Hnusný lháři: Prolog

Prolog

 

Zapomněli vypnout rádio.

To bylo to první, co mě napadlo, když jsme – Davis a já – otevřeli dveře. Celý ten zajímavý jev (vzít za kliku a zatlačit do dřeva) se odehrál za pečlivého dozoru zvědavých sousedů. Člověk by řekl, že to jsou supi a ne lidi.

Ale i přes všechen jejich pletichářský šepot, drzé dotazy a výkřiky strážníků, co se ty čumily marně snažili rozehnat, jsem docela jasně rozeznával Springsteenův chraplák.

„Glory Days,“ zahučel mi do ucha Davis. Táhl z něho vyčichlý tabák a jakási podivná stařecká zatuchlina. A to mu bylo teprve třicet šest!

„Cože?“ hekl jsem. Aby bylo jasno, ulice pulzovala horkem, Davis moc smrděl a já už taky nejsem zrovna nejmladší. Povolil jsem si límeček u košile. Na čele se mi shlukovaly kapičky potu.

„Ta písnička. A teď už laskavě hejbni kostrou, ať se tu neusmažíme za živa.“

Něco jsem zabručel, ale přitom se nepohnul ani o píď. Radši jsem se mračil na vypasenou masařku, co právě oblézala futra, a poslouchal. Nemohl jsem si pomoct, protože vážně - Glory Days, ach, jak trefné!

V tu chvíli mi došlo, že se na práci soustředit nedokážu. Co se to se mnou dělo?

Možná to bylo tím, že se ona rozjařená rocková balada tak nehorázně tloukla se žlutočernou páskou táhnoucí se kolem domu a já se tou zábavnou ironií nechal rozptýlit. Nebo holt stárnu a Velký Boss mě začíná dojímat. (Nemluvě o tom, že mi na skoro lysou palici pražilo slunce a já se cítil lehce omámený.) To, anebo se mi prostě jen nechtělo dovnitř.

 

Hledal jsem výmluvy, co by oddálily neodvratné.

 

 „Tak co tu máme?“ ptal se zrovna Davis. Zatímco já nečině postával u dveří, on už se stihl prodrat do obýváku a podle povědomého gumového kvíkání si právě nasazoval bílé rukavice. Mladičký kadet mi ze stínu vstupní haly strkal pod nos totožný pár. Mlčky jsem si ho od něj vzal a narval do kapsy u saka.

Teď nebo nikdy. S pocitem Neila Armstronga jsem učinil svůj vlastní malý-velký krok a hups, byl jsem v chodbě. Ani to nebolelo. Spíš naopak – chládek mi příjemně sbíral kapky potu z čela.

Kývnutím jsem se důležitě pozdravil s oficíry. V hale se to jimi jen hemžilo.

 

Hlavy skopový!

 

Nešlo to déle odkládat. Se známým pocitem hrůzného očekávání, který za všechna léta ve službě nikdy úplně nevymizel (dnes se však zdál ještě silnější než obvykle), jsem otevřenými dveřmi nahlédl do obývacího pokoje. Jakmile jeden z městských policajtů – měšťáků – laskavě uhnul, naskytlo se mi klasické zpodobení Velkého třesku.

 

Tedy přesně jak jsem předpokládal – byla to jedna velká spoušť.

 

Pohovka (velmi povědomá, s květovaným vzorem z jedné strany a okrovým polstrováním ze strany druhé) ležela převrácená na koberci. Skleněnou desku konferenčního stolku někdo nebo něco roztříštilo na padrť; ženské časopisy se otevřené povalovaly na zemi v takovém množství, že to vypadalo, jako by se právě halabala vyhrnuly z tiskárny. Obraz nad krbem visel nakřivo. Ale nejvíc pozornosti na sebe strhla krev.

Krev zažraná do smetanového koberce, co by se lehce dala splést se šmouhou od rozlitého vína, krev na převrácené sedačce (silné krvácení z nosu), krví potřísněné střepy (nic neobvyklého), krev na zdi u okna, co trochu připomínala rozmazaný otisk lidské ruky. To všechno dohromady pořád ještě mohlo vypadat jako pouhá (i když dost ošklivá) domácí nehoda. Což by znamenalo, že jsem tu byl naprosto zbytečně a klidně se mohl vrátit k ledové kávě čekající ve stínu mé kanceláře.

 

Sledujte-

 

Dvě děti se hašteří o nějakou stupidní hračku. Mičudu, plyšáka Piccachu, jojo. Matka se - s mnohými „pššt“ a „huš“ - snaží vychutnat posezení na gauči s dobrým vínkem a společností rádia. Jako za starých časů, ještě před dětmi. Jenže ti spratci nedají a nedají pokoj. Malá princeznička se nakrkne, strčí do bratra, ten zakopne a zřítí se na desku konferenčního stolku. Střepy, pláč. Matka se lekne, vyskočí, víno vyšplouchne ze sklenice a v elegantním oblouku, dokonalé parabole, dopadá na koberec. Druhé dítko se v šoku z toho, co provedlo, pověsilo na gauč jako malá opice a ten se – s tlumeným ducnutím  - převrátil. Malá opička si přitom natloukla královský nosánek a bůů bůů, polstrování je na věky věků poznamenáno dvouproudem rudého Nilu z jejích nosních dírek. A ten rozmazaný obtisk ruky se už na zeď nějak dostane, to zas taková věda není.

 

Pohádky!

 

Tahle nebo nějaká podobná historka by krásně prošla, nebýt faktu, že dům už dávno neobývaly děti, nýbrž dva trudomyslní puberťáci. A taky kvůli karmínové, několik palců široké stopě táhnoucí se vzhůru po schodech až do patra a odtud dál ke svému zdroji. Její zlověstnost mluvila sama za sebe.

Podíval jsem se na Davise, zamračeného a zamyšleného, a jeho předchozí otázka mi teď nemohla připadat víc směšná. I úplnému laikovi muselo být okamžitě jasné, co se v domě odehrálo a ani já to nedokázal déle popírat (nehledě na to, jak moc bych si to přál).

 

Měli jsme tu vraždu, tak.

 

S povzdechem jsem zašátral v kapse pro rukavice.

„Tělo?“ zeptal jsem se ode dveří. Na místo přivolaný policista ukázal na strop.

„V koupelně za závěsem.“

„Ve vaně?“

Přikývl. Davis - jako když do něj střelí - okamžitě zamířil ke schodům, vyhýbaje se nepořádku a krvavé stopě na koberci.

Já se rozhoupal akorát ke vstupu na místo činu. Nezvyklé u někoho, kdo už viděl mnohem horší věci, než jednu zkrvavenou mrtvolku pohozenou ve vaně. Bohužel i zvědavému poldovi, co stále ještě okouněl v pokoji, to vrtalo hlavou.

 „Nepůjdete taky nahoru, pane?“ ptal se zmateně oficír, když jsem místo ke schodům zamířil na opačnou stranu místnosti.

„Ne,“ odsekl jsem, možná až příliš rychle. „Obhlídnu to tady dole. Vy si klidně poslužte,“ dodal jsem ještě a mávl rukou vzhůru. Překvapeně zamrkal, ale pak se skutečně bez reptání odebral za Davisem.

 

Dobře je vycvičili, to se musí nechat.

 

Haldu časopisů válející se na zemi bylo nutné překročit. Krom pár kapek krve jsem na nich nic zajímavého nezpozoroval, snad jen že jejich majitelku (Melissa se jmenovala, tuším), trápí strie a krize středního věku. Postupoval jsem dál stylem ruský balet, jednou elegantní piruetou se vyhnul střepům a po špičkách se proplížil kolem rozsekaného konferenčního stolku, abych své vystoupení zakončil drobným plié a stanul tak před krbem.

Chvíli jsem jen mlčky zíral do vychladlého krboviště a snažil se představit si v něm žhnoucí plameny, než jsem pozornost obrátil k nad ním visícímu obrazu. Vztáhl jsem k němu jednu bílo-rukavičnatou ruku a – vědom si svého nepředpisového počínání – ho co nejopatrněji narovnal.

 

Byl to rodinný portrét.

 

Takový ten načinčaný, přímo od fotografa, na kterém se všichni usmívají, všichni ve svátečních šatech, všichni semknutí u sebe. Rodiče usazení v křeslech, s prsty navzájem propletenými, jako hrdí vládci klanu, zatímco děti jim dřepí u nohou jako parodie na dalmatiny či chrty nebo snad královské tygry, jak chcete. Takových portrétů, zavěšených nad domácím krbem, jsem viděl desítky a to jediné, v čem se tenhle mohl lišit, byl rudý stříkanec napříč plátnem nebo-

A tady se velký kápo Haggins, co má vždycky všechno na háku, zarazil. Vážně za to mohla ta dívenka s modrými kukadly vypoulenými do objektivu?

 

Vážně.

 

Kdysi jsem ji znával, v jakémsi minulém životě, ale za nic na světě by mě nenapadlo, že se mi srdce sevře v hrudi, podívám-li se o osm let později na její krví zmazanou, starou fotku. Vždyť Jamie Portové už pomalu táhlo na osmnáct, a přestože to pořád bylo směšně nízké číslo, zůstával tenhle portrét jen jakousi ozvěnou jejího mládí, její nevinnosti, její porcelánové tvářičky, ozvěnou Jamie Portové tak, jak jsem si ji pamatoval já. Moc se změnila, tak moc, že se to už nedá vzít zpět. O to víc mě překvapilo, co se mnou ta modroočka tropí teď, kdy už pro mě vlastně ani neměla existovat.

Trochu jsem poodstoupil od plátna.

 

Nadhled prosím.

 

Teď přišel čas, hodit všechen sentiment za hlavu a chovat se profesionálně. Kdo bych byl, abych se nechal takhle hloupě převálcovat city? Veterán, co už viděl a zažil víc, než se komukoli „poštěstí“ za celý život a jedna cácorka s ním takhle zamává. Nech minulost minulostí, soustřeď se, nabádal jsem se v duchu.

Pověsil jsem obraz znovu nakřivo a pak se k němu otočil zády. Rádio si pořád ještě mlelo svou (nikdo si ho zřejmě netroufl zarazit) a z chodby jsem slyšel nové hlasy. Přicházeli další.

„Kdo že vás zavolal?“ říkal jeden.

„Sousedka. Stará paní Capellová.“

„A kde je teď?“

A tak dále a tak dále, nekonečné kolo otázek a odpovědí, a to pořád dokola.

 

Pořád dokola.

 

Unaveně jsem se ohlédl na rádio. Pořád ještě ze sebe chrlilo Springsteenův starý hit Glory Days, nepoškozené a pyšně vyhrávající v koutě, jako král, jako poslední Samuraj povznešený nad všechnu tu krev, střepy, vzpomínky na staré dobré časy…  Najednou mě začalo příšerně vytáčet.

„Copak nikdo nemůže vypnout to blbý rádio?“ zařval jsem přes lomození kytar. Policejní fotograf, právě procházející obývacím pokojem a mířící ke schodišti, po mě vrhl zamračený pohled (Moc nečum.), ale skutečně ho cestou vypnul. Umlčel Springsteena právě v jeho vrcholové hudební extázi, v jednom z těch výkřiků raněného medvěda.

 

Teď máš utrum.

 

„Spokojený?“

Se zabručením jsem přikývl, ale byla to lež jako věž. Od spokojenosti jsem měl na míle daleko. Protože ačkoli se v místnosti rozhostilo ticho, docela jasně jsem viděl tmavovlasou holčičku s modrýma očima, jak tancuje na Starý dobrý časy a směje se mi u toho do obličeje. A v tom momentu začínajícího šílenství jsem si uvědomil to, co už jsem věděl od chvíle, kdy jsme – Davis a já – otevřeli ty blbý dveře:

 

 Tenhle zatracenej případ mě bude mučit vzpomínkami na dřívějšky, přetřásat kruté dnešky a připomínat beznadějné zítřky.

 

Jinak řečeno, čekalo mě peklo na zemi. S Jamie Portovou v čele, jelikož právě ta spojovala všechny moje kostlivce ve skříni do jednoho páchnoucího hřbitova. Stačilo zatáhnout za špatnou nitku a ta špína se vyvalila na světlo světa.

Náhle mi přišlo, že i když byl v obýváku příjemný chládek, já se znovu začínal potit.

 

Ještě jinak řečeno: Vážení, já, velký, důležitý veterán, jsem měl nahnáno.

 

A to jsem ještě nemohl tušit, co přijde.

---