Perla Života část 3.

předchozí kapitola

 

Dřevěná chatrč se na první pohled zdála opuštěná. Cesta byla neudržovaná a napadané barevné listí zakrývalo dlážděný chodník. Zábradlí verandy na několika místech trouchnivělo a pohromadě ho držela snad jen magie, kterou alchymista cítil, ještě než se propletli z jeskynního komplexu pod krvelačnými horami. Vlastně díky té magické moci dokázali projít bludištěm stejných chodeb a zrcadlových místností, aniž by zabloudili anebo se museli vracet ze slepých uliček.

Vstupní dveře vypadaly staře, ale zato bytelně. Otevřít však šli zlehka. Skrze otevřené dveře pronikali dovnitř paprsky slunce a osvětlovali čtvercovou místnost. Ta byla bez oken, krbu, výzdoby a bez jakéhokoliv nábytku. Jen uprostřed stály tři kamenné sochy mužů ve zbroji s mečem u pasu a štítem v ruce. Nohy měli u sebe a stály na kamenném podstavci.

Kawula Derkisin i Saga Mrewo vešli opatrně dovnitř. Dveře se za nimi hlasitě zabouchly a oba muži se ocitli v naprosté tmě. Kawula rychle nahmatal křesadlo a z torny vytáhl malou pochodeň, kterou zkušeně hned napoprvé zapálil. Sochy se mezitím neslyšně otočily směrem k nově příchozím.

„Stát!“ nařídil lovec. „Budou to nejspíš strážné sochy. Pokud jim nedáme záminku, nezaútočí na nás.“

„Záminku?“ ujišťoval se alchymista. „Dveře se za námi zavřely. Domnívám se, že naše přítomnost je záminkou sama o sobě.“

„Kdyby tomu tak bylo, již by na nás zaútočily.“

Saga se zamyslel a musel uznat, že jeho společník má pravdu. Ty sochy na něco čekaly.

Kawula udělal krok vpřed a sochy sáhly po mečích. Lovec se vrátil zpět a válečníci se postavili do pozoru. Muž udělal dva kroky dopředu a kamenní hlídači synchronicky vytáhli meče a bezvýrazně hleděli na Kawulu. Ten udělal tři kroky stranou a sochy se neslyšně otočily jeho směrem.

„Zdá se,“ mínil lovec, „že mě považují za větší hrozbu než tebe a to jen díky tomu, že jsem blíž. Stůj, kde seš, ještě něco vyzkouším,“ nařídil Kawula a obešel sochy kolem dokola a snažil se, aby byl stále ve stejné vzdálenosti od soch. Kamenní hlídači se otáčeli s ním. Když se vrátil k alchymistovi, sochy vrátili meče do pochev a zaujaly původní postoj.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Saga.

„Nemám tušení,“ přiznal lovec. „Neznáš nějaké kouzlo, které by nám pomohlo?“

„Pár jich znám, leč tato chatrč je snad tvořena magickou energií a já mám obavy, že jakékoliv kouzlo by nemělo žádný účinek, ba co hůř mohlo by se obrátit proti nám.“

„Já měl tu čest a už jsem s kamennými sochami několikrát bojoval, a pokud nemáš s sebou kouzelné kladivo, tak jsme tu zbytečně.“

„Kouzelné kladivo sice nemám, avšak párkrát jsem s kamennými hlídači bojoval a věř mi, že jsem vždy vyhrál a to bez jediného škrábance.“

„Tak prosím, jen do toho. Rád se něčemu přiučím.“

„Pojďme ven. Vysvětlím ti svůj plán.“

Oba muži vyšli ven.

„Co máš v plánu?“ zajímal se nedočkavý lovec.

„Vytvořím podobnou kamennou sochu, co bude bojovat za nás.“

„To zní slibně, ale nebude to trvat dlouho?“

„Výroba sochy v těchto podmínkách bude náročnější pravda, ale nemělo by to zabrat více jak dva dny.“

„Skvělé!“ mračil se lovec, „dvě noci budu mrznout. S mým štěstím bych se ani nedivil, kdyby začal padat sníh.“

„Nevěš hlavu příteli. Nalezení artefaktu nám přinese nejen slávu, ale třeba i něco víc. Jestli jsou legendy pravdivé, staneme se nesmrtelnými. Mysli na to a dva dny ti utečou jako voda.“

Kawulu ta slova moc nepřesvědčila a mračil se dál. V duchu si však představoval, jaké věhlasné skutky čekají na vykonání.

Do večera zhotovili přístřešek z větví a mechu a před vchodem rozdělali oheň, aby jim šlo teplo dovnitř. Po okolí sesbírali hromadu kamení, aby mohl alchymista z čeho vyrobit sochu. Navečeřeli se a Saga se pustil do výroby.

Kawula ho chvilku pozoroval a musel uznat, že alchymistovo zapálení do práce bylo obdivující. Mnoho osob s tímto darem nepoznal. Většina lidí se snažila nějak protlouct životem a zbytečně si ho nekomplikovala. Obyčejní lidé předávali své zkušenosti a znalosti z rodičů na své děti a ti pokračovali v rodinních tradicích. Jenže málokdo se dokázal plně oddat své práci. Ovšem těch pár světlých výjimek, bylo ve svých oborech uznávaných po celém světě. Ti hloupější jim záviděli a mnozí jiní se jim snažili vyrovnat. Nikdo z nich netušil kolik odříkání a pevné vůle stálo za jejich proslulostí a v neposlední řadě jakou oběť museli přinést. V nekonečné honbě za informacemi a zkušenostmi se z nich stali samotáři a podivíni a i když se vyhřívali na výsluní popularity, skoro nikdo o ni nestál. Proto je zbytek lidstva nenáviděl.

Kawula Derkisin byl od dětství skromný a pracovitý. S přibývajícím věkem si však potrpěl na některé výsady, které mu dostatek peněz umožňoval. Postel s měkkou matrací byla jednou z nich. Představa spánku na chladné vlhké zemi nebyla nijak příznivá, ale na druhou stranu to bude připomínka jeho mládí, kdy spaní pod širákem bylo na denním pořádku.

 

následující kapitola

---