí do rodného kraje?“ zajímal se Ilerad Zaferius a podal jeden pohár bratrovi. Poté si přiťukli na nečekané shledání a každý se posadil do jednoho křesla před krbem.

„Hledám artefakt, který by se měl nacházet uvnitř krvelačných hor.“

„A já si myslel, že jdeš navštívit svého milovaného bratra?“ řekl Ilerad sice smutně, avšak s úsměvem.

„Stavil jsem se u tebe doma nesčetněkrát za posledních deset let, ale nikdy jsem tě tam nezastihl,“ bránil se Kawula.

„To víš povinnosti. Během války s Darmovými nohsledy jsem povýšil na nejvyššího generála královské armády a z toho vyplynulo mnoho závazků.“

„Generál?“ neskrýval obdiv lovec. „Kdo by to byl do tebe řek. Ale proč žijete tady v horách, místo abyste chránili mladého krále, když v království zuří národnostní válka?“

„Vše to začalo smrtí krále Kelwara Goosana a jeho ženy. Mladý princ mě odvolal z funkce, že prý když jsem nebyl schopen ochránit jeho rodiče, tak o mé služby nestojí. To vyvolalo vzpouru v armádě. Většina rytířů nechtěla poslouchat rozkazy malého kluka, opustila vojsko a vrátili se ke svým rodinám. Avšak já a muži co neměli kam jít, jsme se uchýlili do těchto hor.

Mladý král brzy pochopil, že s tím malým zbytkem rytířů nedokáže ochránit ani hrad, a proto se schoval na zimní sídlo zde v krvelačných hrách. Zimu tam sice přežijí bez úhony, ale na jaře bude muset pro zásoby. Ze strategického hlediska výborná příležitost k napadení zimního sídla a zajetí krále. Proto verbuji muže do mé soukromé armády, abych mohl přijít mladému králi na pomoc, až bude potřeba.“

„Vždyť to ale dělat nemusíš. Proč si nenajdeš nějakou ženu a nezaložíš ještě rodinu?“

„Která žena by chtěla tlustého starce? Rodina pro mě není. Celý život jsem voják a sloužím svému králi. Nic jiného neumím a na stará kolena už se ani nechci učit novému řemeslu. A tak to zůstane až do mé smrti.“

„Avšak král už o tvé služby nestojí,“ poznamenal věcně Kawula Derkisin.

„Ať stojí nebo nestojí, jednou jsem složil přísahu, že budu až do smrti sloužit a chránit svého krále a tak to také bude.“

„Já ti nerozumím, bratře. Proč chceš obětovat svůj život kvůli člověku, který tebou pohrdá a jenž tě zavrhl?“

„Proč ty se stále honíš za artefakty a nasazuješ život, abys chytil nebezpečného zločince či zabil nestvůru z legend a bájí? Peněz máš tolik, že je do konce života nestačíš utratit. Tak proč? Odpověď je stejná jako na tvou otázku. Musíš si neustále dokazovat, že ještě žiješ. Že tvůj život je stejný jak dřív a že má smysl pro něco žít. Tvůj smysl je dělat z legend a pověstí skutečné věci a mým smyslem života je sloužit svému králi jak nejlépe umím a položit za něj život je pro mě nejvyšší ctí. Dokázal bys ty učinit takovou oběť?“

Kawula Derkisin chvíli přemýšlel, než odpověděl. Nechápal totiž, proč by se měl pro někoho obětovat. Svůj život miloval nadevše a několikrát dokonce nechal artefakt raději být, než aby riskoval svůj život. Avšak moc dobře věděl, že lidé jsou schopní se obětovat pro své nejbližší, anebo pro někoho, koho milují.

„Pro tebe, bratře, bych život klidně položil, ale pro někoho cizího rozhodně ne.“

„Pamatuješ na plukovníka Rasse Bigiana, co nás učil na vojenské akademii?“ zeptal se Ilerad.

„Moc dobře,“ odvětil Kawula. „Některé jizvy na zádech mám od jeho biče.“

„Ano. Vzpomínám si, jak tě načapal, když ses muchloval s dcerou hostinského ve skladišti obilí, místo abys to skladiště hlídal. Dodneška je dávám tvůj prohřešek jako odstrašující příklad potrestání za nevykonávání řádně svých povinností. Nebyl to náhodou důvod, proč jsi odešel od vojska?“

„Správně a vůbec toho nelituji. Vlastně jsem plukovníkovi nikdy nepoděkoval. Škoda že již nežije.“

„Právě k tomu směřuji svým vyprávěním, abys lépe pochopil, proč chci pomoc králi, který mnou pohrdá. Během bitvy u Alchamu, před deseti lety, na nás temní mágové kiskunského řádu poslali nesmírné množství ohnivých koulí. Bylo jich tolik, že osvítili noční oblohu, až bylo vidět jako ve dne. Několik z ohnivých koulí mířilo přímo na bojujícího krále. Tehdejší generál královských rytířů Rass Bigian spatřil nebezpečí hrozící jeho králi a vrhl vstříc letícím koulím svůj štít. Trefil jednu ze žlutohnědých koulí a ta vybuchla. V jejím spalujícím žáru sice pohltila několik dalších, avšak čtyři prolétli skrze plamenné peklo, a proto generál Bigian neváhal ani vteřinu a strhl krále na zem a postavil se před něj jako štít, čímž ho zachránil.“

„Ten příběh znám. Vypráví se v každé hospodě ve všech královstvích. Legenda o hrdinném generálu. Stále však nechápu, co mi tím chceš říci.“

„Můj smysl života je a vždycky byl, sloužit a ochraňovat svého krále a v případě nutnosti, bez váhání položit svůj život za krále a jeho zájmy.“

„Myslíš si, že když přijdeš králi pomoci, že se dočkáš legendy o Zachránci krále? Proto ses uchýlil sem do těchto hor, abys byl králi co možná nejblíže.“

„Tvá dedukce je správná. Jako vždy. Opravdu jsem šel do krvelačných hor, abych to měl blízko ke králi, ale s velikostí mého vojska, bych byl sotva platný při obraně zimního hrádku, natož abych mohl napadnout nepřítele na volném prostranství. Zima je však teprve před námi a stát se může ledascos. Snažím se verbovat bývalé královské rytíře, ale jen nepatrné množství z nich je ochotno opustit rodinu a nechat je uprostřed národnostní války bez ochrany.“

„Jak se zdá všichni nemají stejný smysl života jako ty?“ rýpnul si Kawula do svého bratra, avšak v hlase zněl spíše zármutek než výsměch.

„Je to smutné, já vím, avšak pravdivé. Více jak polovina mé armády jsou mladíci, co si ještě včera hráli na rytíře na dvorku za domem a zkušenosti z opravdového boje nemají. Čtvrtina mužů viděla stejný, jestli né větší, počet zim jako já. Sice mají zkušenosti z bitvy u Alchamu a z dobývání přístavního města, ale postrádají výdrž z mládí. A s tím zbytkem můžu akorát přepadávat malé průzkumné jednotky anebo konvoje s proviantem.“

„Jsi v nezáviděníhodné situaci. Moje rada zní. Najdi si ženskou a založ ještě rodinu. Odstěhuj se pryč z tohoto království, protože stejně nemá žádnou budoucnost. Mladého krále dříve či později také zabijí a vlády se ujme nejsilnější národ.“

„Jsi hodný, bratříčku, ale takovou radu si nechej od cesty. Raději zemřu v beznadějném boji za svého krále, než abych ho zradil. Teď mě prosím omluv, půjdu si lehnout.“ Ilerad vstal z křesla a naznačil svému bratru, ať odejde.

Kawula Derkisin se také zvedl, ale ještě než odešel, objal svého bratra a řekl: „Rád jsem tě viděl Ile a promiň mi ty mé řeči. Víš, že jsem pravdomluvný a říkám, co si myslím. Dobrou.“

„Dobrou, Kawe,“ odvětil Ilerad Zaferius a vyprovodil svého bratra a zavřel za ním dveře. Poté usedl zpět do křesla a přemýšlel o bratrových slovech.

Kawulův úsudek byl vždy správný, oproštěn od jakýchkoliv zkreslujících emocí. Proto ho ta věta: „Krále dříve či později také zabijí“ tížila o to víc a nemohl jí dostat  z hlavy.

Později toho večera dospěl Ilerad Zaferius k rozhodnutí, že za každou cenu nedovolí, aby se bratrova slova naplnila.

 

následující kapitola

---