Štěstí

All is Wells

 

Připadal jsem si nepatřičně. V sídle Richarda Wellse jsme asi jako jediní nebyli miliardáři nebo celebrity. Z balkónu v obrovském atriu vyhrával barokní kvartet a my čekali ve frontě na uvítání během jeho lednového benefičního bálu. U fontány se bavil bývalý texaský guvernér Forthright s Alicí Walton, nejbohatší ženou světa. Vedle nich postával Michael Dell a Markem Cubanem a napravo jsem zahlédl ropařského magnáta Roberta Basse, jr. ve společnosti stárnoucího George W. Bushe.

 

„Honey,“ pošeptala mi do ucha manželka „říkal jsi, že ani Dough netušil, proč nás pozvali?“

„Nevěděl. Jenom žárlil, že ho taky nepozvali.“

„Nedělali jste mu třeba někdy dávno daně?“

„Nebuď naivní. Ten má na daně vlastní firmu.“

„Teď možná. Ale začínal prý jako self-made man.“

„Nikdy jsem ho nepotkal. To bych si přeci pamatoval.“

 

A pak jsme stanuli před šedesátníkem v elegantním obleku, který se nestyděl za své šediny. Tvář se mu rozsvítila charismatickým úsměvem.

„Matthew!“

„Mister Wells.“

„A tohle bude...“

„Rachel.“

„Těší mě, Rachel,“ políbil jí ruku.

„Matouši, podle všeho soudím, že si na mě nepamatuješ, že?“

„Prosím?“

„Před patnácti lety jsi mi pomohl vstát na vlastní nohy. A na to já nezapomínám.“

„Promiňte? Stále tápu.“

„Bylo to také v zimě. Tehdy jsem ale vypadal, jak bych to řekl... Zbídačeně a zarostle.“

„Tomu se mi nechce věřit.“

„Přišel blizzard, který mě málem stál život. Naštěstí jsem potkal tebe. Vzal jsi mě do nemocnice a poskytnul jsi mi přístřeší.“

Překvapením jsem zadržel dech:

„To jste byl vy? To není možné!“

„Ale je,“ usmál se. „Více až později. Teď mě, prosím, omluvte.“

Jen co jsme odstoupili z doslechu, Rachel se na mě obořila:

„Jaká nemocnice? Vždyť jsi říkal, že ho vůbec neznáš?“

 

Blizzard

 

Ta sněhová bouře přišla na začátku února 2011, během třetího roku velké recese, kdy se do Dallasu stáhlo hodně nových bezdomovců. Přilákala je mírná zima a lidé zaopatření dobře šlapající texaskou ekonomikou, kteří se nezdráhají darovat pár drobných.

 

Stačilo sjet z I-35 k medical district a hned u prvního semaforu jich vždycky žebrala celá smečka s kartónovýma kartičkama s „God bless“, „Broke and hungry“ nebo „Nam vet“. Pravidelně jim někdo z auta hodil jeden dva dolary. Ale já mezi ně nepatřil. Nikdy jsem nepochopil, jak se vůbec někdo může stát bezdomovcem. Jasně – zabaví vám dům, rozvede se s vámi manželka, přijdete o práci a jste na ulici. Ale jak se stane, že to všechno vzdáte? Že se znovu nevzchopíte?

 

Myslíte si, že jsem moc tvrdý? Ale jak jste na tom vy? Neodvracíte snad hlavu, když vám kolem auta žebrají ti zbídačení špinavci? Hazíte jim almužnu, abyste pomohli bolavému světu? A pomáháte mu tím? Anebo to děláte, aby na vás už neupínali své prosebné oči?

 

Tehdy jsem pracoval jako daňový poradce v Doughově firmě. Kanceláře jsme měli na za Lemon směrem k Love Field. Cestou do práce jsem jezdil podél potoka u Forest Park, kde rostl takový shluk stromů. A tam jsem ho každodenně vídával. Byl zubožený a špinavý, ale nikdy nežebral. A pro mě nebyl víc než součást velkoměsta, jedna z kulis cestou do práce. Nikdy by mě nenapadlo, že s ním budu mít cokoliv do činění.

 

Jenže pak přišel do Dallasu Super Bowl week, největší sportovní událost roku. A s finále amerického fotbalu také dorazila nečekaná ledová smršť, jakou nikdo nepamatoval. Město přes noc vysloveně zamrzlo. Na silnicích led a auta s letníma pneumatikama. A město, které neví, co je zima, se probudilo do bílé slepoty bez jediného posypového vozu.

 

Kdo nemusel, nevystrčil nos z domu, dokud to všechno za tři dny zase neroztálo. První den jsem taky zůstal doma. Ale potom jsem už musel do práce dodělat nějaké výkazy. Bylo to jako v nějakém postapokalyptickém filmu. Prázdná dvanáctiproudá dálnice, ticho, žádná auta. Zapnul jsem si rádio, abych se vrátil do reality. A ta přišla naplno s Dylanovou „Just like a rolling stone:

 

How does it feel

To be without a home

Like a complete unknown

Like a rolling stone?

 

Konečne jsem sjel z dálnice a na křižovatce mezi Inwood a Maple jsem obezřetně zajel k pumpě. Ledový vzduch mě udeřil do tváře. Vítr hvízdal prázdnými ulicemi. Co nejrychleji jsem vrazil hadici do nádrže a vrátil se do vyhřátého auta. Mnul jsem si prokřehlé ruce, když jsem zahlédnul pohyb na druhé straně ulice. Přeslapoval tam na místě, aby se zahřál.

 

Zavřel jsem nádrž a chystal se dojet pár bloků do práce. Ale pak mě něco chytlo a já zaparkoval před zavřenou autoopravnou. Přistoupil jsem k němu a odkašlal si. Chvíli trvalo, než se otočil. Stará filcová bunda, plnovous, dlouhé špinavé vlasy.

„How is it going?“ řekl jsem.

„It’s cold, chief.”

„To teda je. Takovou zimu jsem tu ještě nezažil. Loni sice jedno odpoledne trochu sněžilo, ale hned to roztálo.“

Pokýval hlavou.

„Víte, vídávám vás támhle u těch stromů u Forest Park skoro každé ráno.“

„Nojo. To je moje trasa od Armády spásy na Harry Hines.“

„Aha. Víte, jak je dneska ta zima, řekl jsem si, zda byste si nedal něco k jídlu?“

Změřil si mě pohledem:

„To bych dal. Hlad mám skoro furt, pane.“

„Vidíte. A támhle přes ulici je Subway. Můžeme si dát bagetu.“

Znovu si mě změřil a pak řekl:

„Hm. Tak jo.“

 

Příběh

 

Přešli jsme ke strip mallu a vešli do restaurace. Byla prázdná. Můj host si sednul k jednomu ze stolečků a já nám objednal. Když jsem přinesl jídlo a horkou kávu, chlap řekl díky a bez čekání se pustil do jídla.

 

„Jmenuju se Matthew.“

„Richard,“ řekl s plnou pusou.

„Páni, musel jste mít hlad.“

„To je jasný.“

„Rozumím.“

„Řekl bych, že nerozumíte.“

„Jak to myslíte?“

„Jednoduše. Přijel jste Lexusem a máte dost peněz na to, abyste mě pozval. Znovu děkuju.“

„Není zač. Neberte to tak, že od vás něco chci nebo tak něco.“

Ušklíbnul se: „Ode mě ani nic chtít nemůžete, šéfe. Leda že byste chtěl tyhle nevypraný hadry.“

 

„Byla zima a mě to přišlo správné, víte?“

„Cením si toho,“ řekl věcně. „Já neznám vás a vy neznáte mě. Ale i tak si říkám, jestli od toho nečekáte víc než jenom pomoc bližnímu?“

Docela mě zaskočil. Nečekal jsem takový vhled, takovou sebejistotu.

„A co bych měl čekat?“

 

Dlouze se mi zadíval do očí. Ten pohled byl tázavý, inteligentní a pronikavý.

„Matthew, o nic nejde. Tak ven s tím.“

Pokrčil jsem rameny a odkašlal si:

„Dobrá. Zajímalo by mě, jak jste se zkončil na ulici?“

 

Richard se zaklonil a vzdychnul:

„Chcete slyšet pravdu nebo ne?“

„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout.“

„Nedotknul. Jenom se jednoduše ptám, jestli chcete slyšet pravdu nebo ne?“

„Chci slyšet váš příběh. Nemusíte o tom mluvit, jestli nechcete.“

„Můj příběh, říkáte? Hm, hm. Tak to je něco jiného,“ poškrábal se ve vousech. Na chvíli se odmlčel a potom dodal:

„Znáte tenhle song, co tu vyhrávají?“

„Myslím, že ne. Proč?“

 

„Jen tak. Řeknu vám teda svůj příběh. Není moc pěknej, ale nečekejte ode mě nějaký voloviny o drogách nebo zneužívaní.“

Pokýval jsem hlavou.

„Jsem z Oklahomy. Táta makal v John Deerovi. Dělal kombajny. Máma prodávala ve Walmartu. Sestra byla o tři roky starší a vždycky jsem si s ní báječně rozuměl. Sourozenci často neladěj, ale my dva nebyli ani jako sourozenci, ale jako soul mates. Nebyla to žádná buranka, víte? Byla jiná než ostatní, sečtělá. Ráda četla, rozumíte? A vychovávala mě. Všechny vzpomínky z dětství mám s ní spojený. Třeba když nám táta četl řecký báje. Apollon, Zeus, Oidipus.“

 

„Po střední Lizzie odešla na vejšku do Oregonu. Dostala stipendium. Byla tak šťastná. Ale pro mě to byla strašná rána. Jak zmizela, nechala v mým životě obrovskou díru. Ani sem se nemoh dočkat vánočních prázdnin. Na letišti jsem jí skoro umačkal. Ale ona byla úplně cizí, odtažitá.“

 

„Po štědrým dnu jsme na den zůstali sami. Chtěl jsem s ní všechno probrat, ale ona říkala, že se mnou nechce mluvit, že se musí učit. Tak jsem šel do obýváku a ožral jsem se. Navečer Lizzie sešla dolů a taky si nalila. A potom...“

Seděl jsem na kraji židle.

„Víte, tohle je pro mě požád těžký, i když už je to tak dávno. No, jak bych vám to řekl? Byla dost opilá. A já taky. A nakonec jsme se spolu vyspali,“ vyrazil ze sebe.

 

„Dodneška nechápu, co to na ní přišlo. Srazila mě na sofa a začala mě líbat. Všude. Bylo to divný a taky tak divně přirozený... Ale hned druhej den se vytratila a naši tomu vůbec nerozuměli. A tím spíš ne já. Byl jsem úplně zmatenej. A navíc mi úplně přestala psát. A nebrala mi telefony. Bylo to zoufalý. Ale na jaře se mi ozvala a řekla, že čeká moje dítě. Bylo to šílený. Nechtěl jsem tomu věřit. Bylo mi strašná hanba. Bylo mi šestnáct a nevěděl jsem, co dělat. Řekla mi, že si taky neví rady, co s tím životem pod svým srdcem. S těma drobnejma kopancema uvnitř.“

 

Napjatě jsem ho sledoval pohledem. Venku hvízdal ledový vítr. Jinak mrtvo.

„A pak nám přišel telegram. Lizzie se zabila.“

„Good Lord,“ přikryl jsem si rukou ústa.

 

„Bylo to jako výstřel do bouře. Něco, co neslyšíte v tom řevu živlů. Lizzie zmizela. Byla nadobro pryč. Nevěděl jsem, co si se sebou počít. A tak jsem utekl z domova. Zkoušel jsem různý džoby, ale u ničeho jsem dlouho nevydržel. Naši po mě určitě pátrali, ale nikdy mě nenašli a já se domů už nevrátil. Nemohl jsem. A tak se protloukám dál. Ze dne na den už třicet let. A jít to musí. Já se nevzdám, protože život se brát nesmí. Natož ten, co nám nepatří.“

 

O krok dál

 

V práci jsem se vůbec nemohl soustředit. Nevěděl zda mu věřit, ale i tak mě to odzbrojilo. Ještě včera bych bezdomovci ani nesroloval okénko a dnes se mi přes cestu převalil Dylanův kámen a prorazil dveře, o jejichž existenci jsem neměl ani tušení.

 

V noci na pátek napadlo neslýchaných šest palců sněhu. A město, které se potácelo na ledových nohách, se pod tou nadílkou nadobro zbortilo před víkendem, kdy mělo být středem pozornosti celé Ameriky. Letiště zrušila stovky letů a sedmimiliónová metropole utichla jako Verneovo Ocelové město. Nikde nikdo. Jenom čerstvý sníh, kterým jsem se ráno vydal do práce. Tak jsem to alespoň podal Rachel, protože jsem ani sám sobě nechtěl připustit, že je tomu jinak.

 

Jel jsem pomalu a rozhlížel se na obě strany. „Určitě šel někam do tepla,“ říkal jsem si, když jsem ho uviděl dole na Maple. Seděl na zasněženém chodníku a houpal se dopředu a dozadu. Když jsem u něj zastavil, vzhlédl a mlčky kývnul. Vypadal hrozně. Otevřel jsem dveře:

„Nastupte si.“

Ale co teď? Nevěděl jsem ani, kde jsou ve městě útulky. Zapnul jsem iPhone, ale neměl signál.

„Jak je?“

„Kosa, šéfe,“ řekl a rozkašlal se.

 

Popojel jsem k dálnici a v jednom z laciných motelů si pronajal pokoj.

„Richarde, zaplatil jsem vám to na tři noci. Je to na moje jméno, tak ať vás recepční nenachytá. Přivezu vám ještě jídlo.“

„Děkuju, šéfe, děkuju. Bůh s vámi. Jak vám to kdy splatím?“ zakašlal. „Strašně mě mrzí, co jsem vám včera povídal. Já, já...“

„Zapomeňte na to.“

 

Když jsem přijel s jídlem, našel jsem ho v horečkách. Měl jsem zavolat sanitku, ale místo toho jsem ho sám vzal do Parkland Hospital, kde ho na pohotovosti ošetřili i bez pojištění. Měl zápal plic. Zaplatil jsem mu antibiotika a odvezl zpátky do motelu, kde se zřítil do postele. Na nočním stolku jsem mu nechal sto dolarů a odešel.

 

Cestou domů začalo nad zasněženým městem zapadat slunce. Rudá jako stopka na silnici. Vtom mě to přepadlo. Co jsem to udělal? Copak jsem se zbláznil? Chytil mě mesiášký komplex? A co když v tom motelu umře? Co když tam něco udělá nebo rozbije?“

 

Naštěstí neumřel a nic neukradnul. Sníh v sobotu roztál a velká show Super Bowlu se nakonec vydařila. Zavolal jsem mu až v neděli večer. Teplota mu opadla a on mi neustále děkoval. Slíbil, že ještě dnes z pokoje zmizí a zapřísáhnul se, že jednoho dne mi vše vynahradí.

 

Paradoxní Amerika

 

Richard zemřel před dvěma týdny. Čtyři roky potom, co mě pozval na svůj miliardářský bál. Odkázal mi pět miliónů dolarů. Darovací listiny přinesl jeden z jeho právníků.

„Ten dar nemá žádnou podmínku. Dělejte si s těmi penězi, co chcete. Ale pan Wells mi kladl na srdce, abych vám ještě jednou zdůraznil, co vám prý píše v tomhle dopise.“

„O co se jedná?“

„Řekl, že by byl potěšen, kdybyste ty peníze anebo jejich část daroval na dobročinné účely.“

„A proč to neudělal sám?“

Právník se zasmál:

„Ale udělal, Matthew. Odkázal většinu svého jmění, miliardy dolarů, nejrůznějším nadacím a spolkům. Ani nemáte ponětí...“

„Stejně tomu nerozumím. Co mi tím chtěl říci?“

„Na to musíte přijít sám,“ pokrčil rameny právník.

Amerika je země extrémů a paradoxů. Je toleratní k odlišnosti, ale přitom zahleděná do sebe. Žijí tu nejbohatší lidé světa, ale také chudáci, kteří si nezadají s lidmi z rozvojových zemích. Bezohledný individualismus vedle neobyčejné velkorysosti.

 

V Americe si dvacetiletý mladík vydělá miliardu a hned na to věnuje sto miliónů školám v Newarku. Jmenuje se Mark Zuckerberg. Tady se prostý kluk vypracuje na jednoho z nejbohatších lidí historie, aby většinu ze svých desítek miliard odkázal dobročinné nadaci. Jmenuje se Warren Buffet a nadace patří manželům Gatesovým. Tady si Jack Whittaker u benzínky koupí los, na který vyhraje sto sedmdesát miliónů dolarů, z nichž desetinu daruje charitám a ze zbytku rozjede velký byznys. Je to tady v Dallasu, kde si Richard Wells koupí loterijní los a vyhraje na něj pět miliónů dolarů, z nichž vybuduje obrovské impérium. Tady se s trochou štěstí z bezdomovce může stát boháč. Tady daňový poradce věnuje čtyři milióny Armádě spásy, když konečně pochopí proč.

 

Tanečky

 

„Proč jsi mi to nikdy před tím neřekl, Matouši?! Copak mi nevěříš? Vždyť jsem tvoje žena!“

Snažila se překřičet valčík.

„Ale Rachel. Tehdy to byl jenom chudej bezdomovec.“

„O to nejde! Proč jsi mi lhal?“

„Sám jsem tomu nerozuměl. Nikdy bych si nemyslel, že něco takovýho udělám. Chtěl jsem ti to říct, ale potřeboval jsem čas si to urovnat...“

„Aha,“ ucedila sarkasticky. „Koukám, že ani patnáct let ti nestačilo, co?“

„Ale ne. Za nějakou dobu jsem si na to už ani nevzpomenul.“

„Ty možná. Ale on by si vzpomenout měl! Nebýt tebe, umřel by na zápal plic. Měl by se ti nějak odvděčit...“

„Vždyť nás pozval na bál s prezidentem!“

„A za to si koupíš co?“

 

Někdo mi zaťukal na rameno.

„Pan Horowitz?“

„Ano.“

„Pan Wells by si s vámi rád pohovořil.“

„Talking about the devil, heh?“ vybafla Rachel.

„Sorry, ma’am,“ řekl bodyguard. „Ale pan Wells si přál hovořit s panem Horowitzem o samotě.“

 

Balada o Lizzie Wan

 

„Děkuji, Tome, to bude zatím vše. Matthew, co si dáš k pití?“

„Voda stačí.“

„A co takhle laciný kafe z plastovýho kelímku?“

„To by také šlo,“ usmál jsem se.

„Posaď se, prosím,“ řekl a ukázal na sofa vedle knihovny.

„Nebylo tak jednoduché tě najít. Nic jsi mi o sobě neřekl a stopa byla po letech už studená.“

„No, jsem z toho všeho zaskočený.“

„To se ani nedivím. Ale k věci. Klidně bych si povídal celej večer, ale mám schůzku s Dellem a potom PR s Bushem...“

 

„Byl jsi zvědavej, jak se ze mě stal bezdomovec. A teď ti asi vrtá hlavou, jak se ze mě stal boháč. Já se ale chci bavit o jiné věci. A než se k ní dostanu, musíme vyřešit, jak ti můžu oplatit tvou velkorysost.“

„Nic mi nedlužíš.“

„Přeci jen bych ti rád něco dal.“

„To není třeba...“

„Matthew, nemáme moc času. Tak proč mi neřekneš, co pro tebe můžu udělat?“

Podíval jsem se z okna.

„Dobrá. Obě moje dcery se dobře učí a my na tom nejsme špatně, ale out-of-state školné na Yale nebo Harvardu je přeci jenom drahé...“

„Vyřízeno. Zavolej zejtra Collinovi Crowovi. Ten pro mě zařizuje tyhle věci.“

„Díky. Opravdu díky.“

 

„A teď zkusím odhodit jedno těžký břemeno... Určitě si pamatuješ na ten příběh, co jsem ti tenkrát o sobě řeknul, že jo?“

Polknul jsem a přikývnul.

„Víš, já normálně nelžu. Lhaní se nevyplácí, pravda ano. Platí to v byznysu, i s lidma. A protože nelžu, bylo pro mě těžký žít patnáct let s tímhle balvanem. Vzpomínáš si na ten song, kterej tehdy hráli?“

„Ne, nepamatuji. Proč se ptáš?“

„Ta píseň je mým příběhem. Poslechni si jí znova a pochopíš.“

Richard odešel k audio soupravě a knihovnu zaplnily tóny klavíru a tesklivý, líbezný ženský soprán:

 

I'm giving it all, giving it, giving it.

This kicking here inside makes me leave you behind

No more under the quilt to keep you warm

Your sister I was born - you must lose me

Like an arrow shot in the killer storm

You and me on the bobbing knee

Didn't we cry at that old mythology he'd read

I will come home again, but not until

The sun and moon meet on yon hill.

 

„To byla Kate Bush a její „Kick Inside. Bylo jí jenom devatenáct, když to složila a nazpívala podle balady o Lizzie Wan. Líbilo se ti to?“

„Pořád nechápu, co to má společného s tebou.“

„Vážně ne? No more under the quilt to keep you warm. Your sister I was born...“

Pokrčil jsem rameny. Ale pak mě to došlo:

„Znamená to snad, že... že jsi nic neměl se svojí sestrou? Že sis to vymyslel?

Richard pokýval hlavou.

 

„Nechtěl jsem se ti tehdy svěřovat. A potom zazněla tahle píseň...“

„Ach, bože. Ani nevíš, jak se mi ulevilo. Celý večer nemyslím na nic jiného.“

„Ulevilo se i mě. Takže se na mě nezlobíš?“

„Vůbec ne.“

Richard se usmál. Pak se začal smát, chechtat a nakonec vstal, přikročil ke mě a poplácal mě po zádech.

 

Bermudský trojuhelník

 

„Darn! Dell bude naštvanej. Nerad totiž čeká,“ dotknul se hodinek a do knihovny vstoupil bodyguard.

„Tome, zaveď Matta zpátky a dej mu Collinovo číslo.“

„Jistě, pane Wells.“

„Měj se dobře, Matthew.“

„Ty také. Ještě jednou díky.“

„Já děkuji tobě.“

 

U dveří jsem se otočil:

„Richarde, co je tedy tvým skutečným příběhem.“

Naklonil hlavu na stranu a řekl:

„Nechme můj příběh zastřený baladou o Lizzie Wan být pro náší Jane Eyre oním širokým sargasovým mořem, které nikdy nepřeplujeme.“

---