Dva obrazy

Zvláštní nálada, povídku si taky zapamatuji, T.

"Zítra skončím dřív, uklidím, nakoupím musíkm skončit dřív, uklidit a nakoupit" - to opakování je tam schválně? Ale "musíkm" asi ne. To bude tím dalším a dalším editováním asi :-) Stejně si tuhle povídku pamatuju celý rok. V různých chvílích se mi vybavuje. Takže pro mě to asi bude ta Povídka roku.

Dík za kritiku.

Se přiznám, že pro chladnou vnějškovost filmových záběrů mám slabost. 

Autor sa týmto dielom, v porovnaní s dielom: „Domy, zahrady“, priblížil k čitateľovi „zrozumiteľnejšie“. Našťastie tým neopustil svoju originálnu líniu. Dielo je síce opticky menšie, ale obsahovo ho prehĺbil v sebe vlastných intenciách.

Zostáva verný priestorovej konštrukcii, dej však tento raz „rozprestiera a posúva“ viac po horizontále“, medzi „severný pól a rovník“.  Pridal mu aj viditeľný „moment“ sociálneho rozmeru. Napriek týmto „vonkajším znakom“, dej je viac zomknutejší, uzavretejší, pre autora akoby významnejší. Je „opatrný“ aj v rozsahu, kúskuje na menšie dejové sekvencie; vo svojej „stavbe“ vytvára viac „miestností“, ktoré sa môžu samé o sebe u čitateľa otvárať. Napriek tomu je ich prepojenie zreteľnejšie.

„Dva obrazy“: chlad - horúčava, na prvý pohľad zjavný kontrast, ktorý „živí“ celý dej. Chlad - nájdenie mŕtveho muža - obraz veľmi sugestívny. Nasleduje „hranica“, akýsi medzipriestor; “Filip“  jednoducho opúšťa scénu, čím vyvoláva znepokojenie, irituje sociálne cítenie čitateľa. Druhý obraz - horúčava. Chorá, nie práve najpríťažlivejšie pôsobiaca, ale ničoho sa nedomáhajúca žena. U muža - celá situácia skoncentrovaná do vízie čohosi spaľujúceho, čo má tendenciu zlikvidovať, všade naokolo prítomné a „všetko pohlcujúce, stereotypy“. Záver, stručná filozofická úvaha obrazy prepojuje.

Aj toto by bol dostatočný príbeh, ale nebol by od tohoto autora. Lebo on dômyselne prekrýva, týmito „vonkajšími reáliami“, „pravý dej“. A je to posolstvo, ktoré nesie známky bolestnej intimity. „Dva obrazy“: muž - žena. Príbeh o ich neúspešnom a bezútešnom spolužití, o osamotení muža v takom vzťahu. 

Tu „obrazy“ nadobúdajú charakter dvoch krátkych, akoby náhodne  „vystrihnutých“,  ale po sebe idúcich, obsahovo nasýtených, filmových záberov. Je pohľadom muža na mužské „zlyhávanie“ v partnerskom spolunažívaní.

Mŕtvemu, obnaženému mužovi „chýba tvár“, môže to byť ktokoľvek, ale tu „Filip“: ...„rozpoznal postavu. A teď před ní stál a byl to pocit, jako by vešel k někomu (k sebe) do ložnice...“ Pocit vlastného, ťažko definovateľného  chladu, až zamrznutia (“zamrzlá kauzalita“). ...“Mráz z něj vysál téměř všechnu energii, ale jeden hovor by jistě ustál...“ Napriek dvojzmyselnosti vety, či už náhodnej, alebo účelovej, (koho sa to týka? mobilu, či muža?), myslím, že toto by mohlo byť kľúčové miesto hlavnej postavy. Mráz (strach, úzkosť), ktorý „Filipa“ umŕtvuje osobnostne i jeho prínos do vzťahu.  ...“začal telefon přijímat energii... tiše pípl“/ „klapka“. Druhý obraz – žena, „Lucie“, ktorá:...“ tiše žhnula - a mu najednou připadalo, jako by se všechna energie světa nakumulovala do jediného místa v celém vesmíru. Rozpínající se žhnoucí bod („Lucia“) na dokonale černém plátně (spolužitia)... Jej „chorobná horúčava“ má šancu prekonať - všetko pohlcujúce „stereotypy“: ...“až najednou plane vše nečisté a choré, co za tisíce let nasedimentovalo...“, ako očistný oheň, ale:   ...“Krátce před svítáním jej napadlo, j e s t l i  b y  požár vysvobodil zamrzlého muže z parku...“  Otvorený záver – a dosť nedourčených miest „pripravil“ autor predovšetkým pre vnímavých a trpezlivých čitateľov.

...***

S tím překakováním máš asi pravdu, zpětně mě to taky ruší. Asi ještě přehodím dva úvodní odstavce.

Dík za čtení a kritiku: na jednu stranu je blbé, když takhlke naostro vidí napsáno to, čeho se jen bál, ale je to třeba .)

Ten začátek mi přijde divný: nejdřív představíš muže, pak přeskočíš na Filipovu perspektivu (který muže, ehm, považuje za závěj) pak znovu představíš muže z Filipovy perspektivy. Tohle střídání na mě působí divně, já osobně bych škrtal a snažil se udržet jednu perspektivu, tu Filipovu. Koneckonců, tohle je Filipův příběh, příběh o jeho vnímání světa.

To propojení dvou obrazů, parku a ložnice, není špatný nápad, a na metaforické úrovni by to mohlo fungovat, jsou tam jasné kontrasty. Bohužel tak, jak je to napsané, to zas tak úplně nefunguje, což je podle mě vidět na tom, že ten kontrast musíš explicitně zmínit v poslední větě miniatury. To, že musíš explicitně vysvětlit vztah těch dvou obrazů, svědčí o tom, že je něco špatně, ideálně by to propojení mělo fungovat samo o sobě.

Líbily se mi některé detaily, zamrzlá kauzalita, muž vtěsnaný na sedák lavičky, paraleny - fajn. Občas ty detaily jsou zase přehnané a na mě nefungují, např. tištěné obvody telefonu... tohle je pak riskantní, když nějaký detail nefunguje, tak to o to víc ruší. Ale přesná hranice, co je zajímavé a co je už otravné, je pro každého asi dost jinde a myslím, že čtenáři jsou v tomhle směru ochotní odpouštět, aspoň já jo.

asi hej...niekedy až moc inklinujem k preháňaniu a sentimentu :)

No, myslím, že jsi na tenhle text nasadila až příliš těžký intelektuální kalibr, já bych to s tou nekonečností vesmíru moc nepřeháněl .)

Dík za čtení.

je ťažké napísať niečo tak krátke a dať do toho príbeh, možno dokoca dva, ak sa to tak dá nazvať príbehom, lebo čitateľ vskutočnosti nevie, čo sa vlastne deje...baví ma nad tým potom premýšľať, je to ako keď premýšľam napríklad  nad nekonečnosťou vesmíru, môžem si to iba predstavovať, ale prevdu sa nikdy nedozviem...pre mňa fajn

Jasně, to byla jen řečnická :-)

Dík za čtení, poslední otázku nechám - pokud dovolíš - raději bez odpovědi.

Díky za zážitek. Vždycky mě potěší povídka, která je napsaná tak dobře, že můžu úplně zapomenout na nějaký pravopis nebo sloh a jen si užívat čtení. Text má pro mě zvláštní naléhavou atmosféru. Na první pohled prostě poetický obrázek, založený na kontrastu mrazu a žáru… jenže je v něm navíc i něco, co není zdaleka tak příjemné a poetické. Například když si uvědomím, že Filip ten „nabízející se“ mobil nepoužil – nechal tam toho muže a šel klidně domů... kde se rovněž choval jako pouhý pozorovatel… odstup a nezúčastněnost, takoví jsme?

Inu proč ne.

Zdenda tě chce nominovat do Povídky měsíce, souhlasíš?

Celkem dík za čtení .)

Celkem fajn. 

prima!

Tak "mu" mi přpadá košer .), muže proškrtám.

Dík za čtení.