Funkce ve spletité skutečnosti

 

 

Úvod

 

 

"Literárně-vědecké metody zaměřené na zkoumání textu, které na počátku dvacátého století začaly působit jako velmi užitečná korekce dotud vládnoucí kritické dojmologie, dospěly s koncem století i ke konci svému. Navenek, v akademickém provozu, to není vidět. Konec, o němž mluvíme, je však vnitřní: Textocentrické metody se nacházejí ve stadiu srovnatelném s pozdní scholastikou. Stále jemnější aparát, stále sofistikovanější metody analýzy - a stále menší kontakt s živou lidskou kulturou. A v té mezitím dochází k velikému odvratu od slova k obrazu, od ideového k hmatatelnému, od racionálního k smyslovému. Text sám je to poslední, co člověka naší doby zajímá. Zajímá ho jako poselství o tom, co je za textem nebo před textem: o člověku, o jeho citech a prožitcích, o jeho paměti a zkušenosti.

Jestliže jsme přirovnali literárněvědný textocentrismus k pozdní scholastice, rceme v téže metafoře, že před námi je koperníkovský obrat či reformace. Nechme scholastiku, ať se baví sama sebou, nechtějme ji vylepšovat. Vyjděme ven z "velkého Babylónu" a usilujme poznat ve svobodném prostranství to, co je živoucí, tedy především člověka v literatuře ve všech jeho podobách a aspektech."

 

Martin C. Putna, Řecké nebe nad námi, str. 65

 

 

 

 

Tak. To napsal Putna. Šlo mu o zkoumání krajiny - Neapolska. Šlo mu o Vergilia, Leopardiho, k nimž tato krajina patří. Zkoumání krajiny není pro Putnu pointou výše citovaných odstavců, krajina je právě jen jednou z oněch "podob a aspektů člověka v literatuře". Putna se ve své knize zabývá recepcí antiky - tzn. komunikací s ruinami a s trvalým, geologickým. Právě proto nejspíš volí krajinu.

 

Já se ucházím o post redaktora internetového literárního serveru. Zde mám šanci najít zase jiné aspekty a podoby člověka, než je jeho vztah ke krajině. Ale východisko, naznačené v úvodních dvou odstavcích, může zůstat stejné - z čehož mám radost, protože se s danou analýzou situace plně ztotožňuji. Putna mi mluví z duše.

 

Chci tedy v tomto eseji zkoumat, co je na Písmáku živoucí. Protože by ale nemělo být samozřejmé, jestli je správné věnovat se poesii a jestli je správné věnovat se jí právě na Písmáku, má moje stať tři části.

 

První se týká charakteru jazyka a jeho opečovávání jako jedné z lidských možností. Druhá část zkoumá na základě předchozího výměru jazyka a poezie naši současnou situaci, do které vstupuje básnící našinec, aby uspěl v nejvyšší možné míře. Když ukážu, že Písmák je důležitou součástí této situace, věnuju se ve třetí části konečně jemu samému: především jeho uživateli. Všechny tři části poté dávají prostředky pro závěr, který má formu programu, jejž bych chtěl jakožto redaktor plnit. O textu tu psát nebudu, protože to nemá smysl - je pokaždé jiný. Budu psát o kontextu, který je alespoň po nějakou dobu (rok, dva, deset?) znovu a znovu ten samý.

---

 

 

1. Vztah básnictví k rozhodování

 

Rozhodování nás jakožto lidí je bohužel ovlivňováno minulostí, různě vzdálenou. Působí na nás politické dějiny posledních dekád, technický pokrok posledních staletí, myšlení posledních tisíciletí. Působí na nás pudy posledních desítek miliónů let a přírodní podmínky v řádu stamilionů roků.

 

Náš vývoj se exponenciálně zrychluje. Čím starší ovlivnění, tím delší doba jeho působení na nás byla a tím hlubší je jeho samozřejmost a jednoznačnost, protože jsme se tím více adaptovali.

 

Často jsem dnes svědkem zpochybňování nadřazenosti člověka nad jinými formami života, ale nepřesvědčuje mě to. Člověka přecijen od ostatních živých tvorů cosi zásadního odděluje, a to je schopnost zbavovat se ovlivnění, které na nás minulost vykonává, ve prospěch jiných, zcela nových vlivů, které nám prospívají. Tuto schopnost nazývám uměním, a beru ten pojem hodně zeširoka: zahrnuji do něj nejen tzv. umění krásná, ale i řemesla a vůbec celkové zhotovování umělého, artificiálního (Chalupecký ostatně říkával, že umění není od slova uměti, ale od slova umělý). Mezi řemeslem a uměním pozoruji plynulý přechod, kde můžeme najít např. design.

 

Čím starší ovlivnění, tím více je nasnadě, co umělého stvořit, aby bylo překonáno. Příklad: Protože jsou složitější organismy z velké části z vody, nemohou se holé vyskytovat v prostředí, ve kterém voda zamrzá. Ale stačí tělo od prostředí něčím umělým (srstí uloveného zvířete) izolovat, a je po problému. Banální problém, banální umění. Čím novější jsou ale podmínky, se kterými bojujeme, tím je stále méně a méně jasné, jaký konkrétní výtvor je správně překoná. Teplý svetr pozná i pejsek. Dobrou báseň nepozná ani většina lidí.

 

Ze všech "krásných" umění, která se už natolik týkají jemného, že nemají jednoznačnost řemesel, je poezie nejméně jednoznačná, nejvzdálenější řemeslům (i když ne zas tak vzdálená, jak by si mnozí její tvůrci přáli). Týká se totiž řeči, která je ve srovnání se zrakem nebo sluchem evidentně žhavá novinka, na kterou jsme se ještě nestačili adaptovat. Kódované sdělení předpokládá předchozí možnost sdělení bezprostředního. Jazyk je z mladších fenoménů, není ani tak starý, aby byl pudový.

 

Protože je mladý, podléhá obrovským změnám. Výtvarné umění se od jeskyních maleb taky posunulo, ale jeskyní malby si lze stále prohlížet s překvapivou lehkostí - středověká a antická literatura je dnes téměř nestravitelná. Sdělení se váže na situaci, jazyk se týká toho, co je právě (si) vyříkáváno, řešeno. Není žádné věčné řeči.

 

Jiná umění si už uvědomila tuto dravost a obrovský potenciál, a jazyk do sebe tu více, tu méně zapracovávají, ale právě za cenu částečné pomíjivosti - kdo dnes docení na soše světce jeho atribut, např. rošt v rukou sv. Vavřince? Je samozřejmě pravda, že i v nejnaivnějším umění, které se řeči nepřibližuje, dokážeme pojmenovat, jak jednotlivé složky fungují tím, že na něco odkazují - toto pojmenování vzniklo ale až zpětnou reflexí. Toto pojmenování je vstupním bodem jazyka do umění, který v místě výsadby dále bují a ovlivňuje tvorbu, která se nadále snaží vyhovět termínům, a už ne prožitku.

 

Za takové situace je úkolem poezie, onoho umění v oblasti jazyka: vzít si zpátky, co jí patří a čím ona sama jakožto řeč jedině je: komunikaci. Nemá si to snad brát zpět tím, že by své prostředky pro ostatní zakázala, ale že do sebe prostředky všech svých olupitelů integruje a tím je přinutí hledat sama sebe mimo ní. To platí pro výtvarné umění, hudbu, módu, tanec, fotografii... kdo ví, co všechno ještě.

 

Jak to poezie může dokázat, tuto integraci všeho "mluvícího" umění zpátky do sebe? Toť otázka, kterou se zde neodvážím zodpovědět. Nezůstanu ale u klasického lišáctví, že popíšu problém a nenajdu jeho řešení.

 

Žijeme na počátku 21. století, v době, kdy se všechny možné formy umění a kultury člověka rozpouštějí v sobě navzájem. I povaha samotného textu těžce mutuje. V dobách tak divokých a nepřehledných je snažší (a vlastně i pro nalezení správné cesty užitečnější) popsat aktérům působící síly než předpovídat si jejich výslednici.

 

 

 

2. Vztah básnictví k lidem

 

Jak jsem již napsal výše, doba je chaotická. Na planetě je tolik lidí, a tak různých, tolik odlišností mezi nimi... Humanismus je slušnost - respektovat druhého. Ale kulturu na pouhém humanismu nemůžeme postavit - musíme mít výraznější rysy. Jednotlivé kultury v globálním měřítku jsou neslučitelné. Evropan se nemůže stát budhistou stejně jednoduše jako křesťanem, protože žije v určitém myšlenkovém kontextu. Poesie se nemusí, ale ani by se neměla zapojovat do současného globalizačního a integračního pochodu.  Jestliže tedy poezie nemůže promlouvat k celému lidstvu, protože je to příliš široký pojem, otevírá se otázka, ke komu svými básněmi promlouvat.

 

Nechci omezit svůj pohled na pasivní a aktivní účastníky současné poetské scény, protože ta ani zdaleka neshromažďuje všechny ty, kdo by byli ochotni přečíst si báseň, naopak se uzavírá před neortodoxními vyznavači sama do sebe. Vrchol její domýšlivosti pak spočívá v tom, že pomocí kastrujících překladů komunikuje na mezinárodní úrovni s jinými poetskými scénami, aniž by se snad snažila najít další čtenáře ve svém nejbližším okolí. Je to subkultura a ne kultura, což berte prosím jako urážku, protože poezie má na víc.

 

Tedy nemá smysl psát pro svou scénu, je to moc úzký pojem. Poesie ale staví na jazyce, a ten jazyk je nějaký, a lidé, kteří jím mluví, možná nemusí mít tytéž vlastnosti, ale jsou jim společné určité nutnosti a možnosti. Neumíme si představit jednotící a neokrouhaný pojem člověka, ale dokážeme to u Čecha, který navíc jediný může pochopit báseň, která využívá všech možností jazyka, aby vůbec předala složité sdělení druhému. Jsou věci, které našinci nepotřebujeme vysvětlovat, protože už jsou v jazyce předpokládány a obsaženy. Jsou naopak věci, které opravdu potřebuje vysvětlit, a které třeba cizinec vysvětlit nepotřebuje - a pak zkuste překládat poezii...

 

Tedy psát pro český národ, nakolik to dnes zní debilně? Nechci cílovou skupinu brát ani příliš zeširoka. Spoustu lidí bych mohl pro poesii získávat od rána do večera, a stejně by to nic nepřineslo. Podmínkou pro zařazení do cílové skupiny (alespoň v mých očích) je ochota nechat se znovu a znovu poučit o kultuře z různých stran, tedy i ze strany poezie. Že je poesie součástí kultury, zatím ještě nikdo alespoň otevřeně nepochybuje - shledávám tedy naši přiměřenou cílovou skupinu jménem: "Češi akceptující kulturu jako hodnou jejich pozornosti". Takových lidí není málo, a taky jich není moc - tak akorát. Je to víc, než ke komu směřuje poesie dnes.

 

Někdy mě trápí, že si spousta básníků neuvědomuje, že je jejich potencionálních čtenářů konečný počet a že existují společné jmenovatele tohoto jejich publika. Jakási romantická póza vykořeněnosti brání politickému uvědomění básníka (jež by bylo kulturní a demokratické a to by jej šlechtilo). Básník se necítí jako jeden z lidí a hýčká si svůj text jako jediné, co mu zbylo.

 

M. C. Putna v citovaném textu odsuzuje textocentrickou literární kritiku, já půjdu dál a odsoudím i textocentrické psaní básní, jež se spokojeně nimrá ve významech, aniž by si uvědomilo, že básník je někdo a čtenář je někdo, a že jazyk je komunikace mezi nimi, podmíněná jejich situací.

 

Na textu není co řešit, kdo se spokojí jen s dobrým textem, ten si cíl zaměnil s prostředky a nechává své čtenáře plácat se ve svém způsobu kryptičnosti. Tím nechci propagovat polopatičnost, se kterou přišla tzv. angažovaná poezie, ale nastínit maximu, že báseň má vyjádřit co nejvybranější smysl a zároveň se vyjadřovat jen natolik složitě, nakolik je k předání tohoto vybraného smyslu zapotřebí. V každodenní komunikaci ostatně neděláme nic jiného. Snažíme se vyjadřovat o skutečnosti funkčně, ale k hladké linii funkcionalismu má naše promluva velmi daleko, kostrbatí a natéká - neboť naše skutečnost je spletitá.

 

Zpět od básníků opět k cílové skupině. Tito "Češi akceptující kulturu jako hodnou pozornosti" mě velmi zajímají co do formy jejich konzumace kultury. Chce-li totiž básnictví zpátky onu roli v kultuře, která mu přísluší, musí samo sebe prezentovat způsobem, který je těmto lidem vlastní, protože nikdo jiný mu nedá takovou šanci jako oni.

 

Jak se dnes především konzumuje kultura? Jmenuji dvě věci: pixely a párty. Lidé chtějí buď místo, kde se budou moci socializovat s ostatními, kde se bude slavit a bavit, anebo chtějí něco, co si mohou zobrazit (nejlépe zdarma) na notebooku/tabletu/telefonu, který doprovází jejich samotu kamkoliv. Říká se, že se přestalo číst - ale počítá někdo i čtení z obrazovky? Já mám pocit, že lidé čím dál tím víc čtou texty, možná ještě spíše hypertext, kterým je internet. Z hlediska básnictví je toto pole neorané - málokdo v rámci svého brouzdání čte básně. Ale brouzdají všichni - a proto vidím větší potenciál v internetové poezii a ve veřejném čtení než v tištěných médiích. V další části svého eseje pokusím nastínit, jak si představuji pozvednutí literárního serveru k živé kultuře.

 

 

 

3. Vztah básnictví k Písmáku

 

Písmák je komunitní server, který poněkud zaspal dobu, ale pomalu se zvedá se ze země: programátorsky, administrátorsky, redaktorsky... Uživatelsky spíše stagnuje, je tu sice hodně lidí, což je mnohem důležitější, než si dovedeme představit, ale mnozí Písmák chápou jako útěk před realitou anebo textovou onlajnovku. Tuto stagnaci není možno příčíst na vrub uživatelské spodině, jako spíš elitě, která nedokáže strhnout ostatní k reálnějšímu a progresivnějšímu pohledu na věci.

 

Co může uživatel udělat pro to, aby byl elitní? Vystupovat pod svým občanským jménem a své písmácké působení otevřeně propojit se svým reálným životem. Stejnětak propojit svůj reálný život s literaturou: Číst odborné časopisy, chodit na čtení... Vylezme z této platónské jeskyně virtuálních identit! Přestaňme se stydět za to, že píšeme.

 

Elitní uživatel se také pozná podle toho, že poskytuje zpětnou vazbu. Myslím si, že meziuživatelská zpětná vazba je na mizerné úrovni a že to dlouhodobě poškozuje kvalitu písmácké tvorby. Poskytování zpětné vazby u izolované básně pomůže autorovi mnohem víc než kritická analýza. A na rozdíl od kritické analýzy se zpětnou vazbu může naučit poskytovat každý. Stačí jenom přemýšlet o tom, co konkrétního si vychutnávám a co konkrétního mě nudí/prudí.

 

Zpětná vazba je hodnotnější než tip nebo dokonce výběr. Říká se, že Afrika nepotřebuje dárky, ale takovou pomoc, aby si mohla pomoci sama. Totéž platí o začínajících autorech, tipech s výběry a zpětné vazbě. Nekomentuju své tipy a výběry, to je zvrácenost, pohlcení tlačítkem. Já přidávám ke svým komentářům rozhodnutí, jestli tip udělím, nebo ne. My a naše řeč musíme předcházet systému, sakra. Co jsme, básníci, nebo manažeři?

 

Mluvím o uživatelích, ale nabízí se i jiná otázka: kdo je to redaktor? A odpověď zní: uživatel se třemi speciálními privilegii - výběrem, titulem redaktora a rovností s ostatními, kdo mají první dvě privilegia. Přirovnávejme to třeba k rytířům, meči, štítu a kulatému stolu. Charakteristiky redaktora jsou pouze tři, a přiřazují se k tolika už přítomným charakteristikám uživatele... to že je někdo redaktor, ještě neznamená, že přestal být uživatelem. Redaktor nemá svá tři privilegia využít k tomu, aby byl dobrým redaktorem, ale aby byl lepším uživatelem.

 

Zdokonalovat se - to je také věc, kterou tu málokdo dělá a která utváří elitního uživatele. Můžu psát strašně (a že píšu strašně, to moc dobře vím), ale musím hledat poukazy na to, v čem chybuju. Jsou věci vkusu, na které potřebujeme zpětnou vazbu od druhých. Ale jsou i základní poznatky, které nikdo nemá náladu nikomu vysvětlovat. Čí znalost českého jazyka a krásné literatury není alespoň na úrovni gymnaziální maturity, tak by si měl opravdu hlídat se sevřenými půlkami, co na Písmák nahazuje (pokud ovšem nebude nestát o hlubší kritiku), protože jinak si koleduje o slušnou čočku. Alespoň z mé strany. A že jsem ji taky párkrát dostal sám.

 

Ano, Písmák je amatérský literární server. Ale to neznamená diletantský. Písmák by rozhodně měl být i amatérský, ale bude se vždy propadat do diletantismu, pokud nebude mít silnou ambici stát se zároveň - když ne profesionálním - i serverem profesním, jednou z hybných institucí české literární scény, se kterou by se počítalo a o které by se vědělo. Měl by být podobnější Facebooku a LinkedInu než 4chanu a second lifům.

 

Takovou proměnu ale nezpůsobí ani změny kódu, ani pravidel nebo redaktorů - je to o uživatelích, a o tom, jestli alespoň část z nich má chuť být elitními. Redaktor má tedy velmi omezené prostředky, jak takovou změnu podnítit. I přesto jsem skrze tuto pošahanou meditaci našel určité vize, které bych v případě přijetí do Redakce poezie bral jako splnitelné a smysluplné.

---

 

 

Závěr. Vize

 

Lyryk svého času vyslovil na uchazeče o kritickou práci nárok, aby předložil esej, ve kterém by vysvětlil své hodnotící postoje. Toto již se víceméně dodržuje. Egil na něj navázal přáním, aby každý kritik sestavil svůj medailonek. Ten svůj připojuji na konec, a sám bych rád uvedl do žádosti o post redaktora novou tradici: Popis toho, v jaké míře a jakým způsobem se chce uchazeč redaktorské práci věnovat, jeho vizi. V návaznosti na to, co jsem výše napsal, uzavírám tímto:

 

1. Bude-li mi to umožněno, chci se věnovat práci redaktora poezie po dobu jednoho roku. Pak bych uviděl, co dál, jestli změním program a budu pokračovat, nebo funkci položím. Moje redaktorství na Písmáku by bylo exkluzivní, nejsem momentálně redaktorem ani autorem žádného jiného literárního serveru a ani tak neplánuji.

 

2. Mám ochotu provádět základní kritickou službu a projíždět/komentovat díla v Hlavním seznamu. Chci jít příkladem v poskytování zpětné vazby. Nemám potřebu shrnovat své kritiky do větších celků, jako jsou Ozvěny Arény nebo Opěry výběrů - v drtivé většině se s textem vypořádám na místě. Přiznávám ale, že mám své limity - většinou nečtu slovenskou poezii, protože si ji netroufám posuzovat, a zábavné kategorie, protože mě neuspokojují.

 

3. Rád bych využil titul redaktora, abych přesvědčil případné zájemce o hlubší kritiku, že mají žádosti směřovat i na mne. Prosba o kritiku je pro mě na Písmáku další dimenze básně - je to cosi vzrušujícího, když vím, že neposlouchám pouze já druhého, ale i druhý poslouchá mě. Cítím se pak i mnohem víc motivován poslouchat i mluvit.

 

4. Výběroval bych díla, která si zaslouží větší pozornost. Nechci výběrovat žádné dílo redaktora. Myslím si, že to zpochybňuje redaktorskou prestiž. Redaktor má být ten, jehož díla čtou všichni automaticky. Je sice pravda, že dobrý kritik neznamená vždy zároveň dobrý autor, ale myslím si, že vypořádávat se se špatnou poezií dobrého kritika může být velmi podnětná činnost, protože tam existuje určitá, byť špatná, sofistikovanost, která nutí přemýšlet. Redaktor je ten, kdo výběry nepotřebuje, protože pod jeho jménem visí speciální cedulka a jeho jméno je uvedeno na oficálních místech i v záhlaví všech děl, která do výběru umístil. O redaktorech už se na Písmáku ví.

 

5. Chtěl bych diskutovat s ostatními redaktory a získávat tak lepší pohled na Písmák, který bych využil ve své kritické práci, a pomáhat ostatním redaktorům s tímtéž. Doufám, že mi takto získaný nadhled konečně ulehčí na rozumnou obtížnost glosovat džungli Písmáku, kterou sám ani po třech letech působení nedokážu přehlédnout z jednoho konce na druhý.

 

6. Konečně, kdybych byl do redakce přijat, uvědomuju si, že tato funkce má i svou reprezentativní a prestižní část. Tento titul je sice neplacený, ale obohacuje curiculum vitae a zdobí pomyslné vizitky - to je odměna, kterou bych si já z redaktorského postu bral. Hlásil bych se k Písmáku všude a snažil se mu dělat dobré jméno. Chtěl bych tak na něj přilákat i více čtenářů a začínajících autorů. Sám jsem sem byl ostatně zlanařen svým kolegou v práci. Kdo by to řekl, že už to budou tři roky. I díky Písmáku ne jen tak nějaké, sluší se říct.

 

 

 

Na úplný závěr bych rád ještě připojil osobní poděkování dvěma sympatickým Američanům: Johnu Densmorovi, jehož bicí v doorsovské skladbě Wild Child mě pro svůj nepředvídatelný jazzový offbeat a zuřivou plamennost naplňovaly ve dny psaní energií. A také božskému Georgi Carlinovi, jehož jsem průběžně sjížděl na Jutubu. Jeho kynická filosofie a schopnost vysvětlit věci od podlahy snad pomohly větší čtivosti tohoto hnusného špalku složitých myšlenek.

---

 

---

Max Hutar (*1989) vystudoval pražské Gymnázium Na Pražačce. Po maturitě prošel různými studijními obory University Karlovy, než skončil na FF UK, u filosofie, kterou studuje doposud. V roce 2009 publikoval básně na dveřích vagónů metra A formou černého výlepu. V letech 2010-2011 sedával na vrátnici Pařízkova Divadla Komedie. Bloguje na internetových stránkách Respektu. V souvislosti se svými znalostmi angličtiny, ale hlavně němčiny příležitostně překládá, doučuje a provádí cizince po Praze. Má rád kontrastní barvy, táhlé basové fanfáry a vůni rozpadlé industrie.

---

 

---