Divní chlápci

0.

 

"Pořád se na mě lepí hrozně divný chlápci."

"Jaký divný chlápci?"

"Pořád je všude potkávám. Ale mám pocit, že čím dál tím líp vycítím, že se něco stane."

"Ještě aby ne, máš v sobě strašnou spoustu sluneční energie!"

 

 

 

1.

 

Šel jsem zrovna ze školy, když mě zastavil za přechodem pro chodce. Hned na mě spustil.

"Ahoj kámo, jak se vede?" Měl jsem dobrou náladu a byl jsem rád, že si popovídám s úplně cizím člověkem. Koneckonců, dnes jsem jich ve škole poznal spousty a jeden navíc mi neuškodí.

"Čau. Ale jo, pohoda. A u tebe?"

"Dobrý. Hele kámo, nechtěl bys koupit nějakou trávu?"

"Ne, sorry. Já tohle nekouřim.

"Je mi to jasný," usmál se na mě. "Mělo mě to napadnout, když tak na tebe koukám. Jsi asi víc na sport, co?"

"Jo, tak trochu," vrátil jsem mu úsměv.

"Já sportoval jen když jsem seděl v lochu," přiznal mi bez vytáček. "No nevadí, půjdu zkusit něco prodat jinam. Hele, rád jsem s tebou pokecal, přeju ti hodně štěstí!" Natáhl ruku. Stiskl jsem jí, ale než jsem se stačil nějak ohradit, přitáhl mě k sobě a přátelsky mě objal. Nebylo mi to zrovna příjemné a dost mě to zaskočilo. Ihned jsem ho odstrčil.

"Sorry kámo, nechal jsem se unýst. Tak čau!" vysypal ze sebe okamžitě na omluvu a než jsem stačil cokoli říct, zmizel v davu.

Vydal jsem se směrem k nádraží. Po chvíli jsem, kvuli zimě, vrazil ruce hluboko do kapes. A pak jsem si všiml, co se vlastně stalo. Levá kapsa byla prázdná! V té jsem vždycky nosil peněženku a teď jsem nenahmatal nic!

 

 

2.

 

Seděli jsme s Jankem v pondělí ve čtyři ráno v nonstopu. Právě nám skončila noční směna a šli jsme na zasloužené pivo. Bar byl prázdný. Jen my dva, vietnamský barman, spousta výherních automatů a u jednoho z nich sedící pohublý chlapík, plně zabrán do prohrávání své výplaty.

Zrovna jsme upíjeli z druhé rundy a snažil jsem se Jankovi vysvětlit, že i když mám (alespoň podle něj) pekařský talent, nehodlám zatím odejít ze školy a přijmout stálou práci u pece, když se k nám dopotácel zmíněný hazardní hráč.

Nečekal na vyzvání, vzal volnou židli a přisedl k nám.

"Tak co chlapi, jdete z práce, co?" spustil bez pozdravu. "Je to na vás vidět. Jste pořádně namakaný," zalichotil a chytil Janka za jeho biceps, který se konečně, po týdnech, strávených se mnou mezi činkami, začal hlásit o své právo na existenci. Jankovo ego ta chvála náležitě polechtala a tak hned poručil barmanovi, aby našemu novému společníkovi přinesl pivo. Na náš účet.

"Hele kluci," ztišil hlas po několika minutách tlachání o všem možném. Neznali jsme ani jeho jméno, ale automaticky jsme přistoupili na jeho hru, kdy s námi začal mluvit jako se starými známými. "Já bych věděl o takovym kšeftu."

Nic jsem neříkal. Ať to bylo cokoli, neměl jsem zájem. Jenže Janko, který byl sem tam (ačkoli ten večer zrovna ne) připraven obrátit každou korunu desetkrát, než rozhodl za co ji utratit, při slově kšeft okamžitě zbystřil.

"O co jde?" tázal se s pohledem, který se odkoukal v mafiánských filmech.

Náš nový kamarád udělal dramatickou pauzu, během níž těkal pohledem z jednoho na druhého.

"Piko," vypadlo z něho konečně.

Janko se na mě podíval pohledem, který jsem u něj dokonale znal. Ptal se "co ty na to?"

"Ani omylem!" zodpověděl jsem nahlas jeho nevyslovenou otázku.

"Budeme platit!" zavolal jsem barmana.

 

----

 

V úterý ráno jsme do hospody nešli. Razil jsem si to z práce rovnou domů. Chtěl jsem být v posteli dřív, než se rozední. Cestu mi osvětlovalo příšerně mdlé světlo pouličních lamp.

Najednou jsem pocítil dobře známou bolest v nose, jakou cítí boxer ve třech minutách někdy i dvacetkrát, když má špatný den. Zatmělo se mi před očima. Reflektivně jsem zatnul ruce v pěst, zdvihl je před svůj obličej ve dvojitém krytu a vypálil salvu ran. Přední direkt, zadní hák a přední hák, který už cíl nezasáhl, protože soupeř se svalil na zem. Konečně jsem se na něj podíval. Kdo jiný. Ten chlápek ze včerejška.

"Sakra, nech mě bejt, vole!" křičel na mě a držel si krvácející nos.

Přišlápl jsem mu hrudník a co nejdrsnějším tónem, na jaký jsem se zmohl jsem zaburácel: "Co si kurva myslíš, že děláš?"

"Sorry, kámo... Byl jsem jen nasranej za ten včerejšek... Tak jsme si to vyřídili a dobrý, ne? Zase kámoši, ne?"

"Ještě jednou se ke mně jenom přiblížíš a umlátím tě k smrti, je ti to jasný?" Řval jsem.

"Jo. Je mi to jasný."

 

 

3.

 

Motali jsme se s Danem večerním městem. Dan je můj spolužák ze základní školy. Jeden z mála, se kterým i teď po letech rád scházím.

"Čau kluci," pozdravil nás najednou kdosi, vynořiv se ze tmy. "Já jsem Franta. Hele, nikoho tu neznám, můžete mi ukázat nějaký místní hospody?" Spustil na nás kluk, možná o něco málo starší než my, v zašpiněné mikině a staré vybledlé kšiltovce Sparta Praha.

"Já jsem Dan a tohle je Pavel," představil nás okamžitě můj důvěřivý kamarád, kterého ani v nejmenším nenapadlo očekávat nepříjemnosti. Já jsem oproti němu znervózněl, ačkoli jsem si zatím nebyl vůbec jistý proč.

"Moc hospod už tu otevřenejch nenajdeš," informoval jsem Frantu. "Je čtvrtek, to tu bejvá úplně mrtvo."

"To je pravda," přitakal Dan. "Otevřeno má tady jen tenhle bar," ukázal na konec ulice. "Tam nikdo ale nechodí. Proto tam chodíme my," zasmál se.

"Tak já půjdu s váma!" Přidal se, přes mojí nelibost, okamžitě k nám.

"Jsem tady s kolotočema," začal nám vysvětlovat. "Dneska jsme je celej den stavěli. Hele kluci, máte tady určitě hrozně kámošek, co? Můj spolubydlící v přívěsu si tam pořád vodí nějaký holky, ale já nic. Jsem nadrženej jak bejk. Hele, přiveďte mi nějaký kámošky a já vám za ně dám jízdy zadara, co vy na to? Jsem u centrifugy!"

Snažil jsem se zadržet smích.

"No to víš že jo, přivedem ti jich zejtra třeba pět!" vyprskl Dan snad nejposměšnějším tónem, jaký je možné si představit. Franta si toho ale nevšímal, nebo to aspoň předstíral.

"Super! To bude super!"

 

Zapluli jsme do hospody. Franta si všiml výherního automatu za rohem, tak se hned hnal k němu. Já a Dan jsme zůstali stát u baru. Můj špatný pocit z toho cizího kluka zesílíl.

"Padáme!" špitl jsem směrem k Danovi. Ten však vůbec nechápal co se děje a nechápavě na mě zíral. Popadl jsem ho za rukáv a vyvlekl ven

"Jdem odsud, dělej," rozkázal jsem mu, sotva jsme vyšli ze dveří. "Cejtim ve vzduchu nějakej průser! Tomu frajerovi prostě nevěřim!"

Ušli jsme sotva dvacet metrů, když Franta vylezl ven z hospody. Rozeběhl se za námi.

"A kurva," vydechl Dan.

Kluk nás doběhl. Zastavil u nás, přísně si nás změřil a pak hned ukázal široký úsměv. Předstíral, že si našeho pokusu o únik nevšmil.

"Jdeme do jiný hospody?" optal se.

"Jo, jasný." Přikývl jsem neochotně. "Kus odsud je ještě jedna otevřená."

 

Dorazili jsme do ní a sedli si ke stolu. Objednali jsme si dvě piva. Parazit našeho přátelského posezení si poručil Colu, vytáhl telefon a napsal smsku. V tu chvíli jsem až nevysvětlitelně zpanikařil a začal horečně přemýšlet, jak se ho zbavit. Pak začal vyprávět svůj příběh o tom, jak musel skončit se školou aby uživil nemocnou matku a tak pracuje u kolotočářů. Když se jeho vyprávění dostalo opět do bodu jeho osamělosti a prosby o naše kamarádky, dokázal jsem svou paniku už natolik usměrnit, abych ho mohl přerušit co nejvíce diplomatickým tónem, jaký jsem uměl.

"Víš, nechci bejt nezdvořilej. Ale, ať je nám tvoje společnost jakkoli příjemná, tady s Danem jsme se neviděli celý roky a možná se roky zase neuvidíme. Máme si hrozně moc věcí co říct. Nezlobil by ses kdybys, víš..."

"Je mi to jasný kluci," přerušil mě s falešným úsměvem, který se snad ani nesnažil skrývat. Nebo se mi to jen v mojí paranoie zdálo? "Omlouvám se, nechtěl jsem vás rušit."

"Ne, to je v pohodě," zalhal jsem mu. "Rádi jsme tě poznali," lhal jsem ještě víc. "Zejtra k tobě přijdem na centrifugu a domluvíme si nějakej jinej večer, kdy půjdem na pivko, dobře?" Vygradovaly mé lži až k té největší.

"Tak fajn. Tak jo kluci, zatim ahoj."

 

"Ani to pivo nedopíjej, padáme odsud!" přikázal jsem Danovi, jen se za ním zaklaply dveře. Poslechl mě. Rychle jsme u baru zaplatili. Zmocnila se mě neuvěřitelná touha být co nejdřív daleko odsud, tak jsem barmanovi jen hodil stovku a s filmovým "drobný si nech" jsem uháněl k východu. Vydali jsme se opačným směrem, než ze kterého jsme přišli s Frantou, když jsme, kousek za námi, uslyšeli několik hlasů.

"Neotáčej se!" přikázal jsem, ve svém směšně paranoidním rozrušení. Došli jsme na roh ulice a až skryti pod tmou rozbité lampy, jsme se z bezpečné vzdálenosti ohlédli. Do baru, který jsme právě opustili, zrovna vstupoval Franta se třemi hromotluky...

 

4.

 

Sedl jsem do vlaku a čekal než se rozjede. Opravdu jsem se těšil domů, byl jsem hrozně unavený po náročném dni. Otevřel jsem si balíček sucharů a začal hladově hltat. Náhle si ke mě přisedl podivně vyhlížející mladík, ačkoli vagon byl jinak prázdný. Pozdravil mě a začal nervózně podupávat nohou. Kývl jsem na odpověď a dál se věnoval svým sucharům.

"Hulíš?" zeptal se mě po chvíli.

"Ne."

Rozhlédl se kolem, jako by se ujišťoval, že nás nemá kdo slyšet.

"Ale občas si dáš, ne?"

"Párkrát jsem to měl," přiznal jsem.

"A nechceš jít ven na brko, vlak vyjede až za deset minut, dáme páva ne?"

Ani za mák se mi nelíbil.

"Ne díky, fakt nechci."

Zase se rozhlédl po vagónu. Naléhavost jeho podupávání se zvýšila.

"Okej, dobře. Dáš mi aspoň suchar? Nestihl jsem si koupit jídlo." Ukázal na můj balíček. Jeden jsem mu podal.

"Dík. Tak já půjdu na to brko sám. Fakt se nepřidáš?" Když jsem opět odmítl, beze slova vstal a energicky vyběhl ven.

 

Zhruba za pět minut přišli do vagonu tři policisté se psem.

"Neviděl jste tady takovýho malýho cikána?" oslovil mě jeden z nich unaveně.

"Jo, jeden si tu ke mě přisednul," přikývl sem.

"Jak vypadal?"

"Modrá mikina, v levym uchu naušnice, nagelovaný vlasy," vyčetl jsem, co mi utkvělo v hlavě.

"To je on!" otočil se policista ke kolegům.

"Je pořád ve vlaku?" zeptal se jiný.

"Ne. Pár minut zpátky šel ven. Říkal, že jde na cigáro," maličko jsem poupravil pravdu. Nechtěl jsem působit úplně cizímu člověku problémy se zákonem.

"Toho parchanta už tu naháníme půl dne," vysvětlil mi uniformovaný muž, než opustil i s kolegy a psem vlak. "Chodí tu od rána po nádraží a už okradl čtyři lidi."

 

5.

 

Už od rána jsem měl hrozně zvláštní a nepříjemný pocit. Čekal jsem na zastávce na autobus. Byl jsem tam jen já a asi šedesátiletý muž, který se snažil vyluštit jízdní řád.

"Kurva! Zmrdi zasraný! Kdo se v tom má vyznat?" rozkřikoval se kolem. "Já nejel sockou už deset let," začal mi vysvětlovat. Byl mi od pohledu až neuvěřitelně nepříjemný.

"To je dlouhá doba," pokývl jsem přátelsky. Hlavně žádný konflikt, problesklo mi hlavou.

"No jo, jsem byl," a ukázal před sebou gesto, kdy zkřížil ruce v zápěstích. "Nevadí ti, že ti to takhle říkám?"

"To je v pohodě," mávl jsem žoviálně rukou. "Mám spoustu kámošů, co sedělo. Za co jsi tam vůbec byl?"

"Ublížení na zdraví." Odmlčel se. "S následkem smrti," lehce se uchechtl.

"Sakra," špitl jsem si jen tak pod vousy.

"Cože?"

"Ehm, že je to... drsný."

"To jo. Hele, já jsem Dany," představil se a natáhl příšerně špinavou ruku. Neochotně jsem mu jí stiskl.

"Hele, neměl bys drobný?" Ozval se Dany po chvíli. "Já se chci jít dneska vožrat a nemám ani na pivo. Dej mi tři koruny!"

Neochotně jsem vytáhl z kapsy peněženku. Zaštrachal jsem v ní a vytáhl desetikorunu. Snažil jsem se stále působit nenuceně a klidně. Podal jsem mu peníze. Beze slova je vzal.

"Víc nemáš?" Otočil se na mě zase po chvíli.

"Ne, sorry, jsem úplně dutej."

"Nevadí. To je jedno."

Chvíli jsme jen stáli a mlčeli.

"Ten zasranej autobus by tu už měl bejt," začal se po nějaké době vztekat.

"Kam vlastně jedeš?"

"Do Poděbrad," odpověděl mi. Stejná cesta, jako ta moje. Radši si počkám na další autobus. "A kam ty?" vrátil mi otázku.

"Do Trutnova," zalhal jsem.

"Aha. Ale kde je ten zasranej autobus? To ty kurvy nemůžou přijet včas?" Halekal a začal bušit do sedátka na zastávce, dokud ho nerozmlátil na kusy. Zrovna ve chvíli kdy s tím byl hotov, přijel autobus směr Poděbrady. Přesně na čas podle jízdního řádu, mimochodem.

"Tak já jdu. Škoda, že taky nejedeš. Kdybych tě potkal večer, možná bych šel zase," a se smíchem zopakoval gesto se zkříženýma rukama. Měla to být výhrůžka? "Ale mně je to jedno, klidně tam znova půjdu. Dík za drobný," ukončil náš společně strávený čas nastoupením do autobusu.

 

Ráno jsem si při snídani zapnul televizní zprávy.

"...pobodal dvě dívky ve věku čtrnácti let," hlásil právě reportér. Podíval jsem se na obrazovku, kde právě ukazovali zadrženého "...kterého den před tím pustili z vězení, kde si odpykal svůj desetiletý trest za ublížení na zdraví s následkem smrti." Dany se v televizi šklebil ještě hůř než včera na zastávce.

 

0.1

 

"Oni z tebe cejtěj silnou energii a ta temnota v nich tě chce stáhnout. Sedni si tady na židli."

"Pomůžeš mi?"

"Jasný. Klidně seď a zavři oči. Fajn, opakuj po mně. Má sluneční armádo! Chválím tě a děkuji ti. Zbav mě všech negativních vazeb z mého života i z životů minulých. Všem nepřátelům odpouštím a důrazně je žádám o přerušení všech pozemských i mimopozemských styků..."

---